Poslední Čech/18.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
17.	18.	19.

Údaje o textu
Titulek:	18.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 198–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Čtvrt hodiny na to brali se plukovník Leclair a mladý Velenský po mostě na Staré město. Oba dva byli se dnes náhodou v jednom hostinci uhostili.

Lahodný, všekojný večer spočíval nad kotlinou, skrze jejíž lůno páska stříbrolesklé Vltavy se vinula. Tisíceré hvězdy hleděly na utichlé město, a líbezné vanutí táhlo od stromnatých ostrovů přes ten staroslavný řetěz kamenných oblouků, jimiž byl druhdy otec vlasti oba břehy spojil.

Ale plukovník a Jaroslav si toho tuze nevšímali. Byliť potopeni v pestrých myšlénkách, povděčni jsouce, že se vespolek z nich nevytrhují.

Skoro mlčky přiblížili se k „černému koni“, v jehož dolejších prostorách hlučný život teprva jak náleží rozkládati se začínal. Byloť po divadle, a tudíž o čase, kde tam veliká čásť hostů k stolům zasedla.

Krom libě upravených jídel měli tu dnes také hudební pochoutku. Světem se potulující vlašský basista zpíval mezi večeří několik árií s průvodem kytary.

Byla to interesantní osobnosť — vysoká, štíhlá postava, tváře bledé jako po dlouhé chorobě, černé oči, vpadlé sice, ale pořád ještě jiskrné, zpěv z výborné školy italské, ale hlas — tempi passati! To mu však nebylo na ujmu; když šel po zpěvu okolo stolů s talířem, padaly naň přece dvacetníky z rukou, ježto by snad nebyly cestu do kapes nalezly, kdyby se byl český zpěvák přihlásil.

Konečně přikročil Vlach také k malému stolku, u něhož jediná letitá osoba seděla. Byl to starý Jean, factotum tenoristy Pedrazziho. Postavení jeho k pověstnému pěvci, jakož i vůle a náklonnosť pánova vykazovaly mu čestného místa mezi davem cizinců; on pak sám přibližoval se k němu tím raději, an toliko zde zvuky mateřského jazyka svého zaslýchal.

Nyní stál před ním pocestný zpěvák, v ruce držel talíř a oko jeho spočívalo — s hrozným ustrnutím na hostu. Talíř se mu začal v ruce třásti. Avšak i v rukou starého, věrného služebníka začala se vidlička trnutím pohybovati. Oči jeho spočívaly na zpěváku jako čarovný hled chřestejše. Ano, nebyl se zklamal! Byla to kořisť, na niž hned od prvního tónu jejího z koutku svého číhal — to byla ona, a nyní stála na blízku!

„Pryč odtud, vrahu!“ rozkřikl se na Vlacha a hněvem rozpálen vztyčil se na svém sedadle. „Já tě znám, ty rozkošný příteli, ty věrný soucestovateli a navštěvovateli Savojských jeskyň, ty slavný Bernardini! já tě znám, a jestli tě hryzoucí svědomí ještě nezachvátilo, jestli jsi ještě do rukou spravedlnosti nepadl, abys z nich více nevyvázl: tedy se já na tvé paty přikovám, a budu tě stíhati, a kdybys ještě dále ze své Italie zaběhl, kdybys do sněhových brlohů severního medvěda zalezl. Utíkej, vrahu — utíkej!“

Mezi těmito slovy byl s místa svého povstal a provázel zděšeného Vlacha po celém pokoji. Zničený zpěvák ubíhal, jakoby se pod ním podlaha propadala, a horlivý stařec, nedbaje na všeobecné zbouření hostů, hnal se za ním jako anděl s mečem plamenným. Ještě v průjezdě pronásledoval jej kletbou. Slova se mu z úst jen sypala.

„Tisíc kulí!“ ozval se náhle vedle něho mužný hlas. „Jene! Stará hlavo! co to zde děláš!“

A Jan upustiv najednou od svého pronásledování, trhnul sebou a obrátil se po hlase. Znalť jej tak dobře, jako znal každinké ťuknutí srdce svého, znalť jej, ale nenadál se, že ho bude na tomto světě ještě kdy slyšeti. Krátké, ale pronikavé zkřiknutí vydralo se z prsou jeho, a oči mu vystoupily jako u vyjevení.

„Oh — oh, mon Dieu!“ vynutil pak ze sebe mezi smíchem a pláčem, a téměř ani zraku svému nedůvěřuje, hleděl na plukovníka Leclaira, kterýž byl právě do hostince vešel. „Jste to, můj drahý, milostivý pane, anebo se mi znítil mozek, že vidím a nevidím? Jste to opravdu?“

„Jsem, jsem!“ řekl tento, ruku mu podávaje, kterouž stařec i hned ohnivě líbati začal. „Ale jak přicházíš ty, stará duše, do těchto končin?“

„O, dobře, jako pán!“ plesal stařec. „Bůh svých nikdy neopustí. Všecko se dovíte.“

Potom se před některými z hostů, kteří byli za ním vyšli, stran učiněného nepokoje krátce omluviv a brzké i dostatečné vysvětlení dáti slíbiv, bral se radostně do pokoje plukovníkova. Tam rozevřel knihu posledních svých let. Vyobrazovalť bolestné nesnáze, v nichž byl roku 1830 po dnech červencových uvázl, kdyžto plukovník, až do té doby laskavý pán jeho, proudem veřejných událostí náhle uchvácen, z Paříže zmizel, přidržev se věrné družiny nešťastného krále. Raněný ležel v nemocnici, a když se pozdravil, shledal, že stojí v nově zrozené Paříži jako v cizině.

