Údaje o textu
Titulek: XI.
Autor: Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 325–353.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byla to krásná noc, kterou Helenka proležela na bílém svém lůžku. Ani oči otevřít nechtěla, aby nezaplašila posledního okamžiku ranního snění —

Marta v kuchyni hřmotila už nádobím, děvečky řehtaly se čemusi v chlévě, páv půvabně si vykračoval na hřebenu kůlničky, s okázalou grandezou nadnášeje svůj zlatolesklý háv, pak velice krásně, podle svého zdání, zavřískl svým ošklivým hlasem a pohlédnuv si na nohy, procházel se dál. Plotníček jako každý den sednul před okno v kvetoucí hruš, zavolal konipáska a oba řičeli, seč hlasu měli do zabedněného okna: „Dyť už je den, vstávej!“ I kohout si toho všiml, že se okno neotvírá, vyletěl na branku, zavichřil křídloma a zhurta co mohl nejsilněji za vřeštěl na Helenku do okna: „je-li už hoře, ať vyjde ven!“ — I vrabci štěbetali co mohli, jeden se obracel po druhém a bylo jim velice divné, že dnes od snídaně nic neletí za nimi. Na konec ztropili takový rámus, že Helenka, neohluchla-li přes noc, musila se probudit. Probudila se také, ale přeskočila několik veršů, oddychla si a spala dál. Před domem štěbetala housata, kejhly husy, holuby div střechu nesbořili, jak lomozili pod krovy, skřivani sborem zpívali v slunojasném nebi, mouchy, včely, chrousti vráželi do oken i bílý motýl zachrastil křídloma o hladké jeho sklo; zdaleka až sem bylo slyšet i volání kukaček: ale Helenku nic nevyvedlo z vyhřátého lůžka.

Starý vedle kašlal, šplíchal v umyvadle jako kachna, tloukl botama, zlořečil na službu, na lesy, na celý svět — už i posnídal, zavolal psa a dávno byl už v lese a Helenka posud v limbu. Brok zakňučel po jeho odchodu, zadrbal se prackou za uchem a šel se podívat, co dělá jeho paní. Sám si otevřel, položil se na dvéře, jak jej tomu naučila Helenka, zavěsil se prackou na kliku a vrtě bílým ocasem, napřed šňupákem jen nahlédnul dovnitř; když se nikdo nehýbal, teprve si dodal odvahy a lichometně jako stará koketa pohazuje zadkem, přemoudrýma očima se díval na lůžko, zdali se to Helenka jenom tak tváří nebo opravdu spí. Spala opravdu a jako dudek. Přední nohou hrábl jí na prsa, zašklebil se a čekal. Obyčejně se pak probudila a divila se, kde se tu vzal a co tu dělá. Pak ruka její po hlavě se mu svezla dolů a zašimrala jej v zátylí. Ale dnes nic! Helenka jak mrtvá ležela tváří obrácená ke stropu. Brok jen teplo cítil na čenichu, šířící se od vřelé její ruky, pocit, který jej přivedl na jinou, ještě krásnější myšlénku. Hlavou se začal zavrtávat pod bílou peřinu. Zdlouha si oddychl a celý zmrtvěl v překrásném pocitu cizího tepla — — A poznovu jí prackou hrábl na prsa. Ale Helenka ucítivši cosi těžkého na sobě, odhodila pracku jeho stranou. Brok ze strachu zalezl pod postel. Tam čekal, až na lišku sklouznou bosé její nožky, pak že se přikrade se strany jakoby nic, otře se o ni, hlavu jí podloží pod ruku a dá se pohladit její rukou. Ale čekal marně.

Helenka otevřela sice oči, přesvědčila se, že je bílý den, viděla, jak strop se celý zelení v odrazu májového světla, slyšela i plotníčka před oknem, kohouta, vádu holubů, lomoz vrabců, zpěv skřivanů i plápol křídel motýlích, slyšela i volání žežulek a ze dvora „cukru“, ale to všechno jakoby jí připomínalo ztracený sen, ve kterém hledala čísi podobu.

Nebyla unavena, ale chtělo se jí ještě snít. Vypjala hruď, založila ruce za hlavu a sklesla ještě na chvíli do peřin. Skrčená jak jehňátko rozpomínala se na uplynulý sen. Tak se jí zdálo, jakoby byla v Žebětíně u Štěpánů a tam na stěně viděla krásný obraz: Noc v Neapoli. Šedý Vesuv po čistém nebi házel ohromné sloupy černého dýmu a měsíc svítil na moře. Bílé plachty lodí kolíbaly se na vodách. A na jedné z nich jako vidění rýsovalo se skupení tří postav. Lodník na přídě člunu spal a za ním pod zeleným baldachýnem děvče v bílých šatech, s rozčesanými jak havran černými vlasy po zádech leželo na prsou rytíře v červeném plášti…

Kohout na dvoře, když viděl, že si Helenka jeho kokrhání nevšímá, zařičel velikým svým hlasem ještě jednou a naposled, ale už tak, že gondola i s krásným rytířem zmizela s povrchu vod. — Teprv po chvíli, když kohout sletěl s branky na zelený pažit a co síly měl dolů se rozehnal mezi stádo slepic, utišily se vlny a gondola světlem zase připlula zpět.

Také vrabci odletěli, holubi v hejnu zavichřili do polí i husy se odklidily se štěbetajícími housaty do chládku. Plotníček kývl na konipáska a oba najednou odletěli do aleje odkvétajících třešní. Ale škoda, že nezůstali a všichni odlétli. Byli by viděli, když ticho nastalo kolem myslivny, jak asi k šesté hodině rychle jako laň zamihlo se stromy cosi bílého. A jen olše na potoce Obravě byly toho svědky, jak na úsvitě rána Helenka se objevila uprostřed vrb, plaše se ohlédla a zmizela v nich.

