Pohádka máje/XVII.

Pohádka máje Vilém Mrštík
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 473–486. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na druhý den, když Kačka přinesla snídaní, Ríša byl už vzhůru a lůžko zdálo se být netknuto. Celou tu noc nekonečnou jako moře prospal nesvlečen v kabátě, ve vestě, jak byl ulehl, tak vstal. Když Kačka vešla do dveří, klečel na zemi a překládal věci ve svém černém kufříčku. Římské právo, Německé právo, Pandekty složil zas pěkně na sebe a když byl s malým kufříčkem hotov, dal se do velkého. Naposled bafnul si ještě několikrát ze své cikánky, vyklepal z ní kouřící ještě popel a jak ji přivezl, tak ji zas položil nahoru a zavřel.

„Ach ja!“ povzdychl si, zamykaje víko na dva západy.

Do kostela nešel, prošel se chvíli po silnici pod Kývalský kopeček, na cestě spočítal peníze a když se vrátil do městečka, uchýlil se rovnou cestou k hospodě. Celý den tam proseděl. K myslivně se podívat už ani nemínil. Do večera že bude pít a na druhý den odjede. Kufry ještě téhož dne dal zanést k Haislerovi, aby mu je zavez’ do Rosic na dráhu.

K večeru už mu bylo těsno v hospodě, trousili se domácí a protože mu nebylo právě do hovoru, zaplatil a opatrným, ale pevným krokem vyšel na návsí. Domů se mu ještě nechtělo, zašel si proto mimo městečko. Ale ne za kovárnu ke kříži, jak chodíval: jinam šel, s kopečka dolů, k sýpce a podél potoka ubíral se k lukám, kde hrávala s ním jako s děckem jeho maminka. Byla právě neděle a na polích svaté ticho.

Když se ocitl v širých polích sám a sám, soumrak se ukláněl nad lesy a tu tesknota tak obepjala jeho srdce, že se zastavil a s němou výčitkou ohlédl se tam, kde modravým dýmem kouříval mu kdysi bílý komínek. „Co dělá asi teď?“ napadlo jej. „Co dělá, kde stojí, kde sedí, nač myslí, nač vzpomíná a co řekne, až se doví, že nás už hory dělí od sebe!“

A fantasie vykouzlila mu celý obraz její před oči.

„Snad sedí právě u ohně, přikládá dříví, pojednou hlavu skloní do rukou a polita rudým odleskem záře vzpomíná — — —“ Usmál se trpce svému vlastnímu výmyslu a šel svou cestou dál. „Jak polomrtvá chodí po domě —“ vzpomněl si na slova revírníkova a jiskřička naděje poskočila mu v prsou.

Chůzí namanuly se mu před oči obě hlavy starců, jedna vzpřímená, vysoká na vypjatém, černém těle s bílým kolárkem kolem krku, druhá slabounká, nízká, sehnutá k zemi, na rameni s puškou; ale oba ty obrázky Ríša rychle smyl čoudem cigaretového dýmu a jako všechny jiné zahanbující dojmy odhodil je po svém zvyku stranou.

Bylo už přítmí, když se vracel domů. Oblaka dolů srážela světlo, boží muka ještě svítila v potemnělém poli. Stoje na jednom místě u hučícího potoku pohlédnul k severu. Jak smutné divadlo odehrávalo se tu před jeho očima mezi nebem a zemí! Stíny se honily po polích a obzor táhl se hluboko, hluboko na zad. Oklikou přes městečko vyšel až na silnici a odtud zase do polí ven; potkával lidi, děkoval na jich pozdravy a tak cosi měkkého zaznívalo v jejich hlase, jak je pozdravovat ještě nikdy neslyšel. Ani nepřemýšlel o tom, proč se mu tak zdá právě dnes, a šel dále. Hlava stále se mu točila k severu, až už vidět nebylo ani obrysů strání ani kopců a lesy na obzoru splynuly v jeden dlouhý, tmavý pás, všechny kopce a doliny padaly v jednu šedou, zamženou plochu a jenom ten komín bílý stále jakoby mu před očima bleskotal. V dálce od shora dolů, od nebe k zemi pojednou jakoby se spustil ohromný lijavec špíny a prachu, mizelo nebe, zmizela země, propadnul se celý kraj. A oko nevidělo nic než velikou tu massu mlh, s nebe se snášející mrak.

A jen ten komínek pořád ještě svítil z dálky, s kudrnkou modravého kouře nad sebou, až mlhy zakryly i ten. Zavanul vítr, zemí protáhl chlad.

