Pohádka máje/XV.
Pohádka máje Vilém Mrštík | ||
XIV. | XV. | XVI. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XV. |
Autor: | Vilém Mrštík |
Zdroj: | MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 437–455. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
V Helenčiných očích stal se Ríša ošklivcem, že mu v šírém světě nebylo rovného.
Všechna zděšena, rozvlásána přiběhla domů, branku nechala otevřenou, Broka odhodila stranou, do domu vešla jako zlé znamení. Na štěstí Marty v kuchyni nebylo, ani na dvoře, nikdo jí v tu chvíli neviděl kromě slípek a kuřat, utíkajících před ní pod křídla kvočny.
Helenka ukryla se ve své světničce a zavřená setrvala tam, až soumrak se snesl nad lesy a do světnice se nahrnula tma.
V lese se neukázala ani následujícího dne, ani den po tom.
Ríša jí psal smutné psaní, plné lítosti a krásných slov, kterými ji zapřísahal, aby se nezlobila a zase se vrátila „tam na zlaté to místečko jejich štěstí“, tam že jí všechno — všechno vysvětlí. Psaní vsunul do nové zásoby knih, bez výběru, bez rozumu, jak je honem shledal ve strýcově knihovně a všechno to poslal „pod komoru“ po zvláštním poslu. Ale posel se vrátil s knihami zpět, psaníčko přinesl v kornoutku roztrhané, rozškubané na samé drobounké kousíčky a jako přídavkem přinesl i ty knihy, které dosud měla; i ty Večerní písně mu vracela — které jí položil jednou do košíčku na památku.
Psaného ani slova.
„Nevzkázala nic?“
„Nic,“ zněla odpověď.
Zakroutil hlavou.
A Ríša nyní marně zas chodil po celý den ráno i odpoledne do krásných lesů podkomořanského revíru. Darmo křoví prohlížel i listí rozhrnoval ve známých houštinách, marně zrak napínal po celé délce nedohledných alejí, marně myslivnu obcházel, do oken se díval i k zahradě dorážel — nebylo přístupu k Helence, žádné stopy jej nevedly na cestu k ní — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Vzpomněl si, že mu bylo dovoleno, aby s revírníkem nebo v průvodu hajného chodil po lese, přišel do myslivny vypůjčit si pušku a myslil si, že uvidí Helenku aspoň tu. Ale našel dvéře zavřeny. Helenku zamčenu v pokoji, z kterého nevyšla, ani když na dvéře zaklepala Marta. Objevila se v kuchyni teprve, když se ze dvora vytratil poslední ohlas jeho kročejů.
Co všechno zažil s ní, jakoby ve snu bylo přišlo a ve snu zase odešlo, jen vzpomínka na ni zůstala v zeleném loubí, kterým se procházel nyní sám a sám na rameni s puškou, v průvodu huňatého hajného.
Minul už bezmála týden, co ji viděl naposledy — přišel čas, kdy pivoňky kvetou a růžemi se hlásí léto. Z máje zbyli už jen slavíci v lese, opožděné konvalinky, odkvétající žežulky a s pomněnkami něco lesního kvítí, kvetoucího po celé léto. Petrklíče byly dávno už ty tam, i mařinka vonná zmizela s bílými svými křížky, jedovatý orsej se víc neukázal, rozkvetly lilije, na květ zakládal střevičník. Zahrady se už zase svlékaly z bělostných svých rouch, z pampelišek letěl bílý chmýr. Začaly lípy kvést a vrstvami těžkého vzduchu parného dne z příkopů se zvedal vonný zápach šalvějí. Už i kopretiny postřikovaly omšelá pole, ohnice zlatila lány a celá země se krášlila ohnivými květy svlačců, blankytných chrp.
Tak celá příroda se zdála ještě krásnější a Helenka posud nikde. Posud prázdno bylo mezi mladými stromky, smutno v síních lesních paláců, pusto na těch místech, kde sedávala vždycky a růžovými prsty sobě hrála v černé houštce jeho účesu.
