Pohádky přímořské/Talas
| Pohádky přímořské Siegfried Kapper | ||
| Dožesna Zorka | Talas | Spaní |
„Zdali pak, pane,“ jala se mne jednou s večera tázati stará Kleopatra, přiloživši hrst jedlové chvoje pod kotel, jejž lízaly plameny kolkolem něho vyšlehující, „zdali pak také víte, co as z nejtěžšího člověku je nejtěžší…!“
„Inu,“ odvětil jsem zkrátka, aniž bych se byl dlouho rozmýšlel, „dopátrati se tajemství všehomíra…!“
„Na to, pane,“ odmítla stařice, „jsem věru ani nepomyslela. Neboť to ne těžko, nýbrž nemožno…!“
„Nuže!“ prohodil jeden z mužů, již odpočívajíce od denní práce hověli sobě na trávníku kolem kotle. „Co by to as bylo? Snad — utrpěti urážku, aniž by se člověk rozvzteklil…?“
„To, brachu, pýcha a mstivost z tebe mluví!“ napomenula syna svého stařice. „Mimo to víš dobře, kterak, jak dí přísloví, jednomu čert hedbávným šátkem, druhému osličím sprátkem…!“
„Není-li to,“ namítla mladá ženuška, hejčkajíc při prsou roztomilé kojenče, „není-li to: nedychtiti po ničem…?“
„Nikoli, milá snacho!“ popírala kmetice. „Neuhodla’s ani ty! Neboť tomu, jen až sestárne, naučí se člověk snadno…!“
„Možná, že já to vím?“ ozvalo se nyní stoudně děvčátko černooké, jež sedíc na kládě vedle babičky opravovalo síť.
„Nuže…?“ skoumala tato nesmělou, něžnou vnučku.
„Není-li to spustiti někoho s mysli, jehož jsme milovali…?“
„Ovšem že!“ usmála sejj babička. „Avšak toliko, dokud nepřijde jiný, jehož bychom milovali ještě víc! Než ale vidím, že to nevíte! Prominu vám tedy marné bádání, a povím vám to sama! Nejtěžší z nejtěžšího člověku je — mlčet! A co při tom nejhoršího, je to, že dovede se právě tenkráte až příliš lehce mlčet, kdyby se nemělo a nesmělo. Byť se tu nalehalo na člověka vší mocí, jak pozemskou tak nebeskou, nevypustí z úst přece ani slovíčka; kdežto naopak, kdyby člověk právě měl a musel mlčet, bývá mu tím obtížnější, čím víc na tom záleží. A byť běželo o zdar, o život a o spasení duše, dovede to tím méně. Nemožno mu pak odolati popudu pokušitelnému, musí přetrhnouti okovy mlčelivosti a vypovědíti slovo osudné, třebas přes ně i svět se sbořil! Chci vám vypravovati událost, která přihodila se v rodině naší vlastní…!“
Sesedli jsme si tedy k stařence blíže, ana počala:
„Naproti Ryznu na osamotnělém jakémsi pobřeží, skalinami obstoupeném, seděl kdysi před stalety mladý rybář při své síti.
Byl ji vyhodil, ještě se ani nerozednívalo; než kdykoli byl zatáhnul za houži, zdali v síti už nějakých ryb, pokaždé zdála se mu býti příliš lehkou. I proto ji ponechal ve vodě po celý den, ana ležela v ní ještě, když slunéčko jižjiž chystalo se ke sklonku za strminami Kotorskými.
„Buď jak buď!“ pomyslil si. „Zkusím to ještě jednou! A pakli síť zase bude lehká, nechám ji s pánem bohem ve vodě, třebas — i přes noc! Raději nižádný lov, než tak bídný, že by se mi doma vysmáli…!“
A jakmile zatáhnul za houži, zpozoroval, že tentokráte síť jest těžká tak, jak před tím ještě nebyla nikdy.
„Hle!“ pravil sám sobě. „Tedy se ti čekání přece vyplatilo! Toť jinak není! Všeho dobrého pomálu!“
Přitáhl co mohl, i vytáhl konečně, ač ne bez velikého namahání, síť na břeh.