„Nejlepší přátelé naši byli se rozprchli,“ vypravoval dále, „já nevěděl, kam se v tom novém běhu všech věcí obrátit, kde pomoci hledati. Stará moje hlava domyslilať se arci, že bych vás nalezl, kdybych se pustil po stopách královského vypovězence; k té výpravě byl jsem ale bez peněz, celé obydlí naše bylo převráceno na ruby, že v něm pánu královskému věrně oddaný služebník přebýval. Mimo to roznášela se pověsť, že částka družiny, jdoucí do vyhnanství, padla mečem zbouřeného venkova, a mezi ní že byl i — plukovník Leclair. Já plakal, ale nemohl jsem tomu věřiti. I odhodlal jsem se, že si žebrotou několik franků uložím a pak do světa se pustím. Začal jsem se tedy dotírati k lidu, o němžto jsem myslil, že při lehkém výdělku a veselém životě člověku prosebnému něčeho dopřeje. Mezi jinými — sám nevím, jak jsem na tu myšlénku připadl, zdá se mi, že někdo u mé přítomnosti o jich velikých důchodech rozprávěl — šel jsem k divadelním hercům. Ten onen mi arciť něčeho poskytnul; ale mnozí dali se mi do smíchu. Kasa moje nechtěla se množiti, a mysl moje začala klesati. Ještě jsem šel k mladému tenoristovi. Dvakráte jsem ho nenašel doma. Po třetí jsem byl šťastnější. Hned první pohled na mladého zpěváka mi věštil, že neodejdu s nadějí zklamanou. Já si nemohl vysvětliti, co mne vlastně k němu vábí; ale v té chvíli se mi zdálo, že bych se mu na celý život k věrné službě mohl oddati. I dodal jsem si srdce a svěřil se mu se vším, cokoli mě tísnilo. Pan Pedrazzi se usmíval. Tys dobrý bláhovec, milý tatínku! řekl pak ke mně, a je to věc chvalitebná, že chceš pánu svému dáti takový důkaz služebné věrnosti. Ale pomysli, že nevíš, zdali se tvůj plukovník opravdu mezi královou družinou nachází, a že se vydáš na nejisto do světa, bez dostatečných prostředků. Víš-li co? zůstaň u mne. Se mnou projdeš hezký kousek světa. Kdo ví, zdali někde tvého plukovníka nenajdem, s dovolením, můj drahý pane, že slova jeho tak prostě a beze všeho přídavku opakuji. Já si dal říci, a tak jsem dostal pána, k němuž mě samé nebe přivedlo. Projel jsem s ním za ta léta skutečně hezký kousek světa a užil dobrých dnů, až jsem se dočkal toho nejšťastnějšího, toho dnešního!“

„Tím způsobem jsi tedy nyní bohat, an dva pány máš,“ řekl plukovník, dobrosrdečně se usmívaje, když byl Jean své vypravování ukončil. „Kterého se nyní přidržíš?“

„Oh, mon Dieu!“ zvolal tento, náhle teprva nyní nahlížeje, v jaké nesnáze upadne. „Já neopustím žádného! Odpusťte, můj drahý pane, že se opovažuji, ale kdybyste pána mého znal, prominul byste věrnému služebníkovi, avšak vy ho poznáte, není-liž pravda? — musíte ho poznati — doufám, že se v několika dnech navrátí.“

„Což není tady s tebou?“

„Teprva včera odejel na venkov s hrabětem, jejž jsme byli na cestách poznali. Až posud jsme ho měli za pouhého malíře; tady se nám ale vyjasnilo, že je to hrabě Velenský.“

„Velenský? — Tenť přijel tuším dnes do Prahy.“

„To asi není náš Velenský. Nebo co by dělal pán můj venku bez něho?“

V tom vešel domácí sluha, přinášeje poručení od Jaroslava s prosbou, aby ho plukovník ještě dnes na okamžik navštívil, že má s ním něco důležitého vyjednávati. Plukovník mu učinil zvědavě po vůli, a stál v malé chvíli v Jaroslavově pokoji.

Jaroslav tu přecházel velikými kroky. Veškerá bytosť jeho byla nově napjata, a jakési křečovité usmívání dralo se mu mermomocí z prsou. Podobaloť se divé rozkoši rozsápaného dravce, když se kochá v krvi.

Zběžně plukovníka pozdraviv, přistoupil kvapně ke stolu a vzal s něho malý nerozpečetěný lístek.

