Pohádky přímořské/Zaboravilac

Pohádky přímořské Siegfried Kapper
Spaní	Zaboravilac

Jednou plul mladý plavec krajem moře; totiž plul: seděl v loďce s hlavou skloněnou, ruce položeny v klín, ponechal vesla pěnám, aby jimi si hrály, a loďku vlnám, aby ji nesly kam chtějí.

I hrály si pěny vesly.

Čiperná to čeleď, ty pěny: neustále se hýbou, vždy jsou rozšafny, ve dne v noci klidu si nedají. Sotva na dně dole mohutný Talas, vladař říše mořské, se odebral do křišťálového paláce, aby na koralové pohovce si odpočinul, — hned je máš na povrchu vod, plna jich hladina mořská: smýkají se, chápou se všeho, co se jim namane, a čeho se chopí, to jim vítanou hříčkou: tu kus řasy, tu ztracená z lodě tyčka, tam mrtvola utonulého kulíka, jíž slavný chystají pohřeb; hrají si s paprsky slunečními, se září měsícovou, šeptají, zazpívají podivné nápěvy, povídají si pohádky o mořských pannách, zabloudilých plavcích, ztroskotaných lodích, — těm kdyby člověk rozuměl! Avšak umějí také pánu a hospodáři svému býti po ruce, hrozí-li mu návštěvou zlá tchyně jeho, bouře. Pokud jen hrozí, jsou tichy, shluknou se jen a pozorují, co bude. Pokud Talas staré hubařky si nevšímá, zdržují se. Nedá-li si ale ta stará říci, přižene-li se násilím na zetě s hejnem černých mračen, štve-li naň vzteklé chrty vichry, mršti-lí po něm palicemi hromovými a ohnivými metlami, a zdvihne-li se na to dobrák rozdrážděný zeť, hází-li té své tchyni bouři do tváře vrchy za vrchy pobouřených vod, pak jsou i ty pěny jako přeměněny. Rostou, valí se syčíce přes všechny vrchy, skáčou přes vlnobití do oblak, perou se s vichry, tlukou břehy, lámou úskalí, a neupustí, dokud ta babice i s tou divokou chasou se neuklidí.

Ale dnes je den krásný, tichý. Daleko široko nevidět živé duše, po celém obzoru nespatřit plachty. Chopily se tedy milé pěny vesel našeho plavce a běhaly po nich nahoru dolů, houpaly se, podlezly, přeskakovaly, jako na návsi veselá, mládež přeskakuje trámy.

Ale náš plavec seděl všecek jako ponořen v smutné rozjímání a nevšímal si ničeho.

I nesly tudíž vlny loďku kam chtěly. Neboť ošemetná to chasa, ty vlny. Vládneš-li jim rukou a pevným veslem, podrobí se vůli tvé, nesou tě, kam ti libo, od jednoho konce světa do druhého; ale pustíš-li je z moci své a nedohlédneš-li k nim, pak ony vládnou tebou, svedou tě s cesty a než jsi se nadál, vrazil’s na mělčinu, vězíš v úskalí, octneš se zabloudilý v končinách, na něž jakživ jsi nemyslil.

Jinak bylo by neušlo ni našemu plavci, že loďka se vysmekla z obvyklé cesty a že kolísala se již neznámými proudy a to tak daleko břehův, že byly už jen jako mlhavá čára. Mysl jeho bloudila, bůh ví kde a jak daleko tam za tou mhou, za těmi horami hercegovackými anebo dolinami bosanskýmí, kdežto on ploul v samotě mořské a stále vzdýchal „ach!“ a na to zase „ouve!“ nejinak, než jako by byl na pašeti skaderském právě prohral půl Albanie.

A když tak ploul, a když tak vzdychal, zdálo se mu najednou, že se loďce v zadu přitížilo.

„Co to? Snad ta skořepina se mnou se nepřekotí?… Či to chňape po mně nějaký žralok?…“

I obrátí se a zarazí, an uviděl, ne sice hltavého žraloka, ale krásnou pannu, bílou jako ranní pěna, s očima jako lůno mořské, s vlasy jako předené zlato. Do pola byla pod vodou, do pola z vody vystouplá a jednou rukou držela se loďky, druhou hladila vlny.