Byl to o samotě vyhlédnutý kout, kam voda jako křišťál čistá svážela se v tichou hlubinu a kde všechno, i místo i celé vůkolí, zdálo se stvořeno býti jen proto, aby sloužilo za úkryt dívčích koupelí. Opodál byl les, na březích hojnosť kvítí a vrby se všech stran jak záclony uzavíraly sem přístup bohatým svým lupením. Záclony se roztrhly a Helenka vstoupila. Strhla se sebe šaty a nožky vyprošťujíc z bílého prádla, stála tu pojednou nahá v celé své rusé kráse, jak ji stvořil Bůh. A hlavou bujně natřásajíc rusé svoje kadeře, byla by se podobala Albině v tu chvíli, kdyby měsíc na ni svítil a byla noc, ale na ni slunce zářilo a smál se bílý den… Byla jako stříbro.

Lehla si do trávy a nahnula se s břehu. Usmála se na sebe. Jak byla krásná v radostném tom záření cudného svého tílka, v jehož kouzlu shlížela se tu sama před sebou jak liliový květ. Vody chvěly se pod ní, zelenavé stíny rozestíraly se jí po tváři a po rukou a celé nebe pohříženo dolů v lesklé zrcadlo, shlíželo se dole s ní. Hravě, jen jako maní dotknula se nožkou modra nebes pod sebou a tu Helenka jediným pohybem ruky zavinuvši vlasy svoje v antický kužel, levou rukou zavěšena ještě za větev, sklouzla pojednou v čistou tu hladinu a vody se za ní zavřely, vody ji objaly a chvějící se, teplou zlíbaly ji jako svou. Vlnky se nad ní kolébaly, květiny s břehů kývaly na ni, olše zašuměly náhle slaďounkým jakýmsi šeptem a Helenka dole jako zdravé zvíře hověla si zatím v mrazivé své lázni pramenitých vod, nestřežená, nehlídaná, bujně jak rybka začala sebou zmítat, kolem sebe bít, šplíchajíc rukama, rozstřikujíc pěny a s rozkoší pozorovala, jak se voda stříbrem po ní slívá a jiskřičkami hraje po hebkém jejím povrchu. Ležíc tak na znak kolíbána, milována vlnami, hned do stínu, hned na slunce provalujíc hlaďounké své údy, ještě několikrát sebou tak uhodila, ještě několikrát jako bělice pod vodu sklouzla a zase nad ni se vynořila — a když pak růžová za větev se chytla a vzhůru se vyhoupla na břeh — vody za ní zavzdychaly v tichém sípění praskajících pěn a krůpěje jak perly sypaly se s ní, svítíce v travinách jak jiskry urosených hvězd — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Bylo osm hodin z rána, když Helenka vyšla ze svého pokoje svěží, vykoupaná, čistá, s bílým kašmírovým šátkem přehozeným přes prsa. Už se učesala a vyšla právě, aby Martě pomohla s úklidem. Poklidila husy, slepice, kuřatům hodila proso, vyměnila ptákům vodu. Teprve když se vším byla hotova i lůžko vystlala a odvanula všude prach, vyšla do síně, stáhla s lištvy visutou síť a táhnouc ji po zemi jak vlečku za sebou, sestoupila s pavláčky. Zastavila se na posledním schůdku…

Zahrada kvetla.

Celá jako zasněžená, posypaná stříbrem rozlévala bílá svoje oblaka pod modrojasným nebem. Bezy, třešně, hrušky, jabloně, všude jedna vůně, jeden květ. Kvetl i ten starý štěp, rozložený uprostřed jakoby se pyšnil, že mu nevysýchá ještě jeho míza pod oprýskanou kůrou, že zahýřit si může v květech ještě na sklonku svých starých let; jak svatební kytice stál uprostřed všeho a celou svou korunu přioděl v bílý, růžově prokvetlý kment. A kolem něho bílo, bílo, tak bílo, že zdi myslivny žlutými se zdály proti oslnivému úbělu rozkvetlé zahrady. — Ptáci zpívali na snítkách, květy třásly se pod snášejícími se na ně křídly. Kalíšky se nahýbaly pod zažloutlými bříšky včel, — bílým vzduchem motaly se černé body čmeláků. A jinde zas motýli jak pestré ústřižky papíru třepetavým letem nížili se s oblohy a padali, klesali v bílý ústroj přírody. Celá zahrada bzučela, všechna se hemžila a šťastná se vyhřívala v bílých nedbalkách máje. Trávník ještě poroseny, pokropený nocí jiskřil na slunci v duhách, rozkládaje kolem sebe světelný jas krůpějí…

Helenka, když ráno koupat se vyběhla z domu, ani si hned nevšimla tolikeré krásy najednou; nyní stála jako zaleknuta a všechno jí připadalo jako sen. Po stezce vyběhla doprostřed zahrady, od hruše k staré jabloni zavěsila svoji síť a lehla si do ní. Jako rybka bílá se zlatou hlavou visela tu ve vzduchu, po pás přioděna stínem, nožkama ležíc na slunku. Mihotavá světýlka hrála jí po obličeji a prsa tiše oddychovala v silném výdechu máje. Květ mezi květy, duše celé zahrady — blažený úsměv zachvíval jejími rty a už s nich nezmizel.

Z dálky kukačka volala z háje, slavíky slyšet bylo až sem.

