Pohádka máje/XII.

Pohádka máje Vilém Mrštík
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 354–394. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dobré duše by nyní asi rády slyšely určitou, nižádným pochybnostem nepodléhající odpověď na palčivou otázku (jak známo, u nás každá otázka je palčivá), jaké byly city Ríšovy, měl-li Helenku rád a jak mnoho? — —

Váš nejponíženější sluha milerád by vyhověl tomuto nedostatku své povídky, kdyby sám nebyl ve vážných rozpacích — —

Ríša byl mužský a tu se ocitáme před lesem duše lidské, z které se vrací jen ozvěna a žádná odpověď. Tu snad věčně jako pacholata státi budeme na břehu nesmírného moře, které skořápkou své lebky marně přeléváme do nepatrného důlku svého rozumu. Nikdo nikdy nezměří, nikdo nikdy nezváží, co všecko je složeno v nepatrném tom slově — mužský. Nikdo nevytuší, jaká nedozírná hloubka prolhanosti a falše se skrývá pod kluzkým povrchem krásných jeho řečí. Tisíce a tisíce krásných obětí, které buď už s pochroumanou pověstí pozdě volají svůj rozum o pomoc nebo se teprve střemhlav vrhají na dno nalíčené propasti, vydávají křiklavé svědectví nesmělých našich slov. Jsme prý podobni kukačkám, vyslovila se o nás jedna velice zkušená a rozumná paní, — milý pták, milý hlas, ale mizerný, mizerný charakter.

Než ať je tomu tak nebo jinak (Ríšovi těžko je tu dělat pravotára), tolik je jisto, že Helenka — v takových záležitostech ubohá, němá, hluchá, slepá — věřila Ríšovi jako písmu svatému. Co promluvil, jakoby tištěno měla, věrně všechno uložila do své paměti a tím se těšila, k tomu se tulila v každičké chvíli. Myšlénky na Něho — to byly nyní její modlitby, s těmi se obírala, kudy chodila, ráno, v poledne, večer i v noci; když se probudila, pomodlila se nový svůj růženec a usnula zase, aby procitla k ránu s toutéž modlitbou na rtech, kterou kolébala večer mladý svůj sen.

Bílý onen lístek se zlatou ořízkou a letícími vlaštovkami na zahnutém růžku (Bože, jak už to bylo dlouho!), první ono poslání, které tenkrát s maceškami zanechal jí na stolku a ten krásný, krásný jeho dopis, s kterým proležela tenkrát v slzách celou noc, prohlížela nyní každý den, pročítala jej znovu a znovu od první až do řádky poslední, zkoumala každý jeho tah, každé jeho škrtnutí, a když už psaní jeho celé uměla z paměti, bavila se zase tím, že je četla od zadu. Na konec pohladila si jím tvář hebkou jako samet, položila si je pod podušku večer a spala s ním. — — Oh, zlatá, zlatá slova první lásky, zahřívaná srdcem za dne, zulíbaná v noci nastokrát! — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ráno nikdy, co Marta byla Martou, nikdy se nepamatovala, že by se kdy byla Helenka tak dlouho strojila, tak dlouho myla a česala, jako činívala nyní — — — V kuchyni už dávno měla vždycky poklizeno, „snídaní už bylo na padrť“, a Helenka posud, jakoby už nic pro ni nebylo na světě mimo její krásu, posud stála uprostřed bílého svého pokoje a neustrojena ještě, neobyčejně jakási vysoká v bílé své říze před zrcadlem posud se prohýbala a nahými lokty, divně a jinak je překládajíc nad hlavou, posud v prstech natřásala bohaté své kadeře.

Také Brok se posud nepamatoval, že by byl kdy před tím dostával tak pozdě a tak mnoho nebo tak málo žrát jako nyní. Kolikrát na rychlo jen něco málo mu hodila do připraveného kbelíku a myslila, že s tím vystačí až po samé poledne! I dopálil se jednou, zpřevrátil putýnku, do které se chystalo obyčejně selatům, a co tam bylo, všecko spráskal do sebe.

A všecko tak, veverka, hrdličky, kanár, slípky — kdyby si nebyla zavčas ještě vzpomněla Marta, snad, Bože, snad by byly všecky zůstaly tak. Helenka pro samé modlení neměla na ně ani vzpomnění. Jeden den skutečně zůstaly o hladu — Marta i Helenka, zapomněly na ně obě dvě.

To byl tehdy podivný den! První šarvátka v lásce!

Stalo se to tak.

Ríša, když se dověděl, že má ráda knihy a — čemu se velice podivil — že ráda čte i básně, nabídl jí, co u strýce našel; půjčil jí pak i opsané verše z různých básníků, pokud si je opatřil už na gymnasiu. V Praze neměl už na to kdy. Půjčil jí je a sem tam vpašoval mezi ně i své vlastní skladby, ale ty byly tak schovány, že Helenka nepoznala, které jsou opsané a které jsou jeho. Četla všechny bez výběru, bez rozsudku, jak jí která přišla pod ruku, a nepřemýšlela o tom, od koho která je. Teprve když se Ríša začal přeptávat po těch svých, jak se jí líbí ta „o tom slunci“ nebo jiná s nadpisem „Vlas“, začala mít podezření, že jsou všechny jeho, protože se jí všechny líbily. Nebránil se té důmince a jenom se usmíval. Když jí „básničky“ přinesl po třetí, byly už mezi nimi jeho vlastní komposice podepsané hrdě plným jménem: Richard Gregor. Jednu z nich, hezkou, v dětinském slohu, ale „milou a krásnou“ právě svým nehledaným způsobem, byla by nejraději skonfiskovala hned pro sebe, tak se jí líbila. A když se byla ještě jednou přeptala, je-li opravdu také od něho, teprve si ji jak náleží zapamatovala a než ji dvakrát přeříkala, uměla ji nazpaměť. Začínala:

„Stojí diblík, stojí přede mnou,
luk na měkkých ramenou,
prstem cudně míří v ret —
vypadá jak amoret.
Jdi — — — — —“ atd.

Ríša poslal pak hrdinu své básně po jakési labuti bílé k svojí milé a té ať „ve slov lehké zdobě šeptá o lásky divé zlobě“. A Amor letí, letí, v burném letu pílí, již míli byl a zase minul míli — — — až doletěl k cíli — — — Co se dělo potom, péro moje neví. Jen konec vyzněl asi v ten smysl, že Amor odbyt svojí milou, sedl zas na labuť bílou, „v zoufalství rval oprátky a letěl na zpátky“.

Nikdo neuvěří, jaké nadšení Ríša u Helenky vyvolal touto mizernou svou básní. Byl to jediný případ, kdy jeho talent došel neomezené úcty.

To ovšem není ještě dostatečným důvodem pro to, aby kanárek a veverka zůstali po celý den o hladu.

Ale jednoho dne byli spolu v lese, Helenka pobíhala sem, pobíhala tam, ptala se, co je to, co ono, a uhodila tak na jedinou zvučící strunu v jeho srdci — na živou kdysi a nyní utuchlou už jeho zálibu k bylinám — A jací už lidé jsou — ješitní a slabí — Ríša nejen že Helence řekl, to že je pstroček (Majantheum bifolium — neopominul dodat), to zase pitulník — Lamium galeobdolon a tak dále, ale vyjmenoval jí celou řadu různých vlastností květin a měl k Helence učenou přednášku nad ulomeným stonkem odkvetlého plícníku, který Helenka přetrhla v chůzi obrubou své sukně. Vysvětloval jí, proč má tolik barev, modrou, fialovou i růžovou, proč právě kvete v tu a tu dobu, kdy ještě i člověk se bojí mrazů, a vylíčil Helence i vznik a původ rostlin vůbec (pokud sám co věděl a co nevěděl, přilhal). Velice dojemně jí vymaloval život rostlin za dne i v noci a v opravdový úžas ji přivedl tím, když jí řekl, že kořínek u rostlin je vlastně živý, že se vevrtává do země jako červ a cítí všecko jako člověk, jenom hýbat se nemůže. Na doklad citoval i Darwina (velice učený jeden pán, který si získal o vědu nesmírné zásluhy) a poznamenal, že právě Darwin to byl, který na špičce kořínku našel dokonce i mozek rostliny! A Ríša byl by snad mluvil i o myšlénkách rostlin, kdyby nebyl pozoroval, jaké napjetí se jeví v Helenčině tváři — a že svého účelu dosáhl vlastně již mozkem —

Jak před ní vzrostl! Jak se jí zdál moudrý!