Jen jednou ji potkal ve dveřích. Chtěl na ni promluvit, ale Helenka ustoupila před ním, obešla jej půlkruhem a na jeho pozdrav sotva že hlavou přikývla. Jako modla pyšná prošla kolem něho, škubla sebou, když po ruce jí sáh’ a prásknuvši za sebou dveřmi, vyběhla na dvůr. V přítmí smutné síně zanechala po sobě jen odraz bleďoučkých, opovržením přituhlých tváří.
Helenka zatím ve své zahradě polo sedíc, polo ležíc na visuté síti, hrála si se svou bolestí.
Holubi žalostivým, hvízdavým letem plovali ve vzduchu nad ní a spouštěli se do zelených polí. Zahrada vysvlečena z bílého svého kmentu zelená zas šustěla kolem ní stvrdlými už listy. Vysoká tráva s řídkými body smetánek a sedmikrás vysoko přesahovala o zem se opírající její nožky. Pod stromy a v osluněných haluzích vířily nad ní modrolesklé mušky.
Helenka vzpomněla si na kvetoucí máj, ze světnice slyšela zas švarcvaldky tikat, žežulku kukat, ale jak jiný, daleko jiný byl to zvuk! Vytáhla nožky vzhůru, překulila se celá do své sítě a skrčena jako kůzlátko tiše se kolébala mezi šedými kmeny jabloní a sliv, modrá ve svých šatech uprostřed tmavé zeleni rozestlaných trav. Chtěla zapomenout, nemyslit na nic, ale nemohla.
Každou svou myšlénku provázela nyní vzdechy, každou vzpomínku rosila slzou, ne tou, kterou oči vlhnou a polévá se tvář, ale tou těžkou slzou vnitřního smutku, kterou pláče duše…
Jeho odvaha, smělosť dnes, ještě teď — teď po všem tom, co se mezi nimi stalo! Odpor k němu vzbouřil se v ní znovu a jakoby jej tu měla před sebou, švihala jej pohledy přes oči, tvář, i pod nohy mu je metala jedny jedovatější druhých, jakých jen schopny byly modré její oči. Ani jedním, jedinkým okem už ho vidět nechtěla, měla ho už na věčné časy dost a dost. — A když se nehýbala a v jejích myšlénkách posud tak před ní stál skroušený, s popletenou tváří, vmyslila se tak živě v jeho představu, že i nahlas k němu promluvila a zmítajíc sebou v síti, rukou pryč jej odháněla od sebe, ať jí jde s očí, ať ji marně nemoří, nechce, aby ji urážel! — A převrátivši se v síti na levý bok, obrátila se k němu zády a dodala, pohazujíc rukou ještě za sebe: když chce, ať si chodí za jinou — ji že už to docela nebolí — ani za tohle už jej nemá ráda (ukázala na nehýtek svého malíku). Ať si jde, kam se mu zlíbí. A přijde-li ještě jednou, že mu — že mu pak poví ošklivci ošklivému, aby věděl, jak — jak jí ublížil. Obrátila se ještě jednou za sebe, zamračila se a pohledem plným opovržení a výčitky pohlédla mu znovu pod nohy. „Vy!“ řekla a jakoby jí už ani za to nestál, aby k němu promluvila, sklesla zase do síti, přetřela se nožkou o nožku, kde ji štípal mravenec, a zas ticho bylo v síti, lehký teplý vítr povíval jí kolem tváří, pohyboval zelenými stíny a světlo čeřící se dolů haluzemi jako živé jezdilo pardalími pruhy po shrouceném jejím těle — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Ale jenom chvíli tak vytrvala, rozčilení i odtud ji vyhnalo. Helenka vyklouznuvši ze své sítě prudce začala přecházeti po zahradě. Pokračovala v náruživých projevech své nevole. Macešky, které měla od něho a které nezvadly, jak mu v nevinné své koketerii v lese tenkráte byla nalhala, všechny v duchu vytrhala ze země a škubala je teď před ním, před jeho vlastníma očima, hlavičku po hlavičce brala do ruky a každou z nich roztrhala, rozsápala na ty nej-, nejdrobnější kousky, zbytky házejíc mu pod nohy. „Nate, váš dar — — vaši památku — vaši — vaši — —“ a nevěděla, co by ještě dodala, jen rozčilena přecházela zahradou, nevědouc, kam zaběhnout, aby se jednou ranou zbavila všeho — všeho! Jako v horečce mluvila sama k sobě, rozkládala rukama, pohazovala hlavou i rameny a chvílemi probuzena svým vlastním hlasem, bázlivě se ohlížela kolem sebe, nepozoruje-li ji někdo. Nepozoroval. Helenka zdvihla ruku a jako laňka štvaná s místa na místo letem přeběhla louku zelenou. Utekla se se svým hořem v přítmí černých kasamat. Tam si sedla u studánky na omšelý kámen a zaplakala tak, jak nezaplakala ještě nikdy.
