Údaje o textu
Titulek: 16.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 181–190.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Čtením, zpěvem, vypravováním a procházkami uplynulo několik dní; Pedrazzi to nepozoroval. Zdálo se, že byl docela z mysli pustil, co ho bylo za starým Svobodou přivedlo. Před očima, před duší jeho otvíral se nový svět, a prostíraje před ním čarovné krajiny s vysokými palmami, růžovými křovinami, šeptavými potůčky, s tancujícími vílami, s libovonným dechem — prostíraje před ním netušený posud ráj, přeplňoval tak smysly jeho, že je nemohl opojený mladý muž k věcem ovšednělého života upnouti. Potkáním Lidmily oživila se nová, posud v mrákotách ležící stránka srdce jeho — a s plesem provívalo mu srdcem tušení nebeských radovánek.

Až dosavád bylo jen umění jediným jeho božstvím. Jemu se byl obětoval a zasvětil. Neupíralť sice společenské právo a důležitosť druhého, tak řečeného slabého pohlaví; ale až posavade neznal hlubokého, mnohotajitelného významu jeho, až posavade nebyl před ním svatyni srdce svého otevřel. Teď se mu najednou zdálo, že byl až po tuto chvíli jenom poloviční život vedl; teď si chtěl najednou vykládati, proč mu při všech posavadních rozkoších, při vší oslavě a skvělosti ještě nějaký temný kouteček v srdci zbýval, kamž by byl rád něco umístil — jen že nevěděl co. V Lidmile nalezl doplněk bytosti své; ona vyplnila, oživila, objasnila srdce jeho.

Ale toto všecko bylo ještě jeho tajemstvím. Nenamáhal se sice je ukryti — neboť neviděl k tomu žádné příčiny, a přímá jeho mysl, jeho srdečný rozmar sehnaly mu častěji slovo se rtů, kteréž by v ústech vážného nebo těžkomyslného muže bylo jako rozhodná tíže na váhu úmyslů jeho dopadlo a za opravdivé vyznání lásky platilo; ale v jeho ústech, byť i tvář byla rozkoší hořela a oči toužebněji na dívce spočívaly — v jeho ústech znělo slovo takové až posud jen jako něžná galanterie, dovádivé dvoření nebo dovolený žert — a Lidmila je také vskutku za nic jiného nepovažovala.

Ale on se zlobil, že nemohl pouhým rozmarem k cíli přijíti — a přece musil k němu dospěti — to uznával v hloubi duše své. Jakž ale měl v její společnosti vážným zůstati? Srdce jeho bylo plné; bylo sladce zvučící harfa, kteráž líbezně zaznívala, sotva se jí prst dotknul — a když byl o samotě, tu uzavíral pevně, že bude mluviti, vážně, opravdově mluviti, že sáhne do strun, aby zazněla píseň lásky jeho jako svatý žalm; ale když se k dívce přiblížil — když měl o své lásce ústa otevříti: tu prchala nastrojená vážnosť, a on by byl s Lidmilou raději jako děcko zahrával. — Tu s ní trhal kvítí a házel je na ni, a když mu ona jednou plný košíček do tváře hodila: tu by byl rád k ní přiskočil a v náruč ji sevřel a zulíbal! tu ho však veselý rozmar zase opustil — tu se stal vážným, a v té své vážnosti neuměl mluviti.