Ale úsměv, který Helence v tu chvíli zvlnil tvář, zmrzl jí pojednou na rtech: Ríša, ocitnuv se jednou nahoře, řítil se na ni celou lavinou duševní svojí nadvlády.

„To — to není tedy jen trhat všecko kolem sebe, šlapat po květech a tak…“ pravil tónem nadšeného moralisty — „květiny mají také cit!“

Helenka ráda se bavila s Ríšou o všech možných věcech, které se přímo týkaly jeho, ale to, že ji chce poučovat… a… opravovat — to — ji zabolelo.

Zakabonila čelo a pravila:

„Však já to nemusím vědět.“

Ríša se usmál a přikývl hlavou.

„Taky je pravda!“ uznal pravdu jejích slov a více už o tom nepřemýšlel.

Ale Helence už nevymizel z paměti podivný způsob jeho přednášky a — nelíbil se jí.

Vrátila se domů všecka rozrušena, podrážděna, nesvoje. Sedla si a začala se probírat ve vypůjčených knihách od Ríšy. Přemítala za listem list, stránku za stránkou a pátrajíc po bílých okrajích černě potištěného papíru, shledávala místa zatrhnutá tužkou nebo škrábnutím nehtu. Mnohým místům nerozuměla, jiná byla pro ni beze všeho významu a nechápala vůbec, proč jí je zaškrtával. Buďto je v nich něco, čemu ona nerozumí, anebo v nich není nic a pak… K čemu je zaškrtávat? — Na všechen způsob i to na ni působilo nepříjemným dojmem: malými těmi okénky jakoby jí nahlédnouti dával do svého světa a tím jí říci chtěl… Nedomyslila. Rozmrzele odhodila knihu stranou a vzala do rukou jinou. Byla to báseň pod jménem Goar. Pokusila se čísti první její stránku, ale nerozuměla jí. Ani co by za nehet padlo, neviděla smyslu v té spoustě těžkých a posud nikdy neslýchaných slov… A jemu se líbila ta kniha, rozuměl jí. Nač jí to půjčoval? Co tím myslil? To Nesrozumitelné ji dusilo — a před tím poznáním stála nyní jak před nějakou hanlivou, do tváře jí vmetnutou výčitkou. Slzy lítosti vstoupily jí do očí. A div neshořela studem, jak prázdnou, nicotnou a pokořenou se zdála pojednou sama před sebou — — Celý její život točil se jenom kolem toho psa, zahrádky, koček a slepic — —

K čemu jí to bylo, nač ona to potřebuje, aby ji někdo opravoval, káral, učil? — Když se mu nelíbí taková, jaká je, proč za ní chodil, proč si nezvolil jinou? —

Proč, proč právě já? Zná přece tolik děvčat jiných, byl v Brně, byl v Praze, tam je jedna krásnější než druhá — každá má hlavu plnou knih, francouzsky mluví, o všem ví — Čím já mu mohu být? Bude mně povídat, že mě má rád. Rád! opakovala ještě jednou s pohrdlivou vzpomínkou a okrouhlá její brada s malým tím důlkem uprostřed scvrkla se pojednou v hořký úšklebek děcka, které nemělo daleko k slzám. A v prsou ucítila takovou lítosť, takovou žhoucí jakousi bolesť, jakoby jí někdo ublížil, ji pohanil a se vysmál. To bylo trpké pro ni doznání a co nejhoršího, neviděla z něho východu. Ten tlak věčně ji tak bude dusit, ponižovat, srážet. Nevyslovitelné záští k pramenu těchto slz přepadlo v tu chvíli její duši a poštvalo ji proti všemu, i proti Ríšovi, který s ní nebyl spokojen s takovou, jaká je, a chtěl ji mít „lepší“. Rychle odhrnula od sebe všechny knihy, hodila je do skříně a ani vidět už je nechtěla. — — Vzhlížela na všechnu tu jí nepřístupnou učenosť jako na něco jí cizího, odporného, s ní nesrovnatelného a bídného. Vymstila se tak na mrtvých předmětech a uzavřela se zas celá jako hrad do svého malého, ale svého království a že zůstane jaká je — — Není-li s ní spokojen — pak — — pak — —

V pláči se odstrojila, brzo ulehla a dlouho nespala. Po dlouhém zmítání se s místa na místo konečně přece zadřimla, ale k půlnoci se probudila znovu. Její modlitby k novému božství ztratily pro ni všechnu svou ohrožující sílu. Podezření, že mu není tím, čím měla být, že je mu snad něčím jen, proč neměla ani jména, připravilo ji o všechnu poesii mladé její lásky. A byla to krušná noc, kterou probděla v ohyzdném tom shonu černých myšlének: neměly konce, rostly nocí a bledly teprve dnem. Ale nevymizely z ní, zůstaly, kde byly, zahnízdily se v mozku, srdci, v celé její duši a zatlačeny v pozadí čekaly jen na příhodný okamžik, kdy se budou moci znovu vyřítiti v nestřeženou mysl. A tu ať se obouvala, ať zástěrku brala, ať slepicím házela nebo Martě pomáhala v kuchyni, stále tytéž dojmy jako vosy dorážely na ni — proč, proč právě ona a ne jiná z města, vzdělanější, chytřejší a hezčí nežli je ona — — — — dcera polí, lesů, zastrčené samoty.

Bídná náhoda tomu chtěla, že k dovršení všeho za ní přišla na návštěvu z Ostrovačic revírníkova Cilka. Helenka lekla se jí skoro. Všechny svoje duševní nesnáze viděla před sebou zosobněny v elegantní, v Brně a na zábavách v okolí pohledy pánů už bezpočtukráte promrskané postavě skromně, ale po velkoměstsku vystrojené dámy, která hrála několikráte už i divadlo, znala na klavír, zpívala, jezdila na bruslích aji hezčí se jí zdála, nežli byla ona sama — Proč si nezamiloval ji?

„Co děláš, děcko?“ vítala Helenku Cilka a políbila ji s chutí na živé, pěkně kroužené její rty. Měla na hlavě široký slaměný, bravurně na stranu jakoby v pádu zachycený klobouk, pod kterým jemné, okrouhle kreslené její tváře planuly jako makový květ. V ruce nesla lehoučký slunečník bordeaux barvy a na nohou nesla žluté, anglické střevíce, obuté na černé punčošky. Ale místo slunečníku byla by nejraději měla bič, kterým by spráskat mohla — všechno mužské pohlaví. Sama ihned vysvětlila proč.

Přišla s velikou zásobou zajímavých, Helence jinak dost lhostejných zpráv z celého okolí. Až z Rosic, Domášova, Kývalky, Kynic vedly telegrafní její dráty a všechny se sbíhaly v ústřední kanceláři s kočičí láskou upravené její světnice. Také její vlastní život byl už obtížen pěknou snůškou pikantních podrobností i velikých fakt, o které se ráda rozděliti přišla s duší tak blízkou a ve své nevědomosti tak dojemně hloupou a milou, jako byla Helenka. Byla sice o dvě léta starší nežli Helenka, ale chodily spolu do školy: způsob jejich hovoru proto nesl na sobě ráz dívčí karamaderie.

Jako obyčejně, sotva odložila klobouk a před zrcadlem si opravila kaštanové svoje vlasy, poohlédla se, co má Helenka v pokoji nového, sedla na divan a začala hned z prostředku o věcech, které náležely sice minulosti, ale na kterých vždycky ještě našla něco nového, zvláštního.

