Pohádka máje/XVI.

Pohádka máje Vilém Mrštík
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 456–472. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V tu chvíli, kdy Helenka na dvorku přistoupila k brance a lokty zavěšena o hrazení plotu dívala se k černým hřebenům lesů, Ríša dostal návštěvu.

Seděl ve svém pokoji sám a sám a jak míval ve zvyku, v koutku divanu se přikryl hojnými oblaky dýmu.

Přemýšlel.

Hodiny v nárožním pokoji stále tak jednotvárně tikaly do prázdna komnaty, vlaštovky v tichém ruchu křídel švihotaly do rozevřených oken, jedna z nich dokonce zabloudila i dovnitř, zakroužila dvakrát, třikrát pod šerým stropem a cvrknuvši v letu opustila cizí obydlí. Ríša tak byl zabrán do svých úvah, že si vlaštovky ani nevšimnul.

V tom zaklepal kdosi na dvéře, jednou, dvakrát; bílé mraky dýmu se rozvalily a přítmím klášterní jeho cely ozvalo se hlučným barytonem pronesené:

„Dále.“

Dvéře se otevřely, a do pokoje vešla vážná, tajemná, v husté černé závoje zastřená osoba ženského pohlaví.

Ríša galantně se vyhoupnul ze svého pohodlí, odložil cikánku do kouta a marně potlačuje v sobě rozpaky, v domácích střevících předstoupil před neznámou bytosť. Kloně se před ní hluboko až po pás, pravil:

„Mám česť?“

„Svědomí — — —“

„Těší mě velice — — —“ pravil Ríša a znovu se poklonil.

Neznámá se rozhlížela pátravě kolem, zatím co Ríša odhodil pohozený kabát s jedné z rozestavených židlí a nabízel ji vzácné návštěvě.

„Posaďte se, prosím,“ pravil a zmateně zatěkal očima kolem; „je tu kouř — odpusťte, nečekal jsem tak vzácné návštěvy.“

„Ó ne, děkuji, já ráda sedím v kouři.“

Mlčení.

Ríša nic, ona nic, seděli tiše naproti sobě.

„Už jsme se dlouho neviděli,“ pravil konečně Ríša více ze zdvořilosti než z upřímnosti.

A Ríša usadil se zase do tmy ke zdi přistaveného divanu.

Uhýbal.

Vzácný host už neodpověděl; přisedl, dvěma prsty vyhrnul svůj hustý závoj a pod obnaženým čelem vyhlédly na Ríšu dvě přísné, jako peklo černé oči.

Ríša sehnul se pod stůl a rukou urovnával shrnutý koberec. Teprve za chvíli dodal si srdce a se strojenou klidností upřel na bledou, smutnou tvář zase svoje dvě oči.

Pohledy obou se srazily.

Host se jemně usmál, ale zvážněl zas a nachýlil se ku předu tak, jakoby se chystal k dlouhé, ale klidné rozprávce.

„Tož, co ty to vyvádíš s Helenkou!?“ zněla první rozhodná, klidně pronesená otázka.

„Já? — Nic.“

„Teď sedí doma a pláče.“

„I nepláče — nemám strach. A když, popláče si a bude dobře zas,“ odpověděl lehce Ríša. „Ostatně —“ chtěl ještě dodat, ale umlkl.

Oči hleděly přímo na něj a do duše se mu zrovna vpíjely.

„Víš ty, že jsi provedl něco, zač bys zasloužil s každé strany po jedné?“

Ríša se krotil k mírnosti.

„Ne, to nevím.“

„Myslil’s, že máš před sebou děvče, s kterým vymetat můžeš všechny kouty a smetiště svých ‚zkušeností‘? —“

„Ne, to jsem nemyslil,“ odpověděl Ríša tímtéž klidným, spíše ironisujícím, než opravdovým tonem.

„Jak tedy vysvětlíš svoje jednání?“

„Nijak.“

„Teď jsi měl přece děvče, jakého si’s vždycky přál. Poskvrnky na ní nebylo — a tak jsi se k ní choval, jakoby to byla ta nejposlednější z posledních, které jsi posud měl. — Uznáváš svůj nerozum?“

Ríša ani nepřikývl hlavou, ani neodporoval.