Bělásci, paví oka, otakaři, i ti žlutí jako citron, i ti bílí s dlouhou ostruhou snášeli se v tichém vzruchu křídel s hůry, rozkládajíce barevné své skvrny v bílých rouškách haluzí. Pak svinuli zas černé svoje sosáčky a vzdušnou křivkou přenesli se tam, kde visela sama paní této zahrady. — Ale zdálo se, že jich neviděla a všechnu svou pozornosť obracela tam, kde se pod korunou štěpu tetelily mušky kovového zbarvení. Jaký to byl mezi nimi život, jaký rej! Lítaly sem tam náhlým, trhavým letem, měnily svá místa, měnily své směry, chvíli jakoby na nitce visely v určitém bodu, stály, pak se najednou utrhly, zamíchaly sebou ve vzduchu a vrážejíce do sebe, splynuly v chumtanici lítajících tělísek. A zase se postavily jako rozhoupaná síť, když se utiší a tmavé její slučky ztrnou v klidu.

Helenka zalomila ruce za hlavu, složila nohy křížem, chvíli se bavila hravým tím mihotáním mušek na slunci, ale pak na ně zapomněla a pohled její protáhl se děravou korunou jabloně až kamsi do nedozírné dálky oblohy.

Helenka nechala dvéře za sebou pootevřeny. Brok vyslídil její stopu a šel po ní. Napřed protáhl bílou svoji pracku, pak olizuje sobě čumák, prostrčil hlavu, krk a polo v zahradě už, polo ještě v síni rozhlížel se po pavláčce. Nikoho tam nebylo. Seběhl po schodech dolů a také překvapen bílou krásou zahrady zastavil se na posledním schůdku. Sevřel a rozevřel chřípí, čenichem i očima hledaje Helenku. Zhlíd’ ji až uprostřed zahrady. I vyběhnul až na polovic cesty a lichotivým pohledem ptal se Helenky, smí-li přistoupiti blíž. Ale Helenka nic mu na to neodpověděla. Když neodpovídala, neptal se už a rozběhl se za ní, do kmenů bije svým bílým prutem. Přistoupil až k ní.

Rád si ještě hrál. Se starým nic neměl, protože to byl takový starý bručoun, kromě „apporte“, „lehni“ nebo „hledej“ nevyšlo z vychrtlého jeho hrdla jediného slušnějšího slova. Proto si Helenku zvolil za paní srdce svého a zůstal jí věrný. Den jak den, když přišla z procházky, ani nečekal, až řekne „střevíčky“, vrazil do pokoje a v mžiku se přihnal s jejím střevíčkem, který bezmála celý zmizel v jeho tlamě. Někdy přinesl oba najednou a ještě mu v tlamě zbývalo místo pro třetí. A tu radosti obou nebývalo konce. Paní jej vzala okolo krku a stiskla jej, ale tak, tak jej tiskla, až to ani hezké nebylo, Brok zakvičel a z jejího objetí prch’.

Nyní jí přišel vyseknout svou ranní poklonu.

Lehnul si v jejím stínu, chlamstal do tlamy mouchy a zároveň s ní liboval si čistý ranní vzduch. Jen to mu bylo divné, že si ho dnes nijak nevšímala. Ráno vstala a po něm ani se neohlédla. Když sám se přihlásil, nosem zafrkl a celým tělem jak had se protáhl o její nožky, řekla mu sice: „Jsi hodný, Broku, hodný“ — ale to znělo tak ledabyle, nedbale, jako denní fráse, že ani nic na to nedal a osmutnělý přisedl na zadek. A nyní zrovna tak. Slovo kdyby byla promluvila, potěšila aspoň nějakou poznámkou, kde se tu vzal, co tu dělá, jak ji tu našel, smí-li tu být nebo tak nějak, ale to nic — nic. Pozoroval ji tak se strany a moudrému jeho oku neušlo, že paní jeho v síti jeví nepokoj. Hned tu nohu přehodila vzhůru, hned zase druhou přeložila stranou a hlavu podpírajíc o podložené lokte pořád sebou vrtěla, nijak se jí to neleželo dobře. Konečně zmrtvěla v jedné pose a už ani sebou nehnula. Dívala se vzhůru.

Ale sotva co viděla. Jen víčkama pomžikovala přes modré oči a všeho, co bylo kolem ní, jakoby ani nebylo.

Housenka se stromů spouštěla se dolů a po šatech jí lezla vzhůru. Helenka dívala se na ni a neviděla ji. Byla by ji přece sebrala a odhodila pryč. A to nic, ani rukou nehnula. Housenka lezla jí už po prsou a mířila na krk. Hu, Brokoví se udělalo nanic. V odporu odvrátil hlavu.

Pak chroust se stromu spad’ a také o něm nevěděla. Slavík zazpíval v horním křídle zahrady a také jakoby nezpíval. Helenka nevěděla o ničem a jen tak pořád hlavu vzhůru, ruce podepřeny o spánky, oči v sloup, jako bez duše.

Nedbal už Helenky a natáhl se do světla. Položil hlavu mezi natažené pracky, oddychl si a převraceje oči se strany na stranu hned po pavouku, který lezl v trávě, hned po mravenci, který se šmátral po jazýčku trávy nahoru, díval se a bavil se sám a sám.

Přiletěli čmeláci, bz-bz-bzz-z, frčeli kolem něho, kolem ní, Helence zrovna nad hlavou, — ale kdyby brvou byla při tom pohnula! Ani hni. Pak vítr se přihnal, zatřásl korunami a bílý déšť odkvetlých plátků snesl se na ni tak tiše a lehce jako v zimě, když padá sníh. A také nic. Už celá byla pokapaná bílými jejich hvězdami. A slušelo jí to! I do vlasů, zrovna nad čelo, snesl se jeden květ a svítil tam jak zasazená hvězda. Marné.