Měla ráda jakéhosi pana Ovíska z Rosic, úředníka při dráze. A už bylo po všem. To byla celá historie jejího románu. Helenka ji už bezpočtukrát slyšela ze všech možných konců, ale poněvadž si ji nikdy nepamatovala v souvislosti s celým předivem soukromých i veřejných zápletek, vyslechla ji vždycky znovu s tímtéž výsledkem. Ale dnes skoro sama zavedla hovor na obnošené toto thema. Býval jí vždy nápadný tón, s jakým se Cilka vždy vyslovovala o bývalých svých známostech. Helenku cosi lákalo vyzvěděti na Cilce proč mluví tak ledabylým způsobem o svých vlastních citech, o svém sklamání, zradě, jakoby se jednalo o pokažený nákyp, zlámanou jehlici, utrženou krajku. Jindy ji Helenka poslouchala, poslouchala, ale nepřemýšlela o tom, co jí to povídá, slova jedním uchem vcházela, druhým uchem tratila se zase ven. Dnes lapala po každém slově jako žíznící vězeň po čerstvém vzduchu.

Cilka byla brzy hotova. Sedla na divan, skřížila nohy, loktem půvabně se opřela o hlavu a hledíc na pyšná svoje prsa zavěsila horní ret nad levou stranu zubů.

„Taková láska a nic, to je, myslím, jedno,“ pravila. „Prý potřebuje tři tisíce, aby mohl složit kauci. A ukázalo se, že žádnou kauci nemusí mít a chtěl jenom vědět, budu-li ty tři tisíce mít. A kde bych já je vzala? — Sebral se tedy a šel. — Co chtěl, to měl, o víc se mu nejednalo — No — nechť šel.“

Cilka rozkládala svoje názory dále.

Helenka sama nemluvila, jen s hrůzou poslouchala všechny podrobnosti lásky. A Cilka vypravovala, shrnovala ret, trhala tělem, tloukla rukama a zcela přímo prohlásila, že láska mužských, doslova řečeno, nestojí ani za utržený knoflík. Přetvářka, lež, prasprostý podvod. „Jenom se to kroutí, točí, poklonkuje, na kolena padá, když je potřebí, i do pláče se to dá, jen co by si děvče naklonili a mohli s ním dělat potom, co chtějí — pak jsou oni páni a děvče je jim hračkou, loutkou pro zábavu, nic víc. Pohrají si, odhodí a jdou zase pro jinou. Jak’s to viděla na plese, tak to máš ve skutečnosti. Potancuje a nechá tak. Ja, děvče, teprv uvidíš, co to jsou za ptáky, až přijdeš mezi ně. Dokud nemáš deset, patnáct tisíc, žádný si tě vážně ani nevšimne, to já ti povídám,“ rozkřikla se Cilka a vyskočila se svého místa, prudká přecházejíc po pokoji sem a tam. „Oh!“ zaťala pěsti a poškubávala rukou i tělem, jakoby opravdu stála uprostřed stáda těch beranů a bičovala jednoho po druhém. Otrávená, pro celý život zničená a přece nenasycená krev budoucí staré panny bila jí do spánků — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Věděla Cilka něco o záletech Ríšových?

Sotva. Helence aspoň nic podobného nenapadlo, protože podobné výlevy uražené pýchy slyšela už od Cilky bezpočtukrát. Ale nyní to byly kapky jedu, které jí Cilka vstřikovala do těla, jitřily její duši, kazily jí krev. Zrna, která jindy padala na skálu, nyní vzklíčila ihned.

Když Cilka odešla, teprve se jí rozsvítilo v duši. A oči její s toutéž nenávistí hleděly do prázdna, s jakou před chvílí hnědé oči Cilky bodaly ji. S ruměncem studu a uštknuté nevinnosti chápala nyní všechen dosah toho, co vlastně znamená stát se hračkou mužských rozmarů. To bylo to pravé slovo, které hledala. A Cilka netajila se ani tím, co takové rozmary jsou. Měla za nehtem několik rozhodných scén, prožitých s nebožkou svou láskou, a s těmi svěřila se Helence do poslední písmeny.

V návalu sdílnosti, pozorujíc napjaté vzrušení, předrážděnou jakousi zvědavosť své rusé sousedky, vypravovala Cilka všechno tak, jak s karamádkou promluviti dovede jenom karamádka. Po prudkém návalu odporu přešla v líčenou jakousi lehkomyslnosť, žehavé vtipkářství. Cilka se smála hlasitým řehotem rozverné holčice, Helenka v cudných rozpacích červenala se jak děťátko a modré její oči s podivným leskem rozvíraly se v celé šířce své tmavé pohádkové hloubky. Jak tmavá kola ležely ty oči pod bílým jejím čelem a s ustrnutím hleděly z vyjevené, silně zruměnělé její tváře. Na konec uražena začala sebou svíjet, rozhazovat rukama a křičela, volala, pro Boha prosila Cilku, ať už je ticho, ať přestane — co to jen povídá — vždyť je to strašné. A bylo.

Cilka odešla, ale v myslivně zanechala za sebou divokou vůni svých vzpomínek a několik pádně, ostře vytištěných vět o smutném osudu žen vůbec a děvčat zvlášť. Atmosféra ta se nevypařovala z přísné čistoty Helenčina pokoje. Zůstala všecka v záclonách, zalezla do každého kouta, všude kam jen vniknout mohl černý její stín. Helenka, ať se obrátila kam obrátila, všude šel za ní ten smutný průvod „pravd“. Nejraději by byla okno otevřela a vyvětrala čistotu své světničky, naplněnou nyní čmoudem hříchuplných slov. Doprovodila Cilku až za ovčín, zastavila se na zpáteční cestě ve stínu kvetoucích kaštanů a zamyslila se.

Všechny mladé svoje sny viděla v sobě v ruinách.

Po obědě uklidila se do své zahrádky, vyhnala Broka, lehla pod hrušku a poddala se cele čistému svému utrpení. Tož tak to všechno vypadá. Oháněla se, bránila se dotěrným těm hejnům černých much, dorážejících na ni už od rána, ale tím hůře — — —

A jen jednu jedinkou cestičku viděla z toho zmatku a ta vedla — — k němu. Na tu cestu se také vydala — — Musí jí přece říci sám, je-li to všechno pravda a není-li, jak jí to vymluví? Jak? Jak se z toho všeho vymotá?

Spolehla se úplně na instinkt srdce čistého a prostého, kterým duše lidská zbádá nejvyšší pravdu i nejnižší lež.

Odpoledne ke třetí hodině přišla do lesa na umluvené místo, sedla si do trávy a měla jakousi knížečku v ruce. Ale nedala jí Ríšovi, čekala, až si jí všimne sám. Přisedla, urovnala kolem sebe šaty, jako křídlo rozloživši je na stranu, aby nemohl sednout k ní a odkašlala si.

„Co je vám?“ ptal se Ríša.

„Ah,“ pravila unylým jakýmsi hlasem, „všechno je ztraceno,“ poznamenala a pohlédla na knížečku.

Ríša ji vzal knížku s klína, nebránila se.

„Čti,“ pravila hrdým vzezřením své tváře; opřena rukou do trávy, utrhla s křoví habrový list a prokusovala jeho žilky. Po očku pokukovala na Ríšu.

Ríša rozevřel knížku. Byl to její zápisník, ve kterém vedla denník svých záležitostí. Co bylo popsáno, bylo vytrháno a na první stránce bylo poznamenáno, že „už se vidíme naposled a že nechce být hříčkou — někoho.“

A dost.

Ríša přečetl, co psáno bylo v knížce a pohledem ptal se Helenky, jak tomu má rozumět…

Helenka rovněž pohledem mu odpověděla (a při tom překousla celý list): „tak, jak je to tam.“

Pojednou prudce sebou trhla.

Viděla, jak Ríša sebou převalil na znak a dal se do nehorázného, lesem široko daleko se rozléhajícího smíchu.

To Helenku zarazilo. Sáhla po své knížečce.

„Čemu se smějete? Dejte sem, já nechci, abyste se mně smál.“

Ríša se ohlédl, otevřel ještě jednou knížečku, přečetl si znovu, co tam bylo psáno, a dal se ještě do většího smíchu, než před tím — —

Ale když viděl, že Helenka zcela vážně trvá při svém poslání, zamyslil se a ptal se pak Helenky, nemá-li také tužku u sebe.