Když se vyplakala, u srdce jí trochu odlehlo. Procházela se ještě chvíli po břehu Obravy na výslunných místech a uklidněna s rozjasněnýma očima, sluncem osušenou tváří vrátila se zase domů.
Než, přese všechny prudké chvíle a udivené projevy své uražené lásky k večeru přece už se nedovedla ubránit, aby na něj nevzpomněla a vší silou své duše nevábila k sobě nejsvůdnější okamžiky milostného svého románu. Nevyčkala ani pozdní hodiny večerní, kdy chodila spat, uložila se do postýlky skoro ještě za dne, peřinu vytáhla až po bradu a svinuvši se ke zdi pevně si umínila, že každou podloudnou myšlénku na něj udusí hned v zárodku a navždy. Dařilo se jí to jaks taks, ale za chvíli tam odtud vyšel dlouhý, dlouhý vzdech. Lítosť novou silou uhodila ji do prsou: přitiskla se ke studené zdi čelem a plakala znova, plakala zas a plakala celou noc, utírajíc mokré svoje oči do bílých svých peřinek.
„Bylo-li mně toho potřeba, bylo-li mně toho potřeba,“ naříkala v tichých nočních hodinách a hlavou točila v podložených dlaních, jakoby nechápala, jak, Bože, jak se to tak mohlo stát, že jí přirostl tak k srdci — na věky. Tak opuštěná připadla sobě nyní, jako ta hruška v širém poli, která sama stojí, a toho jí líto bylo nejvíce! Od Ríšy jakoby úmyslně byla opuštěna, zavržena na vždy a proč, proč? Co jsem mu udělala? Čím jsem se provinila?
Dokud byl den a slunce jasně svítilo, ještě dovedla sama sobě vzdorovat, ale k večeru, když na dvůr si sedla a v teple červnového večera naslouchala, jak voda v kašně zpívá, vlaštovky se kříži nad hlavou, když slyšela slavíky z háje se ozývat a cítila, jak potichounku za ní přišel jediný svědek jejího bolu — Brok, když střevíčky její očenichal a svěsiv hlavu u nohou se jí převalil břichem vzhůru, dělaje, jakoby si chtěl hrát, Helenka pohnula sebou v nepokojném zmatku duše a cítila, jak v srdci jejím ponenáhlu taje chlad a její hněv se vypařuje s večerní mhou. A bylo jí v tu chvíli tak příjemno, sladce bolno, že by byla hodiny tak proseděla pod hvězdnatou oblohou a nebyla by chtěla procitnutí, kdyby kukačka nebyla odkukala desátou a nebylo ji lůžko zvalo k sobě, mokré ještě rosou posledních jejích slz.
Čím trpčí byly myšlénky její za dne, tím sladčí bývaly nyní v úkrytu tmy, tím náhlejší byl nyní její převrat od nenávisti k lásce. Ve dne se naň zlobila, ve snách jej milovala, ráno se probouzela s myšlénkou na něj, večer slzami křísila jeho vzpomínku. V takových chvílích cítila, nejen že se na něj nehněvá, naopak zdál se jí daleko, daleko dražším, daleko bližším, nenahraditelným.
Kdo při celém tom rozmaru neskrotné přírody nejhůře pochodil, bylo slabounké její tělo. Bloudila už jako pára po domě, bledá jako plátno, lehká jako stín. Ba stalo se, že se jí i hlava někdy zatočila v lehké závrati a Helenka loktem se podepřít musela o zeď, aby nepadla. Celým svým zjevem připomínala nyní chorou podobu nebožky Albiny, té, která kvetla, aby zemřela v plném rozpuku své bledé mladosti.