Na samém krajíčku střechy dva holubi se líbali, obírali si pírka, krmili se navzájem a tak se měli rádi, jakoby se léta byli neviděli — musila je přece vidět, dívala se v tu chvíli přímo na ně, upřeně, neodvratně a kdyby se byla jen usmála na něžný ten obrázek nejčistší lásky. Bez ducha ležela jak ležela před tím a ani sebou nehnula — „Bůh ví, co je jí,“ pomyslil si Brok.

V tom slepice na dvoře zakdákala a myšlénky Brokový obrátily se jiným směrem. „Husa hloupá, co tak křičí?!“

A ještě leccos pozoroval Brok, ale v tom švarcvaldky zahrčely otevřeným oknem, kukačka odkukala devátou.

Helenka trhla sebou v sítí, vší silou vzepřela se v ní rukama a vypadnuvši z ní, uzardělá zapotácela sebou v povyrostlé trávě; chytla se za hlavu a jako ospalá zimomřivě protáhla se celým tělem. Hlavou opřená o podložené lokte, vzpřímená jak svíce, zdálo se, že neví, jak se rozhodnout. Než rozhodla se náhle a překročivši Broka, přeběhla zahradu, vznesla se po schodech na pavlán a zavřela se ve svém pokoji. Brok pod oknem ze šustotu sukní usoudil, že se Helenka převléká.

Nemýlil se. Brala na sebe tu prací modrou suknici, která jí tak slušela, upjala se černým koženým pasem, vlasy na dva copy rozpuštěné nechala si volně viset po prohnutých zádech a dolní její kštice utáhla černou sametkou. Tak ustrojena narovnala zrcadlo, prstem přitiskla si ještě vlasy na spáncích, prohlédla se se všech stran a svinuvši se v bocích jako smršť, zatočila sebou tak, že pletence vlasů jak zlatá háďata se jí skroutila kolem těla a šlehla ji po volně visící ruce. Pak zavolala Broka, strhla s líštvy karabáč a vyšla z domu.

Brok vyrazil před ní z branky ven a než Helenka branku zavřela, porazil už jedno house, rozehnal perličky. Ale to jen tak, ne doopravdy, jak by si někdo myslil: měl radosť jen, že se ho vůbec někdo lek’. Hafnul zas na stádo kuřat, ale za to už zle se mu vedlo. Kvočna vletěla mu na záda a rozčepýřená až strach sekla Broka několikrát za sebou do krásné jeho hlavy tak, že s kvikotem hledal útočiště u své paní. Když se konečně vydali oba na cestu, z daleka už zdvořile uhnul před nataženým krkem husy syčící jako had, úlisně obloukem se přikradl k Helence a čenichem ze zadu mocně se jí vtíral hlavou do teplé dlaně. Ale Helenka jen ruku položila na hrbolaté jeho temeno a stojíc vzpřímena, nevšímala si pitvorných pohybů jeho zadku, kterým ji mermomocí strkal do předu.

Stála jak v panoramě, kde přehodili právě barvu skel.

Z bílého světa ocitla se v zeleném.

V ohromných konturách nebe a hor rozlil se před ní obraz zeleného máje. Barvy se zrovna vlívaly do modrých její očí, zřítelnice se jí šířily v jakési uzdravující síle nekonečné zeleně májového jitra, v nepřehledném moři vzedmutých vln obilí a zelenými lesy krytých pahorků. — Celý kraj byl zahradou, kde každý kousek země kromě bílých zdí a světlé stuhy cest zahalen byl v jednu barvu, v jeden jas. Slunce zrovna pralo do země bílými svými paprsky a celé okolí nabývalo slavného, nadšeného rázu. Kopce jakoby zeleným suknem potáhl, jen sem tam úbočím se ještě vinul černý pás; vesnice mizely v kvetoucích zahradách, topoly už jasně plápolaly svými pruty na nebeských hlubinách a pole, lesy, meze a úhory, pastviny, rumiska, louky, paseky, průhony, příkopy i stráně všechno naplněno, všechno slito bylo v jednu velikou, lahodnou a měkkou, duši i tělo okřívající zeleň máje. A jen stromy a ovocné aleje jako pásy sněhovými mraky válely se prostorem, jakoby korunovati měly svými věnci slavné dílo vesmíru. Příroda s lidmi slavila svůj nejsvětější den.

Uprostřed všeho toho ráje stála Helenka a v radostném vzrušení nevěděla, kam oči obrátit dřív. Ohlédla se na všechny strany a neobyčejné jasno v údolí svedlo ji k loukám. Ale až v hlavě ji zapíchlo, víčka se bolestí stáhla, když přišla na pokraj luk a pohlédla do jejich středu. Blaťouch a pryskyřník na prudkém výsluní jak hořící zlato rozlíval trávou žlutolesklou svoji zář a oheň její tím pronikavěji šlehal do vzduchu, čím zářněji a prudčeji se o ni opírala plamenná nebes záplava.

V prudkém tom výkřiku sálavého zlata zdálo se, že jiných květů ani není. Teprv za chvíli, když oči přivykly a zrak se vzpamatoval, v brčálově temné zeleni louky Helenka shlédla i květy ostatní. Co jich tu bylo! Seběhla mezi ně a nesouc za sebou modrou svoji sukni po zelených lodyhách, sbírala krvavě nachové žežulky, kohoutky s červenými květy, blankytná očka pomněnek, růžový šťavel, orlíček s modrou ostruhou, vonnou tomku i rozkřídlené květy orchidejí, které zapsány měla ve své paměti pode jmény „pavouků“, „mušek“ a „včel“; to všechno narovnala do svého košíčku a vyběhnuvši k myslivně, na trávník si sedla a na klíně barvu rovnajíc k barvě, posbírala všechny květy do dlaně, až uvila z nich celou kytici a do chladné ji založila strouhy, že se pro ni staví, až půjde zpátky. Jen dvě tři žežulky a nezabudky nechala si při sobě, ozdobila jimi štíhlý svůj pás a tak okrášlená kvítím vybrala se na další cestu.

