Pohádka máje/XIV.

Pohádka máje Vilém Mrštík
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 417–436. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Obsah viny Ríšovy byl poněkud komplikovaný. Jak sám sobě se přiznal, jednak se „trošánek“ už nudil, jednak byl už na dně všeho svého myšlení a cítění, které se mu zprvu zdálo zásobou nevyčerpatelného bohatství. Hledal proto cesty jiné, které by jej vedly k pramenům nových rozkoší a zábav. Pobyt na venkově trval mu přece jenom už „trochu dlouho“, pocit sladké nečinnosti, která mu tak lahodila v lásce, přes noc skoro zvrtl se v něm v tentýž ubíjivý pocit vnitřní prázdnoty, kterou byl v Praze ulíval pivem, utloukal tágem, dusil kouřem pivovarských kasamat.

Změnou pobytu získal sice na jakéms takéms klidu, v přírodě, ve vzpomínkách na zlatá dětská léta hledal a našel zapomenutí svých „bolestí“, v lásce dokonce vyšvihl se na stupeň úplného uspokojení, ale konec všech konců byl: půvab novoty pominul, síla se vytratila a zbyla jen ta známá, hrozná nuda, nuda mladých let. Jsou povahy, kterým není na celém světě pomoci. Jednak proto, že už je pozdě, jednak i z toho důvodu, že v tom „hloupém“ světě není toho, nač mladá mysl nejraději věří: zázraků. Kdyby tak Pánbůh dal a Duch svatý sestoupil s nebe, mysl jim rozsvítil, tělo vyčistil a duši znovu zrodil: oh, jak by pak byli šťastni, veselí a silní! Ničeho by se nelekali, hory by přenášeli s jednoho konce světa na druhý, nebe nebylo by pro ně bájí, ale vyplněným snem. Ale protože Pánbůh nedá, neštěstí jejich nemá konce, vleče se za nimi jak příšerné fatum, růže mění se v trní, přátelé v pomstychtivé harpie, celý svět se rozlívá v pole slz a největší radosti srdce drobí se — v nic. Mladý Ahasver, který břímě svoje vleče tíž než ten starý a velmi často je i se sebe shodí.

Ríša vinu toho všeho jako vždy hledal mimo sebe. V nedostatku společnosti, v klášterní samotě fary a zvláště v té kaplance, která mu nijak nepřirostla k srdci, viděl vrchol všeho šosáctví. Stále tytéž bílé zdi kostela, tentýž bílý zadek koně na začouzeném obraze bitvy, tentýž hliněný pes na kamnech, stále tytéž líné mouchy procházející se po stěnách, všude a všude tytéž hrany, tytéž tvary, věčně stejný tikot starých hodin v rožním pokoji, kde jemu jako na posměch porculánová figurka při každém kývnutí hodin vyplazovala naň svůj odporný, červený jazýček — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

To všechno bylo k zoufání, „k zou-fá-ní!“ otevřel ústa a s chutí si zívnul na šeré stěny zasmušilého svého pokoje.

Jediné, co jej křísilo ještě k životu, byla Helenka. Aspoň tudy se hleděl dostat do nebes ráje. Ale staré hříchy nedaly mu ani tam. Dlouho se válel ve sněhu, až byl sám celý bílý jako cherubín, ale na konec černá pírka proskočila na něm přec. Starý Ríša spal, spal, ale oči měl jen přimhouřeny, štika zemřela, ale zuby po ní zůstaly.

V tomtéž poměru, v jakém přírodě a v ní prožité lásce ubývalo na osvěžujícím půvabu, rostly na druhé straně minulostí pozlacené jeho vzpomínky na tutéž Prahu, které tolik byl klnul, dokud byl v ní, na tutéž Prahu, po které stonal, sotva ji dělil od něho jediný měsíc života. Už se zas viděl na Příkopech v hukotu a třesku frčících kol, seděl u Štajgrů a poslouchal tu kvikavou a divnou, z duše mu vřeštící hudbu pražských šumařů, seděl vedle kudrnáčka a oprašoval rukou její klín; černým pivem připíjel jí na zdraví, povaloval se zas na lůžku, na které líhal s půlnocí a s něho vstával v poledne, poslouchal řinkot nádobí vedle v kuchyni a v polodřímotě tak nebezpečně po zemi se táhnoucí šustot sukní, jak živou viděl mladou paní před sebou, bílou a měkkou v tváři, vážnou v pohybech s těmi věčně přešlapujícími a jen jako na špičku nohy přehozenými trepkami, cítil, jak si jej zas prohlíží od hlavy k patě, kartáčem očesává, studenými prsty jeho tváře se dotýká, neškrábe-li zas, s ní celá poesie mateřské její lásky vystoupila před ním zpět a lákala jej k sobě zas.