Marta i revírník, oba věděli o jejích schůzkách s Ríšou, lesník velice brzy vyslídil tajemné jejich úkryty. Stará krev v něm vzkypěla, bílá jeho brada začala se třást, ale přímluvou Marty v čas ještě se vzpamatoval a uvedl si na paměť osud Gusty. Hodil pušku na rameno a utekl raději do lesa — od ohně co možná nejdál. Visela-li mu hlava před tím hluboko, klesla mu nyní až po samá prsa. Vykouřil denně o balíček tabáku víc a Martě se už o ničem ani slovem nezmínil. Na její radu však (měla s ním jednou dlouhý a důtklivý rozhovor) odhodlal se „o tom“ přece promluvit, ne s Helenkou, ale s Ríšou: že je to dítě ještě a co myslí, že z ní bude, zkazí-li ji ještě tak mladou! Chystal si už slova, jakými naň promluví, cosi o rozumu, o svědomí, smutném osudu, ale chodil s ním bez mála tři dny a slova zaschla mu ve starém hrdle, kromě obvyklé své zdvořilosti nepromluvil s ním ani slovíčka. Marta proto sama se pokusila promluvit s Helenkou v dobrotě; zaklepla na její dvéře, vyplnila svoje poslání, — ale byla odbyta jednoduchou větou, že jí do toho nic prozatím není. Kdož ví, jak to všechno ještě dopadne. A myslivna sebou až otřásla, jak Helenka bouchla dveřmi, zatím co Marta se klidila do své kuchyně a třesouc se jen tak po očku kolem sebe se ohlížela jako stlučený starý věrný pes.
„To začíná zrovna tak jako s Gustou,“ pravila k sobě Marta, berouc do ruky nevydrhnuté posud nádobí, a souhlasila se starým, že bude nejlépe, jiskry se ani netýkat.
Process v Helence zatím pokračoval.
I její zevnějšek jevil na sobě stopy naprosté změny. Už se ani tak nestrojila jako dříve. V šatech nepořádek, v práci zmatek, v úpravě vlasů, úklidu pokoje — — — — všude tytéž známky roztržitosti, jakou se vyznamenávala jenom Gusta. Všechno ztratilo pro ni jaksi cenu, ona sama jakoby si ani nestála za to, aby se strojila, leda by k vůli těm stromům v zahradě a dřevěným kůlnám na dvoře a kravám ve stáji chodila v bezvadných šatech, s krásně upravenou hlavou. Jako chorá vysedávala na dvorku a ty krásné pohádkové její oči, které byly vždycky tak čisté a jasné v bezvadném úbělu rohovek jak v perleti zasazený safír, nyní kalně mžikaly v sítině červenavých žilek, vyhlížely přes plot k huňatým korunám kaštanů a přes ovčín těkaly nejistými pohledy po šedě zeleném pasu obilí, kde v bílých oblacích jako ze země vyrůstajícího obzoru tak divně, divně se teď vyjímala osamělá hlava černé babice. Ve vzpomínkách proseděla tak hodinu, dvě a čekala už s toužebností, až v modru oblohy první se zatřepotá hvězda na nebi a nad Kynicemi shasne bílý den. Vítala tu chvíli jako zpovědnici skrytých dum a blouznivých svých útěch, s kterými se svěřovala jenom tmám.
Byl vlažný, červnový večer. Na večer se čistě vybralo, nebe bylo jasné jako rybí zrak. Myslivna kouřila, modravý dým rozkládal se po střeše; mlhy spouštěly se na pole a stíny jako černé závoje přehozené šeravou rouškou kladly se za sebou na teplou zem. Zčernaly lesy, zčernala pole i luka a za chvíli černé vlečky noci zatáhly celou krajinu. Zase kuňky se ozývaly z luk, v poli vrzal řezáč, sýček zahoukal kdesi pod lesem, do bílé zdi vrážel tmavý netopýr.