Třešňovou alejí vystupovala k lesu. Ve dvou řadách lesklými kmeny táhly se před ní po obou stranách cesty a zdály se jí dnes čímsi nezapomenutelným. Prostředkem aleje volným krokem ubírala se sama, po levé straně majíc psa. Bílé plátky tiše snášely se vzduchem a kropily zem. Zlaté ohnice prostřikovaly už osením, sedmikrásy jako jiskry rozhozeny trávníkem vyhřívaly se na slunci vyloženými svými bříšky. Smetánky žluté jak z vejce vyvrhnutý žloutek krčily se v trávě a do cesty vrhaly vejčitý svůj stín. Helenka utrhla jednu z nich, sehnula se i pro druhou, pro třetí, vyfoukla z nich mušky — ale pojednou, rozpomenuvši se na nepěkný jejich význam, zahodila všechny tři. Šla zase dále. Planý hviždoň, loučnice žlutá, mochnička drobná míhaly se kolem ní, ale už žádné z nich nevšimlo si její oko. Byla zamyšlena a ani kuliček chmýří si nevšimla, na které se vždycky tak ráda dívala, jak se před ní rozplývají lehkou pěnou, sotva do nich dýchla. Přešla i opožděnou fialku celou už vybledlou sluncem pod ostrými pcháči pupavy. A pojednou — Bůh ví, co se to v ní v tu chvíli dělo, začervenala se až po vlasy a rozhlédla se zmateně kolem. Zastavila se a jakoby dusila v sobě něco nepříjemného, s úmyslem už upínala svoji mysl na každý drn, stínící zem, na každý list visící se stromu dolů, na každý pruh rozpukané půdy i na tu snítku uschlé větve, která pohozena stranou namanula se jí do cesty. — — Co hmyzu se prohánělo nad zeleným obilím, co včel a tiplic bzučelo tu nad ní v korunách! Čistým vzduchem motýli plovali kolem ní, bělásci, dennivky, žahavky i skvostný admirál převrátil se světlem opodál, pateříčci běhali po zemi, mouchy jako střely frčely alejí. Všechno slákáno pestrými květy lítalo sem a tam, okrašlovalo půdu, barvilo vzduch. I májka přelezla cestu nabubřelým svojím bříškem, za ní drapčík přeběhl výmol a na krok před Helenkou modráček si sedl na šedou zemi modrý jak rozložený květ pomněnky. A hned za ním druhý jakýs motýlek přeletěl alej, všecek umouněný, hnědý zamihl se nad žitem a zmizel, odvanut stranou průvanem po úbočí stráně plazícího se větérku.

Helenka blížila se k lesu. Srdce jí tlouklo silněji, noha ledva nohu míjela, jak zvolnila svůj krok. Zastavila se, loktem snivě podepřela hlavu o hladký kmen třešňový a stojíc tak v bílém dešti odkvétajících haluzí ještě jednou se rozhlédla po zelených krásách obzoru. V prsou pocítila tichý jakýsi stesk: jakoby už je naposled viděla v té podobě a jakoby se loučila v tu chvíli s celým tím světem, přestoupiti majíc jiný práh. Přelétla okem zelené údolí, zastavila se u každé meze, u každé nivy a nejdéle u té babice černé, která tak o samotě stála v širém poli obzoru — a sama nevěděla, proč — skoro jí bylo do pláče.

Pod ní sedláci vysvlečeni po pás bílými rukávy utírali s čela pot, tmaví koně rozneseni polem pluhy táhli za sebou. U lesa vysoký, svalnatý hoch s červenou vojenskou čepicí oorával brambory a zpíval si. Jak se to vrylo všechno do její mysli dnes! Tušila, že nevymizí jí ten obraz z duše do smrti.

„Hory, doly, černý les, neviděl jsem svou panenku ještě dnes!“ lesy vracely v ozvěně zvuky písně rozlévající se údolím: „Kdo jste viděl, povězte! mé srdéčko zarmoucené potěšte!“ slyšela Helenka a refrén dozníval z dálky v mžící se atmosféře májového rána.

Helenka s tesknou dosud myslí pohlížela na slunnou tu idyllu jara. Ať se podívala kam podívala, všechno ji dnes tak dojímalo, na všem jakoby ležel přísvit tklivých, neznámých jí slastí poznání. Máj tak kvetl a se zelenal každé léto, každý rok a přece se jí zdálo, jakoby bez očí byla kolem něho chodila, nebe nikdy nebylo tak modré, oblaka lehká, země tak zelená, příroda tak krásná jako dnes. Všechno dnes viděla v živějších, daleko jasnějších barvách, ba ani to slunko nikdy nebylo tak čisté a silné jako dnes. Pamatovala se ještě na jeden takový okamžik, když jako ten chlapec tam u paseky na mezi na znak ležela v trávě a přihlížela k práci v poli hemžícího se lidu. Ale tenkrát byla ještě dítě, tenkrát všechno jí bylo nové a vzácné — tenkrát poprvé se s Gustou pustila dále z domova — ale dnes?

Nevěděla, co to znamená, ale věděla, tušila a cítila, že žije jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života a že často, často si na něj vzpomene. Pohled její ještě jednou a naposled se rozlítl po rodném údolí a obraz jeho už navždy zapadl do její paměti kouzlem nevyhladitelným.

Tu pojednou Brok ji probudil svým netrpělivým kňučením. Helenka ještě plnou duší pila do sebe lahodnou zeleň máje, chvíli ještě se dívala na vzdálená temena drásovských hor a přelívající se tvary nebes — pojednou však přimhouřila oči, odtrhla se od velikého divadla a pevným krokem vyšla k lesu výš.