„Pro všecky svaté!… Odkud jsi se tu vzala?… Co na mně chceš?… Jsem chudý plavec, živím starou matku…“

„Vím to, a znám tě! Říkají ti Ljubirad a přezdívají Zaboravilcem. Pocházíš od Trogira z rodiny zahradnické, zahradničil’s až do nedávna sám, sloužíš teď za plavce u bohatého loďaře nedaleko Budvy…“

„Ano…“ a mladý plavec chvěl se jako plachta ve větru, „říkají i taktéž přezdívají!… Ale neznámá panno, kdo jsi ty…?“

„Já,“ prohodila, „jsem sestra Talasova, mořská panna, jedna těch, jimž říkají ochechule…!“

„Pro umučení boží…!“ křiknul mladý plavčík. „To’s jedna z těch, jež svádíte mladé hochy s cesty, je halíte v mlhy, a pak dolů táhnete do mořských hlubin…! A kde to jsem…?“ pravil a ohlídnul se. „To neznámé vody… neznámé proudy…! Vždyť jsem již zabloudil…!“

„Vidím, že se mne bojíš, ale nemáš proč! Jde ovšem o nás pověst zlá. Ale není tak zlé, ani vše pravda, co povídají! Jsou ovšem, na něž máme nalíčeno, nevěrníci, utrhačové, buřičové, křivopřísežníci, nevděční synové, a běda jim, dostanou-li se do našich kruhů! Než máme též oblíbence. Jim přejeme, je chráníme, jim radou i skutkem pomáháme. A ty’s jeden z nich! Pročež sedni si, nic se mne neboj, povím ti, proč jsem za tebou se pustila!… Seděla jsem,“ pokračovala, „tam mezi úskalím na výsluní a sbírala si skořápky do vlasů, když z dáli slyšela jsem stenání a bědování. Poslouchala jsem a poznala tě podle hlasu. Naříká-li, myslila jsem si, má proč, podíváš se k němu! I plula jsem za tebou, a hle, tu jsem a jestliže v mé moci bych ti pomohla, musíš mně důvěřovati, ničeho přede mnou nesmíš tajiti!… Teď, milý Ljubirade“, a vyhoupla se k němu do loďky a sedla si vedle něho, „pověz, proč hořekuješ…?“

„Ach…!“ vzdychnul si mladý plavčík. „Neštěstí přenáramné, ukrutné, nekřestanské! Rád bych se ženil, a nikterak to nejde“…

„A čím to… ? Což tě žádná, nechce? Vždyť jsi hoch švarný, veselý, dobrý…!“

„Což to!“ odvětil mladý plavčík. „Chtělo by mne jich tolik, že „bych se moh’ rozdělit na samé kusy, a nestačilo by! Ale tu v hlavě,“ okázal na čelo, „tu to vadí, v té nešťastné hlavě! Ach, už abych jen nůž vzal, a sobě ji uťal…!“

„Bylo by jí škoda…!“ zasmála se mořská panna.

„Já bych jí nelitoval! Než takovou hlavu, raději žádnou…! Ó, kéž bych měl jen tolik paměti, co ten blomec ve vodě, měl bych už dávno nejkrásnější ženušku pod krovem! Ale tak pochovají mne již jako starého mládence…!“

