Pomněnky ze slavných dob národa českého/Opat Božetěch
| Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček | ||
| Čechové dobyli Říma | Opat Božetěch | Dějepisec Kosmas |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Opat Božetěch |
| Autor: | Karel Vilém Tuček |
| Zdroj: | TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 97–100. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Josef Václav Sládek: Božetěch ze sbírky Na prahu ráje |
Český meč proklestil si cestu daleko široko. V okolních zemích všude znali české pluky již po zvuku řinčících zbraní — stopy udatnosti české v cizině byly skoro nesmazatelny. Že by však rovněž v umění se Čechové proslavili, toho nebývalo v cizině slýchati.
Podivno — právě tam, kde nedávno český meč dobyl vítězství — v Římě seznámiti se měli také s uměním českým. — Zdi klášterní nad Sázavou hostily tehdáž muže velmi — velmi dovedného, mnicha Božetěcha. Kamkoli oko zřelo, všude v klášteře, na oltářích, na chodbách, ve výklencích — všude spatřovalo sochy svatých dovednou rukou buď z kamene vytesané, buď ze dřeva vyřezané. Tvůrcem jich byl Božetěch.
Po stěnách rozvěšené obrazy jasné podávaly svědectví o zručnosti a neobyčejné malířské zběhlosti mnichově. Však i zdi klášterní místem pobořeny a potom v lepším způsobu znova vystavěny, kobky rozmnoženy, kaple i chrám rozšířeny, a tak všude, kde jen místečka bylo, upravovala ruka dovedná, zdobila i tvořila ku podivu…
Z daleka přicházeli na Sázavu poutníci, aby vlastníma očima zřeli výrobky píle a dovednosti Božetěchovy. Nevěděli věru, čemu by se dříve divili, co by více chválili. Ale nejen s dlátem v ruce vídali Božetěcha, i s evangeliem v pravici vystupoval na kazatelnu a kdykoli se jal mluviti věřícím o Bohu a jeho svatých, zdálo se posluchačům, jako by stáli před branami nebeskými, jako by slyšeli zpěv andělů Božích, jako by dleli na blízku Bohorodičky. — Kdykoli se Božetěch rozhovořil o veliké lásce Boží k lidem, o dobrodiních, jež nám Bůh prokazuje, o nevděku, kterým člověk dobrotu boží splácí, chvěla se srdce přítomných, vlhly zraky a dobrá předsevzetí obnovována…
Takto vedl si Božetěch. Kdožkoli ho znali, vážili si ho — sám kníže Vratislav často návštěvou býval na Sázavě a těšíval se na schůzi s opatem Božetěchem, v němž seznal ducha velikého, muže dovedného a pilného — zbožného sluhu Páně.
Bylo to kdysi o velikonočním hodu Božím, když král Vratislav obcoval mši svaté, již obětoval biskup Kosmas. Při oltáři přisluhovali též kanovníci, probošti a tudíž i opat Božetěch.
Bývaloť pak obyčejem, že biskup králi českému při mši korunu na hlavu vstavil. Kdož ví, zdali biskup Kosmas tenkráte zapomenul, nebo snad nebyl s to, ale jisto jest, že při té mši svaté králi korunu na hlavu nevložil. Aniž by se čeho zlého byl nadál, chopil se Božetěch koruny královské a což na biskupa, aby učinil, náleželo, sám vykonal: ozdobil krále Vratislava korunou. Ale tím rozhněval si biskupa, jenž uložil mu za pokutu, aby jakožto řezbář dovedný ze dřeva tělo Ukřižovaného vyřezal v té velikosti, jakož sám byl, a tak ten krucifix aby na kříž připevnil a do Říma donesl.
Těžké, nesnadné to pokání, ale Božetěch se rozkazu biskupovu podřídil. V určité době zhotovil mistrovské dílo, rozžehnal se s druhy svými a vzav kříž na ramena, pěšky ubíral se k vytčenému cíli. Putoval přes vysoké Alpy, až po mnohých nesnázích dostal se do Italie a do Říma, kdež ve chrámě svatopetrském složil kříž svůj a tam jej postavil.
Božetěchovi byla tato práce pokutou, ale dovedně zhotovený kříž brzy stal se předmětem podivu v Římě.
Tak nejen český meč, ale i české umění došlo uznání v daleké cizině.