„To mi právě Altthalův služebník přinesl,“ řekl při tom. Plukovník četl. Bylo to úplné vyzvání na souboj za příčinou nešetrné urážky v saloně baronky Běloveské. Baron v něm udával čas i pohodlné místo, druh zbraně ponechávaje Velenskému na vůli.

„To jsem věděl hned, jak jste spolu mluviti počali,“ řekl Leclair tak lhostejně, jakoby se byla ta nejvšednější věc přihodila.

„Chcete býti mým sekundantem?“ ptal se ho nyní Jaroslav ztěsna k němu přistoupiv.

Plukovník mu podal ruku.

„Bylo by mi sice milejší,“ řekl při tom, „kdybych mohl první den svůj ve vaší krásné Praze něčím jiným zaznamenati, ale osud, zdá se, vyvolil si mne k obzvláštní hře. Na počátku svého vojenského běhu a při jeho sklonku jsem zapleten do věci, která se ani tisícerem soubojů nesrovná. Dej Bůh, aby se vaše věc lépe skončila než moje.“

„Ať se skončí jakkoli,“ zvolal Jaroslav u svém horečném roznícení, „pro mne vypadne vždy s prospěchem. Buďto bude na zemi o člověka méně, kterýž je tu se svou šíleností jen ku škodě, anebo najdu odpočinutí já… a pak mi bude nejvolněji.“

„Můj mladý příteli!“ jal se nyní plukovník s vážností poctivého a zkušeného muže mluviti, „to nejsou pravé myšlénky před bojem, kterýž je ukrutným, nelidským způsobem proto zaveden, aby se jím jaká taká poskvrna se cti setřela. Vaše srdce musí býti mírné, mysl tichá, abyste jasným okem nejenom ten krok uvážiti, ale i veškeré následky promysliti mohl. Avšak — odpusťte, mon cher comte! — Já zapomínám, že jsem vaším sekundantem a ne mentorem.“

Potom slíbil druhého dne ráno býti pohotově a odešel.

Jaroslav se odhodlal zvoliti bambitky. Jeho jinak vždy šlechetné srdce bylo naplněno takovou hořkostí ke všemu, co se jako zástupcem českých tendencí jevilo, a jeho jinak vždy jasná mysl považovala všechny obhájce nového života českého tak urputně za rušitele všeho blahoplodného pořádku, že by si byl přál, nalezti zbraň, kterouž by byl celému vrstevnictvu tak řečených vlastenců smrtelnou ránu zasadil.

Dlouho procházel se ještě po pokoji, když byl plukovník odešel. Prsa jeho podobala se divokému víru, uchvacujícímu všechen mírný pomysl. Bouřlivě bilo srdce jeho, tváře mu hořely, krev probíhala žilami jako vroucí olovo. Neznámý byl mu až posud takovýto stav duše, a dlouhý čas nemohl se z nepokoje svého propraviti k mírnému rozhodnutí.

Konečně začal psáti listy. Psal Pedrazzimu, psal Lidmile, psal otci, a tímto rozmanitým výlevem divě se vlnících pocitů vešel smír a odleva do srdce jeho. Byloť mu, jakoby byl v těchto listech ještě jednou nejkrásnější hodiny života svého ztrávil. Zdáloť se mu konečně, že kostka života jeho tak a ne jinak vrhnouti se musela, že nevyhnutelnému osudu v ústrety kráčí, a s touto myšlénkou navrátila se i jeho přirozená povážlivosť a mužná odhodlanosť. S tou se vrhnul pozdě v noci na lože. Krátké ale pevné spaní posilnilo zemdlené údy i duši jeho…

Časně ráno probudilo jej plukovníkovo klepání na dvéře z blahého snu, kterýž ho byl v Lidmilinu náruč uvedl.

Jaroslav byl okamžitě v šatech.

„Kdyby mě potkalo něco lidského,“ řekl mezi tím velmi pokojně k svému sekundantu, „tu je několik písemností, milý pane plukovníku! Račte je určitým osobám zaslati. Tento list náleží dobrému příteli — vlašskému zpěváku —“

„Ne snad tenoristovi Pedrazzimu?“ vpadl rau plukovník rychle do řeči.

„Znáte ho?“ podivil se Velenský. „Já ho vzal před včírem s sebou na otcovský zámek.“

Ale plukovník neodpovídal; bylť se obrátil ke dveřím a volal na Jana. Stařec přišel.

„Tu máš pana hraběte,“ řekl plukovník, „na jehož zámku se pán tvůj zdržuje.“

„Dieu soit loué!“ zvolal stařec radostně překvapen. „Ano, to je on! To je náš pan Carlo. Dobré jitro, pane hrabě! Kde pak jste mi nechal pána?“

„Ten je v dobrých rukou,“ řekl Jaroslav, „a proto se mu nechtělo tak brzo nazpátek.“

„To je můj bývalý mnoholetý služebník,“ promluvil nyní plukovník, „a my učiníme nejlépe, když mu prozatím písemnosti vaše svěříme. Věrnosť jeho je často zkoušené zlato.“

„Znám ji, znám,“ dosvědčil Jaroslav a přednesl další své žádosti, kteréž ovšem i plukovník i sluha vyplniti slíbili.