Pohádky přímořské/Spaní

Pohádky přímořské Siegfried Kapper
Talas	Spaní	Zaboravilac

Bylo v neděli odpoledne.

Seděli jsme před rybárnou, jeden na prahu, druhý na sádku, třetí na kotouči lan, já na rezovatém moždíři, jejž Petr Roganović, mladý majitel chýže této, před nedávnem z moře byl vytáhnul.

O tom moždíři — mimochodem budiž připamatováno — jediní znalci starožitností v osadě přímořské, totiž čestný gospodin pop a velemoudrý příručí jeho, kostelník, písař, sluha a posel obce, shodnouti posud se nemohli, pochází-li z lodě ondy benátské, z loupežné kutry řecké aneb snad jen z člunu rakouského, který před třemi lety v bouřlivé noci na onom místě utonul. Zůstávajice každý při svém hádali se o něm celé dni, ovšem pouze pro to, že bez pochyby užitečnějšího co dělati neměli.

Na lavici pod malým okénkem modrou zástěrou zavěšeným místo své zaujala teta Jefemia, sedmdesátiletá panna, jež za panování posledního jemnost pana dožete benátského prý velmi krásnou dívkou byla, načež až podnes zapomenouti nemohla; na „junáka“ franského, slavného „dženerala Marmundžiju“, též dobře se pamatovala, z Drače až do Dubrovníka celý svět znala a o celém světě všecko a ještě něco přes to věděla a vypravovati uměla.

Nedaleko rybárny, na zábradlích, sušily se sítě; nad nimi na provázcích schnuly na výsluní kusy bachní včera lovených.

Blíže nás, na otepi kukuřicové slámy, dřímal mladý rybář Petr Roganović, postava pevná, tuhá jako kus skály na té Černé hoře, opálený jako mouřenín pašete na hradě sarajevském, samá záplata jako stará plachta, rozcuchaný, jako by pět neděl pořáde se byl pral, a přes to všecko podoba člověčí dosti krásná, ovšem nikoli, aby sloužiti měla za vzor dlátu Apollona belvederského tvořícímu, ale aby byla na důkaz, že štěstí krášlí a zvelebuje tvář lidskou i nejhranatější a nemytou, leč co boží oblaka někdy ji zvlaží.

Petr Roganović byl šťasten, tu dobu snad nejšťastnějším člověkem toho světa; spal jako snad jen v ráji spí andělé boží pod tou zlatou lípou s tím smaragdovým listím, pevně, klidně, hluboce, sladce.

Že Petr Roganović chrápal, jak u nás v Čechách říkáme, jako fagot, to ani blahu, ani kráse jeho v nejmenším neškodilo. Mělo to spíše tu dobrou stranku, že hejna racků, majících ho bezpochyby za nebožtíka vyhozeného z moře, hřmotu jeho se lekala; zaplašeni jeden za druhým honem zase na odlet se dal.

Spaní! — Čtenáři trpělivý, jenž pohádku tuto čteš sedě na pohovce anebo leže na prachových poduškach, ty nevíš, jaké to štěstí, leč, — že bys při ní také byl usnul! Neznám tě. Nevím tedy, číms blaho takové si zasloužil, provozovaním-li zahálky pravé a proto počestné, jak na poctivého a svědomitého lenocha se sluší, s zahálkou nepravou; či moříš-li den něčím, co vypadá, jakobys kdo ví cos dělal, kdežto, přijde-li večer a s ním hodina odpočinku, si říci musíš, že starý ten švec naproti tobě, podrazil-li dnes jen pár bot, víc užitečného konal, nežli ty! Ale pro to bych s tebou přece se sadil o hodnou humru, že ve dne v noci po celý týden na moři ses nedřel lovením poloshnilých fošen, obrostlých ráhen a zbytků ztroskotaného korábu napodobných, kdo ví jak dlouho již na dnu moře spočívavších, abys na hrázi dubrovnické za ně několik stříbrňáčků utržil.

A to dřímající náš Petr Roganović učinil! I pro to právě, že neumíš lopotivě nasaditi všecky síly tělesné i duševní na opravdivou práci, nevíš také, jaká to nebeská slast, jaké to rajské blaho — spaní!

Byl to týden lopotný! Každý den, každá hodina plná starostí a plná naděje, plná potu a zase vždy z nového napínaní sil! Poznáš to na dlaních mozoly jako řemeny pokrytých, — poznáš to na úsměvu, jenž tváří jeho hraje, jakoby v červánkách hladiny mořské dýchal lehounký vánek!

Historie to kratinká.

V osadě pohorské, as hodinu odtud, má přístřeší své Jagoda, dcera po nebožtíku Jovanu Kriličićovi a nebožce Milině, důstojné choti jeho, jediný sirotek i pozůstatek po manželích těch. Zůstává tam u strýce, proslulého hajduka za doby velkého povstání na blízké Bosně, a nyní starého, polo osleplého vdovce. Jemu hospodářství vede; částečně z dárků, jež mu rybáři posílají, částečně z vlastního výdělečku denně mu zaopatří pálenku a tabák, v neděli a o božích bodech mu uvaří polívku a upeče koláč, ostatního času pak pomáhá buďto rybářům anebo nádeničí mezi sedláky. Není Jagoda snad obzvláštně hezká, ale není také škaredá. Jest silná, pilná, pracovítá, dvacetiletá dívka, právě takova, jaká by Petru Roganovići se líbila i hodila. Ptal se jí, zda by za ním šla, kdyby o ni u ní se ucházel. Ona nedlouho přemýšlela, řekla ano, a námluvy byly odbyty.

Nyní jen ještě oddavky.

Ale k těm i v nejchudší chýži rybářské zapotřebí také něco peněz. Vždyť nemůže vstoupit do božího chrámu ženich v roztrhané kazajce, aniž nevěsta k oltáři v sukni a šátku, jež od pohřbu nebožky matky s těla ještě nesvlékla. Tož aby ke cti svatého Sávy, patrona kostelíka, aspoň něco nového bylo! Pak tu pop, jenž ode dne, co se dověděl, oč mezi Petrem a Jagodou se jedná, do rybámy Petrovy, přes jejíž prah od smrti starého Roganoviće nepřišel, častěji zase zavítal, ovšem prý že jen k vůli zajímavému moždíři, — ale vědělo se dobře, proč. Po tom tu kostelník, jenž od chvíle, co starému Roganovićovi hodinku dozváněl, chudého Petra sotva kdy se všimnul, ale nyní zdvořile ho pozdravoval — vědělo se také proč. A mimo to ještě leckdos a lecos, ani nemá člověk prstů dost, aby to spočítal!

