Pomněnky ze slavných dob národa českého/Čechové dobyli Říma
Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček | ||
Bitva u Domažlic | Čechové dobyli Říma | Opat Božetěch |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Čechové dobyli Říma |
Podtitulek: | (1081.) |
Autor: | Karel Vilém Tuček |
Zdroj: | TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 92–96. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Bořivoj II., Wiprecht Grojčský |
Udatností proslavili se Čechové daleko široko i za hranicemi. O statečnosti bojovníkův českých vypravovalo se na Moravě, v Uhrách, Polsku, v Němcích, — ba v Němcích nejčastěji.
Vždyť neminul téměř ani rok, aby se nebyli Čechové utkali v boj s Němci — ale skoro pokaždé vítězili naši…
Právě proto, že znal císař německý udatné Čechy, hleděl si jejich přízně. Bylo mu jí potřebí. Vedl válku s Římem, s mocným tehdáž Římem, a proto hledal ve válce spojence…
Na hrad pražský přijel jednou posel císařův. Jméno jeho bylo Viprecht, hrabě grojský. Sotva byl český kníže Vratislav příchozího uzřel, vysel mu vstříc. Poznal v něm dobrého známého, přítele — od jednoho roku pak i spolubojovníka. Byloť v Míšni, kde Čechové císaři německému pomáhali bojovati proti Sasům. Ale Sasův byla tenkráte většina i utrpěli Čechové v bitvě s nimi valné ztráty. Ale právě v okamžiku nejrozhodnějším přispěl Čechům Viprecht Grojský, týž Viprecht, který tu nyní Vratislavovi poselství císařovo vyřizoval. Ten udeřil tenkráte na Sasy takovou mocí a silou, že jich mnoho pobil a ostatní k útěku přiměl. Proto vítali v Praze Viprechta vřele, proto hostil ho Vratislav za mnoho dní a těšil se přítomnosti jeho.
„Ale čemu se nejvíce divím,“ rozhovořil se tu Viprecht, „že takový statečný, udatný, bohatý a mocný pán, jakým jsi ty, Vratislave, jenom na knížecím jméně přestává. Ó, jak by ti slušela koruna královská! — Věru zasluhovala by toho země tvá, aby královstvím byla!…“ Ještě více mluvil posel císařský a sliboval knížeti českému vše, potáhne-li s císařem na Řím. Koruna královská! — Tahle dvě slova knížete českého přímo okouzlila. Již nemyslil na nic jiného, než na lesklou korunu. — Králem býti — ó toho štěstí! — V této chvíli vše byl by český kníže podnikl pro titul královský, nižádné oběti se tenkráte nehrozil pro korunu královskou.
Viprecht odjížděl spokojen z Prahy: pořídiltě líp, nežli se byl nadál. Vezl s sebou ujištění, že Vratislav císaři k tažení do Italie pomoci poskytne. Tři sta oděncův na koních pošle kníže český a nad to ještě 4000 hřiven stříbra pro císaře a 30 hřiven pro císařovnu odvážel císařský posel. Toť věru značná pomoc, již poskytl Vratislav císaři.
Česká ta výprava ubírala se vedením knížecího syna Bořivoje do Němec, odtud pak přes Alpy s vojskem císařským do Vlach.
Když pak dorazili k samému městu Římu, oblehli je. Ale obléhání trvalo dlouho, velmi dlouho. — Dvě léta již ležela vojska česká i německá před Římem, aniž by co byla proti městu podnikla. Trudno bylo statečným těm bojovníkům českým tady v cizině. Nebyliť zvyklí zahálce a tady trávili nečinně již druhý rok.
„Učiníme konec této nečinnosti!“ zvolal kdysi jeden z Čechův — Ráz mu říkali. „Ba že konec učiníme tomu zahálení před Římem. Zvítězíme, anebo padneme. Vrátíme-li se však do vlasti, bude to čestný návrat!…“
Bylo to právě v den 2. června, když hlouček Čechů žebříky opatřených nepozorovaně ubíral se k místu, k němuž je vedl Ráz.
„Toto místo je nejméně střeženo!“ pravil, „tudy nejsnáze dostaneme se do města. — A nyní chutě za mnou!“
Nebylo jediného Čecha, který by byl zůstal pod hradbami, ba každý chtěl býti nejprvnějším u cíle. — Hle, Ráz již je na hradbách a za ním hrnou se ostatní. Jako by se byli na křídlech vznesli na hradby! Teď již tasí meče a jako zkázonosný mrak chrlí spousty na nepřátele.
A když to Němci uzří, nejsou ani s to, aby uvěřili vlastním zrakům! — „Čechové na hradbách Říma!“
Tato čtyři slova zachvěla veškerým táborem císařským.
„Vzhůru ke bráně římské!“ velel císař a veškeren voj hrne se na místo určené. Rána za ranou dopadá na bránu. Na hradbách lítý boj, Čechové jako lvi zápasí s Římany. — Ve městě shon — zvoní se na poplach, kde kdo spěchá ku hradbám. Stále nové houfy lidu římského staví se proti Čechům, ale poznovu poražen šik nepřátelský udatnými Čechy.
Zatím i brána dobyta císařskými, a teď hrnou se Němci do města. Římané prchají, porážka jejich dokonána!
Kdo že dobyl tehdáž Říma? — Čechové, jenom Čechové.
Tak zaznamenáno je v historii pro všechny časy. Draze bylo to vítězství vykoupeno. Když potom Bořivoj, český kněžic, věrné své Čechy svolával, aby zvěděl, kolik jich na živu zůstalo, postavil se před něho Ráz ještě s osmi Čechy.
„Tu jsme, pane, toť veškeren lid zbylý z voje českého. Ostatní odebrali se do nebeské vlasti hned s hradeb římských!“
Tak děl proslavený bojovník, a slza skropila osmahlé jeho líce.
Devět Čechů vracelo se tehda z výpravy římské, z té výpravy, která vynesla knížeti českému korunu královskou.