V Ostrovačicích zvonili na veliký zvon. Za ním všechny zvony v okolí zazvučely večerní modlitbou. Poslední se ozval z Kynic dlouhými, žalostnými zvuky, jakoby volal na poplach. A všechny jakoby stejně byly naladěny skoro týmiž zvuky odzváněly večerní své modlitby. Vesele nezvonil žádný. Vzduch se třásl pružnými nárazy kovových jejich prsou, rozvířených těžkým závažím železných srdcí. Dozněly i křížky a všechno pojednou stichlo, jen psi štěkali a hrčely osamělé vozy.

Ríša lekl se toho prázdna kolem sebe v tmavých prostorách: čišela z nich zima jako na podzim. A bylo-li mu před chvílí smutno, bylo mu nyní tak, že jej oči začaly štípat, víčka se mu stahovala a hrdlo spolklo něco hořkých, trpce hořkých slin…

Plakal.

Od městečka proti němu šla řada ostrovačických děvčat. Držela se všechna kolem pasu a zpívala sborem. A tu napadlo Ríšovi, ten obraz že už mu nikdy nevymizí z paměti: černý smutný kraj s řadou topolů, ovocnými stromy a těmi černými čeřeny tmy po bílé silnici, táhnoucí se jejich clonou jako klam. V zinčení cvrčků a chrochtání žab zpívala děvčata:

Nestůjte mládenci pod okny,
pojďte radš do světnice,
jestli vás nožičky bolejí,
sedněte na lavice.

A topole jako černé svíčky stály za sebou, šelestily dlouhými svými pruty a mezi ně dolů stíny se srážely stále v temnější a temnější houšť padájíce na světle barevná záda domů se již vracejících děvčat.

Toho dne přišel Ríša velice rozmrzelý domů. Večeři nechal netknutou a v černé noci hledal bývalý svůj klid.

Přes noc Ríša změnil plán. Umínil si, že se půjde aspoň rozloučit s těmi místy, kde s Helenkou býval tak rád. Nechtěje se domlouvati dlouho se strýcem, oznámil ve vší formálnosti Kačce, aby jej k obědu nečekali, že přijde až večer a na druhý den ráno půjde na nádraží do Tečic.

Hodil klobouk na hlavu a šel.

Byl den krásný, milý, bez poskvrny, pole, luka, traviny se leskly východem poroseny vlažnou nocí.

Již z dálky mu svítil bílý komínek.

Obilí sáhalo mu až přes pás. Cesta byla tvrdá, seschlá, jen povrch byl sražen v drobné kuličky prachu, do něhož se zavinuly v noci rosné krůpěje. Chrpy vykukovaly ze zelených pruhů pšenky, zakvítal koukol, modraly se stračky, sedmikrásky jako jiskry rozesety byly po mezích. Sem tam vyhřívaly se na slunku i bílé hvězdy kopretin. Žito se vlnilo jemnými posud klásky.

Ríša nešel až k myslivně. Vystoupil k babice, odtud se díval dolů k ovčínu a tam k tomu skrytému okénku pod haluzí hruše jako obraz rozkládající své větve na bílé zdi myslivny. Nijak se nemohl rozloučit s milým tím místem a dlouho tam stál. Po tvářích se mu mazlil měkký, vlahý vzduch, z polí dýchala vůně obilí. Srdce mu bouřilo v prsou, útroby se mu pozvedaly stále výš a výš a byl nejvyšší čas, že se hnul s místa, rovnou cestou zamířiv k lesu — Bál se včerejšího dne. Na pokraji lesa ještě si sedl, založil ruce a díval se na povědomý kraj. Pojednou jakoby jej něco píchlo, rychle vstal a zmizel v houštinách. —

Jaká to byla cesta! Dříve jakoby ji růžičkami vysázel, nyní vyšlapoval trním. Bůh jediný věděl, jak dlouho lesem bloudil, po stezičkách zatáčel, všude se zastavoval, všude se ohlížel a tam na tom místě, kde se cesty dělí na dvě strany a stromy v aleje se klenou, tam se zastavil a tam vzpomínal nejdéle. Jak se tudy travou vodili s ní a rukou v ruce toulali se stíny o sebe se troucích haluzí! Jak jí tu blýskaly vždy oči, hřály rty, chvěly se ruce, kvetla tvář! — Tam dlouho stál a dlouho vzpomínal. Každý svah a každý zvrat, každý keř a každý kamínek tu mluvil k němu, kdy, kdy se ho naposled dotekly její nožky. A když došel k tomu místu, kde v lesním tichu poprvé na Helenku promluvil a před ní klečel jako před svatou, díval se na to místo, jakoby v trávě hledal ještě otisk jejích šlépějí.