Své tesknice po Praze nezatajil ani před Helenkou.

A byla to trpká pro ni chvíle, když si na mysl uvedla jeho řeč, jak tenkrát na faře Praze zlořečil a jí spílal a nyní s takovou láskou na ni vzpomínal a bez ní žít ani nemohl. Pozorovala na něm jakousi ochablosť už dávno, nejvíce od té chvíle, kdy v náručí jí usnul — ale náruživé jeho toužení po Praze znělo jí už jako rány, jedna padala po druhé a všechny jakoby hřebíky vjížděly do rakve její lásky.

Neříkala nic a skryla všechno v sobě. Ale skličující dojem prvního obláčku na čistém nebi už jí z duše nezmizel. A čeho si dříve nikdy nevšimla, všímala si teď. Nebyly to žádné velké neshody, žádné vyhrocené krise, ale tichá, skrytá bolesť vinoucí se kolem srdce, tu volnější, tu silnější křečí, malé, nepatrné vrtochy se strany jeho, které se všechny líhnouti zdály z jednoho hnízda. Jako pijavky vpíjely se do ní a střebaly její krev. Dříve obsluhoval on ji, nyní pomalu že si nedal sloužit od ní. Ba dokonce vyčetl jí jednou, jemně a žertem, ale vyčetl, že ho posud nikdy nepozvala k sobě a že posud ani neví, jak to u nich vypadá.

Zamrzela se nad tím a měla radosť zároveň. Přece ještě na ni myslil! Vyhověla mu, pozvala jej „k nám“, přivedla jej do své světnice a všechno mu ukázala z domácího svého panství od páva až po svoje lůžko, kde tolik pro něj proplakala nocí a bůhví, dodala, co jich ještě propláče. Ríša nic jí na to neodpověděl.

Přišel pod záminkou, vzal-li by jej někdy revírník s sebou do lesa s puškou, že by se rád naučil střílet a nejdříve že to zkusí na veverkách. Revírník s úsměvem sklonil bělavou svou hlavu, pitvorně se usmál, ale pozval jej nejen na veverky, ale i na jeleny a na srnce.

Ale Ríša, jak se zdálo, měl na jedné návštěvě dost. Helenka provázela jej celou myslivnou, upozorňovala jej na nejvzácnější exempláře holubů, provedla jej všemi zamilovanými svými místy, ukázala mu celý svůj eden, kolovrat, hodiny s kukačkou, líštvu plnou malovaných talířů a zavěšených džbánků, hračky, památky, všechno, ale žádného zvláštního nadšení nepozorovala v tvrdé a skoro útrpně se usmívající jeho tváři — — Nedala na sobě ničeho znát, provázela jej dále, zastavujíc se na nejpamátnějších místech svého života: tady sedávala, tady vyšívala, tady četla a — — — — — — — — — — — — — — — —

„Tady?“ ukázal Ríša na pověšenou visutou síť.

„Tady spávám,“ upřímně odpověděla Helenka a vedla jej dále s pavláčky zahradou až po ty hrušky a jabloně, které „letos kvetly, jak je nepamatovala ještě nikdy“. Když odcházel, vyprovázen Martou až k ovčínu, Helenka dlouho se ještě přes ovčín dívala za ním směrem černé babice a bylo jí, jakoby od ní odcházel jí až posud velice blízký, ale nyní už vzdálený a čímsi jí odcizený hoch. Smutným, zdlouženým pohledem, opřena loktem o branku hleděla za ním, čekala, že se po ní ohlédne, uvidí ji a naposled ještě ji pozdraví „na shledanou“, ale Ríša, aniž se obrátil, došel až k babici, tam odtud smekl se za obzor a zmizel na dobro s dozoru jejích očí.