„Co míníš teď počít?“

Ríša byl už rozčilen. Jediné připomenutí toho, že Helenku ztratil, naplnilo jej hořkostí a hněvem zároveň.

„Co já vím?“ pravil. „Myslím nic. Protože — Co tu já mohu dělat? Po lese už jsem se nalítal jak blázen, div jsem si nohy neuběhal, co se nachodím; už i s revírníkem se tahám po lesích, jen co bych se dostal k ní, s ní promluvil, na usmířenou ruku jí podal, a místo všeho toho, sotva k ní přistoupím, tak se na mne podívá — tak — jakobych byl ten nejhorší z nejhorších — tak! — Co mám tedy dělat, mám se zastřelit? Či co? Co z toho budu mít a co ona? Nic, no tak! Poslal jsem jí psaní a i slzy, slyšíš? a i slzy mně při tom psaní vstoupily do očí, a vrátila mně z něho hadry! Tady jsou! Tady jsou! (Ríša se rozběhl ke kufru, vyrazil a odtrhl od něho víko a hodil svědomí na stůl před oči kornout se zavinutými hadříčky papíru.) Co — to, to je slušná odpověď?“ rozhraboval Ríša papírky po stole, „to dělá rozumné děvče? Co tu já mám ještě co dělat? Co?“ zasmál se nuceným smíchem a zmateně začal pobíhat po pokoji. A už bez ostychu vůči své návštěvě sáhl pro cikánku a vztekle z ní vyklepávaje popel, rozháněl se rukou i tryskou, pokračuje:

„Já nejsem zlý člověk, já vím, že jsem vyvedl hlupství, takové děvče že už do smrti nenajdu a mít nebudu, ale pomoz si! Já sám za to nemůžu. Praha je Praha. Člověk v ní sedí a ani neví, naloká se, nachlemtá bůhví jakých nesmyslů jako nakažlivého vzduchu a jedná pak s každou jako se všemi. Ale to bylo!“ dodal Ríša povýšeným hlasem, klepnuv tryskou do dýmky, „to bylo a už není, pamatuj si to! Jsem už docela, docela jiný, než si myslíš ty, ona a vy všichni dohromady, křivdíte mně, já to vím, cítím to, tu i tu (ukázal tryskou na čelo i na prsa), ale,“ třískl do své cikánky, „uznání musím vidět, to je to!“

„I mlč, jsi lhář a pleskal, a dost.“

„Lhář — lhář — — — třebas lhář, ale dobrý člověk. Kdopak dnes není lhář? Rozumět mně musí každý a kdo nerozumí mně, nerozumím já jemu — tak je to!“

„V čem ti má rozumět — to bych ráda věděla,“ zněla štiplavá poznámka, kterou Ríša nechal bez odpovědi.

„Ostatně, po kolikáté už to povídáš? Mne těmi velikými slovy neošidíš, nemysli si! Taškář jsi a taškářem zůstaneš.“

„Koho jsem já kdy otaškařil?“

Svědomí mávlo rukou.

„Ah, mne už bezpočtukrát.“

Ríša skrotl jako krotne člověk před nesmazatelnými doklady.

„Tenkrát je to naposled,“ dodal bojácně a v rozčileně hmatajících prstech zachřestil mu suchý tabák.

Svědomí nedůvěřivě zakroutilo hlavou.

„Nevěříš?“

„Nevěřím.“

„Já tě přesvědčím.“

Žádná odpověď.

Svědomí s bradou zádumčivě ponořenou do dlaně přemýšlelo.

„Kdybys ty jenom lhal a jiným lhal, ale ty lžeš nejvíce sobě a dopouštíš se věcí, za které se musím rdít. — Podívej se!“

Ríšovi přestal tabák chrastět pod rukou, prsty mu zdřevěněly v nehotovém posunku jako v zimě, když je skřehne mráz.

„Kde jsi vzal ty verše?“

Ríša mlčel.