Šel dál: tam bylo to místo, kde tenkrát stála a prsty rovnala si v hlavě kvítek orlíčku, zde bylo zas místo, kde s ním seděla a přemoudře mu vykládala o přástkách, zde ji objímal, zde ruce tisk’, tam za krk se jí kradl svými rty — a zde na tom místě se jednou loučili; tu stál on, tam stála ona, tu hlavu naposled obnažil v dlouhé pokloně, tam ona zas v pozdravení přikývla hlavou — — — Tak ve vzpomínkách žil proň celý les, každý pařez, každý keř se tu chlubil před ním jí, vydávaje svědectví svou přítomností, že se ho kdysi dotýkal vonný její šat.

Zabloudil až ke studánce na „Lipovém vrchu“. Unaven klesl na mokrou zem, položil se do trávy, spánkem přitlačil se na studený drn a rozhlížel se po louce. Jak ta loučka před ním byla dnes zelená, jak byla zlatá v ozáření sluncem! Prhy tu kvetly zlatožlutými květy, ke studánce se táhl kopřivový háj, slétali se ptáci, krásná belladona rozkvétala hnědofialovými zvonci i kozí brada se tu ukrývala v travinách, rozvírajíc svoje květy jenom z rána. Sem chodívali spolu, když věděli, že v lese budou jen sami dva — Studánka tu jako achát založený do smaragdu trávy rozlévala svoje vody a úkrytem se kradla po „Lipovém vrchu“ směrem k Obravě. Zde toho kamene dotkl se vždy rukou, sehnul se k vodě a jemu nad hlavou do jasné hlubiny vody zasmála se modrooká jeho rusalka. Jaké tu s ní byly procházky, výjevy, žerty, jaké hry! S Brokem se proběhla loučkou, zatočila sebou několikrát kolem do kola a uzardělá, udýchaná v šustotu sukní přisedla zas k němu. Vzpomněl si tu na každou její píseň, kterou jej kdy bavila, na milou její řeč, každičkou větu i slovo a nejvíce na ten dětský, veselý smích, kterým se smávala jen proto, že se celá její duše smála. Pak se přitiskla k němu, ruce jeho obtočila kroužkem svých dlaní a hledíc kamsi vzhůru do vysokého nebe, tiskla je k srdci — — — A Ríša s úsměvem pozoroval zamyšlené její oči, jak se otvírají, zavírají a zase se šíří modré proti nebi, jak ptáci zpívají v jasnu, přeletují v korunách, jak světlo se třese po stromích a dole tichne žert, tichne smích a vášeň zmírá v milostném snění.

„Pojďme už,“ pravila jednou, kloboučkem pokrývajíc hlavu, a sama vyběhla před ním. Světlými stíny, jasnou dubinou vedli se spolu. Pavučí trhalo se jim po tvářích, rty oběma kvetly po lese rozneseným pylem.

Pojednou se zastavila, sňala klobouk s hlavy a nastavila prsa proti průvanu lesního vzduchu.

„Tu je chládek,“ povzdechla si, udělala několik kroků a zastavila se zase. Přivřela řasy, rozšířila mladá svoje bedra a vtáhla do sebe dlouhý, dlouhý dech. Bílé chřípí se jí chvělo rozkošným pocitem vůně.

„Tady budou,“ zašeptala a ještě jednou vdechla do sebe kvetoucí máj. Prosmýkla se kmeny štíhlou svojí postavou a tam, kde slunce ohnivými sloupy ozařovalo kusy lesní půdy, sehnula se k zemi, šaty jako věnec rozložila kolem sebe v jasnu, shrnula je stranou, chtíc přikleknout, a vrátila se pak s kytičkou konvalinek.

„To, jak voní!“ přiložila je na rty, vztáhla ruku a dala přivonět zas jemu. Ale tu v jednom jejich kloboučku zpozorovala černé zrnko hmyzu, vyfoukla je, malíčkem narovnala zase korunku a teprve dovolila, aby si směl přivonět také její kavalír.

Taková bývala, když byla krotká.