Ale vytěžiti tolik, co tu se potřebovalo, z pouhého rybaření, možné nebylo, a kdyby toho drobného plemene mořského do sítě se mu bylo vrhlo za celá vojska!

Co tedy?

Dal se chudý ženich do lovení trosků na témž místě, kde před nedávnem vytáhnul moždíř, neboť kde moždíř, tam bezpochyby koráb daleko nebude, budiž už benátský, anebo řecký.

A hle, štěstí mu bylo příznivějším, než očekával! Neboť mimo hromadu shnilých tyček, spukřelých lan a čtvrt kopy začernalých dubových fošen, — a to teprve předvčerejškem k večeru, — vylovil dosti těžký chundel plátna dehtem napuštěného a mořskou skořapinou jakoby posetého. — Když jej rozbalil, dobyl pěkně leštěnou, ebenem vyloženou a stříbrem okovanou skříň, na níž — tolik seslabikovati dovedl — vyryto bylo slovo „Heliogabalus“.

Dones’ ji domů, otevřel ji dlátem, a hle, tu v ní… co?… Nic než něco starého papíru, nečitelnou literou popsaného, nesrozumitelnými kruhy, čárami a uhly poškrtaného, jakoby ďábel, jak říkáváme, s tou svou chasou na něm masopustní úterek byl slavil.

Ukázal to popovi. Ten však dosti byl spravedliv a vyznal se, že se v tom nevyzná, taktéž dosti rozumný, že poradil mu, aby i se skříní to donesl do Dubravníka, tam se doptal na museum, předložil to tam pánům učencům, a pak uvidí, co ti tomu řeknou.

Vypravil si hned časně ráno loďku, naložil skříni i s plátnem, a bral se, kam pop mu poradil.

I ukázalo se, že jediný znalec starožitností v osadě rybářské, ač neuhodnul jakživ nic, šťastnému nálezci tentokráte přece velmi rozumnou radu dal.

Páni učenci poznali ihned vzácnou významnost a velikou cenu nalezených papírů. Nebyly to jen lodní rejstříky proslulé druhdy válečné lodě cyperské „Heliogabala“, která před třemi sty léty v okolí tom někde, nevědělo se kde, utonula, ale přes to i poznámky hvězdářské, zeměpisné a historické velitele jejího, na slovo vzatého admirála Amadea Barberiniho, spolu s mnohými, na nejvýš zajímavými zápisky o městech, ostrovech a lidech, s kterýmiž námořník ten se byl kdys seznámil.

„Co bys rád za ten svůj nález…?“ ptali se ho.

„Nic víc, pánové,“ Petr Roganović odvětil, vida, že starý papír přece tak docela bezcenný není, „než abych se mohl s Jagodou dát oddat!“

„Stačí k tomu deset dukátů?“

Petr Roganović div neomdlel, když zaslechnul nabídnutí toto ohromné. Zajiskřilo se mu před očima samými dukáty, musil se držet židle, aby sebou nepraštil o zem. Ale sebral se hned zase a pravil: „Tuším, že postačí!“ Pak shrábnul vysázených v tu chvíli deset kusů nových dukátů, každý čistý a skvělý, jakoby ho pán bůh právě s nebe shodil, smeknul ušpiněnou čepici a vrávoral dveřmi ven. Ani si na to nespomenul, že by se přece slušelo, aby se pánům poděkoval.

I byly tu rázem rozhodnuty otázky dvě. Předně ta, že onen moždíř nepochází ani z lodě benátské, ani s kutry loupežnické, ani ze člunu rakouského; za druhé, že Petru Roganovićovi nic už nevadilo, aby Jagodu si pojal za milou „ljubu i gospodžicu“.

Teď — navrátiv se z Dubrovníka as před dvěma hodinami, právě když teta Jefemia nedělní polívku ustrojila na lavici, jejíž jedna polovice sloužila za stůl, druhá za sedadlo, a když té polívky honem něco pojedl, — teď tu ležel unaven prací a cestou a odpočinul si a objímal ve snu netoliko znejmilejší Jagodu, ale i viděl bezpochyby celé boží nebe pěkně vykládané samými dukáty.

„Hle tu!“ ukázala teta Jefemia, dopověděvši právě o příhodě té šťastné, na dívku blížící se nám podle břehu. „Tu ji máte! Mluví-li člověk po celý věk o stech a tisících, nedostane se mu ani groše; ale zmíní-li se o vlku jen ceknutím, hned tu je!… Pojď sem!“ podala na to ruku děvčeti. „Nejsi ty ani vlkem ani vlčicí, ale jsi hodná a počestná naše panna nevěsta! Těším se už na tu svatbu, jako bych sama měla se vdávati!… Nejdéle, dá-li bůh, za tři neděle odbudem ji! Bude pak pod střechou řádná hospodyně, neboť já, — což já už jsem jen tak jako střep, jejž zahodíme co nevidět!… Co to neseš…? dívala se na to dívce do zástěry a vytáhla z ní ohromnou „smokvaru“, pečivo to co do tvaru rovněž tak podobné cihle jako bochníku chleba, co do hmoty rovněž tak brusu jako svítku. Bylo na tři prsty obloženo švestkami, mandlemi a fíky, bylo obmazáno medem, až s něho tekl.

„Upekla jsem koláče,“ začervenala se dívka, „jeden, tetičko, vám a druhý — nám! Vzkázal mi včera Petr, když jel do Dubrovníka, abych dnes přišla, že poplavem drobet po moři, a pak že mi možná něco řekne. Přišla jsem tedy…“

„Koláč to panský!“ přijala teta chutný dárek. „Dostane-li se mezi koláče, řeknou mu, že je králem! Ale z té plavby, holečku, tuším, nebude nic! A co toho se týče, co ti řekne…“

„Což ještě nepřišel…?“ zalekla se dívka, div neupustila druhý koláč ze zástěry.