„A tu o tom amoru, jak leze ke kříži a prosí Krista za přímluvu Boží, kde’s tu vzal? A jiné a jiné, co jsi opsal z Lenaua!? A jí jsi nabulíkoval, že jsou od tebe, všechny jen od tebe! Nestydíš se, tak ji obelhávat? — Když sám nesvedeš nic kloudného, nač se chlubit cizím peřím? Víš, jak se říká takovému člověku?“

Ríša skřivil rty a pravil:

„Jí to bylo jedno, jen když se jí líbily.“

„Líbily, líbily —“ rozčileně opakovalo svědomí; „kdyby to věděla, nevím, jak by se jí líbily. Helenka je nezkušené děvče, nikde nebyla, nic neví, kdybys jí napsal abcd — kočka přede, také se jí to bude líbit, jen když to bude od tebe.“

„No, to zrovna nevím, tak hloupá ona není.“

Svědomí mlasklo mrzutě jazykem.

„Nu, nechme hádky. Nechápeš — nechápeš. K věci: zůstaneš tu nebo pojedeš odtud?“

„To všechno záleží na ní,“ odpověděl Ríša. „Udobří-li se, udobřím se já taky.“

„Co ty se máš co udobřovat!?“ vyjeveně pravilo svědomí, „udělala ti něco?“

„No, nechať udělala, neudělala, na tom teď nesejde. Hlavní, oč jde, je, udobříme-li se čili nic. Ne-li, čert všechno vem, tak ti to povím — mě, ji a tebe s ní, odjedu a povedu ještě horší život, než jsem ved’. Ať to všechno praskne, ať mě znaj’. Když už já chci obrátit, když už se chci jinýma očima dívat na svět i na ni, to taky za něco stojí, ne?“

„Na dlouho-li?“

„Na vždycky! To mne ještě neznáte! Zde se podívej, co dělám! Nemám chvilky pokoje, to žábě mizerné pořád se mně v hlavě obrací a přece jsem to v učení dovlekl až sem! Víš ty, co to je? Když už se mně aji o promoci zdálo, tož to už není jenom tak!“

„Ale tomu už je hodně dávno!“ poznamenalo svědomí s chladným výsměchem.

„Nic dávno — kdy pak — ještě onehdy to bylo a to všechno k vůli ní, pro ni, protože si myslím, věčně se snad přece zlobit nebude, jednou se usmíří — — a ne-li, pak, pak věř mně nebo ne — pak to všechno hodím do kamen, studií nechám a doma radši kořalku budu prodávat, opilce chci obsluhovat, ale dělat nic nebudu a nebudu. Jí na vzdory, aby věděla, že ona mě zkazila, ona mě do neštěstí přivedla a ne já sám sebe. Už jsem já takový,“ pokračoval Ríša, dlouhými kroky měře světnici a táhna za sebou jak prapor strašné chuchvalce dýmu. „Já potřebuju, aby se na mne někdo díval, se mnou žil, mě těšil a má-li mě rád, udělám jemu k vůli všechno, ale k vůli sobě nic — nic!“

Cikánka hořela, ale v rozčilení Ríša zapomněl i na to, rozžal sirku a zapaloval zbytečně znovu. Žlutavé světlo ozářilo plochu stolu a roztahané po něm archy přednášek. Světlo shaslo, balvany kouře zaklopily celou světnici i svědomí.

„To jsou marné, prázdné tlachy; pouhé výmluvy!“

„Žádné výmluvy! Co si jednou umíním, to provedu a konec! Pamatuješ se? Petrolejová kamínka, dluhy — a? To by taky nikdo jiný nedokázal, jenom já!“

„Ta petrolejová kamínka a dluhy — to je snad jediná tvá pýcha! — A Melichárek? a?“

„Melichárek, Melichárek! — Jaký Melichárek?“

„Dluhy přece za tebe musel zaplatit tvůj otec.“

„Nechť zaplatil, však na ně měl, ale princip — princip byl zachován! To je to! Princip musí mít člověk na paměti a ne peníze. Přece jsem se nemohl do hrobu připravit k vůli Melichárkovi!? Všichni se mne až lekli, jak jsem vypadal!“

„To je pravda.“

„Nu tak! A teď na mém místě, kdo by to dělal, co dělám já? Jiný dávno už by ji zohrál a nohou by nehnul. A já běhám, pořád běhám a budu běhat, ale tak aby si docela myslila, že mimo ni už docela nic jiného není na světě a že se mnou může dělat, co chce, — to, to ne! Já ji mám rád, ale sebe taky, tak je to!“

Svědomí se dalo do upřímného smíchu.