A jindy zas přiběhla bujná, nedočkavá, prudká — Duše jí zpívala, srdce jásalo, tělo jen hrálo. Se smíchem přiběhla, se smíchem odběhla a rozpustilá jako hoch řehtala se na celý les. Posmívala se ptákům, pokřikovala na kukačku a cvrli — crli — crrrk uštěpačně napodobovala švihotání strnadů. Hned jí napadlo, že mechu nemá pod sebou dost, hned zase, že je jí mnoho, hledala trávu, hledala mech a radostí nevěděla, kam zaběhnout dřív. Rozpustile běhala od stromu k stromu, křičela, když pavouk jí lezl po prsou, smála se, když větev náhle spustila za sebou a Broka šlehnouti se jí podařilo přes tvář, pak se zastavila a z hluboka oddychujíc unavenými ňadry, čekala, až se přiblíží k ní její kavalír.

„Pojď,“ kývla naň hlavou, „já ti dám jednu, jakou’s ještě jakživ, jak-živ nedostal!“ pravila a zvrátivši hlavu vzad zasmála se bílými zuby pod zeleným stínem. „Až ke mně sem — blíž, až sem,“ ukazovala rukou. „Oči zavřít — tak —“

A Ríša cítil, jak teplý její dech ovanul jeho spánky, zašustěly na něm její šaty, nahnula se k němu tělem a zdlouha — zdlouha položila růžová svá ústa na jeho rty — — A pojednou škubla sebou v jeho náručí jak ryba, když trhne sebou v síti, a Ríša ucítil bolesť na dolním rtu. Kousla jej.

„Tak ty umíš líbat?“

„Tak!“ a celá oživla radostí, jak ho to bolí. A jí pro radosť musil se tvářit vždycky tak, že ho to bůhví jak bolí.

Něco jiného jí zas napadlo. Vytrhla se mu z rukou a se smíchem začala si před ním upravovat hlavu. Zoubky přitlačené na dolní ret svítily jí v ústech jak na drobno sekaný cukr v čerstvém jahodí. Všechna byla v ohni — prsa udýchána rychle vydechovala a rychle se opět plnila vzduchem. Náhle sebou trhla a jednou rukou přidržujíc sobě ještě vlasy, kázala mu, aby se na chvíli, malilinkou chvíli díval jinam nežli na ni.

„Tam se obrátit! Ještě víc! A tiše stát — —“ komandovala ho jako vojáčka.

Odběhla, v běhu se ještě ohlédla, nedívá-li se přece, poslala za ním úsměv a zmizela v houští —

Ríša stál na malém osvětleném prostranství pokrytém nizounkou travou. Vzpomněl si, že odnesla s sebou všechno nasbírané kvítí, a byl žádostiv, co to asi bude.

V tom křoví zašustělo, Ríša se ohlédl, a Helenka volným krokem vystoupila na osvětlené prostranství — — — Tak ji ještě nikdy neviděl! Červená v tváři jak růžička v máji postavila se do nejprudčího jasu slunce a podobna bajadérce, která čeká na příhodný okamžik k tanci, zvolna měří krok a štilcem ruky, jakoby si hrála, rozpuštěné svoje vlasy urovnává vzad: tak vystoupila před udivené jeho zraky, okrášlená kvítím za pasem i ve vlasech. Hluboko až pod pás táhly se jí po těle měkké, hedvábné její kadeře, zachytnuvší se lehkou, rozevlátou svojí kšticí na vyzdvižené vlně potrhujících sebou kyčlí. Shrnula za malé ouško uvolněné praménky a levou rukou, ve které držela větvičku břízy, pohladila se po temeni hlavy vzad. V krásném oblouku zatočila pak ruku nad sebou a svinuvši se lehce tělem v levo vystoupila na špičky. A tak vyvýšená pojednou prudce jako hádě zatočila sebou kolem do kola a vypjatá, vysoká, s chvějící se křivkou těla zastavila se překrásná před udiveným zrakem diváka.

„Co jsem?“ ptala se hrdě výbojnýma, veselýma očima. A když neuhodl, zatočila sebou po druhé, po třetí, rozhodila květy nad sebe a v dešti konvalinek, orlíčků a pomněnek v samolibém půvabu dívala se shora sama po sobě, jak je přece jenom krásná, krásná se stonajícími těmi vlasy jako ze zlata a s šaty dlouhou vlnou se jí vinoucími přes nožky až k zemi.

„Co jsem?“ ptala se po třetí a v prudkém zvratu těla kštice zlatem šlehly jí zas po zádech, s tichým ruchem přes rameno jak ručej padajíce na vzedmutou její hrud. A když Ríša neodpovídal, zdvihla hlavu vzhůru, celým svým tělem se postavila proti nebeskému vesmíru a svítíc bělobílými svými zoubky proti slunné jeho záři, všechna oslněna jeho i svou silou, zasmála se tím dlouhým, dlouhým, o zuby se rozrážejícím smíchem, jakým se smějí jen šťastné a v radosti žijící děti.