Měla, už přichystanou. Ríša vzal do ruky tužku a připsal odpověď. Jednoduchou, ale obsažnou —

„Na takové věci neodpovídám — mýlíte se! Ríša.“

To napsal a položil knížečku vedle ní. Pak vstal a proti všemu nadání odešel.

„S Bohem,“ pravil chladně, „ale — ne navždy,“ dodal a už mu neviděla ani těch zad, po kterých se ohlížela, aby jí přece řek’, co znamená náhlý jeho odchod. Ale Ríša uraženě vztyčil hlavu, ani se neohléd’ a odešel.

Vzpřímila se, přečetla ještě jednou jeho odpověď a nevěděla, má-li se rozběhnout za ním, odprosit a vrátit jej zpět, anebo má zůstat na místě. Že mu ublížila, už věděla, ale radosť její nad tím tak byla veliká, že lítosť neměla v ní tu chvíli místa. Kdyby byl před ní klekl a přísahami ji přesvědčoval o tom, že to není pravda, všechno, co na něho si vymyslila, je lež — nebyl by ji tak překonal a pokořil, jako několika těmi chladnými slovy: „na takové věci neodpovídám — — mýlíte se.“ Ucítila velikou lítosť nad svým skutkem a byla by nyní nevím co za to dala, kdyby jej měla zde a říci mu mohla, jak velice ho má za to ráda a jak mu nyní věří.

S pláčem přišla domů a když se nad myslivnou snesl večer, zavřela se ve svém pokoji.

Na ten den připadala právě výroční slavnosť úmrtí její matky. Z bílého bezu uvité kytice postaveny byly na klekátku a uprostřed nich visel obraz nebožky. — V bílých latách bezu blikalo červené světlo lampičky a krvavými stíny osvětlovalo hluboké vrásky její rodičky.

V pokoji bylo tma. Helenka seděla u okna a tváří obrácena do svého pokoje, nedala se ničím vyrušovati z posvátných svých vzpomínek. Rozkošná vůně šeříku naplňovala vzduch, lampička rozhazovala červené své světlo po zdích, šeříkové květy jako hvězdičky plovaly v krvi rudých paprsků. Helenka tupě hleděla na rubínovou barvu světel, ruce měla v klínu složeny, víčka přivřena a tak neživá vzpomínkami tišila v sobě neklidné svoje myšlénky. V tom se dvéře otevřely a Helence se zdálo, jakoby malé děvčátko přiběhlo k ní a podávalo jí psaní. Bylo ustrojeno do růžových šátků, vlásky mělo samou kudrlinku a vypadalo jako anděl. Vešlo a tiše zmizelo. Rychle rozbalila list a četla psaní. „Milá Helenko!“ Sotva se však nahnula a přečetla první řádek, rudé světýlko jí zabliklo v očích, víčka se jí otevřela do kořán a teprve nyní Helenka viděla, že se jí to všechno jenom zdálo. Všimla si přísné, sivé tváře nebožky v černém staromodním čepci a přistoupila k ní… „Maminko, co tomu říkáte?“ pravila pojednou Helenka a s pláčem přiklekla na kolena před obrazem nebožky své matky… A bílé křížky bezu posud tak jako hvězdy svítily v krvi rudé záře snášejíce svoje světlo dolů na rusé kadeře dětské ještě hlavy, která nakloněna nad sepjaté ruce, v přítmí šeptala své rozčilené modlitby…

* * *

Na druhý den po bouřce vysvítil bílý, jasný den.

Ríša seděl už na svém místě, když Helenka opatrně, tiše jako kočka po špičkách se kradla k němu. Byla vyzula své střevíčky a na bosko, jen v punčoškách nesla se k němu. Nic se ani nehnulo, jen listí z předešlého léta lehce zapraskalo pod tichým jejím stoupnutím. Ríša ji tušil za sebou, ale dělal, jakoby nevěděl. V tom pohnul sebou vzduch, zachřestil ženský šat a měkké, drobné prsty zavřely Ríšovy oči s obou stran. Horký, rychlý dech proudem se hrnul za jeho krk. Nehýbal sebou, tak příjemně mu bylo v teplém tom záhřevu jejího objetí. Ale divno mu bylo, že tak tiše se přikrást mohla až k němu; odpáčil jemně její ruce a podíval se jí na nožky.

Helenka rychle přisedla k zemi a sukněmi přikryla svoje nožičky. Ríša zahořel v tváři jak sluníčko.

„Nó-ó!“ vykřikla Helenka a zpod sraženého obočí slibovala mu něco tak hrozného, neposlechne-li, že Ríša skrotl ihned a byl jako dítě.

„Tam se obrátit!“ volala Helenka, sukněmi stále ještě přikrývajíc černé svoje punčošky a prstem ukazovala před něho, kam se má dívat. A zatím co Ríša trpělivě hleděl na lezoucího v trávě pavouka, Helenka vešla za keř a tam teprv vklouzla do svých střevíčků.

V malé chvilce seděli zas vedle sebe.

Ríša otočil po ní své oči a usmál se.

Na klíně jí neležela žádná knížečka…

Malá ta episodka hněvu byla jako zlatým klíčkem do duše obou. Zavřeli ji v sobě a nezmiňovali se o ní ani jeden ani druhý z přirozeného jakéhosi taktu, který existuje i v lásce; ale oba instinktivně shodli se na tom, že malá ta skvrnka zmizela navždy s povrchu jejich života a není proč, aby se šířili o ní slovy. Tím milejší jim bylo nyní světlo po první přeháňce, tím vzácnější nový paprsek tepla, pod kterým se vyhřívali nyní oba — Až posud jakoby byli v předsíni pravého ráje, zlaté jeho brány rozlétly se pojednou a nastaly pro oba nejvzácnější chvíle života všech, kteří od počátku světa až po naše dny rukou v ruce putují do velikého chrámu slavné přírody, u jehož oltáře zpovídají se pak oba navzájem z každého pohledu, každého kroku, který jeden pro druhého vykonal na cestě k sobě. Pohádka máje zapředla je oba do svých závojů a oba přehozeni jeho snem, nevěděli ani a ocitli se v zcela jiném světě, než jaký obývali zde na zemi až doposud.

Vídali se každý den i dvakrát za den, někdy až do soumraku proseděli spolu a když se pak oba loučili, jakoby se ubírali na smrť. Ale trvalo dlouho, než Helenka odložila všechny příkrasy, závoje dívčí své bázně a oddala se lásce tak, jak po ní toužila sama. Tenkrát zulíbaná, šťastná, celá jako zmámená náhlým výbuchem jeho lásky, rozpálená jako červánek, vypadla z jeho náručí. Potácejíc sebou ještě v sladké závrati posud nepoznaných radostí, div nevykřikla, jak sražená kácela se zas do rozepjatých jeho paží a celována v běhu do tváří, sama visíc jemu na rtech svými rty, dala se unášeti silnými jeho rameny. Tak vichor náhle vzbouřený poráží větve a s sebou je odnáší jak urvaný list. Nebránila se a jen bezvládně jako děcko sklonila hlavu jemu na prsou, ještě se ohlédla, ještě jednou a naposled se mu podívala do tváře, pak zavřela oči, svěsila hlavu a znenadání cítíc, jak se kolem jejích spánků rozvířený hrne vzduch, čekala, až doběhne s ní na zelenou loučku „lipového vrchu“, ležící na konci aleje. Růžová, jasná, vyběhla tu do světla a stojíc uprostřed zelených trav, úsměvem vábila zase Ríšu k sobě. Pak si oba sedli, v náručí si šeptali až do soumraku, kdy slunce zapadlo, a divili se oba, že se blíží noc.

Tak se spolu schovávali, jak srní vyhledávali ukrytá místa a vraceli se domů cestami, po kterých nikdo nechodil než zvěř.