Povzdychla si z hluboka a odebrala se do svého pokoje. Sedíc pak u okna, tváří obrácena k západu, teprv si na mysl uvedla veliký rozdíl mezi Ríšou tenkrát a dnes. Tu právě začínaly konečky všech nitek, které se brzy na to zmuchlaly v nerozluštitelný zmatek. Už jí ani verše nenosil, na knihy zapomínal, slíbil jí cosi na památku a taky nepřines’. Dříve cestou lesem nasbíral vždy lesního kvítí, v náručí přinesl až k ní, — na klín je vysypal, vystlal jimi celý trůn — a teď nic — nepamatoval na ni ani s nejmenším. Doma psával pro ni milostná psaní, plná blouznivých slov a vášnivých projevů lásky, sám je pak přinášel a jí do rukou klad’ — a taky už nepsal.

A Helenka vzpomněla si na jednu chvíli, kterou přijala tenkrát žertem a dnes — jak vážný význam měla pro ni nepatrná maličkosť! — Stalo se, že do jejího budoaru přišel bez kravaty. Sepjala nad ním ruce, prohlédla si jej celého a shledala, že ani manžet nemá; ruce jako hůlky holé trčely mu z rukávů ven! Kníry také měl v nepořádku, vlasy jako hřebíky. „To mně tak nesmíš chodit,“ pravila k němu mateřským tónem, „to já tě tak nebudu mít ráda!“ dodala žertem, ale zapamatovala si to.

Ríša přišel sice na druhý den s kravatkou i s manšetami a ulízaný byl tak, že „toho nebylo zas ani třeba“, ale nepohodl se doma s Kačkou, Kačka ho neučesala, neprohlédla a Ríša přišel den na to s kravatkou sice, ale zas tak divně nějak uvázanou, že Helenka vytřeštila na něj oči a kravatu mu převázala sama. A tu vyšla na jevo nová hanebnosť, která i Ríšovi nahnala trochu krve do tváří. Právě když mu Helenka svýma rukama na krku upravovala límeček, zavadila v zadu o něco a píchla se.

„Fi,“ vykřikla a z prstu ssála krev. „Co to tam máš, Ježíši Kriste?“

„Kde?“ ptal se Ríša červený jak vařený rak.

„Ukaž!“

Vyšlo na jevo, že Ríša neměl sponky vzadu a límeček měl ke košili připevněný špendlíkem.

„Ale, Ríšo!“ složila Helenka s hrůzou ruce v klíně, „to je han-ba! Nestydíš se?“

Ríša skulil se vedle ní naznak a skryl se zahanbenou hlavou za její záda.

„To já nevím, hochu, co si s tebou počnu,“ rozkládala nad ním Helenka své ruce. — „To’s přece nikdy nedělal!? Proto se’s mně tolik líbil, že jsi byl vždycky takový jakýsi jiný než ostatní, spořádanější, ustrojený. Co pak u vás není nikoho, kdo by tě očistil a opatřil, co potřebuješ?“

„A mlč už o tom,“ pravil Ríša, posud ještě schovaný za ní, „kdo pak bude o tom pořád mluvit.“

Helenka mlčela a Ríša na druhý den přišel už bez špendlíku vzadu; ale zase kabát měl plný peří, klobouk zaprášený. Helenka obrala ho do posledního pírka, nevyčítala mu už nic, ale položila svoje rozhodné „buďto — anebo“. Takového nepořádného člověka u sebe trpět nebude.

Ríšovi všechny ty její starosti o jeho hlavu, manšety, límce přišly velice vhod. Lichotila mu drobná její pozornosť a po nějaký čas opravdu se namáhal, zachovat bezvadný svůj zevnějšek: s Kačkou ujednal trvalý smír a Helenka s potěšením pozorovala, že Ríšu konečně přivedla na čistou svou víru.

Ale tu přišel Ríša s něčím novým, co spadalo už mimo její moc. Byly to zase ty jeho vzpomínky na Prahu a veselé prospekty do vlastní minulosti. Ríša se jimi chlubil. Helenka sedíc posud u svého okna, celá potřísněná krví západu, vzpomněla si na všechno, co jí vypravoval, a ocitla se v povážlivých končinách. Ve svých vzpomínkách přišel jednou už dost daleko, až po kudrnáčka s bílou zástěrkou a běloučkými, běloučkými zuby… Lekla se dalšího a zatřepala rukou.

„Pro Boha, Ríšo, už přestaň, já nechci nic vědět,“ prosila ho a nechtěla už opravdu ani slova slyšet víc o všech jeho rejdech, s kterými se jí očividně chlubit chtěl.