„To mluvíš pravdu. Sebe možná víc než ji —“ A hned po té dodalo vážně: „Nu, přece do náručí ti nemohla hned padnout, sotva si usmyslíš! Co si’s nadrobil, sněz! To by byl pěkný pořádek, ublížit a svádět vinu pak na ni! Trpělivosť železná vrata probíjí, — pamatuj si to!“

„Však já neříkám, že ne, ale trpělivosť má také své meze!“ pravil Ríša s pozdviženou cikánkou.

„Počkej, až sníh roztaje.“

„Ale kdy to bude, kdy? Už toho mám až po krk, tak ti to řeknu.“

„A budeš toho mít až nad hlavu, taky si to pamatuj. Vždyť bys ty zasloužil, aby tě ze srdce vůbec vyhnala, na vždycky, rozumíš? Nestojíš ani za tenhle kousek jejího nehýtku —“

Po chvilkové přestávce pravilo zase svědomí:

„A když i na krásně dostuduješ — v tom, myslíš, že bude všechno? Velká česť, mít ve svém životopise napsáno: Narodil se, oženil se a zemřel. Na tebe bylo by to až moc, je pravda, ale i když, víc už nemáš nic na srdci?“

„Co ještě chceš?“

„Zatím nic. Až budeme s jedním hotovi, zaklepu zas.“

„To jsem žádostiv.“

„Já také. Zatím ti nevěřím, ani že dostuduješ, ani že si Helenku zasloužíš. Jaký jsi v lásce, takový jsi a budeš ve všem: věčný světa běhoun a pustý darmochleb, jak ti to řekl strýc, takový budeš až do smrti!“

„Oho!“

„Oho!“

„A neřvi mně tu!“

„Neřvi ty — —“

„Jsou mi to řeči! Že se nemrzíš!“

„Nic se nemrzím a takhle už nad tebou dělám, takhle. Nyní jsi měl poslední příležitosť, dostat se trochu výš — — ale — — zasvitlo slunko zlaté a ty’s už myslil, že je jaro — Takový ty jsi. Takhle nad tebou dělám, tak —“

A svědomí udělalo nad ním už po druhé velký kříž.

„No, no, no!“ pohodil Ríša hlavou, „tak smutně to se mnou ještě nevypadá.“

„Ba už dost. Zlobit by se člověk musel na tebe od rána do večera, kdybys při všem tom nebyl tolik k smíchu.“

Posledními slovy zdál se být Ríša trochu dojat.

„No jo, člověk je taky ještě trochu mladý, musíš povážit.“

„Mladý, mladý, pořád budeš mladý, už jsi starý klacek dost, abys mohl mít rozum. Dokud jsi byl mladý, ani já jsem ti nic neříkala a nechala jsem tě s pokojem. Bouři si, vyváděj, však ty přijdeš jednou k rozumu. Jednou ti taky zuby vypadají a to ti potom nebude líto tvých mladých, tak zbůhdarma na prázdno vyšlých, nejlepších let?“

„Fi, to jsou mně řeči!“

„Fi!“

„Fi!“

Svědomí stahovalo svoje závoje. Scéna zdála se jí už trochu frivolní.

Mělo se k odchodu.

„No, špinit se spolu nebudeme. Dělej si tedy, jak chceš!“ pravil host, přisunuje židli ke stolu a ještě jednou okem zavadil o rozložené Ríšovo tělo v koutu pohovky.

„Měj si tedy vůli svou, ale já už s tebe očí nespustím, pamatuj si to. S Bohem.“

„Poroučím se.“

„Tak se rozejdeme?“ svědomí dojato obrátilo se ještě ve dveřích.

Ríša pokrčil ramenoma.

„Ať se udobří a já pak budu přemýšlet o tom, co dál.“

„Na takové sliby já nic nedám.“

„Jak je libo,“ uklonil se dvorně Ríša.

„S Bohem.“

Ríša přetřel nohou podlahu, doprovodil vzácného hosta až ku dveřím, mlčky se ještě poklonil, a bouchnuv pak dveřmi, zavřel je na klíč.