Někdy jim štěstí přálo tak, že v lese zbyli skoro sami. Starý občas odešel na Veveří „ku správě“, — cizí sami byli rádi, když je nikdo neviděl a hajný dohlížel v lese k práci nebo obstarával správu bažantnic —

A tu se procházeli zelenými sály lesa, brodili se travou, po mechu jak po peří se nesli doubravou, jejíž půda tlumila každý jejich krok. Helenka, jak tu bývala krásná! Těkajíc jak muška zlatá hned po cestě, hned po stranách, ukryta v listí, až po kolena zasažena travou, jak se usmívala v haluzích! Jak se modraly ty pomněnkové její očí, karmín s bílými zoubky jak planul uprostřed lupení! A oba stojíce tak v osluněných stínech zelených hájů jakoby se nořili ze zelených vod, s ustrnutím dívali se kolem sebe, jak planou kmeny, bleskotají větve a nad lesy se klene tichá, modrá obloha — — — — — — — — — — — — — — — —

Chvílemi hasla všechna světla v doubravách, větve houstly, lesy smutněly, chodby se protáhly v tmavé díry krypt — ale sotva přišli o pět kroků dále, slunce odhodilo stínící je mrak a chodby se zas protáhly do světlé dálky, světla proskočila na rozvěšených haluzích, vzduch se barvil, půda chytala — hořel les! — —

Celý jeho vnitřek jakoby vyzlatil, slunce deštěm lilo se s hůry a listí jako do dlaní chytajíc tekoucí jeho svit, v ohnivých kaskádách po kmenech, po větvích slévalo na zem čistou jeho tkaň. A když vítr zavanul, celý les se zachvěl v zelených svých závojích, celý les se kolébal a houpal ve vzdušných výšinách. A les stichl zase v hořící své kráse, nepohnul sebou ani list.

Jak jasno bylo před nimi na blízku i v dálce! Tam, kde slunce nahé pohlédlo na krásnou zem a po jejím těle rozestřelo ohnivý svůj svit! Bylo tak jasno tam, že viděti bylo každou žilku lupení, každé zrnko písku, mušky, komáři i prázdnem vířící prach měl svůj vlastní jas. Tak jasno bylo na těch místech, že se zdálo, jakoby rostliny ani stínu neměly a všechno světlo propouštěly sítinou svých blan. Jak mile se tu vyjímaly skromné zvonky konvalinek bílých, vonné hvězdy mařinek, červené a fialové květy lech! A ticho všude, ticho tak, že slyšeti bylo každé zavanutí roucha, jemný chřest listí i utajené prsou vzdychnutí. Jako dvě světlé vidiny máje stáli tu Ríša s Helenkou uprostřed planoucí svatyně lesní, nemluvili a jen potichu se ohlíželi kolem sebe očima i ústy do sebe ssajíce všechnu lesní nádheru, v jejíž slávě poslouchali tu zpěv na blízku i do nedozírných dálek rozptýleného ptactva… Odkudsi z daleka z hluboka klepal datel, z blízka zaštěklo srní. Strnad zapískl usínavým tonem, pod lesem zapištělo káně. Sípot hmyzu, dudlání holubů, prudké výkřiky poštolek i hvízdání kosů, všechno se rozezvučelo sborem a slavíci, cvrčaly, střízlíci, sýkory tu jemnými a měkkými, tu prudkými a ostrými hlasy plnili světlý vzduch.

„Zase se mně posmívá,“ pravila pojednou Helenka, hlavou se dotýkajíc jeho ramene.

„Kdo?“

Ukázala prstem na drozda.

„Poňura. Když jsem šla z domu, taky se tak posmíval. ‚Kam ideš, ošubraná, kam ideš!?‘ volal za mnou. Jakobych já byla nějaká ošubraná! —“ dodala s jemňoučkým úsměvem.

V tom tichým letem sovy nad lesem přeletěl pár hrdliček. Hned za nimi se nesla žežulka a zakukala v letu.

Podívali se na sebe jako lidé, jichž myšlénky se setkaly.

„To’s ještě neslyšel žežulku kukat v letu, viď?“ obrátila se Helenka k levému svému rameni.

Ríša zakroutil hlavou.

„To jsme vysvobodili dušičku z očistce,“ pravila po té Helenka.

„To se říká?“

Přikývla hlavou.

„Když dva myslí na jedno a totéž — nebe se otvírá —“

„To jsem ještě nevěděl,“ pravil Ríša.

Helenka se zasmála — a s jemným nádechem vtipu poznamenala:

„Co pak ty — ty ještě ledacos nevíš!“ poskočila mu do cesty jako pták a vesele pohlédla mu do tváře. „Iš! — — Tu máš svou učenou přednášku!“ mluvily vesele její oči.

Pak umlkli a v tichu zmizeli za Lípovým vrchem.

Do svého budoaru v lese Helenka nezavedla svoji lásku hned. Napřed jí musel zodpovědít velikou jednu záhadu, která nejvíce trápila její mysl: má-li ji přece opravdu — opravdu rád?… A svěřila se mu nyní se vším, co jí onehdy připravilo tak trpký den. Když se pak zmínila o tom, že nechápe, jak právě ji — —

Ríša nedal jí domluvit.

„Že se ti chce, takovými nesmysly se obírat!“

„Nesmysly?“ opáčila po něm Helenka a zamyslila se. „Áá — to ty jenom tak říkáš — a co jich máš v Praze — Bůh to ví.“

Stočila po něm oči, aby přece viděla, jak se k tomu tváří.

Ale Ríša se tvářil zcela rozumně. Nechal ji domluvit a mile se usmíval.

„To ty se usmíváš, filuto… Myslíš si: blázínku, věř!“

Slza trpkosti skanula do těchto jejích slov.

Ale Ríša to všechno prohlásil za zbytečné řeči a pravil k ní, že i kdyby na krásně ji o všem přesvědčil a všechno vyvrátil, co proti němu má, teprve by nevěřila. To už je tak ženský zvyk — —

„Ostatně,“ poklonil se před ní, „slečno, já vám komplimenty pořád dělat nebudu —“

Helenka se odmlčela. Po chvilce však hlásila se k slovu zas.

„Tak u tebe tady to neznamená nic?“ pravila a dotkla se letmo čistou svojí rukou čela.

„Člověk může mít tady,“ odpověděl Ríša a také se prstem drbl do hlavy — „a o knize nemusí nic ani vědět. Tady mít, to je to hlavní,“ dodal a dotkl se rukou místa, kde mu asi tlouklo srdce. „Kdyby měl člověk v hlavě kdo ví co a tady nic — co by bylo po něm?“

„Nic —“ souhlasila s ním Helenka, ale ještě nebyla doma. Tam „ty“ v městě přece ji jenom ještě trápily a proto se o nich zmínila ještě jedenkrát.

„A může být některá, která má tady aji tady,“ pravila a dotkla se prsou i hlavy, jakoby se znamenala znamením kříže. „Jak to je?“

„Zas jinak se nemusí líbit.“

„A já se ti líbím?“ chtěla říci, ale zastyděla se a poskočila zas před ním jako pták.

„Tak já ti věřím, Ríšo,“ pravila. „Ale nesmíš mě ošidit!“ pohrozila mu prstem. „Neošidíš?“ ptala se, odhrnujíc jednou rukou před sebou větev, která jí do cesty trčela z křoví. Ohlížela se, aby jej větev neuhodila.

Byla již u svého budoaru.

„Jsi hodný,“ pravila, když Ríša mlčky zakroutil hlavou a pravil, toho že se nikdy nedočká, aby on ji ošidil.

A chtěla jej už uvést do svého ‚pokoje‘, ale nová otázka těkala jí po tváři: že by přece jenom ráda věděla, proč, proč právě ona má být tou, kterou má rád, když jiných je na tisíce.

„Kdybych to věděl!“ řekl Ríša a zasmál se. „Přece ti pořád nebudu říkat, jak jsi krásná, milá a vzácná —“

„Pšc! Krásná je jenom Panna Maria.“

„A po Panně Marii ještě někdo.“

„A—a, nic není pravda. Cilka je taky slušná osoba a co se naplakala!“

Ríša propuknul v hlasitý smích.

„Ta koketa! Tak s důstojníky jezdit po tramwayi do Pisárek a s Ovískem si při tom dopisovat, aby si ji vzal — to ona tak.“

Helenka rozevřela oči dokořán.

„Cilka?!“

„Cilka. Já ji viděl.“

Porážka Helenčina byla úplna. Už neřekla ani slova, rozhrnula křoví, poklonila se Ríšovi až po pás a polo žertovně, polo vážně uvedla jej do malé své domácnosti.