Jak se ale zarazil, když spatřil v síti rybu, jíž podobnou netoliko on, anobrž co svět světem snad žadný ještě byl neviděl! Neboť nejen že byla v té míře veliká a těžká, že ze všelikých druhů, co se jich chytá po celém ode Drače až do Dubrovníka přímoří, žádné tak nebývá, — bylať mimo to tvaru tak krásného a barvitosti tak pěkné, že mladý rybář na první pohled ani nevěděl, co si mysliti o lovu takovém. Všechny šupiny její byly z ryzého zlata a stříbra, kdežto ploutve se jí třpytily nejvzácnějšími a nejskvostnějšími drahokamy.
I měltě rybář s počátku za to, že učiní nejlíp, poběhne-li domů a zavolá-li k zázračnému zjevu tomu otce.
Pak ale rozmysliv se, že drahocenný lov by mu někdo zatím mohl odnésti, měl se k tomu, aby jej raději ze síti vymotal a v koši, jejž měl pohotovu, donesl domů sám, byť mu bylo sebe tíž.
Jakmile ale po rybě sáhnul, spozoroval zase, kterak přepodivná tato ryba v síti semo tamo házela sebou tak dlouho, pokud nepodařilo se jí dostati se tlamou k rukoum jeho, u nichžto pak činila zrovna tak, jako by je chtěla líbati.
I vzhlédla při tom k němu tak rozumně a prosebně, že mladík nad tím se pozastaviv, bezděky se jí musel tázati:
„Rybo, rybo, rybičko,
pověz ty mi brzyčko,
máš-li v zlatém tělíčku,
že’s tak chytra, dušičku?“
Načež ryba na celém těle začala se třásti a máchati ploutvemi tak silně, že rybář sotva ji udržel.
„Ne tak, rybičko!“ pravil, maje za to, že vzácný lov mu zase chce se vymknouti. „Tomu já nedám, bys vrátila se do moře!“
Ryba upokojivši se poněkud činila opět, jako by mladíku líbati chtěla ruce, trouc se k němu tak lichotivě a dívajíc se naň očima tak radostnýma a vděkuplnýma, že mu to muselo býti nápadno.
„Rybo, rybo, rybičko,“
tázal se jí dále:
„Buď, neb nebuď, dušičko,
snad se’s ani, pověz mně,
nezrodila ve vodě?“
Načež ryba začala třásti se radostí ještě více, namáhajíc se při tom patrně, rozepnouti přední ploutve, jako by rámě.
„Rybo, rybo, rybičko,“
tázal se jí rybář ještě jednou:
„přeubohá dušičko,
kdybys rybou nebyla,
řek’ bych, že jsi dívčina!“
Sotva slova ta byl vypustil z úst, tu jako by se zablesklo, spadly šupiny a ploutve všecky s ryby, moře je shltlo, a na místě ryby, vyvinuvši se ze síti, objevilo se před mladíkem roztomilé děvče.
Mladý rybář zaleknut spínal ruce nad hlavou, a obrátiv se, chtěl uteci.
Než děvče popadnuvši ho za ruku, jalo se ho prositi hlasem úzkostlivým: „Pro bůh, zůstaň! Neopusť mne, vyznáváš-li pána boha na nebesích! Utečeš-li ode mne, co se mnou ubohou má se pak státi? Zůstaň! Pro boží smilování prosím a žádám tě na kolenou, zůstaň! Neboť v te chvíli, co mne opustíš, proměním se zase v rybu a musím nazpět do hlubin mořských a do pohromy, jíž právě jsem se zbavila!“
I pronesla vše to tak úpěnlivě, a přitulila se při tom k němu tak vroucně, že se mladík zastaviti a ohlednouti na ni musel bezděky, nemoha ovšem při tom ubrániti se jakési hrůze.