Vzduch byl tvrdý, suchý a teplý. Stromy lehce třásly mladým svým lupením. Vlaštovky střelami vrženy stranou prohýbaly se letem k zemi, v oblouku dotýkaly se obilí a blýskajíce v slunci černými svými zády, jako mušky mizely v houfu křižujícím se nyní všemi směry krajinou.

Stála na pokraji lesa.

Sladká úzkosť sevřela jí útroby. Srdce v tu chvíli jakoby jí někdo zavázal a jemně stáh’, — cítila, jak prudce jí do tváří bije krev a nohy se pod ní třesou. Zastavila se a nevědouc sama proč, rukou obrácenou dlaní ven třela si pravé oko. Tíseň zaleknuté duše vedla tu boj se žhoucí jakousi radostí v krvi. Ještě váhala, ještě se rozmýšlela a mysl její kolíbala sebou hned na tu, hned na onu stranu. Nedostávalo se jí sil ku každému následujícímu kroku, potácela se v nerozhodnosti a v záchvatu záhadné úzkosti nevěděla pojednou, má-li prchnout nebo jíti dál. A bylo štěstí pro Ríšu, že nečekal hned na kraji lesa, jak měl v úmyslu. Jediný podezřelý zvuk v tu chvíli byl by ji vyhnal, byl by ji vyplašil tu odtud z křoví jako krotkou a přece divokou ještě laň…

Ale nic takového se neozvalo na blízku. Helenka ponechána tak úplně sama sobě, začla pravidelněji dýchat, sladká mdloba mizela jí z údů a na místo ní nastupovala prudká jakási odhodlanosť, odvaha a lehkomyslnosť.

„Ach, vždyť on tam nebude!“ pravila sama k sobě jako v omluvu a červená jako kohoutek v poli nastoupila další krok.

A už hasardně svěsivši ruku, kterou až dosud rozčileně třela pravé svoje očko, poskočila do kopečku lehce jako pták. Zaslechnuvši žežulku v háji, aby přehlušila v sobě všechny hlasy ostatní, zavolala za ní vesele:

„Kuku — kuku! — kuku!“

A bylo jí pojednou tak blaženě, ale tak, že v divoké jakési žádosti ruce založila za hlavu, pohlédla do nebe, zavrtěla hlavou na podložených loktech a přivírajíc víčka, chvíli tak vytrvala na jednom místě se zavřenýma očima, přitlačenou hrudí hoříc v studu i ohni rozčilujících ji snů.

„Oh!“ přitiskla ruce na oči a svinuta v křivku zachvěla se po celé délce svého těla… Vzpomněla si pojednou na sestru Gustu.

Pootevřenými zoubky vsrkla do sebe lesní vzduch, v jásavé, hýřivé náladě mysli přitiskla prudce lokte na spánky a jako spita svou vlastni rozkoší vyrazila ze sebe krátký, jektavý zvuk…

A pojednou rozpletla prsty, rozpjala ruce a svěsivši je dolů na chvilku se pozastavila v mámivé té závrati opojné, posud nepoznané, ale sladké, sladké a krásné lásky.

„O—o—o!“ propukla pojednou ve svůj dlouhý, hrdličkový smích a byla by v tu chvíli stromy líbala, objímala zemi, jak jí bylo nadějno pojednou a lehko v duši. Smích zdivočil ještě její krev a Helenka v nadbytku náhlé té bujnosti vzala karabáč a začala jím práskat na celý les. Brok uhýbal před ní na několik sáhů cesty, listí pršelo před ní s křoví, očka jí blýskala, prsa se výšila, cítila každý v těle sval. V jediném tom okamžiku jakoby vzkvetla celá, všechno v ní bylo: Gusta i Albina, neskrotná síla i ideální vzlet.

Teprve když přišla do vysokého lesa, hluboké stíny ochladily rozpálené její spánky. Srdce jí posud bušilo v nepravidelném běhu, krev posud jí bouřila v napjatých tepnách, ale mysl už se čistila, duše krotla; tichla jako vody v lesních houštinách, když vítr do nich udeří, vlnky se začeří a zase ulehnou a stichnou v spící, lesklou hlať. A zase jak v zrcadle se obráželo všechno v ní: mušky jí tančily zrovna před oči, nožky klouzaly po hladkém povrchu trav. Lehká pernatuška, bílá jako sníh přeletěla proti ní, zatřepetala rozčepýřenýma křídloma nad zeleným podrostem a padla kamsi mezi jehličí… Helenka zmizela ve tmavém sloupení černého lesa.

Ríša seděl zatím ve svém úkrytu a s napjetím sledoval každé pohnutí lesa. Slyšel každé šeptnutí lesního vánku.

Čekal, kdy se přece ozve lesem lehounký její krok —

Bylo asi jedenáct hodin, když se shora ozvalo první zašlehnutí karabáčem a hned po té jasné volání:

„Brok! Brok!“

Nové prásknutí karabáče rozlehlo se lesním úvalem a teprve za hodnou chvíli, když už Brok čenichal cizí vzduch a vrčel, zamihla se kmeny obruba modrého šatu.

Byla sama…

Sestupovala zvolna těžkými stíny lesa a s průtahy dívčí povaze vlastní, — jakoby do lesa byla vyšla za zcela jinou příčinou než k vůli té, pro kterou tu čekal Ríša, zastavovala se ještě cestou, sehnula se sem, nahnula se tam a s ratolístkou lípy, kterou cestou utrhla, blížila se k osudnému místu —

Brok, zahlédnuv dole v javoří světle oděnou mužskou postavu, s kloboukem lehce sešinutým vzad, otevřel tlamu, zježil hřbet a houpaje sebou jako telátko s předních pracek na zadní, dal se do hrozného řvaní. Helenka rychle přiklekla k němu a oběma rukama stiskla nezdvořilou jeho tlamu.