„Takových návštěv bych mohl potřebovat!“ pravil jízlivě, rozžíhaje lampu, aby se světlem zbavil chmurných myšlének. Pak si sedl, založil ruce za hlavu a díval se ke stropu. Poslední výjev zanechal v něm dojem melancholický. Konečně se vzmužil, odhodil všechny starosti stranou a vychýliv se z okna ven, čekal, až přijde Kačka s večeří.

Na druhý den, právě když vycházel Ríša z fary, aby po celý den zase lítal po lesích, otevřely se dvéře od strýcova „refektáře“ a farář sám v celé výšce svého těla postavil se na práh.

„Kam jdeš?“ zadunělo velkou síní.

„Na procházku.“

„Kam na procházku?“ ptal se přísně strýc.

„Po silnici do polí — učit se.“

„Učit? — Ríšo, já vím všechno! To ti povídám!“ pohrozil mu velebníček běloučkým svým prstem, „my si spolu ještě promluvíme — Teď jdi. — Kde máš přednášky?“

Ríša vytáhl z kapsy římské právo.

Velebníček zavřel za sebou dvéře, Ríša rozzuřen, uražen ve své důstojnosti vyšel na boží svět. „Jako kluka si mě zastaví — —“

Okolo fary šla právě Cilka v lehké světlé blůze do tepla, s rudým slunečníkem, v černé, dlouhé sukni — hezoučká. Ríša ji pozdravil, stiskl jí ručku na uvítanou a doprovodil ji až k lípě.

„Kam jdete?“ ptala se Cilka všetečným hlasem.

„Na procházku do polí.“

Cilka se usmála a přivřeným očkem pohlédla na něho.

„Co pak dělá Helenka?“ pravila s impertinentním pokrčením levého křídla nosíčku. „Vy jste pěkný, ani se nepochlubíte. Jdete za ní?“

„Kdo vám to namluvil?“

„Kdo? Vy ne, ani ty stromy v lese. Ostatně,“ vyšlápla nožkou k domovu a zasmála se, „nemusíte zapírat, vrabci už to na střeše zpívají.“

Ríša nepřemýšlel dlouho a pravil:

„Vrabci ještě ne, ale straky už si o tom povídají.“

Vysekl jí hlubokou poklonu, ani ruky jí nepodal a zahnuv na levo, rovnou cestou namířil k myslivně.

Že je láska jeho nyní veřejnou záležitostí všech řečí, trochu jej zamrzelo, ale za chvíli i toho se zbyl a s tím větší chutí bral se do lesa.

I tentokrát se vrátil s nepořízenou. Celý den se brouzdal s revírníkem po lesích a na konec, když se rozcházeli, přihodilo se mu něco, nač nebyl připraven.

„Co dělá Helenka, že jí nikdy není vidět?“ ptal se Ríša revírníka, ačkoliv se před tím nikdy o ní nezmínil.

Starý se zastavil, upřel na něho sivá svoje očka a neodpověděl.

Teprve když docházeli po kynické cestě na pokraj lesa, revírník se zastavil. Ríša se až lekl jeho vzezření. Oči měl jako pod skalou, svaly mu cukaly v tváři, hlava jeho s neobyčejnou pokorou sehnula se k zemi a revírník, jakoby přemáhal v sobě něco krutého a neodbytného, rozhodil rukama, holí zabodl se do země a levým loktem zavěsil se zase o pušku. Ríša si všiml, že starci se třesou rty a oči má plné slz. Chtěl promluvit, ale plačky zabreptl jen několik slov, dále nemohl.

Cosi o svědomí vyrozuměl Ríša z několika nesouvislých slov — pak cosi o velikých městech a na konec revírník — vytáhl svůj veliký modrý šátek a prosil už, nevyhrožoval, ale úpěnlivě prosil, aby jej nechal aspoň klidně zemřít — že dávno už o všem ví, i lidé mu s tím přišli, — neříkal posud nic — ale už toho života má až potud, — dodal a sáhl si na starý, vytahaný, vychrtlý krk.