Ríša byl skutečně překvapen. Rozlila se před ním překrásná vyhlídka na daleké kopce a pod nimi ležící roviny. Stál s Helenkou na pokraji a díval se dolů do šedé dálky, kde vrch s vrchem řetězil se v mhlící atmosféře za sebou. V popředí celého obrazu, na svahu nížícího se kopce bělaly se bílé stěny myslivny, pod myslivnou černal se skrčený mlýn v chumáči vrb a vysokých topolů. Bylo odtud všude vidět do kraje, do polí, kde obílí se kolísalo a kde slunce svítilo do tichého údolí. A tak blizoučko, blízko zdálo se všechno jako na dlani: slyšeli odtud křik krocana, hrkot perliček, viděli i na dvorku, jak v záři odpoledního slunce na dříví své peří rozkládá modrolesklý páv.

„Jak se ti tu líbí u mne?“ ptala se Helenka.

„Nelíbí,“ odpověděl Ríša žertem, ale oči jeho a lehce zvlněný, v úsměvu vždycky tak neodolatelně zježený levý knír mluvil zcela něco jiného.

„Ty—y!“ odpověděla mu Helenka s dětskou svévolí a seznámivši ho ještě s jinými znamenitostmi své útulny, dala se od něho posadit na jemný mech. „Ještě jednou mně to řekni!“ pravila a uvelebila se s ním v zeleném svém ráji. Přitiskla se k němu jako dítě a bojácná, tichá hleděla do vzduchu z lesa ven.

To byl ode dneška celý jejich svět. Zde čekávali na sebe, odtud se rozcházeli a k sobě se vraceli jako den se schází s dnem, — od sebe je dělila už jenom noc. Ani Brok sem s nimi nesměl, aby je nezradil a nerušil svou přítomností posvátné jejich přísahy. Tu se odehrávaly ony chvíle, kde se ústa hledají, oči k sobě mluví a duše obou letí sobě vstříc. Měli zde svůj korán lásky, svoje zvyky, svoje zákony a řády psané rukou nejčistší. Tu Ríša opravdu zapomínal na všechno, na celou minulosť, na celou budoucnosť, žije pouze sobě, krásné přítomnosti s ní a jenom s ní. Lahodila mu čistota a plnosť jejího citu a k jeho cti budiž řečeno, že se jí nikdy ani slovem, ani myšlénkou v hříchu nedotknul.

Zachoval si ji tak čistou a bílou, bez poskvrny, jak mu ji do rukou svěřil sám Bůh. A jen si ji tak kolem prsou vždycky ovinul jak hádě a díval se dolů na ni, na drobnou svoji lásku, jak byla tichá, bojácná a snivá v jeho loktech, jak líce schovávala jemu na prsou, až je zase odkryl, uzardělé k sobě pozdvihl a ústa tiskna v její vlasy, dýchaje do sebe všechnu svěžesť a vůni panenských jejích let stále tepleji a vroucněji líbal rozpálené její čílko. — Jemné její prsty pletly se jak stříbro v černých jeho kudrnách, víčka se jí nížila v modrém úsměvu štěstím prozářených očí — a tím krásnější a snivější zdála se tu v jeho náručí, tím milejší a vzácnější byla v milostném svém toužení: bez bázně unášeti se dávala proudem divoké své duše a nechtěla už navrácení. A celá, jak byla, objevila se tu před ním, chutná jako jádro dala se mu vyloupnouti ze všech malicherných všedností a objevila se před ním taková, jak vyrostla uprostřed lesů, jak vykvetla mladá, jak ji vychovala matka země, vyhřálo ji slunce, odchovaly noci. „Líbej holubičku bílou —“ hovořily její oči, a když se tak rukou kolem krku ovinula Ríšovi, sladká jak hrozen na rtech mu visíc žádostivými svými rty, když vzhůru naň pohlédla a modrýma svýma očima pila jeho úsměvy, Ríša se divil, kde se vzalo tolik vášně, tolik krásy, tolik síly a rozkoše v jedinkém, tak mladém ještě stvoření. Sám dojat všecek se vždycky zavinul do zlatých jejích vlasů a nechal doznívat v sobě poslední dozvuky jemu neznámé posud a už tak krásné, krásné hudby lásky. Cítil jakousi prudkou, žhoucí radosť v prsou, zamilovanou mysl a duši při tom měl tak lehoučkou, měkkou a čistou jako sníh. V jejím náručí celý vždycky tál a has’, až rozmilován ptal se jednou hlasem, který na život už jenom vzpomíná:

„Jsme to ještě na zemi?“

A když Helenka s úsměvem mladé matky odpověděla „jsme“, zavřel oči zas a snil a blouznil dál. To byly chvíle, kdy duše nic o těle neví a letí pryč se svojí milou tam do výše radostného hýření, o které zpívají jen básníci. Ty chvíle nyjící lásky prožité s ní zdály se mu nyní vším za všechno, nač bez důvodů si byl dosud stěžoval, a byly chvíle, kdy Ríša sám sobě se přiznal, pro takové děvče že by skály lámal, moře vyvážel, do ohně se vrh’ pro jednu jedinkou slzu těch očí, které nyní líbal a do nich hleděl jako v modrou studánku.

Jaký zcela jiný život byl to nyní — s tou bílou holubičkou na prsou a sladkým celováním na rtech! Tu mladé jeho sny a sladké horování krve nevycházelo na prázdno, neztrácelo se v slepých orgiích, netopilo se v ničem, tu miloval, tam trpěl, tu se zveleboval, tam hynul, ba i ta jeho bujnosť zde vedla svou, ale jak byla jiná, čistá, vznešená, krásná, věnčená kouzlem ideálních souznění dvou třesoucích se duší.

Když se loučili, loučili se tak, jak se rozcházejí milý s milou jenom v nejkrásnějších povídkách.

„S Bohem,“ pravil Ríša.

„S Bohem, s Bohem,“ šeptala Helenka, urovnávajíc si ještě vlasy, které jí byl rozpletl, aby se v nich pochoval a ovinut její paží, celován jí naposled, zmizel v jejich zlatě. Pak jí klobouček sám položil na hlavu, šálem přehodil mladá její raménka a „s Bohem, s Bohem“ dávali si znova „dobrou noc“, vyprovázeli se navzájem, tiskli si ruce a nechtělo se domů oběma. Naposled se mu prohnula v rukou, naposled se přivinula k němu, hladíc jeho tvář, ještě se za ním ohlédla, ještě se za ním rozběhla, pak se zastavila a bůhví už po kolikáté se dívala, jak je daleko od ní, uslyší-li ještě jeho krok. Šťastna vracela se domů, rty jí ještě hořely, tváře pálily a prsty, stále ještě jakoby sevřeny měla silnou jeho rukou, rozčileně tiskla na spánky. Jak jí pak doma bylo nadějno a vlídno, všude jí bylo plno, na zahrádce, v síni, na dvoře, všude cosi sháněla, všude něco hledala a kudy chodila, tudy se modlila z breviáře lásky — — — laskajíc se vzpomínkami, těšila se zas na brzké shledání s ním pod zelenými stromy, na pokraji lesa tam, kde tak rozkošný byl výhled do polí.

A druhý den časněji nežli den před tím vrátila se na umluvené místo ještě krásnější, ještě růžovější, štíhlejší a její zornice, zdálo se, že rostou ještě do větší šířky, modrá jejich barva zasahovala už celou tvář. Sedla si jak obyčejně na svůj trůn, vypravovala a sama si dala vypravovat, jak a co dělali za celý den, kde byli ráno, kde byli večer, nač myslili, nač vzpomínali a jaký byl jejich sen. Když domluvili, zamyslila se a výraz štěstí majíc v očích upřela jich pohled do prázdna. A víčka zvolna, zvolna pomžikovala přes perleťové jejich rohovky, čisté, vlahé, bleskotající v přítmí podivným leskem lidí, kteří ztrácejí se duší v snivých hlubinách.

„Nač myslíš?“ ptal se Ríša.