„Přišel,“ těšila ji teta, „přišel, mé dítě! Ale spí. Vidíš ho tam?“

„Zbudím ho…!“ obrátila se dívka potěšená v stranu, kde milenec její ve snu snad ještě jednu skříni s papíry z moře tahal.

„To ne!“ zadržela ji teta. „Chraniž bůh, bys zločinu takého se dopustila! Což neznáš příkaz moudrých předků našich přímořských: „Trojí vezmeš-li komu, neomluvíš před bohem ani před lidmi: chleb, čest a spaní!“ Sedni sem k nám a poslouchej, děvečko, co ti povím! Pak si to vlož na paměť, jak ode dneška za tři neděle, dá-li bůh, uložíš na památku svatební vínek, a bude ti dobře, dokud spolu budete! Až dopovím, snad procitne Petr sám, a možná, že ti řekne… Ale teď sedni!“

Nešpetla dívka, usedla se mezi námi a teta Jefemia začala:

Byl jednou obilník. Měl odtud, as tak na půl cesty mezi Dubrovníkem a osadou naší, pěkný dvorec, při něm hezké polnosti, kus vinohradu a kolem něho sejpky jednu vedle druhé. V těch sejpkách schovával ječmen, pšenici, rejži a kukuřici, vůbec všelikého druhu obilí v zásobě takové, že, jak říkáváme, Turkům byl by strojit mohl tučný bairam, a nebylo by znáti, že ubylo. Nescházelo mu tudíž v ničem, a mohl býti spokojen.

Však pan bůh blaho dává, a člověk v něm dloubá!

Zavítal tu jednou u něho na nocleh nějaký zámořský trhovec (kupec), a ten, když spolu seděli u večeře, začal mu vypravovati o jakési zemi za velkým mořem, v kteréž hrudy zlata na polinách se povalují jako u nás křemel, břidlice a sprosté kamení jiné. A to prý v té míře, že lidem ani není možno, aby ten kousek božího pole pořádně vzdělali. Chce-li kdo na výživu si vysázeti trochu těch mizerných zemčat, než si k tomu vydobude brázdu, vyhází na mez celé balvany zlata, to pak na hromádkách leží, aniž by člověk si ho povšimnul. Ale jak prý tomu na půdách kamenitých bývá, tak i tam. Čím víc se orá, tím větší kusy zlata z hloubi vystupují, tak že v oněch krajinách úroda rok od roku skrovnější, a za příčinou nedostatku věčný tam panuje hlad a drahota.

To když obilník zaslechl, myslil si ihned: „Hleďme, to by tak něco bylo! Toť výděleček, že stojí za to, by člověk se pokusil. Jen co domů se mi vrátí lodě, jež s obilím rozeslané mám po světě: naložím všechno to své obilí, přepluju se do oné země, prodám je, naplním si lodě zlatem, a lidé pánu bohu a mně za to budou povděční.“

A jak si umínil, tak i učinil. Jakmile lodě se vrátily, vypráznil sejpky na poslední zrno, nabil lodě pšenicí a kukuřicí, co do nich se vešlo, rozvinul plachty a plul.

Ukázalo se ihned, že v rozvažování svém nikoliv se nezmýlil. Sotva že lodě přirazily ku břehu, se všech stran hned sběhlo se lidu až černo, staří, mladí, bohatí, chudí, by zásobou vzácnou se zaopatřili. Zač korec anebo míra, na to se žádný neptal; jen aby se neomeškal, přinesl každý raději železných tolarů plné klobouky a pytle. Neboť jak u nás zlato, tak v zemi oné platí železo. Razí se z něho peníze, dělají z něho šperky, a kdo je má, uzavírá je v truhlách, jako my dukáty a zlaté řetízky, — totiž také kdo je má!

Rozšafný obilník nahlížel, že takovou výplatou nehrubě by si posloužil. Pšenice by byla šla na dračku, a za půl dne byl by za ni měl lodě nabité bezcenným železem.

Začal chytrák jinou. „Lidičky,“ ptal, „nepřirazil jsem k těm břehům vašim, bych vás okrádal o vaše peníze, nýbrž abych vám navrhnul výměnu, s jakoužto budete spokojeni! Obilí, je-li pravda, jest vzácností u vás. Nuže, vezu vám ho plné lodě! Zlata zase zřídka u nás, kdežto u vás za všemi humny a po všech mezích se ho povalují hromady. Dám vám tedy obilí, a vy za ně toho vašeho zlata, mně rovněž tolik, a vy i já pochodíme dobře!“

Návrhem takovým milí lidé nejen že byli na nejvýš spokojeni, ale těšili se ještě, že na dobrý spůsob zbaví se tím značné části obtížnébo kamení, jež beztoho k ničemu není, než lidu na zlost a pluhu na překážku.

Skládal tedy milý obilník své obilí, a nakládal si za ně zlata, co na lodě se vešlo, aby se nepotopily. Zlatozemci s radostí mu napomocni byli trakaři a lopatami, i poroučel se jim a odplul domů.

I vládnul teď obilník náš najednou bohatstvím nesmírným, že nevadilo mu nic, aby zkázal dožeti benátskému, zač na prodej jsou Benátky a k nim ostrovy Krk a Korčula, totiž kdyby se mu jich zachtělo!

Ale na tom nikterak nebylo mu dosti.

„Co jsou ty Benátky?“ prál. „Maličký městys, nacpaný samou chudáckou kramařinou! Všichni, co jich tam dohromady, nemaji tolik, co po vyklizení lodi mých obnáší můj výmětek!“

Nedal si ani kdy, aby drahocenný náklad řádně uložil, neřku-li aby v mincovně raziti si z něho dal dukáty. Nahromadil ho jen tak na dvoře na velikou hromadu, a uvázal se hned zase v podniknutí nové a přenechal ženě a synům, aby zlatou kořist sami urovnali v sejpkách.