Je známo, že největší hříšníci ku zpovědi nejraději chodí ku svým milým. Těm se pak s nepochopitelnou zálibou svěřují se vším, co kdy ve světě spáchali nebo spáchat teprve chtějí. Pozorují-li úspěch ve tváři svého zpovědníka, velice často nalhou pak na sebe i věci, jakých nikdy nebylo, být ani nemohlo. Vlastnosť, která ženám chybí úplně. U Ríšy tato vlastnost měla ráz až milostné zlomyslnosti. Je obecným majetkem výrok Goethův, který všechny nevysvětlitelné a prostému oku nepřístupné vrtochy a projevy duše u povahy ženské označil hromadným názvem „věčně ženské“. Obráceně mluveno, totéž říci se může i o silném pohlaví. A Ríša byl právě jedním z těch prapodivných exemplářů, kteří při vší své jednoduchosti a průzračnosti ženám přece zůstávají hádankou. Podle logiky opravdové lásky každá dobrá duše by hádala, že Ríša z útrpnosti, vrozené jakési šetrnosti v lásce pomlčí před Helenkou aspoň o těch „osudech“ v Praze, o kterých věděl, jak kormutlivý účinek má a musí míti na ni každá podezřelá maličkosť týkající se rozmarného jeho života „tam“.

Kdyby byl jen trochu žensky myslil a cítil, byl by věděl a nutně byl by musil pozorovat, že nezapjatý límeček, na křivo uvázaná kravata, rozházené vousy, zpýřený kabát, nevkusný zevnějšek musí ji odvádět stranou od pyšného obrazu, jaký si o něm utvořila, jakým ho chtěla mít a měla ve svých představách i mimo sebe.

Ríša pozoroval její rozechvění, ale právě, že o něm věděl, jako šelma při pohledu na jedinou krůpěj živé krve, která žízeň její tím více divočí, s hltavostí jen sobě vlastní vrhl se na svou kořisť a pásl se zrovna očima na křečovitých jejích strázních s toutéž utajenou, nelidskou rozkoší, s jakou kdysi ptáky chytal a je zabíjel, kobylkám nohy utrhoval a díval se, jak „pomalu lezou“, mouchy o hlavy připravoval a pod rukou je čtvrtil, aby je pak hodil pavoukům — — Jakoby jej právě tím na koně byl posadil, vedl si tím nevázaněji, tím nelítostněji s tou nevysvětlitelnou zálibou v slzách a utrpení, pro kterou není jiného vysvětlení všech dobrých srdcí než nedostatek lásky. A všichni mužští byli by prohlášeni za krvežíznivé dravce, kdyby tatáž vlastnosť v jiných podobách a vztazích nežila také v jemnějším, ale stejně krutém pohlaví. U obou se dere k moci krvelačná tato potřeba, která tím silněji a vztekleji do kořisti zatíná své zoubky, čím více se pod ní vzpíná polapená zvěř. Bestie v člověku jakoby žila a na sebe brala nesčíslný počet tvářností. Jednou z nich byla právě ta, kterou do zoufalství přiváděl Ríša tu svou holubičku bílou, kterou „měl tak rád“. A ačkoliv dobře cítil, že se tak mezi jejich srdci trhají struny posavadní shody, zdálo se, že radosť měl právě z toho, když viděl, jak jedna praská po druhé. Sváděl úmyslně hovor na Prahu a jako své církvi zpovídal se a vyznával i z nejčernějších hříchů. — Líčil jí divoké své pitky, důvěrné styky s maskami ve „Stoleté“, „u Kajsrů“ a jinde, s nesmírnou zálibou zmiňoval se jí o elegantních křivkách, jaké za sebou v oku nechávala chůze slečen Melanií; hledal a nacházel dosti slov, aby s teplem a náruživostí zase jenom jemu vlastní zachytil a duši její podal dojem rozkošných těch vůní z divadelních loží (přes to, že v nich nikdy neseděl!), kde vysedávaly drahocenné, v rozkoši a nadbytku vychované krasavice pražských tříd, všechny ty černé i bílé „perly“ Vltavy, které královská Praha nosí ve své koruně — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Vidět a slyšet je člověk musí,“ pravil přes to, že o pravdě svých slov nijak přesvědčen nebyl a spíše se přidržoval opaku — „aby si dovedl představit, co přepychu a nádhery, co jemnosti a vkusu je složeno v každém záhybu na vůli vržených jako pavučí jemných krajek.“ Sám se tak opíjel představami o životě neskutečném, ale effektně smyšleném, a zvláště o jedné dámě rád vypravoval, kterou prý znal a která před ním sedávala v divadle: tak krásný, tak plný krk, jaký ta měla, ještě nikdy neviděl a, myslím, vidět už nebude. Věděla patrně o tom a do divadla přicházela obyčejně s šatem lehce vystřiženým, krkem nahým. Kde kdo, celé divadlo se pak obracelo po čistých těch liniích hrdla s pletí tak bílou a hebkou jak nejjemnější aksamit. To všechno polo vybásněné, polo přebarvené jí před očima maloval a když viděl, že se ty veliké, pohádkové oči před ním rozevírají až do nemožné šířky, vypravoval ještě víc, vypravoval i co už docela nebylo pravda; cizí zkušenosti bral za vlastní a vymaloval ze sebe takovou figuru na konec, že se jí pak v duchu sám dal do smíchu. Ale zvážněl zas a sám sebou dal se uchvátit v opojný vír toho života, který jenom ve fantasii jeho žil a jehož zpozdálí byl jenom vymyšleným svědkem. Všechny prospekty, všechny sály, koncertní dvorany, plesové síně přeplněné kašmírem, vystlané brokátem, brillantní účesky, sněhobílá čela, tenounké pasy, „neuvěřitelně“ malé ruce, všechny úchvaty a svůdnosti bohaté Prahy, která v hedvábí líhá, v hedvábí vstává a v kožešinách se vozí jako královna — všechno jí vypravoval s takovou lehkostí a ohněm, jakoby sám v těch kočárech byl sedal, sám se s těmi zjevy stýkal a žil život těch, jejichž ilusi před Helenkou vyvolat chtěl. O choulostivějších thematech, o skutečných svých stycích s druhým pohlavím na plesích, v divadle, na bruslích zmiňoval se zatím pozdaleka jen, slovy opatrnými, zatím mu stačilo jen zdání, že ku všem těm dobrodružstvím velkého světa příležitosť měl a snad jich také užil — Jak a do jaké míry, ponechával zase fantasii její; tím tajemněji pak zněla celá historie skutečného i vysněného jeho života, slečna Melanie střídala se se slečnou Rosou, „kudrnáček“ s rozpustilou Bertou, Eminka se zádumčivou Lidi. Jen o mladé paní se nezmínil nikdy a zdálo se, tu že si ponechává naposled.