Corpo di Dio! káral pak sám sebe. „Jsi to, Ludovico Pedrazzi, anebo nejsi? Jsi to, člověče, jenžto jsi hezký kousek světa proběhl, do černých palčivých očí vlašských i do jasných, svůdných hvězdiček francouzských nahlédnul, aniž se ti byla hlava pomátla nebo jazyk podvrtnul — jsi to, nešťastný tenoristo — nebo nejsi? Pane na výsostech! já bych mohl sám nad sebou splakati! Co je to? Čeho se bojím? Což stojí to zpropadené české děvče tak vysoko nade mnou, nebo tak daleko přede mnou, že se bojím, jak se patří hlavy pozvednouti, nebo se náležitě rozběhnouti a ústa otevříti? Ale přisám Bůh! ať věky věků sípám — jestli se nerozběhnu a ústa neotevru!“

I chtěl je otevříti ještě dnes. — Byliť se s Lidmilou umluvili, že spolu odpoledne blízký vysoký vrch navštíví, s něhož bylo krásné podívání do rozmanitého okolí, a tam tedy, pod očima širých nebes, hodlal před dívkou shrnouti záclonu z prsou svých. Když ale pro ni došel, nalezl ji, ana veškeré věci své skládala, jakoby se na cestu chystala. Tvář její byla jako radostným proudem krve poněkud zanícena — oko se lesklo tajnou rozkoší.

Otec přecházel rychlým krokem po pokoji, v ruce drže složený list. Také on zdál se býti v jakémsi vnitřním napnutí. Živěji nežli jindy pozdravil Pedrazziho.

„Aj, svatý Januare!“ podivil se Ladislav, „co pak se tu děje?“

„Maličko uzříte, a maličko neuzříte mne,“ řekla dívka. „Zejtra pojedeme domů.“

„Tak náhle?“ zvolal Ladislav bezděky.

„Vůle boží,“ pokrčila dívka ramenoma, „a přípis pana bratra.“

Tu přistoupil starý Svoboda a chopiv ho za ruku, přistoupil s ním k oknu.

„Syn mi píše,“ jal se mluviti. „Nyní se tedy vše vyjeví — doufám — budu se starým pánem mluviti — tu je list.“

„…Navraťte se domů,“ psal mladý Svoboda, „starý pán se Vás nemůže dočkati, jakoby měla Vaším příchodem útěcha srdce jeho navštívit. Zlé hodiny trápí ho nyní na duchu i na těle… až bolestno o tom povídati, a protož pospěšte. Mladý odjel několik hodin po Vás, bezpochyby že vám chtěl na stopu přijíti — ale dosaváde se nevrátil. Ostatně doufám, že není teď nebezpečí tak velké… starého alespoň nezarmoutíme, an se Jaroslav Milady cele odřekl, ano i v patrné různici s otcem z domu odešel, tak že nyní oba jako osamělé stromy na pláni života stojí. Co dělá moje Lidmila? Je zase moje veselé, rozumné děvčátko? O jak jsem se o ni strachoval! — Jak jste vyšli s Miladiným bratrem? tuším, že mu úplně důvěřovati můžete. Duše jeho leží na rtech…“

Pedrazzi byl psaní rychle přeběhl a je vraceje, poněkud se zamyslil. Překvapilť jej náhlý převrat nynějšího stavu, i naplnil ho jakousi nejistotou, o kteréžto říci nemohl, co znamená. I ptal se v duchu: Co mi přinesou dnové příští? — ale neuměl si dáti odpověď.

„Aj, pane Ladislave!“ ozvala se nyní Lidmila mezi kufry. „Proč pak tak najednou v myšlénkách? Pojďte raději a pomozte mi. Z naší procházky na vrch již beztoho nic nebude. Za to bych ale ráda několika jiným místečkům s Pánem Bohem dala.“

A jako nově oživen stál u ní Pedrazzi kvapným skokem a podával a snášel věci, kteréž dívka bedlivě skládala.

Konečně bylo všecko v pořádku. Lidmila hodila přes sebe svůj letní šátek, vzala klobouk, přiskočila k otci a políbila ho.

„Já musím, tatínku, ještě několik zamilovaných místeček navštívit,“ řekla při tom s dětinsky radostným úsměvem. „Třeba by se hněvala, kdyby je host bez rozloučení opustil. Neměj ale starosti, dlouho se nezdržíme.“

Potom se zavěsila Ladislavovi na loket a ulétala s ním ze dveří.