Skoupil na to po celém Dubrovníku a na mnoho mil v okolí všecko železo, sekery, zbraně, motyky, hřebíky a co kdo přivlek’ starého harampátí, naložil na lodě, rozvinul plachet ještě jednou tolik, a rovnou cestou zase do zlaté země.

I osvědčilo se, že věc svou i tentokráte vymyslil výborně.

Zpráva, že zase a s nákladem drahocenným do přístavu přirazil, roznesla se bleskem, a než se nadál, už tu byl mincovní královský, zašel k němu do kajuty a, jak říkáváme:

„nedopili ještě první korbel,“

už si podali ruce a smlouva byla hotova. Mincovní jmenem krále převzal celý náklad, dal ho dovézt do královské mincovny a vydal rozkaz, jakmile prý budou vyklizeny lodě, aby na veřejný groš na ně tolik se naložilo zlata, mnoho-li tento dobrodinec vlasti sám si bude přáti.

Začali tedy železo vykládat a zlato nakládat. A když tak mezi tím, co se to dálo, milý obilník a moudrý mincovní v kajutě spolu zasedli a si připíjeli, a o všeličems a též o bídě země této rozpravu měli: obrátil se mincovní na obilníka s dotazem, neví-li o jakéms prostředku, jak by v krajinách těch neúrodnosti půdy, drahotě a stálému hladu přítrž se učinila.

„O prostředku takovém vím!“ odpověděl oblilník a už viděl novou příležitost k novému počinku. „Přivezu vám něco, čím polnostem vašim bude spomožíno, — uvidíte! A nechci za to nic, než zase jen několik nákladů toho vašeho kamení!“

„I vezmi si ho, co ho tu je!“ smál se mincovní.

„Nuže, dobrá! Co nevidět máte mne tu zase!“

Podali si na novou úmluvu ruku, a obilník odplul šťasten, přeštasten.

A proč by nebyl šťasten býval? Bohatšího člověka na světě nebylo. Zachtělo-li se mu, nevadilo mu pranic, aby dožeti benátskému vzkázal, zač jsou nejen Benátky s ostrovy Krkem a Korčulou, ale i celé přímoří od Zadru až do Kotora i se všemi ostrovy.

A nedalo mu to pokoje.

„Co je,“ prál, „to přímoří od Zadru až do Kotora, a třebas až do Budvy? Samá skála a holina s několika sty žebráků! Kdyby nebylo mne, vypadalo by skoro, jakoby se tu byla sešla holota celého světa! Toť bych přec něco jiného si přál, kdyby na to došlo!“

Navrátiv se domů, nedal si ani kdy, aby poklady řádně skládal, neřku-li aby si dal z nich lít hole, aby je do bezpečného místa uložil. Vysypal to jen tak po škopkách a nůších na nábřeží. A honem přikročil zase k podniku novému, ponechav bratřím a strýcům, aby o to se postarali, jak mohou.

Shrabal na to po celém Dubrovníku a na mnoho mil v okolí kde co bylo hnoje, skoupil ho pod kozami, kde která babice jakou měla, pod osly, kde který oslák s jakýms kočoval, nabil jím lodě, rozvinul plachty troje, a plul.

A zdařilo se mu i tentokrát. O hnojení totiž až po tu dobu v končinách oněch nic se nevědělo, aniž kdy o tom bylo slýcháno. Sotva tedy že obilník přirazil ku břehu a vyhodil kotvy, jakoby pán bůh sám byl sestoupl s nebe, roznesla se zpráva o něm a jaký prý vzácný přivezl lekvar na pole. V městě pandurové královští letěli na hrad ke králi, div duši nepustili, aby mu to sdělili. Zvěděv král, že očekávaný dobrodinec už tu, nemeškal, zdvihnul hned vše své dvořanstvo i s celou radou zemskou, a bral se do přístavu sám, aby bohem poslaného muže s příslušnou úctou uvítal. Vylezl potom na lodě, podíval se na zázračný prostředek, jakým bídě a nouzi poddaných pomoci se má, dal se ponaučiti, kterak se má tím zacházeti, napsal si všecko co a jak, dal to skládat, a vydal rozkaz hned na místě, aby to složeno bylo prozatím na dvoře paláce; tam aby páni radové zemští sami to rozdělili dle potřeby mezi rolníky, a ti potom aby si to rozvezli na své pozemky. Vzal na to čestný řetez železný, jejž na krku nosil, a obdařiv jím obilníka na znamení největší úcty, povýšil jej zároveň na prince, na nejvyšší to stupeň důstojnosti zlatozemské. Teď milý obilník byl skutečně tak bohatým, že nic mu už nevadilo, aby dožeti benátskému vzkázal, zač jsou nejen Benátky se vším přímořím a všemi ostrovy od Zadru až do Dráče, ale zač jsou i s celým mořem a na něm se všemi loděmi a koráby, jež po světě pod vlajkou benátskou plují.

A umínil si, že to učiní.

Ale žeť byl největším světa boháčem a královským princem, slušno se mu vidělo, aby dle toho žil a se choval, a ne více po obilnicku. Umínil si tedy, že nevrátí se tenkráte rovnou domů, nýbrž že podívá se dříve do světa, jak to u velikých pánů vypadá, jak se nosí, co jedí, co pijí, jak bydlí, jak dýchají a jak spí.

Nastrčil tedy na stěžeň novou princovu vlajku, rozvinul plachty a plul, kam ho voda nesla.

Přišel do Francie, do Vlašska, do Ameriky, do Indie, ba i do Paříže, zavítal všude do největších měst a zámků, navštívil nejmocnější a nejvyhlášenější cary a krále, carevny a královny, prince a princezny všechny, o jakých se dověděl, učinil jim poklonu, poctil je nejvzácnějšími dárky, začež oni zase odměnili se jemu tituly, vyznamenáními, křížky a stužkami, až už nevěděl, kam s tím.

Při tom dal si záležet na tom, aby pilně vypátral, co na boháče a prince, jakým on je, se sluší a patří, u všech obchodníků všeho druhu nejdražšího nářadí celé náklady nakupoval, nejskvostnějším hedbávím a brokátem pro sebe a pro rodinu na léta a léta se zaopatřil, ano ani neopomenul najmouti do služby zástup mouřenínů a zaopatřil si plnou klec papoušků.