„Ah, na nic a na všechno —“ odpověděla Helenka a jakoby se jí nedobře sedělo na mechovém trůně, zavrtěla sebou, ruku smekla s jeho krku do klína a dívala se na prsty. Pojednou jí napadlo něco živějšího, obrátila k němu svoje oči a nahnuvši hlavu vzad, opřela se o jeho rameno. A s očima tak pozdviženýma vzhůru k němu, vypravovala, jak tenkrát se vším házela, když měla na faru jít, jak dveřmi bouchala a živou mocí se bránila otci i Martě, nechtěla jít. „A zatím,“ dodala zádumčivě, „už jsem byla v pasti a Bůh ví,“ dodala s úsměvem, „pomůžu-li si z ní — — —“

A hned na to dodala:

„Oh, však já vím, že mě nemáš rád. To ty jen tak říkáš a myslíš si: ‚věř, hloupá.‘ No nechť — však ty uvidíš, co jsem já —“ Zakývala hlavou: „Jen se usmívej, taškáři, to ty máš radosť, když se ti tak zpovídám, viď? Okáči! (říkala mu okáči). Ty myslíš, že já to nevím? Ty ani mluvit nemusíš a já už vím, co si myslíš a jak v tobě je. No směj se, směj, však uvidíš, jenom za tohle jestli se na tebe dovím (ukázala rukou maličký ždibíček svého malíku), propadnu se před tebou a nevrátím se už, kdybys nevím jak potom prosil.“

„A dovedla bys to?“ s jemnou ironií pravil Ríša.

„Dovedla —“ odpověděla Helenka, zavrtěla se mu v loktech a smála se mu do tváře.

„Ale vidět bych tě přece chtěla: ale jen tak, víš, abys ty nevěděl. Přece bych ráda věděla, co děláš, jak se k tomu tváříš a co tropíš v Praze. To ty na sebe nepovíš, viď? Ne?! Tak jdi pryč ode mne, okáči škaredý.“

Odmlčela se. Do tváře jí vstoupil červánek. Pak s novým trhnutím těla zvolala:

„Víš, čím bych já chtěla být?“

„Nu?“

„Sestrou tvou. To bych pak věděla všechno. Nehnula bych se od tebe, seděla bych na stoličce před tebou a dívala bych se, co děláš. A pořád bych se na tebe dívala, pořád —“

Ríšovi byly už ty řeči fádní.

„A to už je konec?“ ptal se.

„Je,“ ochotně přikývla Helenka hlavou.

„Tak zavřeme tu knihu a začneme kapitolu jinou.“

Helenka už věděla, jaká to bude kapitola. S líčenou bázní svraštila rty, sepjala ruce a očima, rukama prosila Ríšu:

„Pro Boha ne! Ríšánku, Ríšo!“ vzepjala se s líčeným pláčem v jeho náručí, „to já se zas vrátím domů celá polámaná, poma — — Ri — rí — Ríšo!“ vykřikla bolestí, sevřela rty a žertem uhodila jej do prsou.

Ale Ríša už nedbal, jako medvěd sevřel ji v ramenou a polibky jen jen se sypaly na zarůžovělá její ouška, měkké tváře a holý krk. Pak jí zase vlasy rovnal, za ouška sbíral a v nadšení dolů pohlížel na ni, jak se stále tepleji a vroucněji tulí k němu, loktem oči si zakrývá a usmívá se jenom rty. —

Třesoucí se pak rukou pozdvihl ji k sobě výš, odpáčil její ruku a do očí se jí díval, co v nich všechno je. Ale kromě své vlastní podoby, odlesku modrého nebe s bílými oblaky a plujících po něm ptáků neviděl v nich už nic než tu bezednou hloubku rozepjatých jejich panenek a tu větvičku zelenou, visící nad ní. Víčka jemná a bílá jak lupínky kvetoucí růže zvolna padala dolů a zase se krčila vzhůru v tmavý oblouček řas. Tu míval z těch očí takovou radosť, že obrátil stránky svého románu a kapitola začala znova.

A líbal ji tak dlouho, až Helenka celá ztýraná, rozpálená hlavu bezvládně položila v jeho záloktí, rozevřela chtivě rty a vonné teplo svého dechu vysýlajíc vzhůru do jeho tváře, se zavřenýma očima čekala na polibky ostatní. Chvílemi až úzko jí bylo, jak ji sevřely vždycky mužské ty ruce, obepjaté jak železné kolem slaboučkých jejích ramen, svinula se mu v loktech, povzdychla a modré její oči vykřikly zrovna, prosíce o milosrdenství, smilování, smi-lo-vání — to že už není ani láska, to je mučení. Ale než domluvila, jakoby se lekla náhle rozjiskřených jeho očí nad sebou, zavřela zase svoje a neviděla nic, jen hlavou jako klubkem ze zlatých nitek svinutým koulela se se strany na stranu v obepjatých jeho ramenou, která milosrdenství neznala. Tu bývala jako neživá, okraje krásně vedených rtů lehounce se jí chvěly, prsa rychlými spády propadala se do těsného živůtku a zase vzhůru se výšila a vlnou se klenula v zelenavý lesu stín. A už ji netýral, jenom se díval na ni shora, jak je milá v sladkém tom utrpení své lásky, jak jí líce planou, oči spí a zoubky jak jí světlem bleskotají v ráně jakoby zakrvácených úst. V tu chvíli bál se jí skoro dotknout a zacházel s ní jako s poupětem. A byla jako anděl, který se náhle probudil, rozevřela ruce, položila je na oči, a ze stísněných prsou vyrval se jí pojednou dlouhý, blažený vzdech milých:

„Bože, jak je ta láska přece jenom krásná!“ — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Všemi těmi vzpomínkami se Ríša doma v pravém slova smyslu opíjel.

Sotva domů doběhl, už se zase těšil na druhý den, až se zase spolu vodit budou hořícími lesy, co si budou povídat, jak se budou hladit, škádlit, milovat, mušky jak jim sedat budou na šaty pokryté lesními stíny, mechy tlumit budou každý jejich krok. A na duši mu bylo tak líbezně, do smíchu, do zpěvu, lehký byl jako vzduch, v těle pružný jako míč: uhodit jím a byl by vyletěl, vysoko až tam, kde lítají jen ptáci. „Bůh ví, umí-li čarovat či co — —“ divil se sobě sám. Jak si tak ustlala v jeho hlavě, zahrabala se do všech jeho myšlének! A mysle ještě na ni s úsměvem si sed’, s úsměvem zase vstával a celý jakoby se znovu byl narodil — šťastný, bujný jako mladý oř, cítil v sobě dva a ti se objímali, líbali, kolem krku se drželi a tančili, jeden přes druhého výskal a jásal až nad rozum. A byly to tytéž přeludy duše, jakým se poddával tenkrát, když od „Štajgrů“ chodil domů, v rozjařené obraznosti armády ved’, národy potíral, v purpuru líhal, odíval se zlatem a cestou Helenku nosil, jako děcko do výšky jí házel, v letu chytal a v loktech ji kolébaje smějící se tlačil k sobě, tváří ukrytou mu na prsou, s nožkama rozpustile bijícíma do vzduchu. Dítě s dítětem si hrálo v tu chvíli a těžko rozsoudit, které z těch dvou srdcí bylo šťastnější.

A když stichl, sedl zas, svinul ramena, přivřel víčka a aspoň o své lásce přemýšlel, když nemohl k ní. A tu cítil vždy, jak se mu teplounko rozestýlá po celém těle, vřelá vlna jak se po nohou mu krade vzhůru, zachvacuje boky, naplňuje prsa, zaplavuje krk. Mysl se mu začínala mást, slova se pletla na mysli a tělo neseno na měkkých vlnách sladkých závratí půdy pod sebou cítilo a necítilo, jen si hovělo v mírném tom zmámení smyslů, kde není života, jen jakési tuchy se potácejí něčeho, co není a přece může být. A Ríša Bůh ví až kam by se byl vznesl v mladistvém tom putování do nadpozemských radostí — — kdyby sebe menší ruch jej nebyl probouzel a nestrhoval na živou zem, k malému jeho stolku, na který vždy rukou udeřil v bujné rozmařilosti své krve, stiskl podpěru křesla, až pod prsty mu zapraskala vyschlá jeho kůže a zahaliv se v hrozné oblaky své neodlučitelné cikánky, svinul se zas na pohovku, aby snil a snil zas třebas do rána.