Starý Vavřinec hleděl za ní dlouhou chvíli. Chtěl něco říci, ale slova i myšlénky rozplynuly se mu v nesrozumitelném mumlání. Významnější byl jeho pohled k nebi, jemuž za vysvobození dítěte svého z nebezpečných nástrah a za navrácení veselé mysli děkoval.

Nezkušený stařec! dítě jeho bylo arci veselé! ale nevinnou, milující duší jeho vanulo blahostné tušení… Bleskem byla ji projela myšlénka, že bude zas jemu na blízku; a to byl pramen její veselosti. Nevěděla dosavad, co se bylo na Velenském zámku přihodilo.

Pedrazzi myslil, že ji opanovala radosť z brzkého shledání domova, kterýž byl až dosavade celý svět její, a z něhož, jak se byla často přiznala, nikam dále netoužila; — i byl by se rád s ní rozveselil, ale právě dnes to nešlo. Zničen byl jeho krásný plán o vysokém vrchu a o šírých nebesích, i nemohl se náležitě v kolej nových okolností dostati.

Měl své tajemství ještě ukrývati a teprva někde ve Velenských sadech na světlo je propustit? Anebo měl ještě zde, v posledních okamženích, to sladkobolestné pouto s prsou setřásti?… Pochybnosť uvrhla jej do křehké lodi a houpala se s ním na vlnobitnéra jezeře nejistoty. A protož nebylo mu lze propracovati se k přirozenému rozmaru.

„Co je vám?“ ptala se ho dívka, když byli delší čas, slova nemluvíce, vedle sebe kráčeli. „Je vám líto, že musíte otčinu svou opustit? — totiž: hodláte-li slib svůj splniti a s námi zejtra domů jeti.“

„Také to mohlo by snad náhlou trudnomyslnosť mou omluvit,“ řekl Pedrazzi; „neboť i sebe zatvrzelejšího člověka musí bolestně se tknouti myšlénka: Opustíš místa, kdežto jsi v blaženostech věku dětinského se kochával, a nikdy snad se již nevrátíš! Na mne pak doléhá tato myšlénka tím těsněji, an se zdá, že mám pokutu nésti za hříchy mládí svého, ježto jsem z domova odešel beze vší žalosti a kdežto jsem nyní nejkrásnější dny života svého nalezl.“

„Já nevím, co byste byl zde nalezl, abyste to i na Velenském zámku míti nemohl,“ odpověděla dívka, tajného smyslu ve slovech jeho nehledajíc, „leda hroby rodičů svých, okolo nichž tu právě jdeme. Nerozloučíte se s nimi?“

Ladislav neodpovídal, ale vešel s ní na hřbitov. Starý jeho strážce a pěstitel neměl právě na nových hrobech co dělati; opravoval tedy dávnoleté známé. Onť meškal a procházel se mezi nimi jako mezi přátely, i rozmlouval s nimi o letech minulých a stýskal si na časy nynější. Ladislava i Lidmilu již znal a věděl, kam jdou. Pozdravil je, ale dále si jich nevšímal.

Mlčky kráčeli tito mezi chladnými, drnem i kvítím pokrytými pahrbky. Teprva u hrobu práchnivějícího učitele Petráčka a ženy jeho se zastavili.

Srdce ubohého tenoristy bylo přeplněno. Kdyby jen dost malé pohnutí o ně zavadilo — již by přeteklo. Jako sevřený měl jícen a přece chtěl mluviti. I posadil se na hrob otcův, ale tím nenabyl pokoje. Opět se vzchopil, a Lidmila se lekla živě bolestného výrazu ve tváři jeho.

„Co je vám, pane Pedrazzi?“ ptala se ho pečlivě. „Tak jsem vás ještě neviděla — skoro nejste k poznání.“

„Nejsem, nejsem!“ zvolal tento, a hlas jeho zněl mezi komickou mrzutostí a skutečnou žalostí. „Já se sám již neznám — a bojím se, aby se mi ještě něco horšího nestalo.“

„A co pak by to bylo?“ vyzvídala dívka soucitně.