Nevěda již, čeho by se mu ještě nedostávalo, vracel se domů.

Tu když plachty jeho z daleka se ukázaly, sběhlo se lidu zvědavého tolik, že boháč, když lodě připlouly k přistavišti, ani neměl kam šlápnouti nohou, ani kam složit pytle, bedny a balíky naplněné nejdražšími věcmi. S těží a na velikou prosbu jen to doved’. Když však se svými mouřeníny a papoušky po pobřeží se bral ku svému dvoru, tlačenice těch, kdož chtěli podivného muže zahlednouti, byla taková, že as kopa jich se pomačkala a umačkala. Když pak doma všechno pěkně vyložil a do sklepů a do skříní uschoval, při čemž lidé neustále dívali se okny: zamknul vrata, zavřel okenice a lehnul si.

Pozoroval však brzy, že nemůže usnout.

„Co to?“ přemýšlel. „Spal jsem léta a léta pod tou střechou vždy jako špalek! Proč dnes ne? Toť bezpochyby znamení, že se mi něco ztratilo!“

Vstal, rozsvítil kahanec, prohlížel celý dům a sklady. Nebylo však pozorovati, že by co scházelo. Lehnul tedy zase.

Ale usnouti přece nemoh’.

„Toť divná věc!“ pravil sám sobě. „Posud, jakmile jsem si lehnul, hned jsem usnul. Proč dnes ne? Toť bezpochyby, že neumím ještě líhat jako princ!“

Obrátil se s jedné strany na druhou, shrnul podušky brzy výš a brzy níž, položil se hlavou dolů, nohama nahoru, a hned na to zase naopak.

Ale nic platno! Kohout na dvoře začal kokrhati, ranní slunko vtíralo se mu skulinami v okenicích do komory, a on ještě nezamhouřil oka.

„Ženo!“ pravil tedy bospodyni, když ráno k němu přišla se šťastným dobrým jitrem. „Ať mi dnes usteleš samým hedbávím a aksamitem; neboť to plátno a ta skopovice tlačí jako pytel duběnek!“

I učinila hospodyně, jak nařídil.

„To dnes budu spát jako král španělský!“ a vlez si hned po večeři do hedbávných a aksamitových peřin.

Ale brzy pozoroval, že ani dnes ze spaní nebude nic.

„Toť přece už jinak nemohu si myslit, než že mi něco schází!“ zvolal nanejvýš mrzut.

Vstal zase, rozsvítil si sloupek, obešel celý statek, díval se do všech sklepů, síní a komůrek, jestli se mu nikdo do nich nedobyl. Ale shledal, že vše jest v nejlepším pořádku, a ulehnul si zase. Ale spaní přece nepřišlo.

Válel se, mnul si horké čelo, mnul si palčivé oči — nic platno! Jak si ulehnul, tak zase vstal, nezamhouřiv ani oka.

„Čerta,“ osopil se ráno na hospodyni, když k němu do komory vstoupila a se ptala, jak na dnešek se vyspal — „čerta jsem spal! Ten aksamit a to hedbáví — toť jako samý křemel! Toť mi stelivo pod kobylou, pod dobytkem milejší! Slyšíš, a pamatuj si! Dnes ať mi usteleš samým růžovým a broskvovým listím! Zlata tu dost! Hleď, ať si to zaopatříš!“

I učinila žena, jak nařídil.

Ale nic platno! Trouba ponocného ohlásila jedenáctou, ohlásila dvanáctou — nepřišlo spaní, jakož ani prahnoucím nivám nedostane se vláhy, nedá-li ji pán bůh.

„Toť už všichni ďasi v tom!“ vzkřiknul jako povzteklý. „Není jinak — jsem okraden, oloupen — o kéž bych jen věděl oč, už bych si z toho nic nedělal, jen kdybych hodinku si mohl zadřímnout!“ Vstal, vzbudil ženu, syny, služebnictvo všecko. Rozsvítili pochodně, prohlíželi celý dům, celý dvůr, všechny sejpky až na poslední koutek, on sám všude v čele, pochodeň v ruce, proklínání celého světa na rtech; až, když nad mořem jitřenka se blýštěla a viděli, že nikdež nic neschází, vysílen nespaním a zoufalý se uvrhl na lůžko. Již po třetí noc po spánku marně toužil.

A vzchopiv se opět brzy, svolal rodinu, svolal služebnictvo. „Vím už,“ prál, „co mně schází! Ztratil jsem spaní! Který černokněžník anebo která čarodějnice o ně mně přivedla, vědí čerti, kteří při tom napomocni byli! Ale pomůžem si! Rozešlete posly po celém světě na lodích i na koních! Zlata tu dost! Kdo kouzlo oblomí a spaní mně vrátí — polovici dám mu svého bohatství!“

I rozplouly se lodě i rozjeli se poslové na všechny strany.

A netrvalo dlouho, hlásil se jakýs Benátčan, bývalý prý šašek jakéhos vévody milánského.

„Pane kmotře princi,“ kotrmelil se šašek do světnice k ubohému boháči, „dáš prý půli svého jmění, pomůže-li ti kdo, abys spal! Pravda…?“

„Dám!“ odvětil obilník a čekal, kam míří.

„Nuže, smlouva platí!“ podal mu šašek pravici. „Uvidíš, jaký jsem chlapík! Budeš zase spát, jako socha dožete na pokrovu hrobky, ručím ti za to — totiž poslechneš-li…!“

„Poslechnul“ oddal se princ vůli páně a šaškově.

„Nuže tedy!“ mnul si šašek ruce. „Buď vesel! Přej si! Necouvnou-li ti zlí duchové po dobrém, vypudíme je veselím; neboť jako ďábel utíká před kříži, tak i oni plaší se dobrým rozmarem! Víš co, — dej přinést vína cyperského, burgundského, horkého španělského; pozvi si hostů co chceš a koho chceš, třebas ty nejhloupější, jen nemají-li hrdlo zacpané, a ustrojme si hodnou pitku! Přesvědčíš se, to pomůže!“

Poslechnul obilník veselého rádce. Sezval si hostí, co se jich do světnice vešlo, dal vína přinest co sklep stačil, nalévali, až víno podlahou teklo, pili jako by ze žlabů se lilo do sudů, on sám vlil do sebe, co se do něho vešlo. Minula půlnoc, minula hodina, dnilo se — hosté i s šaškem chrápajíce pod stolem se váleli a on jediný nespal!