„Iš! — co vyvádíš!“ pravil sám k sobě a dal se do smíchu, probudiv se z omamných svých snů. —

Co mu bylo nejmilejší — byla krásná, nestrojená její řeč! S takovou láskou, s takovou živou a plnou ryzostí slova i citu nemluvila s ním posud žádná. Tak srdečně s ním rozprávěla, každé slovo jakoby ze dna duše vybírala a obestřené dívčím půvabem vysýlala k němu z úst. V proudu její řeči hlava sama pozbývala vlády, sama klesala jí do klína a poslouchala, co že to povídá tam ta nahoře nad ním. A jako mladá matka, když se obírá prvním dítětem své lásky, oči její dívaly se shora na něj, ručičky se nad ním rozkládaly, hlava její se nakláněla a červené její rty se kroutily v rozumný jakýsi úsměv. Hovořívali o Praze, o cestách, o dětských letech, o všem, co jim na mysl přišlo bez ladu a skladu — a on i ona viděli si na očích, jak rádi se navzájem poslouchají, jak se oba diví a očima žasnou nad každým slůvkem pamětí obou, pokud jim zůstalo neznámým. Vypadal vždycky tak vážně, když ji poučoval nebo kázal o svých názorech „o životě, lidech a smrti“, až jí bývalo do smíchu. Už ji netísnil svou učeností, rozmarná její mysl obracela ji ve vtip — — — — — — — — — — — — — — — — —

Viděl ten smích v její očích, ale neurážel ho, naopak byl mu něčím, co raději měl než cokoliv jiného na světě.

Tak žil jako ve snu, přecházel domem jako opilý a za nic na světě nechtěl vystřízlivění. — A kdyby nebylo těch Kaček, které mu nahoru nosily jídlo, měly silné tvrdé rulíky kaštanových vlasů a nové, kypře naplněné kacabajky upjatě sevřené v prsou, kdyby nebylo kostela, do kterého jej hnali kuchařka a strýc, byl by snad ani nejedl a nespal a byl by jen blouznil a vzpomínal, byl by se věčně tak vyhříval v čarovném onom kruhu srdcejemných vzpomínek na ty dobré „její“ oči, na ty divné, mladé její způsoby, na ni celou, plachou a čistou v jaru lásky, jak se k němu tiskla a celou jeho duši pila očima i ústy. V tu chvíli nic neviděl kolem sebe a když se i přemáhal a nutil se myslit na něco jiného než na tuto „novou svou slabosť“ — jak sám o sobě se vyslovil v střízlivější náladě mysli, díval se sice na roh stolu, na podlahu, na židle, chytal mouchy procházející se po stěnách, krmil pavouky, kterých už měl na starosti ale padesát, divil se, kde se tu všichni nabrali, jak sem přišli, viděl i toho hliněného psa na kamnech, bílý zadek koně na začouzeném obraze, červený pláštík rytíře v oblacích válečného kouření, vyložil se i oknem ven a díval se na osvětlené stěny kostela, jak tak divně svítí v odlesku bílého máje, v kostele slyšel, jak za zády mu hrají varhany, jak děvčata a stařeny zpívají ve sboru s muži, všiml si i starého Klajby, jak si brejle vytírá a opíraje se o hůl, obrácen ke zdi, třaslavým zpívá hlasem, cítil, jak se mu prsa pozvedají a z hrdla i jemu se dere několik pohnutých tonů, ale pojednou nahlédl dolů mezi urovnané lavice a už neviděl nic než ty dva světlé lelíky vlasů, které se tam pod kazatelnou pod sv. Annou leskly ve stínu bílého letního kloboučku se zelenými stuhami a červenými květy. A myšlénky už zase se mu stěhovaly ven, ven z chrámového klenutí, pod širé nebe, zelený svět, tam v ten tichý „jejich“ útulek na pokraji lesa s výhledem na bílé zdi myslivny a zalehlé řetězy kopců. Jak se mu to všechno zdálo daleké, daleké a neuvěřitelné skoro zde na tomto přísném místě! Živou mocí si nedovedl představit, že to tam dole sedí a nábožně se modlí ona a že by to byly tytéž dlouhé, svatě nyní skřížené dvě ruce, s kterými si ještě včera hrál, prsty na nich překládal a celé je slíbal, když křičela, že už „to bolí“… A když si zde v kostele, před tváří Boha, v hukotu varhan a vážné písni lidu vzpomněl na všechno, tam na ty pletence dole, ve kterých už tolikrát byl spočinul svou černou hlavou, když si vzpomněl na ty zulíbané její rty a ty oči, ty oči a to líce, ty ruce a ty tváře, smějící se zuby a běloučký krk, když si zde připamatoval všechny ty milostné výjevy, které již zažil a jiné, které si teprv maloval, když ji tu viděl před sebou celou od hlavy až k patě jinou, nábožnou a ustrojenou v zcela jiné, jakoby jen do kostela předurčené šaty — — zdálo se mu to všechno nemožné, všechno mu připadalo jak polosen a zdání něčeho, co bylo snad a už není — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Při těch myšlénkách Ríša nemohl v sobě potlačiti tísnivý jakýsi pocit lítosti nad něčím, co zůstat mělo tajemstvím a stalo se skutkem, lítosť nad klečící tam dole světicí, s které strhal andělský šat a oblékl na ni jiný, vezdejší šat světský. Byl to pošetilý nápad, ale byl čistě jeho. Když si vzpomněl, jaká byla před tím a jaká byla nyní, nedovedl se ubránit tomu vědomí, že je škoda toho dítěte i pro něho. Jakoby se díval na utržený květ. Byť i kvetl sebe výš a na nejsráznějším místě, musil jej mít a měl, ale když utržený zdobil jeho prsa, bylo mu přece jenom líto, že jej vůbec kdy trhal. Po čistém sněhu objevily se první lidské šlépěje, s kvetoucího stromu padal první květ. Voněl ještě, ale nelákal už víc, nepřístupný, nadsmyslný svět zmizel a příroda čekala na vážnější, opravdovou lásku k ní v kteroukoliv by to bylo dobu její krásy… Choulostivé stavy duše, ale jsou a Ríša zapomněl, že v nich projevil všechnu míru svojí lásky; dovedl se vůně napit, ale milovat ji a při sobě chovat jako talisman — — to byl práh neznámého jemu posud světa, na kterém se tolik lidi zastaví a neví, kam vykročit dál. Zastavil se i on…

První příznak nudy v lásce, ale také záře nového svítání. Jedni zaraženi novým, nezvyklým jeho světlem potácejí se do mrákotných snů zase zpět, druzí pevnými kroky jdou ku předu, aby svedli první, ale rozhodnou bitvu s životem. Mnoho poražených, málo vítězů, nepatrné kousky svěží země uprostřed nepřehledných pouští Sahary. — A Ríša, když si později vzpomněl na nepatrný, nenápadný, ale nezapomenutelný tento okamžik, věděl už, ale před tím nikdy by byl neřekl, že v nepatrném tom zákoutí své duše skrýval pařeniště, kde zárodek jeho štěstí vyháněti začal na plano. Vyhrál-li v tu chvíli nebo nevyhrál, zatím nevěděl, — ostatně přednější je otázka jiná: mohl-li vůbec vyhráti.

Měl Ríša Helenku rád?

Po tom, co předcházelo, mohl si Ríša říci, že měl. Ale je nám nesmírně líto, že na jeho blouznivé stavy duše a snivé vzpomínky ani tu nic nedáme. O nějaké pronikavé síle citu, kterou příroda skryla do srdce lidí a která přetrvá často i šediny a hrob, o tom všem se strany Ríšovy prozatím řeči býti nemůže. Ta jiskra obapolné víry v sebe, kterou si instinktivně vyznávají obě pohlaví, doutnala sice také v něm jako snad v každém člověku, ale aby na plno vyrazila a svým ohněm zachvátila jeho celého, jak tomu bylo u Helenky, toho tu posud nebylo a bývá ponecháno osudu a povaze obou, roznítí-li se ohýnek v neuhasínající žár.