Děvče, spozorovavši to, doložilo poněkud určitěji: „Snad se mne nebojíš? O, kéž bys jen věděl, kdo jsem, zajisté bys nahlédnul, jak tuze mně nedůvěrou svou ukřivďuješ? Já, jenž ti tolik díků povinna, jíž jsi navrátil někdejší podobu lidskou, — já, že bych tobě mohla ublížiti…?“
„Inu, jak bych se nebál,“ odvětil rybář, vždy ještě strachuje se nějakéhos klamu, ne-li nebezpečí, „když jak živ jsem neviděl a neslyšel, že by člověk se byl proměnil v rybu anebo ryba v člověka!“
„Nuže,“ hledělo ho děvče uchlácholiti. „Tedy jsi to právě sám uzřel, a kterak se vše dálo, zvíš co nevidět, nebudeš-li mně déle nedůvěřovati, a chceš-li pěkně vyslechnouti, co ti povím…!“
Vše to pravila se srdečností a bezelstností takovou, že rybář musel upustiti konečně od vší úzkostlivosti, a nemoha odolati prosbám jejím, síť spustiv do vody ještě jednou, posadil se vedlé dívčiny na úskalí, načež ona jala se vypravovati následovně:
„Jak mne tu vidíš, jsem rovněž tak dcera poctivé matky, jako jsi ty syn poctivého otce. Máti má byla chudá vdova, jenž nedaleko odtud na Černé hoře bídnou měla chýži a se sedmi dítkami živila se nuzně a trudně sbíráním barvidla, jež nosila na prodej až do Baru a do Kotora.
Já byla z dítek nejstarší, a pomáhala jsem jí, co jsem mohla, ač mně nebylo ještě deset let.
Tu jednou z nenadání, když právě sbírajíc barvidlo, jsem se procházela po kraji lesiny, zaslechla jsem podivný zpěv, jenž pocházeti zdál se nehrubě daleko z houští, a zněl takto:
„Kdybych já věděla,
kde najdu člověka,
člověka věrného,
srdce upřímného,
že bych mu svěřiti
mohla své neštěstí!
Ach, kdybych věděla,
kde najdu člověka,
človíče dobráče,
nežvastu, nezrádce,
ráda mu dala bych
všechny své klenoty!
Však není, ach, není,
lidské pokolení,
že by neklamalo,
věry nelámalo!
Ještě se nezrodil,
kdoby neprozradil!“
Jáť tehdáž slovům těm pramálo rozuměla, i šla jsem po zvuku, abych zvěděla, odkud a od koho pochází.
Než ještě jsem se hluboko do houští nebyla pustila, když jsem spatřila stařičkou babičku, jež oděna v roucho docela blankytné, u pramínku stromovím zastíněného seděla na kameně a ze zlatých hadíků řetízek vila.
„Pozdrav pán bůh!“ zakynula na mne z daleka, než sama jsem měla kdy ji pozdraviti. „Ba ovšem práce to klopotná, sbírati barvidlo, aniž věc lehká, dobyti božího pokrmu osmi hladovým jícnům!“
Zarazivši se, nevěděla jsem hned, co nato jí odvětiti.
„Ty můj milý bože!“ pokračovala babička. „Doznej jen bez okolku, žeť tomu tak! Vždyť snadno to poznati na tvých mozolovitých rukou, na skrvácených nohou a na tváři vedrem slunce opálené! Vše to by ale býti nemuselo, kdybys chtěla! Mohla bys matku svou vyživovati i sourozence hojně a hojně, ba pansky, aniž bys klopot těch potřebí měla…! Chceš…?“ doložila upírajíc oči na mne.
„Proč bych nechtěla?“ odvětila jsem. „Ze srdce ráda, jen kdybych věděla, jak?…“
„To uslyšíš hned,“ pokynula. babička, „jen co odpovíš na otázky, které především ti předložiti musím… Jsi — věrna?“
Mohla jsem tvrditi s dobrým svědomím, že jsem.
„Nelhala’s nikdy…?“
„Jak živa ne!“ Mohla jsem se i zaklínati, kdyby toho bylo třeba.
„Neprozradila’s nikdy koho…?“
Já ani nevěděla, co je koho prozraditi!
„Umíš ale také — mlčeti…?“
„Můj bože všemohoucí! odvětila jsem. „Kdo se tak celinké dni pomítá po lesináoh a skalinách, a vždy jen sám a sám jako já, aniž by živou duši potkal, s níž by slovíčka mohl promluviti, naučí se tomu!“
„Tedy dobře!“ pravila babička. „Pojď se mnou! Vše ostatní zvíš, až dojdem na místo!“
A chopivši se mé ruky, zavedla mne nejdříve hloub do houští, pak přes jakýsi palouk, pak nějakou roklinou trním zarostlou, z níž vystoupivše, dorazily jsme k příkré jakési stráni, po nížto zas kamenné schody do hlubokého údolí vedly. Schody tyto, majíce stupňů bez počtu a odstávek nesčíslných vinuly se zátočkami a oklikami všelikými vždy hloub a hloub až přímo k ohromným vratům; ta na pouhé kynutí před babičkou se otevřela jako sama sebou a jimi jsme vstouply do překrásného paláce, kterémuž rovného co svět světem vídáno nebylo ani u carů křesťanských, ani u sultánů pohanských, aniž také nebude.