„Nedělej si z toho nic!“ těšil druhého dne šašek. „Však ono to půjde! Nepomohou-li pitky, přidáme k nim kostky! A nepomohou-li kostky, přivezmem k nim kejklíře, zpěváky, krásná děvčata! Krásná děvčata,“ zavejskal šašek, „kmotře, totě rozkoš — inu, poznáš ji! Nejde-li spánek v noci, přijde jistěji ve dne! Beztoho to spůsob sprosťácký, spát v noci. Co pravý princ, tomu noc je dnem a den je nocí.“

I učinil obilník podle rady této. Hrál v kostky, až ruka ho brněla a žeť na penězích mu nezáleželo, házel jimi jako řezankou. Měl-li toho dost, díval se na kejklíře, jichž choval u sebe celé hejno, až se mu hlava točila. Znusily-li se mu kousky jich, zavolal si zpěváky a naslouchal jim, až se mu mozek chvěl. A měl-li i těch po krk, utekl se k děvčatům.

Veselí dnové, hlučné noci tím spůsobem ve statku obilníkově utíkaly úprkem. Zavítalo k vůli vínu a hře u štědrého boháče bodrých hochů a — věrných přátel dosti, ale žádné spaní.

Vida tedy již za nedlouho, že vyplnění přání svého návodem takovým nedojde, a spadaje se nespaním den ode dne více, popadl jednoho rána klacek, vytloukl všechny kejklíře a zpěváky, vyhnal všechny krásné panenky, vzal veselého rádce za límec a vyhodil ho i s kostkami na ulici.

„Okrad’s mne!“ zuřil za ním. „Ztenčil’s mně měšec, šejdíři, ale spaní’s mně nevrátil! Běž, ať tě chrti moji neroztrhají!“

„Pane kmotře,“ uklonil se šašek, „račte odpustit, neračte vědět co mluvíte! Že jste posud nespal, toť ovšem pravda. Je-li tím ale dokázáno že konečně byste přece nebyl spal? O, ukonejšil já už jiné pány, nežli vy račte být, a — spí podnes tiše a hluboce! Kdybyste jen byl drobet trpělivosti míval, bylo by neušlo též vám! Hleďte: polovice vašeho jmění byla již má: o druhou, aby vám pokoje dala, byl bych se také postaral! Ale tak — komu není rady, tomu není pomoci! — Zneuznáváte mne docela, pane! Ale proto přece, odpouštím vám! Neboť přijde doba, že uznáte, že veselý rádce váš — měl pravdu!“

Na to udělal kotrmelec, a jako by ho byl vítr unes’ i s kejklíři, zpěváky a s děvčaty.

Ubohý vrátil se do světnice, vrhnul sebou na nešťastné lože, a ponořiv se v přemýšlení o své bídě, neodvažoval se už ani doufati, že vyslaní na všecky strany poslové něco pořídí.

Nedlouho tak ležel, když najednou jeden z mouřenínů, div že nevyrazil dvéře, vběhl do světnice.

„Pane princi,“ volal „honem, vzhůru! Jsou tu páni, kteří se na vás ptají, velicí páni! Právě před chvilkou přistála jich plná loď!“

„A jací páni?“ tázal se obilník.

„Abych řekl, — věru nevím, ví-lí to čert anebo pán bůh! Před nimi, za nimi, vedle nich, pod nimi a nad nimi — všude plno křížů, zvonečků, kropáčů a kadidel! Podívej se!“ ukázal oknem. „Právě se řadí v průvod, a to bez pochyby zrovna k tobě!“

I díval se obilník oknem na břeh, a spatřil nesčíslný skoro zástup popů, kaluděrů, archimandritů a biskupů, kteří jsouce přioděni do největšího ornátu, dlouhým procesím rovnou cestou k statku jeho mířili. V čele kráčel sám patriarcha cařihradský.

„Co as ti tu chtějí?“ myslil si. „Ale jsou to služebníci boží, protož slušno, bych jim šel vstříc a je uvítal!“

Vyšel přede dvory, a oni zvoníce, zpívajíce a kadíce zatím byli dorazili k němu.

„Milý synu,“ objal patriarcha obilníka a líbal ho na obě tváře, „nejštastnější to života mého chvíle, v níž milosti boží mně dopřáno shlídnouti tě! Neboť doslechnuv o neslýchaném množství statku pozemského, jímž nevyčerpatelné milosrdenství páně tě obdařilo, ale také o úmorném zkoušení, které na tebe dopustilo, neopomenul jsem ihned svolati všechny bratry své v bohu, a hle tu nás u tebe: předně abychom k zázračnému požehnání páně vyslovili ti své a celé svaté církve blahopřání, a za druhé, útěchou, a možno-li pomocí ti přispěli! Vždyť nás znáš a víš, že jakožto nehodným služebníkům božím jest nám úkolem předním, choditi za hořem lidským, vyhledati je v postranném úkrytu, dopátrati se jeho příčin a odpomoci mu, kde pomoci lze. I víš také, jak rádi a s jakou obětavostí úkol ten vykonáváme, všímajíce si ponížených a nestraníce se vznešených, nevynášejíce se nad chudobu a nepovrhajíce bohatstvím!“ A tak dále až na tři krále!

I políbil obilník patriarchovi lem pláště, zpravil ho o všem, co a jak činil, aby ztraceného spaní zase nabyl, a končil vzdechnutím: „Mně, ach, už pomoci žádné není!“

„Ovšem,“ zavrtěl patriarcha hlavou, „zlá tě to věc! Ale není divu! Kdo za bludy chodí, pravdy jakživ nedojde. Ale čemu dosti se nadiviti nemohu, jest to, že muž tak vznešený, tak učený, tak moudrý a pobožný, jako jsi ty, nemyslil hned na nejbližší, na nejsnadnější, ba na jedinou pomoc, které smrtelníku vůbec lze dostati!“

„A ta je?“ tázal se obilník pln radosti, že snad přece dojde, po čem tak dlouhou dobu již marně baží.