„Pán bůh rač chránit…! usmála se panna. „Tak zle nebude!“…

„Ach, je už zle! a nebude jinak, nevezme-li to s mou zapomněnlivostí konec, a to brzy! Neboť, ne žeby mně štěstí nepřálo! Nabízí se mi jedno přes druhé! Avšak když na to dojde, zapomněl jsem jedno, po druhé něco jiného, a kdyby do mne kladivy mlátil, nemohu se upamatovati, a… není z toho zase nic! Slyš a řekni, je-li na, té zemi většího ubožáka nade mně! — Není tomu čtvrt leta, prál ke mně starý námořník: ,Ljubirade, vím, že bys rád se oženil. Vydám se zejtra do Arabie, sdělím ti, než odjedu, něco, čím se potěšíš. Tam a tam — udal mi město a krajinu — je děvče, krásné jak jarní ráno, bohaté jako královna karamánská, říkají jí —‘ nevím už kterak. ‚Vypravoval jsem jí o tobě, zaklela se, že raději se utopí v slzách, než by šla za jiným. Jdi, ucházej se o ni, dají ti ji rádi!‘ I nechal jsem všeho a pustil se za ní. Ale nedošel jsem hranic, už bylo zle. Stál jsem u rozcestí a nevěděl kudy. Ptal jsem se na dívku; odpověděli: ‚Mnoho dívek toho jmena!‘ Ptal jsem se na rodinu; odbyli mne: ‚Mnoho rodin toho jmena!‘ Ptal jsem se na město; vysmáli se mně: ,Mnoho měst toho jmena v rozličných krajinách! Nevíš-li krajinu, těžko poraditi‘. A kdyby mne byli zabili, já na krajinu nemoh’ se upamatovati! Vrátil jsem se domů, schoval se za pecí a plakal nad sebou a pro ubohé děvče, které už asi zatím v slzách se utopilo. — Sotva jsem podíval se zase mezi lidi, tu — nejsou tomu dva měsíce — potkal jsem starou babičku. ‚Jsi bledý, hochu!‘ prála. ‚Soužíš se, rád by’s se ženil. Nu, neškodí, pomůžu ti! Vím o krásném děvčeti, roztomilém jak jarní květ, bohatém jako sám žoldán pán. Jdi, ucházej se o ni, dají ti ji rádi!‘ Řekla mi všecko kde a kdo, i nemeškal jsem, vydal se za dívkou, vštípil si vše v paměť a opakoval cestou bez ustání. Dostal jsem se do krajiny, doptav se jí u rozcestí bez nesnáze. Ale dál jsem se nedostal. Sotva jsem hranice překročil, zase nevěděl jsem, kam se obrátiti! Ptal jsem se na dívku, odpověděli: ‚Na sta dívek toho jmena!‘ Ptal jsem se na rodinu, odbyli mne: ‚Kopa rodin toho jmena! Nevíš-li město, těžká rada!‘ A já, kdyby mne byli utloukli cepy, nemoh’ na město se upamatovati! Bral jsem se domů, schoval se do starého korábu, a naříkal na svou neštastnou hlavu, až i ty staré plachty nade mnou bědovaly. — Sotva jsem zase mezi lidi se podíval, tu — nejsou tomu tři neděle — na drahách nedaleko břehu je pastucha u stáda! ‚Dobře, Ljubirade, že jdeš!‘ zavolal. ,Čekám tu na tě už od včerejška! Včera, když jsem stádo sem dohnal a sednul si tu pod olivu, usednula si na ni vlaštovka. „Ljubirade! Ljubirade!“ volala. A já jí na to: ,Marné volání, jehož hledáš, není tu. Odešel, žádný neví kam, a kdo ví, kdy se vrátí! Chceš-li mu něco, řekni mně; až přijde, vyřídím to!‘ „Řekni mu tedy, že tam na Bosně v tom velikém městě Sarajevu naň rozmilá dívka čeká. Aby si pospíšil a o ni se ucházel, že mu ji dají!“ Na to řek’ mi pastucha jmeno dívky i rodiny, a já běžel rovnou do Bosny, a dorazil do Sarajeva. Než sotva jsem vkročil do města, už zase zapomněl jsem jmeno rodu, a kdyby mně byli svlékli s kůže, nemoh’ jsem se upamatovati. Obrátil jsem se tedy domů, proklínal tu neštastnou hlavu a umínil si, že toho ženění nechám. Tu — není tomu týden — před chýší spravoval jsem plachty; i šlo tam tudy devatero děvčat, jako by z večera se procházely a pro rozkoš si zpívaly:

,V Bělehradě u Tomićů
Veliká je zahrada,
V té zahradě pomorančík,
Pod ním dívek hromada.

Pod ním dívek hromadička,
Devatero sestřiček,
Pletou z vonné basaličky,
Z růží sobě věneček.

Komu, sester devatero,
Věneček ten pletete?
Pleteme ho té jediné,
Pro niž ženich přijede!

Ženich ten je mladý plavčík,
Ljubirádek z Trogira,
A nevěsta sestra naše
Roztomilá…‘

Nebylo pochyby, týkalo se to mne! Myslil jsem si tedy: I co! Zkusíš ještě jednou! Nepovedlo se po třikráte, povede se po čtvrté! Vštípil jsem si to v paměť, a letěl jsem, abych nezapomněl. V Bělehradě jsem se doptal Tomićů. Uvítali mne rodičové i bratří, a že dívku rádi mi dají, jen abych šel do zahrady, a podal jí jablko. Sotva jsem do zahrady vstoupil, zle bylo! Přede mnou devatero dívek, jedna krásnější než druhá, a já… neštastník zapomněl jmeno děvčete, za nímž jsem přišel, abych si je namluvil. Stál jsem tu nevěda co říci, co si počíti. Děvčata dívala se na mne, já na ně, a rodičové i bratři na ně i na mne. Nepropadnul-li jsem se tehdáž horoucí hanbou, nepropadnu se jakživ! ‚Co na nás chceš?‘ ptala se děvčata. ‚Přišel jsem pro tu svou nevěstu!‘ — ‚A která z nás je tvá nevěsta?‘… — Inu, kdybych já to byl věděl! Kdyby mne byli rozpárali, nemoh’ jsem se na jmeno upamatovat!… Co dále se událo, milá panno mořská, uhodneš! To prý je krásný ženich, který ani neví, která z devíti sester jest ta jeho, a vyštvali mne ze zahrady a z domu! Vrátiv se včera domů, sednul jsem si na loďku a pustil se mořem, ať mne ponese kam chce!“