Tu v předsíni přikázala mně babička posečkati chvilku, kdežto vysokými dveřmi křištálovými sama zatím vstoupila dovnitř.
Já mezi tím měla času, abych prohlídla si nádheru místa, do něhož tak nenadále jsem se byla dostala. Však nebylo to možná. Neboť kamkoli jsem upřela zrak, zářily se stěny a třpytilo se všecko leskem blankytovým a oslepujícím tak, že jsem toho nemohla snésti.
A pro všechen ten leskot a bleskot nemohouc odolati strachu, ohlížela jsem se již po kamenných vratech, bych jimi zase dostala se ven: tu vrátivši se, přede mnou zase stála babička a vzala mne za ruku.
„Pojď!“ pravila. „Chce s tebou mluviti! Abys však věděla, kde jsi a před koho předstoupíš, řeknu ti zatím jen to: Jsem matkou Talase[1] velikána, starou hospodyní v domě tomto jeho, a on, jejž uzříš, jest syn a pán můj přemilý, Talas velikán sám! Bude vyptávati se tě na všelicos. Dej si dobře pozor, a odvěť mu na všecko neohroženě, ale skromně! Bude žádati na tobě, abys to a ono dělala. Ty neodporuj mu, udělej všecko, cokoli ti nařídí, beze strachu, ale pozorně, náležitě a po vůli jeho, — a bude blaze tobě i tvojim! Ostatně můžeš bez starosti k němu jíti a od něho odejíti: buď ubezpečena, že nepožádá na tobě ani špatného ani nemožného…!“
S tím poodevřevši křišťálové blankytné dvéře, velela mně vstoupiti do síně nade všecko skvostné a lesklé, aniž by sama za mnou byla tam vstoupla.
Na první pohled byla jsem tak omámena, že dobrou chvíli ani vzhlednouti jsem nemohla. Jen ponenáhlu podařilo se mi uvyknouti jasnu až divokrásnému, a když uvyknuvši jemu, jsem se dívala konečně lépe, tu spozorovala jsem, že skutečně již stojím před Talasem, jenž tu ležel rozložen na ohromné vlnivé pohovce, s níž pravicí jako by si hraje ustavičně sšplouchal proudy za proudy, které padavše hukotem vedle něho dolů, roztékaly se pěnivě na vše strany. Hlava jeho ověnčena samým křínem, leknínem a mořským kosatcem spočívala na velikánské podušce z chaluhy, řasy a nejpodivnějších mořských bylin jiných.
„Přistoupni blíže!“ oslovil mne.
Poslechla jsem, ač nesměle.
„Co tam vidíš…!“ tázal se mne, ukazuje před se levicí.
„Ztroskotané lodě…!“
„A co tam…?“ ukázal jinam.
„Pokud mi poznati lze — kosti…!“
„A co tu…?“
„Chýže, domy, věže jakéhosi města…!“
„A co tamhle…?“ ukázal jinam.
„Zlato — stříbro — zboží — statky — poklady všelikého druhu…!“
„Dobře!“ kynul velikán hlavou tak, že vlny kolem něho se pobouřily. Ono lidem beru, — to jim dávám! Ale cokoli tu vidíš aneb kdykoli uvidíš, — všecko je moje, všecko to tajemství Talasovo! Pročež dobře měj se na pozoru, bys se neprozradila o tom nikdy ani slovíčkem! Neboť trest, který by tě proto zastihl, byl by ukrutný! A teď vezmi skořepový onen hřeben, a česej mi navlhlé vlasy a vlhké vousy, jež za poslední noci bouře a mhy mně tak rozcuchaly! Totě všecko, čeho na tobě žádám!“
Učinila jsem, jak mi poručil.