Blížila se chvíle, kdy do chladného moře oblohy vyplouti měl měsíc stříbrný. Ale ne úplný, byla ho už jenom půl. A tu si Helenka vzpomněla na onu překrásnou noc, kterou tenkrát prožila v svatvečer první své lásky… Jak jí tenkrát bylo ještě volno, ticho kolem ní a v ní — ani ve snách jí tenkrát nepřišlo na mysl, kam, kam se to poděje, než se měsíc sejde s měsícem a bude zase bílá noc. I veselo jí bylo tenkrát v srdci, smavo na duši, škádlila se s měsícem, hrála si s bledým jeho světlem, zvala jej k sobě dále „k nám“ a když ku spánku se ubírala, hubičky mu posýlala na dobrou noc a na rozloučenou. A jak, Bože, jak se jí pak krásně snilo na bílém lůžku, vystlaném nebeským světlem, v přísvitu tisíců, tisíců jiskřivých hvězd! Ani nepozorovala a usnula tenkrát oblita jeho krásou, která naplnila zatím celou její světničku.
Trpce se usmála při této vzpomínce… Dnes by sotva posýlala svoje pocely nebeským výšinám! Tak zvážněla, tak sestárla za krátký ten čas. Cítila to a hrála si s tou myšlénkou, jako si s neduhem svým hrají choří. — Vstala se židle, přistoupila k brance a opřela se celým tělem o zavřené její křidélko. Tak loktem zavěšena o dřevěné hrazení dívala se na hřebeny lesů, kdy již začnou na pokraji světlat barvou sinavou, kdy se začnou jasem plnit nekonečné nebes dálavy. Ale lesy černě odřezávaly nebe od tmavého východu a kromě hvězd nerostla tam žádná zář.
„Vyjde později,“ pomyslila si Helenka a odebrala se do svého pokoje.
Ale nešla spat. Odhrnula ke zdi podušky, sedla si na odestlanou postel a rukou podepřena o pelesť, s hlavou ponořenou do dlaně dívala se oknem do tmavého večera; přemítala o sobě a o něm znovu a zas.
Večer byl zase jako tenkráte teplý, tichý, země plna tajemných krás. Tentýž chorál žab, tytéž řezavé zvuky koroptví, tentýž zádumčivý žblunkot studánky na dvorku a všude smutno a teskno jako na hřbitově. Stromy v černých chundelích válely se tmou — — z ovčína příšerně bečely ovce.
Jak jí lahodila smutná nádhera červnového večera! — Milá vůně táhnoucí z polí drala se oknem, oblévala jí čelo, líbala rty a plníc její prsa v dlouhých, nepravidelných vlnách v teskném povzdechu hojila ji uvnitř. Každou tou vlnou měkkého vzduchu, proniknutého zápachem posečených luk a jetelin, každým tím výdechem klidné, odpočívající přírody jakoby se jí do duše stěhovaly jiné, daleko jiné a smírnější myšlénky a touhy a všechny jakoby žíznily po tomtéž klidu a míru kolem ní, po téže vláze a síle červnového večera, který rosou křísil za dne sprahlou zem! Jak by byla bývala nyní ráda, kdyby tu někoho při sobě měla, kdo by jí přece upřímně řekl, jak veliký je Ríšův hřích — ublížila-li mu, a ublížila-li, jak má chybu svoji napravit — — Měla jej posud ráda a chtěla, aby jej tu někdo před ní očistil, smyl, jinak o něm promluvil, než o sobě mluvil on sám. Ty černé barvy, kterými pokryl svou vlastní podobu jakoby smývala svými slzami, ponenáhlu stékaly s něho dolů a byl by se býval objevil před ní zase takový jaký byl, kdyby byla měla jenom trochu jistoty, že se nemýlí — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Ještě tak nejraději by se byla optala na všechno přímo jeho. Dobrý a u ní silně vyvinutý cit spravedlnosti pravil jí, že nejednala proti němu nejlíp — Byla už tak v duchu úplně připravena na smír, jenom toho přece v sobě zapřít nemohla, že „v jejích očích ztratil moc a na vždycky!“ Nicméně v duchu již sedala ku stolku, rovnala před sebou papír a okusujíc koneček dřevěného držátka hleděla stranou; kolébajíc se na židli přemýšlela, jak mu to napíše. Jak jinak, krátce: že mu teda odpouští, všechno mu odpouští, na všechno zapomíná a zůstává jeho věrná Helenka. Ale v P. S. přece by mu to nerada darovala a napsala by — co si o něm myslí, jak mnoho u ní ztratil, a nebude-li jiný, že už ho nikdy, nikdy ráda míti nemůže a nebude. A ještě jedno P. S. To že už má teď naposled, kdyby se ještě jednou něčeho takového dopustil a zase ji pohněval, ať si nemyslí, že si kdy na něj pak vzpomene. To se hrozně mýlí! „Zůstanu, jak su, taky je mně dobře.“
A když psaníčko tak v duchu měla složené, jakoby se jí rázem polevilo, rusá její hlava zaryla se do podušek a zavzdychla. Oh, jak ráda by jej byla nyní milovala, po tváři hladila a nešetřila slov, nešetřila ničeho, jen co by jej obrátila na víru svou. A z kamene by musel být, aby jí neposlechl — — A kdyby Bůh byl nyní slunce rozsvítil a byl den, nebyla by ani čekala, až psaní napíše a je pošle, sama by se byla rozběhla za ním a hledala ztracený svůj ráj.