„Uznávám, milý Ljubirade,“ pravila panna mořská, „žes politování hoden! Však nestává se ti v nejmenším křivda, přezdívají-li ti — Zaboravilců, neboť zapomnílkem jsi skutečně, že na světě ti není rovna! Než proto nezoufej! Vímť i já o dívce, a tu dostaneš-li, máš náhradu za všechny, jež na štěstí jsi nedostal. Neboť ta první byla by ti umřela do roka; ta druhá má zlého bratra, ten by tě byl do roka zabil; třetí je klepna, byla by tě rozvedla do roka se všemi sousedy; ta čtvrtá je všech nejhloupější a druhé sestry by tě soužily. Avšak dostaneš nevěstu, učiníš-li, jak ti řeknu…“

„Toť hezké!“ řekl mladý plavčík. „Pakli by ale zase tuto“ — ukázal na čelo — „vadilo, co po tom…?“

„Vzpomeň si na mne,“ těšila mořská panna, „a zašeptej:

Ať jsi, kde jsi, mořská panno,
Ochechule,
Nedej, by se podařila
Vrahu vůle!

A vyvedu tě ze všeho! Teď slyš…!“

„Nuže, staniž se vůle páně ještě jednou…!“ zasténal mladý plavčík.

„Víš,“ jala se panna vypravovati, „o Soluni. Slavné a krásné to město, a v tom městě zámek ještě krásnější, a v tom zámku panna, jíž co do krásy pod božím nebem nic se nevyrovná. Jest jediná dceruška náměstka carova, vladaře to velmožného a nesmírně bohatého, ale i na sebe i na dceru nemálo pyšného. Měl totiž s rodinou i v manželství neštěstí. Po šestkráte se oženil, každá manželka obdařila ho po roce dceruškou, a každou pochoval po porodu do téhodne i s dítětem. Když oženil se po sedmé, šel na koráb, doplul vašich břehů, šel do hor a radil se s vílou, pro moudrost v takových věcech vyhlášenou. A ta poradila mu koření, toho aby manželka užívala, že bude pak živa ona i dítě. A mladá náměstkova šťastně porodila a i s dítětem zůstala na živě.

„Ta naše dívčinka jako konvalinka,
To naše děvčátko co růže poupátko,
Ta naše dceruška co vílina družka!“

zpívaly jí nad zlatou kolébkou ženy. Začež také při křtinách pro ni vymyslili jmeno „Nelagany“; „neboť“ — prál šťastný otec — „dá bůh, zachce-li se někdy komu ucházeti se o ni, snadné to nebude!“ A pravil-li takto; věděl ovšem, že jednu chybu krásná Nelagánka přece měla, a — má posud! Malá to sice chybička, kdo o ní neví, do smrti prý by ji neshledal; ale — přece chyba. Jaká to chyba, neví na tom světě kromě otce a matky žádný, anať pochází z onoho koření, jež víla matce byla poradila. Neboť jakmile otec chybu na dcerušce spozoroval, dal tu hodinu bábu i se všemi ženami, o kterýchž se domníval, že toho vědomost míti mohou, v zálivu utopiti. Rovněž po křtinách utopil kněze, žáky, kteří při křtu zpívali, kostelníka, který držel žaltář. Nejinak udělal kojné, pokud děvčátko se kojilo, nejinak chůvám, pokud se chovalo. Nesměli nikomu ji dát vidět, žádného k ní připustiti, nesměli ji odhaliti, koupati; to náměstkova sama obstarávala. Po několika dnech již velel jim náměstek, aby na břehu pro dcerušku sbíraly skořápky; a tu přiskočil sluha, dal jim na krk kámen a vrhnul do moře. O nic lépe, když Nelagana vzrostla, nevedlo se družkám, jež s ní si hrály. A když byla na vdaní, vyslal náměstek posly, aby všemi končinami světa prohlášení činili takové, že dcera jeho Nelagana, jež platí za nejdokonalejší světa krásu, jednu vadu má; on že jakožto poctivý otec nechce šiditi, a pojmouti ji za manželku bude jen tomu, kdo tu vadu uhodne. Kdo však by se hlásil a neuhodne, tomu se stane, jak vůbec v takových pádech se stává. I hlásili se z počátku mnozí, jedni pro krásu bohaté, druzí pro bohatství krásné nevěsty. Však za nedlouho nehlásil se žádný. Neboť žádný vadu neuhod’, i proměnil náměstek, jenž také jest mocný čaroděj, jednoho na ještěrku, druhého na žábu, třetího na štíra a na všelijaké potvory, jimiž zůstanou, dokud Nelagana se neprovdá. Totě tedy, milý Ljubirade, dívka, o niž, myslím, abys se ucházel…!“