Když jsem pak odešla, čekala na mne venku za křišťálovými dveřmi stará matička Talasova, a vtisknuvši mi jednoho zlatého hadíka ze řetízku svého do ruky: „Tu máš,“ pravila, „mzdu svou! Chceš-li ji proměniti na hotové peníze, netřeba než stisknouti hadíkovi drobet hlavičku, a bude ti jich plná hrst…! Přijď zejtra zase, a především, — nauč se tomu od moře —, buď mlčeliva…, buď mlčeliva…!“
Na to vyvedla mne kamennými vraty a doprovodivši mne po schodech nahoru zmizela.
Dorazivší roklinou a paloukem k lesu nedalo mi, abych se nepřesvědčila, zda babička skutečně mluvila pravdu, anebo mne jen oklamala. Stisknula jsem tedy hadíkovi hlavičku, a hned v té chvíli měla jsem hrst jak by nasypal plnou cecchinů, jeden jak druhý nový a čistý, jak by teprv právě ražený. Radostí plna lítla jsem více a přinesla peníze matce.
„Děvče!“ tázala se mně máti. „Odkud ty peníze máš? Toť jsi je buď kdes našla anebo — ukradla…!“
„Ani nenašla,“ odvětila jsem, „ani neukradla. Poctivě jsem si je vysloužila a vysloužím si jich, dá-li pán bůh, ještě víc. Jen se mne neptej kde, jak a od koho; neboť jakmile bych o tom jen slovíčkem se prozradila, bylo by po všem! Kup za ně, čeho nám potřebí, a nedolehej na mne doptávkami, na něž ti odpověď dáti nemohu a nedám…!“
Nechala si říci a uspokojivši se tím, na mne nenaléhala déle. Ubírala jsem se tedy den jak den schody dolů do mořského paláce, učesala Talasovi velikánu navlhlé vlasy a vlhké vousy, dostala zlatého hadíka, proměnila jej na cecchiny, přinesla je matce a po krátkém čase již žili jsme v nejhojnějším bohatství.
I bylo nám tak uplynulo sedm roků, když najednou se rozšířila pověst, že dožeti prý benátskému ztratila. se jediná dceruška, žádný neví kam. Před chvilkou prý dožice ji byla viděla okny, jak se prochází před palácem vojvodským po nábřeží, — a od té doby jí žádný už ani okem nespatřil.
I byl proto po Benátkách i po zemích sousedních zármutek veliký, neboť mladá dožesna byla nad míru krásná, přes rok již zasnoubena jakémusi careviči zámořskému, a dože nyní strachoval se krvavé a ukrutné pro dcerušku s tchánem a se zetěm války. Na všechny strany rozbíhali se poslové a vyslancové, zdaž by někde nalézti nebylo děvčete aneb dopátrati se stopy její. Než nevěděla ani živá duše, kam se poděla, leč jedna jedinká, — a ta… byla jsem já! Jáť ji byla viděla, — viděla dole v mořském paláci, bledou, s vlasy rozpletenými, věnčenou bílými růžemi, oděnou v zlatá rouška, zakrytou stříbrným závojem, když Talas právě velikán rameny svými vlnitými ji objímal, ji přivinul k srdci vírovitému, ji líbal co nevěstu svou přemilou!
Ponejprv jsem pocítila, co je — tajemství, jaké to břemeno, a za nedlouho musela jsem vyznati sobě sama, že nejsem s to, abych břemeno takové unesla. Sklíčilo mně srdce a trápilo duši ve dne v noci, že něco vím, co žádný jiný neví, — že něco u sebe chovám, po čem celý svět kolem mne pátrá, aniž bych to směla sděliti. Tisíckráte zaslechnuvši, jak lidé mezi sebou si povídali, že krásná dožesna nechtíc svého ženicha, bezpochyby unésti se dala jinému, tisíckráte chopiti jsem se chtěla slova, bych hájila čest děvčete nevinného. Ale pokaždé, přemohouc samu sebe, zadržela jsem tajemství své u sebe. Konečně, abych se uvarovala pokušení ustavičného, jsem raději se vzdálila všech lidí, ba i svých vlastních, celé boží dni po samotách lesních a přímoří lidopustém jsem se pomítala.
Však ani to nebylo platno. Tajemství trápilo mne tak tuze, že jsem se tím roznemohla, ode dne ke dni chřadnula, až naposledy krom živého ducha jsem vypadala už jak mrtvola.