„Budeš ticho!“ pohrozila mu prstem, vznesla se a červená jako růžička děkovala na poklonu černého klobouku.

Brok přisedl na zem a klátě bílým ocasem nedůvěřivě pošilhával po neznámém pánu.

Ríša prvním pohledem sklouzl po modrých jejích šatech a všiml si černých sametek, kterými zavázány měla rusé svoje pletence.

Usmál se.

„Děkuju vám,“ pravil a ještě jednou sáhl po klobouku. Krátkou poklonou už nejméně po třetí vítal vzácnou návštěvu.

Helenka zatím sehnula se znovu a nějak neobyčejně dlouho spravovala Brokovi skřivený obojek. Ríša mlčky stál nad ní a čekal.

Konečně i Helence se zdálo hloupé, hrát si neustále se psem, vznesla se zas na pružných svých nožkách, ale očima neustále ještě hlídala psa —

„A! kde že jste našla ty vstavače?“ začal Ríša prstem ukazuje na černý její pás, za kterým se červenaly rudé květy žežulek —

„Vstavače?“ obrátila k němu Helenka své pohádkové oči (jak byly dnes tmavé!) — „To nejsou žádné vstavače!“

„Jak jim tedy říkáte?“

„Žežulky to jsou.“

Ríša rozhlížel se starostlivě kolem —

„Před chvílí šel tudy hajný,“ pravil.

„A viděl vás?“ ptala se Helenka s netajeným strachem.

„Neviděl. Ale — je-li libo, půjdeme odtud.“

„Ale já zde nemohu dlouho zůstat!“ namítla Helenka.

Ríša s úsměvem zakýval hlavou a vykročil směrem vysokého lesa vzhůru. Helenka za obojek držíc Broka šla vedle něho, ale tak, aby Brok šel mezi nimi.

Zvážněli oba. Mlčky prošli černý les a vystoupili na mírné návrší, do nízkého, světlého háje. Úzká, sevřená alej, vystlaná mechem a nízkou lesní travou, vedla je tam, kde nebe bylo nepřikryté, volné, vysoké, zapěněné několika jako šátek bílými mráčky. Z levé strany aleje do cesty padal stín —

Uprostřed aleje Ríša se zastavil a tichým, ale pevným hlasem pravil:

„Přemýšlela jste o tom, co jsem vám včera řekl?“

Helenka jakoby neslyšela, odhrnovala před sebou větve a opatrně je zase pouštěla, aby nešlehly za ní postupujícího Ríšu. Nezastavila se jako Ríša, ale šla dále. Teprve, když svou otázku opakoval, zastavila se se skloněnou hlavou a začala oštipovat lípovou snítku, kterou držela posud v ruce. Brok stál za nimi a skroutiv jaksi hlavu na stranu hleděl na obě, světlá a modrá záda před sebou.

„Pamatujete se přece na to, co jsem vám včera řekl?“

Stáli v soutěsce dvou naproti sobě stojících křů a Ríša hleděl dotknouti se volně visící její ruky. Helenka uhnula do kře a ruku pozdvihnuvši vzhůru malíčkem se dotknula uzardělé tváře. Ríša jemně odpáčil ruku její stranou a přitiskl ji k sobě na prsa.

„Helenko!“ pravil podivným jakýmsi hlasem, kterým k ní ještě nikdy nemluvil — „Já si přišel pro odpověď!“ dodal tonem důtklivým.

Helenka neodpovídala. Přitlačena do kře stála tu před ním jak obrázek v zeleném oltáři.

Brok se převalil u její nohou do trávy a čenichal cosi v chladné zemi. — Nic jej tu jaksi nebavilo —

„Co, nepovíte mně?“

Slabý proužek světla, prosvitající křem zelenavým přísvitem rozestřel se po její hlavě, ozářil jí ústa i bradu. Jakoby chtěla promluvit, rty se jí rozpukly a na bílých jejích zubech zablýsklo slunce. To byla celá její odpověď.

„Vidíte!“ pravil zase Ríša, ruku její stále ohřívaje na prsou. „Snad mě zase chcete nechat bez odpovědi. Já nechci trápit vás, netrapte vy mě. Vyslovte se. Ať už tak nebo jinak, přijmu všechno, jenom už mě nemučte!“

Rty její strnuly v nehotovém jakémsi výrazu trpkosti a bázně.

Ríša stiskl jí ruku.

„Neodpovíte?“

Helenka nutíc měkkou, červenou svoji hubičku do nepřirozené jakési polohy, odpověděla konečně, ale tak, jakoby ji každé slovo mělo stát život:

„A co vám mám odpovědět?“

A rty se zavřely zas a žádný zvuk již nevyšel z nich.

„Ptal jsem se vás, máte-li mě ráda —“

Poslední lupínek slítl s lipové snítky.

„Proč mně nechcete odpovědět?“

Tichounko, ale tak ticho, že to slyšet mohl jenom vybroušený Ríšův sluch — za hlubokého klidu ozářeného lesa ozvalo se v křoví: „já nevím.“

Ríša zakabonil mrzutě tvář a jako soudce, který vyslýchá zločince a nemůže se dopíditi určité pravdy, odvrátiv nevrle hlavu směrem aleje, nedíval se už na ni.

„Co dělat,“ pohodil chladně ramenoma a povolil její ruce.

Helenka pozdvihla náhle hlavu, vzhlédla k nebi a jakoby se náhle k něčemu byla rozhodla a nedostávalo se jí sil, vzpřímila jen prsty v jeho pravici a vzdalovala jej od sebe. Když pak Ríša, probudiv se z mrzutého svého zamyšlení, políbit chtěl její ruku, skřípla pevně jeho dlaň a napnuvši seč síly měla ruku, táhla jeho ruku dolů.