Helenku řeči ty bolely, poslouchala, poslouchala, ale sama nemluvila ničeho. To všechno náleželo minulosti a cit spravedlnosti, takt dívčí její povahy jí pravil, k té že nemá práva, třebas jí nijak nebyla lhostejna. Zamyslila se a sklonivši hlavu na prsa rukou pohrávala si zelenými stonky lesní trávy. Pojednou nesměle pravila:

„Tož, co ty tam všecko vyvádíš! To já se o tě budu bát!“

Zdálo se, to právě že Ríša chtěl slyšet. Zamyslil se a všimnuv si trpkého výrazu její tváře, pravil:

„Nic se neboj. To všechno, co jsem ti tu povídal, není ještě všechno. Kdybys ty věděla, co se napláčou kolikrát krásné ty oči do svého hedvábí! Nasytí se člověk jejich vína pomíšeného slzami a má ho už pak na věky dost. — Víš, co jsem ti jednou řek’? Čím jsi mně? Nevíš?“

Helenka věděla, ale chtěla, aby jí to opakoval: že je spasitelkou jeho života a kdyby nebylo jí — snad by se zas vrátil tam, odkud prch’!

Ríša jí opakoval ta slova, a Helenka mu věřila zas jako své duši.

„A budeš ještě tak vyvádět? Pěkně mně slib, že budeš už docela — docela jiný. Budeš?“

Ríša ochotně přikývl hlavou.

Podali si ruce.

„Tak tě mám ráda. Ale ať! to ti povídám. Sic já takového — — takového — ani vidět tě potom nechci, okáči!“ zatřásla jím v ramenou, jakoby z něho vytřást chtěla tu hříšnou jeho duši — „slyšíš?“

„Ne, jsem hluchý.“

Skončili smíchem.