Tu mně to už déle nedalo. Musela a musela jsem zbaviti se břemene nesnesitelného, — musela, co mne hrozilo umořiti, vypraviti ze sebe, říci to někomu, a ne-li člověku, tedy aspoň hluchému kamenu, nemluvnému lupení, tajivé třtině; a ne-li žádnému z nich všecko, tedy každému aspoň něco!
A zpovídala jsem se tedy hned den na to jakémus kamenu: „Dožesna plula…“
A všeptla jsem druhého dne z rána stromu nějakému do lupení: „… na loďce…“
A vdechla dne třetího do třtinoví: „po moři…“
A pravila čtvrtého dne z večera, položivši se u břehu do písku vlažného, jako bych si chtěla odpočinoutí, co možná nejtišeji: „… a utonula…!“ Nyní se mi ulevilo!
Avšak jakmile jsem z rána na to vešla do mořského palácu, hle, tuť Talas velikán už s ohromným na mne se vrhnul hukotem volaje: „Nešťastná, přeneštastná, cos to učinila…? Před čtyrmi dni dóžice bloudíc po dcerušce zavadila o kámen, a kámen jí pověděl: „… Dožesna plula…!“ Předvčerejškem bloudila pokraj potůčku, a třtinoví tam šustilo: „… na loďce…!“ Včera se procházela na pobřeží po písku a písek kolem ní se metaje do výšky hořekoval: „… a utonula — ach utonula…!“ I vyslal tu dóže ihned plavce s bidly a se sítěmi, vrazili mně do domu, a vychvátili mi mou přemilou, slaďounkou nevěstu…! Ani ty neumíš mlčet! Pročež — kliď se odtud, jakož i všickni, co již před tebou mne zradili, a… nauč se mlčeti — ode mne…!“
Tím vymýtla mne ohromná vlna blankytnými dveřmi ven.
Já chvátala dostati se ku kameným vratům, — ke schodům, — k roklině, — k palouku, — k lesu. Než již již jsem cítila se vyzdvihnutou proudem. Slupiny, ploutve se na mne jen sypaly, a co nevidět, plula jsem pod mořskou hladinou sluncem ozářenou — co němá ryba! Poslední, co jsem uslyšela, byl hluboko pode mnou ohlas zpěvu staré matičky Talasovy:
Však ach, není, není
lidské pokolení,
že by neklamalo,
věry nelámalo;
ještě se nezrodil,
kdoby neprozradil!“
Uplynulo od té doby úplné, mladý rybáři, století. Na štěstí přišel’s ty a chytiv mne v síti vyřknul’s slova blažená, jež jedině mne mohla vysvoboditi! — —
I cítil se mladý rybář nad vypravovaním tím útrpností dojmuta v té míře, že děvčeti slíbil hned na místě, přísahaje k bohu a ke všem svatým, že nikdy již neopustí jí, a nabízel jí spolu věčného svatého pobratimství.
„Však,“ tázal se jí, „pověz mi nyní také, jak ti říkají?“
„Nemučica!“[2] odvětilo děvče.
„Nemučica?“ zarazil se rybář. „Totě ku podivu! Neboť jmeno toto neslyším dnes poprvé! A věru už k vůli němu bych se byl milerád stal ochrancem tvým upřímným…!“
„A od koho’s je slyšel…?“ tázalo se děvče.