„U nás, milý synu,“ ponaučil ho patriarcha, „ve svaté církvi! Pročež, synu, poslouchej, co ti poradím! Především — založ klášter na tolikéž kaluděrů, co do roka dnů, a ještě na jednoho přes to, — k vůli rokům přestupným. Za druhé založ pro každého z tří set šedesáti šesti kaluděrů obstojnou nadaci, z níž slušně a bez starosti žíti by mohl. Za třetí pak — neopomeň každého z biskupů, jenž tu se mnou přišli, obmysliti slušným stolným, každého archimandritu dostatečným sklepným, a každého popa aspoň novou klerikou s půl stem dukátů v každé kapse; i pomodlí se za tebe každou noc jiný z nás a uvidíš, budeš spát jak svatý Jakub pod řebříkem nebeským!“

„Co ten svatý otec mně radí,“ prál obilník sám sobě „zdá se mi moudré! Zlata mám dost, poslechnu tedy!“

I zval na to patriarchu i se všemi biskupy, archimandrity a popy do domu, častoval je nejlepším jídlem a pitím, obdařil každého zvlášť nejskvostnějšími dary zlata a drahokamů, i dal jim na loď naložit zlata tolik, že netoliko klášter jeden, ale deset z toho založiti a hojnými nadacemi zaopatřiti by byli mohli.

Odepluli, obilník si lehnul, — očekávané spaní však se nedostavilo; ba trápilo ho nespaní i pokoušely ho starosti, strachy a úzkostné myšlenky ještě víc než jindy.

Vstal, bloudil po domě a po dvorech jako strašidlo, proklínal patriarchy, archimandrity a popy, zatracoval neřeknu co a — odpusť pán bůh hříchy — koho, až pro mdlobu a závrať už ani klení se mu nedařilo.

Když tak více než po tři neděle oka nebyl zamhouřil, tu v noci jednou, — byla to krásná noc měsíčná — nevěda co si počít, otevřel okenice a s lůžka ven se díval na moře, jak na něm kolíbají se lodě, jakoby dítka usnulá v náručí matčině, a s výše nebes měsíček na ně se dívá tichý a radostný jako otec. Tu najednou bylo mu, jakoby měsíček odvrátiv se na chvilenku od dřímajících na moři dítek, obrátil se k němu a s úsměvem útrpným na něho zakývnul a řekl: „Je mně tě líto, člověče, srdečně líto; neboť znám to hoře, které tě trápí! Jsem po mnohý rok již hlídačem nebeské té oblohy, a přihlížím také tak někdy drobet na tu vaši zem dolů! Pozoroval jsem již mnohého, že noc probděl v starostech, v žalu, v slzích, a viděl jsem málo kterého, že ji přebděl v radostech. A i tomu přišly slze, jen že později! Vím tedy, co jest nespati, a pro to mně tě líto! Kdybych měl kdy, slezl bych k tobě dolů, možná že bych ti pomohl, aniž bys mi to musil oplatit; ale v noci nemohu, a za dne mám jinde co dělat. Lituji proto, že ti nemohu říci, než: neklej, nezoufej, nehledej! Neboť co’s ztratil, to mezi poklady nenajdeš, za poklady nevyměníš! Komu naděleno, má to darmo…“

„Ó, milý měsíčku,“ pomyslil si obilník, „ó jak od srdce rád bych všecko za to dal, co bys na mně žádal, neboť jsem boháčem nad boháči a nepotřebuji od žádného nic zadarmo! Žádej tedy, mluv…“

Měsíček ale stáhnul si černý oblak do čela, neřekl nic, a obrátil se zase k dítkám svým na moři.

„Tu to máš!“ vzdychnul obilník. „I ten měsíček, jediný, který spravedlivě ke mně mluvil, obrátí se ode mne, a nechce se mnou nic míti! Jsem bohatý — jsem princem, a nyní, když bych žíti mohl jako car, aniž by třeba bylo prstem hnouti, — nyní nemohu se z toho ani těšiti a to pro ten drobet mizerného spaní, jež každý žebrák má zadarmo!“

I zaryl se hlavou do podušek a plakal jako dítě.

I co se ještě divotvorců u něho hlásilo, že mu pomohou, nepustil už žádného k sobě a vůbec živého člověka nechtěl ani vidět. Seděl celé noci, počítal dukáty anebo záviděl papouškům, jak na zlatých příčkách tak blaze spějí, a utíkal se ve dne, aby živou duši nepotkal, do skalných samot a do nejhlubších lesů.

I stalo se jednou, že chodě časně ráno krajem vysokého úskalí a rozvažuje u sebe o přenešťastném stavu svém přemýšlel právě, neučinil-li by nejlépe, kdyby skočil se skály do řeky, která v hloubi dole hučí. Tu pojednou se mu zdálo, jakoby z daleka bylo slyšeti tepot.

Stanul, poslouchal.

I bylo, jakoby někde mlátili.

Obrátil se, šel dle hlasu, — šel, až octnul se před mlatem, na němž starý muž se ženou a dvěma dcerami pšenici mlátili.

„Pomáhej pán bůh!“ zastavil se.

„Dejžto pán bůh!“ poděkovali se mlatcové a mlátili, nevšímajíce se ho, dále.

„Měli bychom se znáti!“ počal po chvilce obilník zase. „Zdá se mi, jakobychom se byli kdesi viděli!“

„Možná,…!“ odvětil starý hospodář.

„A nemýlím-li se,“ pokračoval obilník, „bylo to u mne!“

„Snad!“ prohodil hospodář.

„A jak se ti daří, příteli?“ tázal se obilník.

„Inu, když pán bůh zdraví dá,“ odpověděl mlatec, „dobře! Mám pořáde práce dost a chvála pánu bohu, dobré spaní!“

Tato odpověď obilníka zarazila. „Muž ten,“ prál sám sobě, „zdá se, zná mne lépe nežli já jeho…!“ a sednul si na kámen před mlatem.