„Abych nepřišel o rozum!“ řekl Pedrazzi.

„Proč pak?“ smála se mu Lidmila v nevinné srdečnosti. „Co pak se vám stalo?“

„Ach, to jste mohla dávno poznati!“ řekl zpěvák malomyslně, „a tak bych snad nestál před vámi s tím srdcem tlukoucím a nevědoucím, jak si radit nebo pomoci, jako bych byl klouče, kteréž ponejprv do světa vyběhne a z místa neví kudy kam. Lidmilo!“ mluvil dále a pojal ji za ruku, „zde stojím na místě, kdežto v prachu leží veliký díl mých nadějí, kteréž mě až posud dráhou života doprovázely — já bláhový pošetilec těšíval se na radostné oko otcovo, na prokvětavé usmání sestřino, na blahozářivou domácnosť — z toho všeho mi nezbylo nic, nežli milostný květ srdce sesterského… ostatní, po čem duše touží, je pro mne ztraceno, a jenom vy byste mi to mohla nahradit!“

„Já?“ ptala se dívka, s úžasem jasné oko naň upírajíc.

„Ano, vy, drahá Lidmilo!“ zvolal nyní Ladislav živěji. „Hluboce to cítím a umru v tom pocitu, že jen ve vás korunu svého pozemského blaha naleznu.“

Lidmila se zachvěla, zarděla se a zbledla; neboť nyní poznávala smysl slov jeho.

„Já zachoval srdce své čisté v hlučném kolotání světa,“ mluvil Pedrazzi dále, a řeč jeho nabývala tím ohnivější plynnosti, čím déle mluvil a takto své nesnáze setřásal; „bohatý poklad mé lásky leží nedotknut a nezlehčen. Já mohu směle a s dobrým vědomím očí svých pozvednouti a říci: Slyš hlasu mého, já budu pečovati o blaho tvé a budu chovati srdce tvé jako kouzelný talisman a jádro duše své. Lidmilo! já to pravím k tobě… s tlukoucím, ale pevným srdcem to pravím — v bázni a naději, v zoufání a víře utíkám se k tobě… já nemohu živu býti bez tebe…“

A křečovitě držel dívku milovanou za ruce; ale ona se chvěla ještě více, barva smrti pokrývala tváře její a náramná bolesť pronikla srdce její; nyní potřásla hlavou a začala plakati.

Ladislav se zděsil. To nebyla odpověď lásky — to viděl patrně.

„Lidmilo!“ zvolal v hrozném tušení, a zlaté hrady jeho snů hrozily ho pohrobiti pod černými sutinami. „Lidmilo, čeho se mám nadíti?“

Ona ale pohledla naň okem zaslzeným — vymknula se jemně z rukou jeho a posadila se na hrob. On sedl vedle ní, a ona mu vyprávěla příběh srdce svého a Jaroslavova.

Již byla chvíli přestala, ale Pedrazzi ještě neodpovídal. Ani se nehýbaje seděl tu, maje lokte o kolena opřeny a tváře ve dlaních ukryty. Zdálo se, jakoby hlas dívčí ještě poslouchal, anebo slova její v hlubinách duše své přemítal.

„Odřekla jsem se arci milosti jeho,“ začala tedy zase dívka jemným, třesoucím se hlasem po malé přestávce, „ale srdce svoje zadala jsem mu na věky, a vím, že v této mé věrné, věčně trvající oddanosti základ jeho vezdejšího blaha spočívá. Vy znáte Jaroslava a protož víte, pro koho jsem se odhodlala zachovati památku lásky jeho v prsou svých, jako svaté, neporušené ostatky — a s ní položiti se do hrobu. Já vím, že mě bude milovati, i kdyby nás celé díly světa dělily, a toto vědomí poskytne mi síly, že úlohu svou zmužile provedu a pozemskou pouť šťastně dokončím.“

Pedrazzi se vzchopil. Veselý, rozmaru plný muž nebyl k poznání. Tváře jeho byly bledé, rty zesinalé, oči vpadlé, v celém pohledu jeho jevila se přehluboká bolesť. Ale šlechetné srdce jeho zvítězilo nad vášní a tísnilo plamenný proud její v hluboké břehy mužného odřeknutí.

