Pomněnky ze slavných dob národa českého/Bitva u Domažlic

Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček
Výprava Čechů do Polska	Bitva u Domažlic	Čechové dobyli Říma

Údaje o textu
Titulek:	Bitva u Domažlic
Podtitulek:	(1040.)
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 85–91. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bitva u Brůdku na Šumavě

Výprava polská utkvěla v paměti celému národu českému.

Jakkoli již před výpravou tou Břetislav hrdinou vyhlášen, byl po ní ještě více oslavován a veškerý národ honosil se svým knížetem.

Ale jinak smýšleli o něm a o Češích národové sousední. Nepřáli totiž Břetislavovi a pro zdařenou onu výpravu polskou zanevřeli naň velice. Záviděli mu.

Německý císař Jindřich, toho jména Třetí, prohlásil, že nestrpí, aby český kníže honositi se směl vítězstvím. Vypravil do Čech posly, a ti poslové jali se knížeti Břetislavovi rozkazovati, aby ihned všechny poklady z Polska přivezené císaři německému poslal, jinak že císař válečně do země české vtrhne.

Tento vzkaz císařův pohoršil knížete českého i jeho národ velice.

„To by ještě scházelo, aby císař německý směl Čechům jako vlastním zbrojnošům rozkazovati!“

Poslové odešli s nepořízenou.

Ale brzy zase císař jiné vypravil a ti hlásali již válku proti knížeti a proti národu českému.

„Ať přijde, ať měří s námi síly své! Nebude to poprvé, kdy bojovati budeme s pluky německými. Ať zví zas, jak dovedou Čechové hájiti svých práv, jak dovedou se postaviti nepříteli…“

Ještě ani nebyli poslové němečtí na hranicích zemských, když opět po celé české vlasti rozhlášeno, že bude válka.

„Válka!“ Toto slovo zase vzpružilo mysl veškerého národa.

Kde který jun, brousil meč, chystal luk a šípy.

„Vzhůru do boje!“ rozléhalo se Čechami.

Nebylo ani potřebí, aby poslové opět vyzývali k boji… Rozkaz knížecí od úst k ústům spěl a nesl se po vší vlasti.

A dříve nežli se ještě Břetislav nadál, stál před hradem pražským zástup ozbrojených synů vlasti.

„Sláva jasnému knížeti Břetislavovi!“ zahřmělo tu hlasy tisícerými a rozlehlo se ozvěnou všemi hvozdy, všemi kraji.

Pořád ještě přibývalo bojovníkův a bylo již vojsko na pochodu. Duněla půda česká, kudy se ubíraly zástupy ozbrojených, v řinkot zbraní mísil se válečný zpěv rozjařených bojovníkův.

Takto pokaždé Čechové táhli do boje, s veselou, jako na hody.

Dospěli až k pohraničním lesům šumavským, tam, kde druhdy Samo nepřátelům ukázal, kudy vede cesta z Čech.

Však již z daleka znáti bylo, kterak se Čechám blíží pluky nepřátelské. Kudy táhli, všude plameny šlehaly a kouř dusivý k oblakům vystupoval. Kde jaká chata, kde která dědina, o niž zavadili, všecko všude zapalovali. Tak mívali v obyčeji.

Proto postřehli je Čechové záhy a chystali příchozím vhodné přivítání.

Kde kdo chopil se práce. Mohutné kmeny z kořene vyvráceny, jiné pilou pořezány anebo sekerami podsekány a tak tu v pohraničném lese šumavském zásek na sta naděláno a zákopů hojnost vykopáno. Ty pak valnou byly překážkou císařským vojům pěším i jízdným.

Takto opatřeni jsouce rozešli se Čechové a v zálohách se ukryli. Dlouho tak nečekali. Brzy objevili se zástupové německých vojsk, ale zdlouha jen postupovali. Byloť jim nejdříve odklízeti všechny překážky, urovnati cesty, vyrovnati zákopy, což žádalo práce mnohé a namáhání přílišného.