„Já vám nebráním — a bránit nebudu —“ pokračoval, „ale mějte rozum aspoň vy, když ho nemá děcko — dyť je to ještě dítě, pro Boha —“ bodl holí zase do cesty a upřel oči do země, jakoby od ní čekal rady a pomoci — „kdybyste počkal aspoň rok, dvě léta, až bude starší a vy sám — — — ale takhle — kam pak to povede? Řekněte sám. — To není pěkné, věřte mně, pane Ríšo — to není pěkné. S Gustou to taky tak bylo a jaké byly potom konce? — Matku připravila do hrobu a já tak tak že se ještě klepu. Dělejte si, co chcete, já vám bránit nebudu a nesmím, ale — ať víte, co máte na svědomí — Teď chodí po domě jak polomrtvá, — — jaký pak to bude pro ni život, dobrou noc!“ hodil prudce pušku na zad a zaměřil svou cestou —

Ríša byl v tu chvíli červený jako uvařený rak.

Takového odbytí nečekal.

„Pozdravujte doma!“ volal za ním ještě revírník jako na zmírněnou svých slov a opíraje se o hůl slabýma, podlomenýma svýma nožkama sestupoval ku své myslivně dolů.

Ríša měl cosi na jazyku na svou obranu, hotovil se i k významné jakési posici, chtěl revírníka ujistit, u něho že se nemusí o svou dceru bát, Helenku že má upřímně rád, ale než se odhodlal, byl už revírník na kus od něho.

Domů se vrátil Ríša velice smutný. Situace stávala se pro něho trochu vážnější než očekával. Tím vážnější, že se do věci vložil i jeho strýc. Co se mu za celý jeho pobyt v Ostrovačicích posud nestalo, stalo se teď. Velebníček k večeru vyšel za ním nahoru, do jeho pokoje, a po tmě, krátce, ale řízně uznal za svou povinnosť říci mu, tak že to nadál zůstat nemůže. Vyšlo na jevo, že revírník strýcovi psal a strýc že si umínil, vzít Helenku ve svou ochranu. Vyložil Ríšovi všechno, co věděl o revírníkových osudech, a pravil:

„Stojíš-li o ni, však ty se přihlásíš — zatím slož svoje věci a jdi si, kam chceš, tady zůstat nemůžeš. Dostuduj a potom si pro Helenku přijď. Do té doby moje dvéře jsou ti zavřeny. S Bohem.“

Velebníček zatočil se vysokou svojí postavou jako mladík a obrátiv se k Ríšovi zády, vážně a klidně, jak přišel, zas odešel.

Jen dvéře zapadly za ním poněkud hřmotněji než jindy.

Ríša se hluboce zamyslil a probudil se teprve, když Kačka vešla k němu s večeří.

Ríša posud seděl na svém divaně jak sražený, lokty se opíral o kolena a hleděl do země.

„To jste vy, Kačko?“ pravil.

Neodpověděla.

Vstal, založil ruce vzad a prošel se sem a tam.

Kačka mu odestýlala.

Ríša se zastavil u ní a dotkl se kulatého jejího ramene. Chtěl k ní promluvit, ale slzy mu zalily hrdlo. Hrozná lítosť sevřela mu rty a nedala mu vyrazit ani slova více.

Kačka načechrala peřiny v lůžku, zatočila se jako na obrtlíku a přála mu „dobrou noc“.

Teprve nyní promluvil Ríša.

„Kačko, víte co nového? — Pojedu pryč, — vyhnali mě! Co tomu říkáte?“

„Velebný pán už v kuchyni cosi povídal — I nic si z toho nedělejte, však vy zas přijedete — dobrou noc —“

„Dobrou noc“

Byl sám.

„Nu, co je dělat,“ povzdechl si a nutě se do lehkomyslného tonu, vzal svou faječku do rukou a podíval se na prsatou cikánku. Zakýval hlavou. „Tak, má zlatá,“ pravil k ní polopohnutým hlasem, „ještě si z tebe zakouřím a pak — pak spolu půjdeme, kam nás oči ponesou… Kam jinam, než zas do té za… Prahy. Jak sami chtějí — já byl na dobré cestě,“ dodal; sáhnuv pro měchuřinu s tabákem, rozhrnul zelené její lemování a povzdechl si znovu: „Tož tedy naposled, kamarádko moje jediná — vyhnali nás!“

Zapálil si a nesvlečen, vykuřuje do tmy, převalil se na lůžko.

Teskno mu bylo, teskno až k zalknutí — —