Třesoucí se podal dívce ruku, jakoby s vůlí její souhlasil, stiskl ruku její a pozvedl ji ke rtům svým. Na to mlčky, s hlavou sklopenou, odcházel ze hřbitova.

Klonilo se již k večeru.

Lidmila cítila hoře jeho, ale nerušila nevčasným litováním hluboké mlčení trpícího muže.

U domu se Ladislav bezděky zastavil, a jakoby se z hlubokého sna byl probral, oči k nebi pozvednuv, podal dívce opět ruku na rozloučenou.

„Dobrou noc!“ šeptala tato a cítíc veliký význam tohoto okamžení tiskla mu ruku.

„Dobrou noc! — dobrou noc!“ opětoval Ladislav prudce a hnal se pryč, ven z městečka, ještě jednou pod šíré nebe, aby tam náramnou tíži s prsou svých setřásl.

Tam sebou vrhnul na travnatý koberec a zaryl tvář do země. Styděl se sám před sebou, že musel plakati.

Tak ležel dlouhou chvíli.

„To je tedy konec mých snů!“ začal se konečně hořce smáti. „Proto jsem si vyjel vyzpytovati tajemství, proto jsem se přiučoval jazyku, jehož co živ potřebovati nebudu — proto jsem chtěl starému bláznu pomoci: abych s rozedraným srdcem z bojiště odešel?“

I vyskočil opět a hledal utišení v novém běhu.

Osamotnělou krajinou začala se rozkládati posvátná večerní tichosť, opodál zaznívalo jemné klekání, a na jasné obloze hořela první hvězda. Pedrazzi upnul na ni zraky a z jemného světla jejího řinula se jakási útěcha do srdce jeho.

„Nebylo by teď nejmoudřeji,“ začal sám k sobě mluviti, „kdybych sebral věci své a za tebou se pustil, milé světýlko? Zde se mi sotva co krásnějšího zableskne. Jakož jsem přišel — tak odejdu, ano chudší zaberu se do cizí končiny. Teď teprva ztratil jsem otce svého, sestru zde víže jiné pouto, a pakli že i hraběti ústa otevru, co budu z toho míti? Získám tím Lidmilu? Mlč, mlč! na ni nemysli!“ zvolal pák nevrle. „Na tu čeká můj Carlo — a s tím se nesmím do zápasu pustit — s celým světem, jenom s tím ne! Tomu mám ještě velký dluh spláceti, a přisám Bůh! já mu jej splatím, i kdybych měl do krvácejícího srdce sáhnouti.“

Umlknul a chvíli se bral dále.

„Já se těšil na tu hru se starcem,“ přiodil slovy konečně zase myšlénky a city svoje, „já ji hodlal s lehkým srdcem provésti; ale to ubožátko zatím puklo… a já se musím nyní s puklým srdcem na hru odvážiti. Nu, také dobře! Aspoň nebudou slova moje tuze hledaná — a rovnou cestou mi z bolestných prsou tekouce budou pravdivě zaznívat. O, je to rozkošná příhoda! A co potom, až se na zámku všecko vysvětlí a na přirozenou cestu vběhne? — pak — pak si tebe zase vyhlídnu, mé milé světýlko! a Pánem Bohem za tebou! snad se rána zase zacelí, až mě Muza moje k srdci svému přivine.“

Takto se nutil ubohý zpěvák do veselého rozmaru; ale rána v srdci jeho tím nezarůstala, a jenom duch přátelství pokrýval ji tenkou jizvou.