„A pro pět ran…!“ spínal mladý plavec ruce. „Já — a ucházeti se o takové děvče! Já a uhodnouti…! Ne, milá ochechule!“

„Nestrachuj se!“ těšila ho. „Uhodneš! Postarám se o to, neopustím tě…!“

„Inu…!“ rozvažoval mladý plavčík, „snad nejde o hrdlo! Při nejhorším stanu se ještěrkou, a to lépe, nežli býti starým mládencem, který nedostal ženu proto, že neměl paměti!“

„Zkus to!“ řekla panna mořská. „Ale přede vším nebuď prchlý, skoumej, přemýšlej, pak jdi a mluv…!“

Pak vrhla se do moře a zmizela.

I chopil se na to mladý plavčík vesel, plul domů, a s kupeckou lodí pak do Soluni, kamž brzy se dostal.

V Soluni tu dobu panoval velký zármutek. Před týdnem pochovali náměstkovou, v noci na dnešek náhle zemřel náměstek. A náměstek dceři své zůstavil dědičné náměstnictví s tím doložením, aby jinak se neprovdala, leč jak ustanovil.

Dověděv se toho plavčík, myslil si: „Nezbývá než posečkati, až po smutku! Ale což, kdyby zatím někdo tě předešel…? Podíváš se pro všecko do zámku a svěříš se tam někomu.“ I bral se do zámku.

Jakmile vkročil do vrat, ačkoli vše bylo plno hodnostů na schodech, hemžilo se mu kolem nohy ještěrek, žab, štírů a potvor hejno takové, že nevěděl, kam postaviti se, aby je nepošlapal.

„Znám vás!“ pravil. „Chcete mne vystříhati, snad i prositi, abych z vazeb těch vás vysvobodil! Díky vám! Dám si pozor! Chcete-li však nápomocni býti mně i sami sobě, hleďte, by krásná Nelagana se dověděla, že tu jsem, že chci se o ni ucházeti, a že dostavím se, jakmile odbude smutek!“

Na to bral se ze zámku, procházel se krajem moře a přemýšlel, jakým spůsobem by se dopátral tajemství krásné Nelagany, čím by se živil, neboť neměl v kapse leč dvou denárů, a s tím člověk daleko nedojde.

Ptal se semotam. Poznal však, že to nikdo na zemi neví, leda ovšem onen na nebesích, a že učiní tedy nejlépe, nechá-li toho poptávání, jímž by se prozradil.

A žeť i ty dva denary byly už ty tam, vyhlídnul si nedaleko břehu malý ostrůvek, zařídil si na něm z proutí a chrástí budku, před ní malou zahrádku, chtěje se živiti pěstováním a prodejem květin, v nichž se znal.

I osázel záhon vedle záhonu nejkrásnějšími štěpnými růžemi, vonnými karafiáty, liliemi co padlý sníh bílými, okopával, vázal, zaléval je, přihlížel k nim pilně a nejpilněji k nejmilejším mu liliím.

I dařily se mu květiny krásně, šly také dosti na odbyt; avšak minuli dnové, minul i rok smutku, a tajemství se nedopátral.

Tu jednoho dne, když lilie prohlížel, spozoroval u jedné, že má na sněhobílém lístečku černou skvrnu.

„Hleďme!“ pravil. „Totě divné, a kdo ví, není-li to jaké znamení…! Slyšíš, bílá lilie!“ tázal se, „nemohla bys mně říci, co tato skvrna značí?“

„To značí,“ odvětila lilie, „že i krásná Nelagana znamenána je takovouto černou skvrnou a to pod malíčkem levé nohy; komu to vědomo, tomu souzena za manželku…!“

„Tuť to máme…!“ zvolal mladý plavčík a bez mála byl by skočil do vody a pak rovnou běžel do zámku k Nelaganě co nastávající manžel. Ale tanula mu na mysli slova mořské panny: „nebuď prchlý, skoumej, přemýšlej, a pak jdi a mluv!“

„A což,“ myslil si, „kdyby ta lilie si tropila žert? Neboť dychtění své po tajemství krásné Nelagany vyvzdechnul jsem v zahrádce té tak často a tak na hlas, že zná je každá travička, a květiny jsou vtipnější a rozumnější nežli tráva…!“