Ale za chvíli vyhasl jí v prsou náhlý ten výbuch ohně, jiné mírnější myšlénky a vzpomínky táhly její myslí — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Jak dávno již nebyla v lese, na těch místech, kudy chodívali a za ruku se vodívali přes zelený háj! Zatoužila zase po zeleném trávníku kolem lesních studánek, po košatých stromech, snivých hlubinách, po stezičkách v listí, skrytých houštinách. Tak ráda by si byla poseděla zas ve stínu černých svých smrčků a vysokých habrů otevřených na západ v široký, jako zakouřený, sluncem a zelení cele proniknutý kraj. Kdykoliv sem do svého koutku byla vešla, jakoby za sebou nechala všechny svoje starosti, všechen prach všednosti, čistá vešla a čistá se domů zas vracela, silná, osvěžená, prohřátá sluncem, ovlažená rosou utajených studánek. Vyběhla vždy k lesu jako pták, když vyletí z hnízda, poskočila alejí, vznesla se nad zemí a lehoučká jak pírko letěla stále dál a dále k zeleným doubravám, kde tolik vedlo cest a každá jinam, rovinou, padolem a všechny přikryty lesem do sebe spjatých aleji, jejichž větve nad hlavou se skláněly a dolů se nížily jako pozvednuté dlaně žehnajících rukou.
A Helenka ve vzpomínkách aspoň navštívila zase všechny ty známé rozlohy podkomořanského revíru, i tmavé „Kasamaty“ i „Oboru“, „Zmrzlou“, proběhla „Hvízdalku“, mihla se „Srnkovou“, vyšla na „Lipový vrch“, pod borový háj k dávnému svému karamádu, stařičkému štěpu na místě staré myslivny, a odtud běžela zas za boří, tam, kde se loučka zelená kolem studánky a na ní kvete „kde jaké si kdo pomyslí kvítí“ — — — — — Sedla si pod strom, na slunko, do trávy, na mech a poslouchala, jak vrány plují nebesy, mušky crčí vzduchem, jak žežulka si zpívá v letu a lesy vracejí její ozvěnu — — — Poslouchala zas a poslouchala stále, jak vítr pluje po horách, měkkou svojí rukou hladí lesní kryt, ohýbá stromy, se hřmotem se dotýká země a zase zmírá a tichne, jen skrovné zašplounání křoví nechávaje za sebou, vážný hovor lesů. Jak tam asi nyní je bez nich!? Ticho jako v hrobě, mrtvo jako na podzim. Žádný šepot, žádný smích — v tichu jen motýli se přenášejí s místa na místo, honí se mušky a pavouci po vláknech se spouštějí se stromů na zem. Už dávno asi vymizely i ty stopy v mechu vytlačených jejích kročejů!… Sem tam zablýskne se list, převrátí se tráva v průvanu lesních průchodů a zas ticho je v háji, mrtvo na hřbitově jejich lásky.
„Ach ja!“ povzdychla si Helenka a jakoby všechny ty svůdné vzpomínky zaplašiti chtěla od sebe, zachvěla se po celém těle, sedla zas a stáhnuvši ramínka k sobě přejela si rukama tvář. Velikýma, tmavýma, jako ze snu vyplašenýma očima vyhlédla z okna ven.