Zatím Čechové ze záloh bedlivě pozorovali počínání Němcův i sčítali bedlivě sbory jejich. Tu shlédl Břetislav Otu, markrabí svinibrodského, vlastního svého švagra, jenž vedl jeden pluk, jinému zase velel hrabě Werinhar, třetímu Reinhard, kdežto jádro vojska německého měl sám císař Jindřich na péči.

Toto množství Němcův od hlavy až k patě ozbrojených již již některým Čechům i strachy nahánělo. A což když uslyšeli, kterak císař vojínům svým chuti k boji dodává, když smělá i hrdá řeč jeho sluchu jejich došla!

„A kdyby nejen tyto záseky, ale i zdi okolo sebe udělali,“ zvolal hněvivě císař, „a kdyby ty zdi byly ještě vyšší stromů lesních a kdyby věže byly při těch zdích až do oblakův, nic to není proti nám jiného, než jakoby postavili síť před ptáky, kteří mají křídla. Jistě nic není tak vysokého v Čechách, čehož by Němci dosáhnouti nemohli, ani tak pevného, čehož by nedobyli.“

Ještě více chlubných řečí těch mluvil Jindřich, dodávaje chuti a odvahy utrmáceným vojům svým.

Byl pak tehdáž parný, velmi parný den srpnový. K tomu ještě ona přetěžká práce — odklízení nakupených dřev a upravování cest — ký div, že vše umdlévalo. Ale císař Jindřich stále k pochodu pobízel. Tu ocitla se pojednou jedna část vojska v utěšeném údolí a zřela tu i vody hojnosť. Kdož by odolal, horkem a žízní umdlévaje, aby neodhodil těžkého odění, aby se nezbavil pádného meče a neosvěžil se koupáním? Nadarmo volali vůdcové, nadarmo napomínali bojovníky k opatrnosti: tito chladili se již ve vodě a nevšímali si výstrah. Jiní rozložili se v trávě a rovněž si hověli, ba někteří i spánku se oddali.

Na toto počínání nepřátel dosud klidně patřili Čechové. Teď však nadešla chvíle činu. Chutě přichystali se k útoku a nežli se cizinci nadáli, vrhli se na ně naši se hřmotem a silou velikou. Nic neprospívalo, že mnozí zbraně se chopili a Čechům na odpor se postavili. Čechové byli zvyklí vítěziti, a kam zasáhla česká paže, všude kácel se nepřítel mrtev. Marně volali vetřelci o pomoc, marně namáhali se, aby Čechy přemohli. Jednotlivé houfy jejich byly našinci tak udatně napadány, že z toho nepřátelům hrůza vzešla. I vzchopili se a dali se na útěk. Ale Čechové neustali pronásledovati jich, pospíšili za nimi a hle! již i císařské korouhve se zmocnili, ba mnoho nescházelo, že by i samého císaře byli zajali. Štěstí pro něho, že měl na blízku oře rychlonohého, štěstí jeho, že ještě v čas byl s to, aby se ukryl v hustinách lesních.

A teklo již krve tolik, že všechny vody úvalem plynoucí tou krví do ruda zbarveny byly, a řinkot zbraní a svištění šípů rozehnalo všechno ptactvo i zvěř z celé krajiny — ani krkavec nezakrákal, ačkoli tam již leželo mrtvol do tisíců. A přece ještě i za večera bojováno, i druhý den bojováno a vítězství stále jenom na straně české. — Rozprášeni jsou tenkráte nepřátelé jako plachá zvěř po lesích, a zpěv a jásot zase jen v táboře českém. Kdož byl by s to, aby sečetl a vyjmenoval vše, což tu po prchajích nepřátelích zbylo! Kořisti té bylo tolik, že neměli vítězové ani tolik vozů, aby všechnu naložili, aby ji domů dopravili.

Na poděkování Bohu vystavěl pak Břetislav na tom místě, kde byl nad císařem Jindřichem III. vítězství dobyl, kostelíček ke cti sv. Václava. Stalo se tak roku 1040.

Komu jíti jest od města Kdyně směrem jihozápadním, spatří, ujde-li as hodinu cesty, u vsi Brodku až podnes kostelíček, který od doby založení svého ovšem valně jest pozměněn, ale dosud jest vzácnou památkou vítězství Břetislavova.