Na to všechno si vzpomněla Helenka nyní v přísvitu zapadajícího slunce. Živě si připamatovala všechny ty žhavé barvy jeho líčení a nevěřila již tak lehkomyslně, jako když byl u ní a očima ji přesvědčoval víc než slovy. A jakoby se bála dotknouti se znova živé té bolesti v srdci, položila hlavu do dlaně a cele ozářena červánky dívala se do nekonečného červeného nebe. A bylo jí pojednou, jakoby tam s tou rudou koulí v rozkřídlených oblacích tály poslední růže jejího štěstí, stinná jakási předtucha lehla jí na duši, krásný její obličej obestřen zlatou aureolou vlásků zahořel v purpurové záři dokonávajícího dne a za chvíli zmizel pod bílou barvou rozestřeného, na oči přitlačeného šátku. Ramínka sebou poškubla, poprsí se jí slehlo několikráte za sebou, hlava jí padla na podložený loket. A poslední barvy červánků lily se už jen na temeno zlatolesklé její hlavy a obnažený krk, který byl krásnější a bělejší než ten, po kterém se s Ríšou ohlíželo tenkrát celé divadlo — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Helenčina předtucha byla spravedliva.

Na druhý den Ríša už nebyl ani tak povolný jako před tím. Cestou už — pamatuje se na široce rozsvícené její oči, jaké vídal jen u dětí, když se jim vypravovaly hrůzně krásné povídky — sestrojil si v duchu celý skřipec nových zpráv, na který pak napínati mínil bílou její duši.

Ale trpělivosť ženy je břitce nabroušený nůž, kterým se pořezati může i ten, kdo s ním zahrává.

Ríša dvěma třemi slovy skočil hned do prostřed. A tu, když jí už s patrným úmyslem a vypočítavostí hlasu i slov s velikým nadšením vypravoval o všech těch svých lasičkách bílých s pletí tak průsvitnou a jasnou, že i žilky modravé vidět bylo pod ní, o všech těch brunetkách, jaké mu kdy do cesty přišly s pohyby prudkými, náruživě bijící krví a s očima jak peklo černýma, když jí vypravoval o jedné, koruně všech, se srdcem tak silným, že jediným pohnutím svých brv prozradila víc, než jiné mnohonásobnou řečí, když jí líčil, jak pyšně si chodila v červených svých šatech a divoce muže rvala v tanci, když ji kreslit začal tajemný útulek pěkně zařízeného jejího budoarku, ve kterém jakživ nebyl, zlomyslnosť jeho dostoupila takového stupně, že Helence potajmu slzy vytryskly do očí, sepjala nad čelem ruce a zanaříkala sama k sobě:

„Bože, já toho už nesnesu, já uteču — já tu nebudu — já prchnu pryč.“

Vzduch přeplněný třaskavinou čekal už jen na nepatrný náraz kosy o kámen a výbuch hrozil roztrhati i poslední vlákno, které je poutalo ještě k sobě.

Ríša s posledním tímto úderem už neotálel. Střela v letu, kdo ji zastaví? Jakoby srdce její viděl před sebou, na dlani, holé, prosté, do kterého tenkými, ostrými a už dobře vyzkoušenými jehličkami bodati mohl se všech stran, pásl se pohledem na živé, teplé její krvi, řinoucí se už z bezpočetných, otevřených ran. Helenka měla ještě tolik síly, že mlčela s hlavou obepjatou v čele oběma rukama a trpěla. Ríšu bavila právě ta posice bolestně sevřené hlavy a vrcholem jeho očekávání bylo jen: vykřikne-li přece nebo tak trpět bude do smrti. To právě chtěl vědět a slyšet. Šílený výkřik bolu, pak děsné ticho a na konec křečovitý, krutý, usedavý pláč, o jakém při knihách snil, jaký na jevišti slýchal a o jakém v jedné své nikdy nenapsané novele sám jednou i psal! Ve skutečnosti ho posud nikdy neslyšel — a proto zavadil o svou nejhroznější zbraň — — —

Zkusil v duchu její ostří a naměřil si řez.

Slovem se prořekl o mladé paní.

Ne tak slovo jako hlas a ne tak hlas jako barva hlasu a podezřelý jeho zvuk byly jedem, kterým ostří svého nože zakalil.

Helenka byla jen malá žena, spíše drobný obrázek ženy než vyvinutý její květ, ale přímého útoku ani ona nesnesla.

„Jaká mladá paní?“ obrátila se už zprudka na Ríšu s nedůtklivostí svéprávného svého kmene.

Pohledy se skřížily. Noha šlápla na obruč, obruč šlehla po ní.