A zase mluvil k lilii: „Což není-li tomu tak? Stanu se žábou anebo štírem! Jsem mladý plavec, mám celé moře, toť bych přece raději zůstal mladým plavcem na moři, než abych se stal v bažině žábou! Mám-li ti tedy věřit, odkud vše to víš…“

„Řeknu ti to!“ praví lilie. „Ten týden v neděli po svaté liturgii, když bylo tak parno, procházela se krásná Nelagana krajem moře. Když se procházela a bylo jí horko, chtěla si ochladiti nožky ve vodě. I myslila, že jest sama a sama, daleko široko že není živé duše. Zula se tedy ze střevíčků, a vnořila bílé nožky do vody. I přihrnuly se hned pěny a vlny, chtivě dívaly se na nožky nevídané krásy a bělosti, šplouchaly, hladily a líbaly. I krásná Nelagana těšila se z radosti a úslužnosti jich. Vstala pak, obula se, šla domů. Než když vyndala nožky z vody, prodrala se jí jedna malá bublinka pod levý malík, a shlídla pod ním černou skvrnku, ne větší než mák — jedinou to skvrnu na těle Nelagany; načež plula a připlula k tomuto ostrůvku. A bublinku tu vtáhla jsem kořeny do sebe, ona stala se mou duší. Z toho na bílém lístečku ta černá skvrnka!“

„Více věděti mi netřeba…!“ zvolal přešťastný plavčík a letěl, aby pozdravil krásnou Nelaganu co znejmilejší svou paní manželku.

Přivítali ho v zámku se vší úctou a vedli do veliké skvostné síně, kde Nelagana s hodnosty soluňskými zasedala, a o záležitostech obecných radu brala.

„Kdo jsi…“ utrhnula se naň krásná náměstkyně carova, „že se odvažuješ tu dobu vstoupiti…?“

„Jsem já mladý plavec z Trogira, jmenem Ljubirád, přezdívkou Zaboravilac!“

„Totě něco jiného…!“ pravila rychle Nelagana. „Co dále…?“ „Přicházím tě pozdravit, krásná Nelagano!“ poklonil se mladý plavec. „Bude z nás párek …!“

„A jak to…?“ řekla Nelagana překvapena i potěšena důvěrností, s jakou ženich dávno očekávaný vystoupil.

„Známť já tvé tajemství!“ pokračoval mladý plavčík. „Mám je projeviti…?“ okázal na sbor hodnostů.

„Zůstaňte…!“ kynula Nelagana rádcům svým. „Buďto uhodne, pak ukloníte se pánu svému, anebo neuhodne, pak stane se mu hůře než komukoli. Čarovati, jako nebožtík otec, neumím! Dám mu pro tu smělou důvěrnost hlavu stít…!“

„Nedáš…!“ smál se plavčík, sáhna na ni rukama, jakoby chtěl ji obejmout.

„Ještě ne…!“ odvrátila se krásná Nelagana. „Dříve mluv…!“

„Nuže,“ jal se plavčík mluviti s vážností slavnou, „máš černou skvrnku pod malíčkem…“

„Kde…?“ nedočkavě zvolala.

„Pod malíčkem…“ a plavčík najednou váhal, „pod malíčkem… nohy…“

„Které…?!“ a krásná Nelagana už chtěla se mu vrhnouti do náruče…“

„Nohy“ opakoval plavčík, a — dále nemoh’. Zapomněl, které; by tu chvíli ho byli rozdrtili na samé drtíny, nebyl s to, aby si vzpomenul.

„Nuže…!“ usilovala, a plavčík tu stál, jako by do země zaražen. „Zavolejte kata…!“ kynula vidouc naději svou zase zmařenu.

Chvíle byla rozhodná.

Než mladý plavec pamětliv rady přítelkyně mořské panny, až bude nejhůře, aby na ni zpomínal, zašeptal si:

„Ať jsi, kde jsi, mořská panno!
Ochechule, —
Nedej, by se podařila
Vrahu vůle!“

Pocítil lehké vání jako by z moře zadul vánek, a bylo mu, jako by mu bylo přibylo vědro rozumu.

„Ještě ne…!“ zvolal, nabyv zase dřívější důvěrnosti. „Vím, krásná Nelagano — ale neřeknu! Neboť mám vadu jednu i já a nechtěje ošiditi nikoho, dám ruku svou jen té, která ji uhodne…! Líbí-li se, přemýšlej nyní ty! Až uhodneš, pošli pro mne! Jsem mladý plavec Ljubirád z Trogira, přezdívkou Zaboravilac, a mám budku na malém ostrůvku naproti břehu…!“

Tím se uklonil a šel. —

I bylo-li hlavy lámání na straně mladého plavčíka, došlo nyní na krásnou Nelaganu, an plavec se jí velice zalíbil, že milovala jej tak, že by byla dala všechen statek i náměstnictví po otci zděděné, jen aby ho dostala.