„Jářku!“ obrátil se zase k pilnému hospodáři, jenž zatím s hůry nový snop byl snes’, a zase mlátiti počal. „Jářku, kmotře, stran toho spaní! Jak že’s to povídal…?“

Ptal se ho proto jen tak jakoby mimochodem, že prozraditi se nechtěl, an se obával, aby i tento ho neoklamal.

„Já?“ krčil mlatec ramenem, „já nepovídal nic!“

„Inu,“ doléhal obilník, „myslím stran toho dobrého spaní, které si tak tuze libuješ! Jak že to začínáš…?“ .

„Jak že to?“ mlátil hospodář dále. „Nikterak! Já jen neustávám!“

Vida, že na ten spůsob na nemluvném mlatci ničeho se nedoví, vypravoval mu všecko do podrobna, co a kterak bylo a se dálo, netaje ničeho, ani kým a oč byl ošizen.

„Nevěřím už sice žádnému;“ končil, „přece abych se neprohřešil proti bohu, chci zkusit ještě tenkráte! Rci tedy! Cokoli si přeješ, dám milerád, pomůžeš-li mně, abych zase spal!“

„Není nic snadnějšího!“ přestal hospodář s mlácením. „A nad to nejen že to státi nebude nic, ale vyděláš si ještě…!“

„A kterak to…?“ podivil se obilník.

„K tomu,“ pravil hospodář, „nemám teď kdy! Řeknu ti to večer, chceš-li posečkat! Ale aby ti čas ušel,“ přinesl z kouta cep a podal mu ho, „na, tu pro zatím malou hříčku! Pomáhej nám domlátit! Došla nám v truhle mouka, a mleli bychom rádi zejtra!“

Obilník princ změřil sice hospodáře podivína od hlavy až k patě, jakoby na něm byl žádal, aby drtiny polykal. „Já,“ myslil si u sebe, „boháč a princ zlaté země, já — a mlátit?“ Ale vida, že hospodář na tom stojí, smál se a myslil si: „Co škodí? Zkusíme toho! Vždyť o jednou nebude zle, a na cti nám snad také neubude!“ I chopil se cepu a mlátil.

Z večera, když se navečeřeli, vedl hospodář hosta do komory, vysázel na stůl pět trojníků a prál: „Na, tu dnešní tvůj výdělek…! A tam,“ okázal na otep slámy, „tvé lože!“

Obilník vida pět ušpiněných trojníčků a v koutě otep slámy nevěděl, má-li se smáti anebo zlobiti. S chutí byl by surovému muži pěstí něco na tvář napsal, kdyby mu nebylo napadlo, že na něm ještě něčeho dověděti se musí, čeho by pak snad už se do smrti nedověděl.

„A jak s tím,“ tázal se ho, „cos mně slíbil, že mně večer řekneš…?“

„Neměj žádnou starost!“ těšil ho hospodář. „Jsem nyní unaven, sotva že udržím se na nohou, už abych ležel! Dovíš se zejtra ráno, a to zajisté…!“

Dal na to dobrou noc a šel. I nezbylo tedy obilníkovi, leč volky nevolky uložiti se na milou slámu.

I jen lehnul, zamhouřil oči, rozchrápal se tak nahlas, že nad ním strop se třásl a že kuřata za dveřmi leknutím utíkala z kurníku na tu noc jinam.

Blížilo se již poledne, když procitnul. A možná, že by ještě se nebyl zbudil, kdyby slunéčko děravým stropem nebylo mu pálilo zrovna do očí.

Hodnou chvíli musil se pamatovat, kde je.

Škrábal se ze slámy, otřásl, natáhl se a bral se ven na mlat, kde hospodář se ženou a oběma dcerami již třetí mandel domlátili.

„Muži,“ prál, „to jsem si pochutnal! Zaplať ti to pán Bůh! Jsem jako znovuzrozen! Nyní pro boha tě prosím, řekni, jak’s to udělal, abys mi k ztracenému spánku zase dopomoh’? Našel’s ho, anebs snad jsi mně ho unes’… ty?“

„Ni jedno, ni druhé!“ odvětil mlatec. „Když jsem tehdáž k tobě přišel a pšenici ti prodával, byl’s ještě prostým obilníkem. Kupoval’s obilí, rozvážel’s je po světě a bylo ti při tom dobře. Proto ale nepovrhnul’s vlastní svou hrudou! Vzdělával’s ji, oral’s, zaséval, žal a mlátil. Od té doby ale, co’s se stal boháčem a princem, nedbal’s o nic, leč aby z nesmírných pokladů žádný ti ničeho neukrad’. Práce nechal’s, rukou ani’s nehnul. I proto od té doby žádného spaní neměl’s! Za zlato, milý příteli, dostaneš vše, jen ne po smrti království věčného a za živa království zemského — spaní! Kdyby tomu tak nebylo, věř mi: i já bych byl dovedl plouti do zlaté země, o které jsem ti tehdáž vypravoval!“ — — —

„Jagodo…! Deset dukátů…!“ ozval se v tu chvíli nedaleko mocný hlas. Pocházel z prsou Petra Roganoviće, jenž probudiv se právě, rozpínal rámě, jakoby milenku obejmouti a přeštastnou zprávu o svém pořízení v Dubrovníku jí sděliti chtěl.

Ale divil se, že jí tu není, mnul si oči, ohlížel se, spatřil nás a mezi námi ji; skočil s kukuřicového lože a vrávoral k nám.

„Nuže, Petře!“ tázala se teta Jefemia. „Jak jsi se vyspal…?“

„Špatně, teto! Špatně!“ zívnul Petr a natahoval všecky údy. „Pořáde se mi zdálo o těch sakvalentských deseti dukátech: tu že jsem je ztratil, tu že mně je někdo ukrad’, tu že Jagoda mne už nechce, že prý je chudá a já bohat a že proto k sobě se nehodíme!“

„Pro pána boha!“ vzkřikla Jagoda radostně. „Deset dukátů dostal’s? Tolik peněz, a samé zlato! Co s tím počneme …?“

„Kéž by už byly v měšci páně popově a v kapse páně kostelníkově,“ objal Petr Jagodu, „a ty mojí, abych se zase jednou dobře vyspal!“