„Inu,“ odvětil mladý rybář, „od koho jiného, než doma od naší babičky, jíž už přes sto let, a která z večera nám vnukům o ničem jiném tak ráda nevypravuje jako o své Nemučici!“
„A co,“ tázalo se děvče dále, „co vám vypravuje o ní?“
„To ti hned sdělím!“ pravil mladý rybář povstávaje. „Jen co síť vytáhnu! Začíná už se tmít, a neviděl bych pak na to…!“
„Nemáme valně na pospěch!“ zadrželo ho děvče. „Známť já moře líp než ty, a vím, že bys nevytáhl leda samé kamení, řasu a písek. Nechme ji ještě chvíli ve vodě, a povídej zatím něco o své babičce! Pak vytáhnem síť spolu!“
Mladý rybář tím upokojen započal: „I babička má byla dítě chudé ženy, tam na hoře, daleko na Černé hoře, a měla šest sourozeňat, jichžto nejstaršímu říkali Nemučica jako tobě. A jako ty přinesla jednou Nemučica domů hrst plnou zlata, žadný nevěděl odkud, a rovněž tak den jak den po mnohá léta, až jednou odešla a nevrátila se již. To však nebyla ještě pohroma všecka, jíž matka na ten den byla zastihnuta. Hned v noci na to vystoupla voda z jakéhosi pramene lesního, nedaleko něhož si byla vystavěla nový domek, v kterém s dítkami přebývala léta a léta, užívajíc nejpožehnanějšího dostatku. Zaplavivši celou krajinu spláchla jej voda beze stopy se světa, načež ubohá, jsouc připravena o nejstarší dceru a veškerou zásobu, kterou si byla ušetřila, vrátiti se musela, jen aby dítky jí neumřely hladem, ku sbírání barvidel, jakým je vyživovala před tím. Za nedlouho na to umřela, děti rozptýlily se po světě mezi cizími lidmi. Ale nedařilo se žádnému dobře, zemřely po krátkém čase všecky až na nejmladší, kterážto právě provdala se zde na přímoří za rybáře, a podnes ještě mou milou jest babičkou Kyticou…!“
„Kytica!“ vpadlo mu děvče do řeči. „Totě štěstí dvojí, že ze všech sítí, jež pod hladinou mořskou jsem viděla se máchati, jsem vklouzla zrovna do tvé! Vzhůru! Doveď mne domů, bych babičce padla okolo krku, neboť ona jediná ze všech mých, sestřiček přemilých, co mi zůstala ještě na živě!“
Rybář sotva to slyšev, vyskočil radostí, a popadnuv pratetičku krásnou za ruku, byl by bez průtahu s ní poběžel domů, síti ani už si nevšímaje, kdyby nebyla ona bývala rozmyšlenější.
„A co se stane se sítí?“ zvolala ukazujíc na moře, posledními červánky ozářené. „Necháme ji ještě déle ve vodě…?“
I vytáhli ji spolu, majíce co dělati oba, tak byla těžka.
Však bylo také zač! Neboť jakmile ji byli vytáhli na sucho, tuť se ukázalo, že cecchyny ryzými jako by ji nabil.
„Pro pána boha!“ zvolala Nemučica, spatřivši poklad nesmírný. „Totě mnohem a mnohem víc, než povodeň Talasem vyslaná matce mé mohla. unésti!“
„A co s tou hromadou zlata si počneme…?“ A rybář překvapením div nezačal hořekovati.
„Co bychom s ní udělali jiného,“ smálo se mu děvče, „než že ji nasypem do koše a donesem domů?“
Učinili tak, a chopivše se koše každý za jedno držadlo kráčeli s ním ku blízké rybárně.
„A co by se as tak bylo stalo,“ tázal se po cestě mladík krásné své pratetinky, „kdybys náhodou se byla dostala do síti jinému…?“
„To snadno si pomysliti!“ odvětila Nemučica. „Pakli onen, kdož by mne byl chytil, by nebyl mne oslovil pravými třemi otázkami, moře by mne hned v té chvíli zase bylo mu vychvátilo, a byla bych se musela ještě jednou sto let tomu učiti, jak se má mlčeti a zachovati tajemství…!“
Jakého divení se a radování teprva bylo v rybámě, toť nelze ani vypovídati. Ano, mladý rybář byl by hned tu chvíli si vzal svou krásnou pratetičku za ženu, kdyby jen pop tomu byl svolil.
Ale ten pravil: „Ne! Tomu svoliti nemohu nikterak; neboť neslýcháno až podnes, že by vnuk se byl oženil se sestrou vlastní své babičky, aniž já nehodlám převraceti pořádek světa na jiný, než jakým byl od jakživa!“
Zůstala tedy Nemučica v rybárně setrvajíc na stavu svobodném, vychovávajíc dítky, vnučata a pravnučata mladého rybáře, stala se stoletou pannou; roznesla mezi lidi pověst tu o osudu svém sama, by všichni, kdož neumějí mlčeti, zvláště ženušky a děvčátka, na ní si vzali příklad. Neboť nepodařilo by se každé, vklouznouti tak snadně do pravé síti!