Vyslala tedy vyzvědače na všechny strany, jestliže by se čeho doptati mohli na mladého plavčíka Ljubiráda z Trogira, přezdívkou Zaboravilce, jaký je, má-li chybu a kterou, a kdoby věděl a náměstkyni o ní vědomost dal, že se mu odmění zlatem a drahokamy, co by unes’. Než žádný mladého plavčíka neznal, a znal-li, nevěděl o žádné chybě a vadě.

I rmoutila se krásná Nelagana, až zanedbávala i úřad, nechtěla nikoho viděti, nejedla a nepila a vypadala jako stín.

Celá utrápená vsedla na loďku a plula krajem moře — totiž, možno-li říci, že plula: seděla v loďce s hlavou skloněnou, ruce v klínu, ponechala vesla pěnám, aby jimi si hrály, a loďku vlnám, aby nesly, kam samy chtějí.

I hrály si bubliny s vesly a vlny nesly loďku kam chtěly samy.

Tu připadlo jí, jako by loďce pozadu se přitížilo. Ohlédla se a uviděla krásnou pannu bílou co ranní pěna, s očima co lůno moře, s vlasy co předené zlato, do půli ve vodě a do půli z vody, jednou rukou držela se loďky, druhou hladila vlny.

„Co si naříkáš, krásná Nelagano,“ ptala se panna, „proč sténáš…?“ —

„Těžko dívce nesténati, kdy ráda by se vdala, a osud ji v tom vadí…!“

„Což tě — nemohu tomu věřiti — nikdo nechce…?“

„Chtěli by, ale já chci jen jednoho a ten nechce mne…! Totiž…“ opravila se, „chce sice, ale nevezme si mne, neuhodnu-li, jakou má vadu…! Snažila jsem se, dala se po něm ptáti, přemýšlela jsem, ale nemožno mi dopátrati se, a nedopátrám se! Vidím, ubohá, že už umru co stará panna…!“

„Je mi tě líto, krásná Nelagano!“ pravila bílá, panna. „Ale dám ti radu, a poslechneš-li, bude spomoženo…!“

„Poslechnu — poslechnu!“ zvolala krásná Nelagana. „A osvědčí-li se rada tvá, odměním se ti třeba celým jměním svým…!“

„Nepotřebuji ničehož,“ odvětila bílá panna, „kromě vodních řas a hvězdic, a těch mám v moři dosti! Schovej si raději jmění na věno! Teď ale, pluj domů, buď veselá, jez a pij, zastávej pilně náměstnictví své a všímej si ještě pilněji poslův lásky — květin…!“

Na to zmizela pod vodou. I plula hned krásná Nelagana domů, jedla, pila a těšila se. Aby pak podle rady se chovala, procházela se po celé dni v zahradě, přihlížela ku každému keři, skoumala každý kvítek, kupovala květiny, jaké jen bylo lze dostati, naplnila jimi chodby, schody, síně a světnice zámku a prohlížela lupen za lupenem od rána do večera.

Minuli dnové, minul rok, aniž se dověděla, čeho si přála.

Tu jednoho dne z rána, když seděla před zámkem s hlavou skloněnou, ruce v klínu, uplakaná, přistouplo malé děvčátko, otrhané, bosé a podalo jí kytičku růží a lilií.

„Velmožná náměstkyně, na tu kytici! Posílá ti ji maminka, abys přijala za vděk…!“

„A zač…?“ ptala se smutná Nelagana.

„Zachovala’s prý jí muže a nám tatínka!“ vyřídilo dítě. „Soudci tvoji ho odsoudili k smrti, že řekl, že vybíráš tak dlouho až přebereš, a tím že Soluni nastanou zlé časy. A ty’s ustrnuvši se darovala mu život. I koupila maminka za trojník tuhle tu kytičku, a posílá ji za tu milost…!“

„Jsou to květiny,“ pravila Nelagana s pohnutím, „a proto přijímám je! Tobě ale a matce tvé patří za to odměna…!“

I sundala s krku zlatý peníz, aby jím poslici obdařila. Ale ta utíkala a než milostivá náměstkyně se nadala, byla ta tam.

Na to prohlížela Nelagana kytici co nejbedlivěji, a napadlo ji, že všechny růže v ní jsou uvadlé, kdežto lilie krásně rozkvětlé a čerstvé.