Měsíc už vyšel.
Byla překrásná, červnová noc.
Jedna z těch bílých nocí, kdy srdce slzami se oblévá, nyje a bolí duše. Nebe plno záře, západ plný hvězd. Po zemi mlhy se kolébaly, utíkala tma. Nové světy se otvíraly v rozjasněných výšinách a nadešla chvíle, kdy duše zapomíná na zemi a tělu se zdá, že se vznáší, vznáší po světle vzhůru, srdce tone v slavném jakémsi vzrušení, opouští města, opouští dědiny a vzhlíží se, zrcadlí, vidí se v nebi obklíčeno jasnou, všude a na všechny strany rozlitou měsíční září. Jsou-li pak tam také hory a lesy, údolí a stráně, řeky a moře, domy, lidé, my?
A Helenka v čistém tom zamyšlení nad velikými záhadami všehomíra — těla téměř ani necítila, na zemi nebyla a celou myslí svou, celou duší svou byla tam v ohnivých těch prostorách, odkud se dolů na zem lila tichá hudba sfér. Bílá noc odnášela ji ve světlém svém náručí pryč odtud tam vzhůru na měkké ty beránky mráčků, které plniti začaly hvězdnatou báň — Tam víly se koupaly v měsíčním světle, to v jeho záři svítil duhou sněhobílý jejich šat! A právě, když celá se tak koupala v mléčné čistotě bílých obláčků — nožka jí sklouzla o hladkou zeď, tělo sebou pohnulo a Helenka náhle jakoby spadla s nesmírných výšin nebeského vesmíru, — seděla zas u svého okna, dívala se zbožně vzhůru a rty její se zachvěly ve světle jak svatá ústa šeptající modlitbu.
Do nočního ticha zalkal zase její pláč.
A měsíc osvítil rozohněnou její tvář, zelenavé paprsky poskakovaly jí v krůpějích slz, sinavá záře pokryla mokré její rty a celé její poprsí, jakoby ze stříbra bylo slito, zaplanulo zas v bílém vznícení noci.
V tom od ovčína z hájovny rozlétla se vzduchem přitlumená píseň měkkoučkého nápěvu. To starý hajný seděl před svou hájovnou a jako každý den na kolenou choval a „Dolinou“ uspával kudrnaté svoje děvčátko. A vyjímal se podivně měkkoučký jeho hlas v huňatém, po prsou rozloženém vouse, když černými jeho licousy do teplé noci vycházely zádumčivé sloky „Doliny“:
„Dolina, dolina,
kamenný chodníček,
kde je naša dávná láska,
švarný šohajíček!
Šohajova láska
jak čistá vodička,
rozejde se, rozplyne se,
moja galánečka.
Jak čistá vodička,
jako ten sníh bílý,
rozpustí se, rozejdem se,
šohajíček milý.
Ještě se ten kámeň
v té vodě obrátí,
ale naše milování
to se nenavrátí.“
Stále světleji a světleji linuly se prosté ty sloky a jakoby se koupaly ve stříbrné čistotě kanoucí rosy, tím čistěji, tím dojemněji ronily se do bílé tmy noci. A bylo-li Helence smutno před tím, bylo jí nyní tak, že skřížila obě ruce nad čelem, sevřela spánky a slzy novými a hojnými proudy hrnuly se z její očí ven, rosily jí ruce, rosily tvář a těžkými krůpějemi padaly jí v trhající sebou klín.
„Ještě se ten kámeň
v té vodě obrátí,
ale naše milování
to se nenavrátí…“
tály jí v duši poslední zvuky písně a dlouho pak pohlížela ku hvězdám, dlouho se ještě dívala na zelenavé, modré a bílé jejich jiskry, jak probleskují světlými prorvami beránků, a teprve když umlkly písně hajného a hrozné ticho zavládlo celou krajinou, utřela oči, osušila tváře fěrtouškem, když okno zavřela, obrátila ještě jednou svoje oči k nebi a odebrala se na lůžko.
Byla krásná, měsíčná noc, jedna z těch bílých, smutných nocí, kdy srdce slzami se oblévá, nyje duše a bolí tělo, opouští tento svět, aby svěřilo své touhy snům.