Byla překrásná v němém svém podráždění. Obloha v tu chvíli byla šedá, slunce pod mrakem. V jejím budoarku vládlo přítmí, smutné šero jako před deštěm. Tvář její bílá, jako vytesaná z mramoru, ležela v kalném pozadí — Oči jako lucerny jí svítily z hlavy, tvrdě sražené obočí dodávalo zelenavému pohledu v tu chvíli jakoby roztržených zřítelnic zbojnického výrazu odvážné, k ráně i obraně připravené kočky. Jakoby po zemi lezla, jednou rukou opřena o zem, druhou rozčileně si trouc do vlasů vyhrnuté čelo, nachýlená ku předu, polo seděla, polo klečela ve stínu převislých větvi a hleděla na klidný, kamenný obrys jeho tváře.

Ríša, pozoruje její vzrušení, rozmýšlel se, má-li zarazit hrot svého slova ještě hloub.

„Jaká paní?! ptám se tě,“ pravila skoro velitelsky a rozkřikla se skoro na něj s jemným záchvěvem slz ve spádu svého hlasu.

Ty, ty právě chtěl slyšet Ríša — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Nu, paní, co u ní v Praze bydlím,“ pravil podrážděn poněkud velitelským jejím tónem. „Vdova,“ dodal a dvojsmyslně se usmál.

„Vdova?“ tázavě opáčila po něm Helenka, a jakoby se nedovedla hned vzpamatovat, co znamená pro ni slovo „vdova“, záhadnýma očima obepsala kolem sebe vzdušný kruh.

Ptala se:

„Jaká vdova?“

„Mladá vdova — Muž její byl úředníkem při poště.“

Bolesť ji přemohla. Víc již ze zvědavosti než z bázně ptala se:

„Hezká?“

„Ó, pravdaže! Krásná! Taková bílá jako sníh a v tváři měkkoučká, hebká jako peří. A jakoby ani paní nebyla, jako děvče je veselá a živá jako žádná druhá.“

Nůž Helence projel srdcem: a jako kapky krve řinoucí se z rány kanula již z duše všechna slova její ostatní.

„Je hezčí než já?“

„Tak ne — ale zase jinak je krásná.“

A těmi slovy jakoby jí nožem ještě v srdci obrátil, duše v ní zaschla.

„A ty u ní bydlíš?!“

Chraptěla až.

Přikývl hlavou.

„Bydlím “

„A budeš bydlet zas?“

„Budu.“

„Budeš?!“ Oči obepsaly tentýž kruh.

„Proč bych nebydlel? Mně se její byt líbí. Mám tam celé pohodlí, dvě okna na ulici, koberce po celé světnici a paní se o mě stará jako o svého. Když jsem odcházel, plakala.“

„Plakala? A proč plakala?“

Ríša pokrčil ramenoma.

„A budeš tam opravdu bydlet zas?“

Ríša rozhodně přikývl hlavou.

„Nesmíš!“

„Proč bych nesměl?! Takový byt nikde nenajdu!“

Ticho nastalo po těchto slovech.

Helenka už ani nevzdychla. Přikryla rukama oči a chvíli tak nepohnutě seděla v mechu —

V tom ucítila, že ji Ríša béře kolem pasu.

Vyskočila se země, oběma rukama chytila se za hlavu a — —

Ríša byl už sám.

Voda se rozlila, už jí nezachytil.

Bičem jakoby přes oči dostal — stál chvíli na jednom místě a jakoby ještě nerozuměl, díval se do zarostlé uličky v mlází, kterou se naposled zamihly modré její šaty.

A už věděl, co ten šleh znamená.

„Helenko!“ volal za ní.

Nic se neozývalo z blízka ani z dálky. Jen straka zaskřehotala ve vysokém lese a na blízku červenka se přehoupla se stromu na keř.

„Helenko!“ volal Ríša po druhé, vyběhnuv z uličky ven —

A když se nevracela odpověď, zasmál se nehezkým smíchem, vrátil se a hledal klobouk, pohozený mechem.

Bylo mu horko. Vítr zavanul lesem a ofoukl teplou jeho tvář… První kapky deště skáply na vypráhlou zem, — jedna z nich postříkla horkou jeho skráň. Teprve nyní ucítil na čele chlad, vyňal šátek z kapsy a ubíraje se toutéž uličkou v mlází, kudy před chvílí vyběhla Helenka, — utíral si cestou čelo i krk.

Ptáci stichli v lese, jak tichnou před deštěm.