„Čím to, růže,“ tazala se, „že jste vy uvadlé, kdežto družky váše lilie jsou tak čerstvé a rozkvětlé? Zda nedostaly jste se rády ke mně, či nejste jednou dobou trhány…?“

„Dostaly jsme se k tobě rády a touž dobou s liliemi jsme trhány!“ ponaučila ji jedna. „Jsme-li uvadlé, není vinou naší, ale zahradníkovou!“

„A kterak on tím vinen?“ tázala se krásná Nelagana. „Snad že, milá ubožátka, na vás má zlost…?“

„To, to!“ odvětila růže jiná. „Zlost — ani nezná, co to jest! Neboť upřímnější duše na světě není. Ale má jednu chybu, že jest drobet zapoměnliv! I stalo se taktéž včera na večer. Zaléval všechny květiny, ale na nás zapomněl. Dnes ráno, když nás trhal, ještě to ušlo. Byly jsme občerstveny noční rosou. Ta však, abychom se udržely přes celý den, za takového vedra nestačí, zvadly jsme tedy před časem.“

„Zkoušíme tím sice my,“ doložila růže třetí, „ale též on zkusil! Kdyby nebyl tak zapomněnlivý, byl by dávno už ženat! Ale tak — zůstane mládencem do smrti! As před rokem — vypravoval nám onehdá loňský karariát — sdělila mu něco jedna lilie, že na věky moh’ být šťastným! A když k tomu přišlo, zapomněl na to nejhlavnější, — na které noze vzácného děvčete, o něž se ucházel, černá skvrna se nachází…!“

„Vím dosti…!“ zvolala krásná Nelagana plna radosti. „Vždyť více mi netřeba…! Vás milé růže byť i uvadlé schovám si co nejdražší klenoty!“

A zbouřila hned celý zámek, poslové letěli na malý ostrůvek nedaleko břehu k plavčíku zahradníkovi, aby všeho nechal a do zámku před milostivou náměstkyni se dostavil.

A netrvalo, co by vlaštovka přeletěla záliv, a mladý plavčík vkročil do skvostné síně, kdežto krásná náměstkyně se slavnou radou jej očekávala.

Vkročila příchozímu vstříc: „Vítám tě, přemilený Ljubirade, co manžela a hospodáře svého…!“

„A jak to?“ A mladý plavčík stavěl se, jakby ho to mrzelo.

„Toť jistá věc!“ zajiskřily se černé oči Nelaganiny. „Neboť, pane plavčíku, či zahradníku, známť já tvé tajemství! Mam je projeviti… či —“ okázala na slavný sbor.

„Zůstaňte!“ kynul mladý plavčík hodnostářům, jenž se již zdvihali, aby šli. „Buďto uhodne, pak ukloníte se mně co pánu svému; anebo neuhodne, a pak stane se jí hůř, než které před ní! Neboť čarovati, jak nebožtík otec její, neumím, ale na loď sednu a popluju domů…“

„Nepopluješ…!“ smala se krásná Nelagana. „Ale půjdem spolu do chrámu božího a dáme se oddati…!“

„Ještě ne!“ zdráhal se ženich. „Dříve pověz, co víš…!“

„Nuže tedy,“ pronesla krásná Nelagána s hlasitým smíchem, „jsi, milý Ljubirade, trochu — jak bych řekla — zapomněnlivý, pročež ti také přezdívají Zaboravilcem? Je-li tomu tak…?“

Mladý plavčík se zarazil.

„Řeknu ti ještě víc!“ tulila se k němu šťastná nevěsta. „Sdělila ti lilie jedna, že mám černou skvrnu…“

„Ano…!“

„Pod malíčkem…“

„Ano… řekla…!“

„Levé nohy…“

„Ano! Ano! Řekla tak! Na levé noze…!“

„Ty’s ale — zapomněl!“ ,

„Nezapomněl…!“ chtěl mladý plavčík na svém státi, ale dodal hned na to, zpamatovav se lépe: „Alespoň — nezapomenu ode dneška do smrti…!“

Toť se rozumí, že krásná Nelagana a mladý plavčík oddali se ještě tu hodinu; neboť nevypravovala se ještě dosud pohádka o dvou milencích, aby nebyli se dostali.

Bylo také hostí, a to na nejvýš vzácných, any hned, když se prvně políbili nejblaženější toho světa manželé, nabyli zase žáby, štíři, ještěrky a ostatní potvory v zámku dřívější své postavy; což paměti hodné již pro to, že za takových případů, zvláště u velmožců, lidé naopak objevují se z většího dílu samá žába, ještěrka, štír a všeliká potvorá jiná!

Jedna — ta ovšem scházela: ochechule.

A proč?

Měla bez pochyby jinde co dělat!