Tak chvíli jemně oba spolu zápasili, až ruce obou jako vysíleny samy klesly dolů. Ríša zaťal zuby a povolil. Svou ruku už pak mrtvě ležet nechal v teplé její dlani.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „vymáhat na vás nebudu nic. Už sama rozhodněte, jak vám libo.“

Náhlá jeho chladnosť neušla Helence. Pokradmo vyhrnula řasy a pohlédla na něj. Tvářil se opravdu tak mrzutě, jak mluvil.

„Když nebude jinak,“ dodal Ríša a shrnuv klobouk do týla, poškrábal si čelo, „seberu se a pojedu zas do Prahy, ale dále už trpět nebudu — zkusil jsem už dost —“

„Vy odjedete?“ pravila rychle Helenka.

A dost.

Přeložila hlavu s jedné strany na druhou a ocitla se tak v úplném stínu. Zelenavý proužek světla na její tváři shas’.

„Co mám dělat, Bože můj!?“ pravil Ríša ostře, ale zastihnuv zbytek modrého jejího pohledu na zježeném svém obočí, dodal daleko vlídněji: „Jak vidím, vy mně nepomůžete a já sám s sebou co si tady počnu? Mám se trápit ještě víc? Odjedu a bude dobře mně i vám!…“ A už jen za dva prsty ji držel v ruce a i ty, kdyby byla chtěla, byly by lehce vyklouzly na svobodu.

„A vám bude dobře v Praze?“ pravila pojednou Helenka s otevřenou výčitkou.

„A dobře, nedobře, — musí být dobře.“

„A když vám odpovím, pak neodjedete?“

Ríša pohodil ramenoma, ale duše se v něm smála.

„Nevím, to záleží na vás. Nuže,“ zmocnil se zase všech jejích prstův a druhou rukou pohladil jí dlaň.

Upřela naň plachý, bojácný pohled ustrašeného dítěte. Hlas jeho zdál se jí tvrdý, výraz tváře hrubý — to nebyl on. To nebyl ten Ríša s pohledem vroucím a řečí tak milou, jakou k ní mluvil ještě včera. Odstrkovala jej od sebe.

„To já půjdu pryč, když se zlobíte,“ pravila a vzdorné trhnutí projelo celým jejím tělem.

Ríša jí začal dlaní hladit ruku.

„Nezlobím se, ale řekněte sama, jaký je to život. Těší vás to, mluvit pořáde jen o tomtéž? Neodpovíte mně?“ Bral ji kolem pasu.

„Pusťte mě.“

„Nepustím, dokud mně neodpovíte“

„Až mě pustíte,“ odhodila ruku jeho s pasu.

„Čekám,“ pravil Ríša chladně. A když neodpověděla, dodal: „Proč neplníte, co jste slíbila?“

V modrých jejích očích rozlila se vláha slz. Ríša vzpomněl si na včerejší den a změkl. „Helenko,“ — pravil, — „máte-li mě ráda, nemusíte mně to ani říkat a jen na památku, že je tomu tak, ty žežulky mně dejte, co máte při sobě. Nedáte mně je?“

„Dám,“ s nevinnou odhodlaností pravila Helenka, „ale, pane Ríšo, něco mně slibte.“

„Já slibuju pořád a vy nic neplníte. Povězte, co vám tedy mám slíbit?“

„Když vám odpovím,“ pravila s namáháním, „slibte mně, že potom ihned odejdete!?“ —

„A proč to?“

„Slibte mně to.“

„Ale, Helenko, což to musí být?“ pravil Ríša a chtěl jí pohladit hlavu.

Uhnula.

„Slibte mně to,“ doléhala Helenka a prudká, náhle vyklenutá vlna pozvedla krásnou její hruď.

Ríša sám byl už v ohni. Ruce se mu chvěly, oči chtivě hleděly na bílá její víčka.

„Buďsi, slibuju, jen rychle odpovězte.“

„A odejdete!?“

„Odejdu.“

Helenka rychle oběma rukama sáhla si k boku, zatnula zoubky do dolního rtu, nemohouc hned žežulky najít, a se zimničným chvatem, podala je Ríšovi.

„Ano tedy?“ zmocnil se Ríša žežulky i ruky a radostně jí pohlédnul do sklopených očí.

„Jděte už!“ odpověděla Helenka a všecka hoříc studem, zastřela si loktem tvář.

Ale Ríša už se necítil…

Dříve ještě, nežli připravit se mohla k obraně, už červeňoučkou jako pivoňku v rukou držel její hlavu a Helenka nevěděla už, co se s ní děje — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

V očích se jí zatmělo, jiskřivá jakási světýlka jí poskočila v modrých panenkách a na tvářích, na hrdle, na obou rukou i na spáncích cítila pojednou teplé, jak peřinky měkké jeho rty.

A už se nebránila, lehce jen vykřikla mu na prsou, prohnula se pod jeho paží a zvrátivši se lehce hlavou vzad, cítila, jak pootevřenými ústy až na zoubky se jí kladou tytéž horké rty, které ji hřály ještě na rukou.

Pak slyšela už jen chvatné „s Bohem“, stisknutí ruky, „zítra na shledanou“, a když oči vytřela a kolem se rozhlédla světlým, sinavě se mhlícím vzduchem, zamihnul se před ní černý klobouk naposled.

Kroky stichly v háji a jen suchý šelest zůstal po nich v rozkývaných haluzích.

„Bože můj!“ zvolala nahlas sama nad sebou, a jakoby jí nožky podlomil, sklesnuvši k zemi vedle Broka, se slzami v očích položila hlavu do trávy.