„Ví-la!“ vykřikla skoro a jakoby opojena sama sebou zapotácela se v travinách, klesla Ríšovi do rozepjatých rukou, paže obepjala kolem jeho krku a přivinuvši k sobě černovlasou jeho hlavu, podobna břečťanu visícímu kolem jeho těla, celého jej zahalila, celého jej pochovala ve zlatě svých vlasů.

A to bylo tenkráte, kdy ji zase jako poprvé do náručí chyt’ a celuje ji na tváře, na oči, na krk jak Papageno svoji Papagenu na konec nesl světlé aleje, až se mu vysmýkla z náručí a růžová, šťastná ve vítězné své kráse sama seběhla na zelenou loučku „Lipového vrchu“; zastavila se uprostřed ní jako vyrostlá z lesních trav.

„Eh —“ odlehčil si Ríša při těch vzpomínkách a zahnal ji svůdnou od sebe, aby potlačil a odehnal od sebe všechno, co mu ztrpčovalo poslední tyto chvíle.

To nebyly tenkrát pro něj všední dni, celý ten čas připadal mu nyní jako slavný boží hod jeho života, veliké a veselé jeho svátky. A kdyby byl necítil v celé své úsobě, v rukou i na prsou, v krvi a na celém těle a nejvíc v té prokleté, prokleté hlavě, že ji opravdu tak k sobě vinul a v rukou kolébal, nebyl by tomu ani věřil, že všechno to vůbec bylo možné, že ta lesní, divoká vůně její milosti vykvetla na jeho prsou.

Ríša vyskočil a utíkaje s místa, kde vzpomínkami tolik se v něm rojilo bolestí, kde mu každá travka připomínala tu divnou, někdy snivou, mdlou a zvolnou, někdy prudkou, vzletnou chůzi rozkoše milovných žen, opouštěl stinné síně posvátných svých vzpomínek a ubíral se tam, kde nikde nebýval.

„Iš, růžička pichlavá,“ pravil sám k sobě, když se byl poněkud upokojil a spocen chůzí sedl pod vysoký stinný habr. „Iš, jak pálí! Teď bys byl moudrý zas a už je pozdě!“

Bloudě lesem, ani nepozoroval, že je poledne. V Kynicích zvonili.

Ohlédl se po lese, kde je, a obrátil se ke kynické cestě, která vede k Žebětínu.

Když došel k Štěpánům a sedl si ke stolu, první, na čem utkvěl jeho zrak, byl jakýsi obraz na stěně. Vstal a přistoupil k němu. Tvář jakoby mu horkou polil vodou. Stál před obrazem: „Noc v Neapoli“; výjev na obraze žil posud v jeho vzpomínkách, jak mu o něm vypravovala jednou čistá jeho láska. Vyskočil na lavici a díval se na zeď.

Bílý Vesuv a nad ním kouř po čistém nebi. Měsíc svítil na moře, bílé plachty jako ptáčci kolébaly se na vodách. Běloňadré děvče v bílých hedvábných šatech leželo na prsou černě a červeně oděného rytíře a upřeně hledělo mu do očí. Vesla byla spuštěna, kocábka po vodě vrhala svůj stín. Za chvíli poplují, vlnky se pod nimi pohnou a gondola líbaná vlnami, obklíčena bělojasnou nocí, světlem ponese svou sladkou tíž — —

Totéž kouzlo, jako kdysi na Helenku, dýchalo tu z černého rámu i na něj.

V tu chvíli nikoho nebylo v šenkovně, jen Ríša sám.

Chvíli se díval, pak byl zlý. „Co už ani v hospodě nebudu mít pokoje? Hospodo, pivo a něco jíst!“ Vrátil se ke stolu.

Z kuchyně po stupních seběhla široká hospodská, otírajíc si cestou o život zamaštěné prsty. Běhala jako křepelka a Ríša v minutě měl láhev piva před sebou. Na odpověď, že k jídlu nemá nic, leda by zařízla kuře, Ríša pokývl jen hlavou, ale ve skutečnosti nevěděl ani, nač odpovídá. Rukou podpíral hlavu o stůl a zády obrácen k „Neapolské noci“, hleděl do piva, špendlíkem propichuje bublinky nastříkané pěny.

„Bůh ví, co mu je,“ pravila k sobě hospodská, zařezujíc kuře.