Pohádka máje/X.

Pohádka máje Vilém Mrštík
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 286–324. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tenkrát, kdy Helenka už rozbírala každé pohnutí Ríšovy tváře, kdy v bezesných nocích od sebe odháněla svůdné jeho vidiny, — Ríša sám rozvalen na židli při otevřeném okně korridoru, věnčen kroužky modrého dýmu, který se mu dvěma proudy vinul vzhůru zpod pokřiveného víčka cikánky, bavil se lehkými těmi beránky dýmu, jak podivné tvary na sebe berou, po tvářích se stelou, chvíli se kolíbají, chvíli se třesou, pak vzhůru se vzdouvají a pěnivými vlnkami mizejí jak v zimě vzduchem se rozplývá vypuštěný dech.

Když dokouřil, vstal a šel chytat mouchy. Shrnul je všechny malíčkem na jednu hromádku a šel jimi krmit pavouky. Měl jich na starosti jedenáct. Všichni už byli vykrmení a „silní jako lvi“.

Helenku ignoroval.

„Fu,“ bafnul dvakrát, třikrát a celý se vždycky shroutil na židli studem, když si připomněl, jak to vypadal, když jej velebníček poslal do myslivny s pozváním. Jakoby o rozum byl přišel: dvěma skoky vylítnul do svého pokoje, Kačku ve dveřích div neporazil a honem, honem, kde má klobouk, kde hůl, kde boty a ty světlé, nové šaty…

Kačka, v jedné ruce smeták, v druhé lopatku — smála se ve dveřích.

Za městečkem, když kovárnu přešel a minul kříž, jakoby jej bičem švih’ — v minutě byl na lukách a odtud z dálky už vidět bylo černou korunu babice a bílý sloupek komínu —

Jakoby měl v rukou vzácný nějaký peníz, zkoušel jej, je-li pravý; ale nerozmýšlel se dlouho, a jakoby už byl jeho, strčil zlato do kapsy.

A zatím — —

To už nebylo jen kývnout a — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ty neodolatelné knírky, na které se mu navěsilo vždycky několik „mušek“ najednou, ztratily tentokrát svou přitažlivou moc, schlíple visely mu dolů a Ríša s hanbou přiznal se k své celé porážce.

Viděl už mnoho krásných děvčat, skvostné exempláře měl i v rukou, ale to — to, co se mu přihodilo dnes…

Dýmem „cikánky“ zahalil své rozpaky.

A provedl přece útok podle všech pravidel troubadourského umění, nevěděl opravdu, co by si vyčítal…

A tak to dopadlo!

Co dělat, sáhnul do kapsy pro vzácný kov a vrátil jej tam, odkud jej vzal.

„— žábě pitomé, snad nemyslí, že poběhnu za ní?“ — — — ulevil si drsnou poznámkou, „snad nečeká dokonce, že ji přijdu na kolenou prosit!? A juž!“ zasmál se a zdvihl bradu pyšně vzhůru —

Prošel se několikrát sem a tam.

„Fi,“ bafčil otevřeným oknem do dvora, a zlořečil té chvíli, že se do myslivny kdy vydával.

A ta Marta taky se nějak pitvorně usmívala, když ty macešky přinesl v kornoutku.

„Snad nejsou smluveny!?“ napadlo jej a Ríša mrzutě otřípal prostředním prstem, který si připálil, stlačuje v dýmce dohořívající popel cikánky…

Byl večer, den na to, kdy Helenka seděla u svého okna a pohlížela ku hvězdám —

Vystupoval měsíc.

Ríša měl dvéře otevřené a prudce přecházel po pokoji.

Předměty vrhaly za sebou dlouhé husté stíny, na podlaze zdála se ležeti plocha roztaveného zlata. A jak tak Ríša přecházel, chvílemi vždy šlápla do ní svalnatá jeho noha, zamihla se světlem a zmizela v temnu.

Pojednou vynořila se ve světle Ríšova postava celá a rozkročená zastavila se na prahu.

Oknem ode dvora vidět bylo na vystupující desku měsíce. Hvězdy širokými body plápolaly v modru.

Ríša díval se na silný sloup záře, která oknem vnikala do jeho cely — — — Cikánka mu vychladla, odložil ji stranou. Sednul si na pohovku a vzal hlavu do rukou. Tak jakoby se mu zdálo, že něco vážnějšího, svátečního rodí se v jeho prsou —

Ale hned to bylo pryč. Odbyl tu myšlénku s úsměvem a rychle sáhnul po dýmce, kterou byl odložil za divan. — „Nesmysl“ — zasyčel, zapaluje cikánku, a přecházel znovu tam a zpět, od okna ku dveřím, pak zase k oknu a rozšlapoval rozlitou tu skvrnu u dveří, která se zatím posunula o poznání dál.

Jen jako ze zvyku ohlédnul se cestou po lůžku, které bílé v stínu čekalo.

Nechtělo se mu spát.

Bylo ticho po celém domě, přehlušované jen dechem dole frčících koní — po celé zemi svatá zář. Od rybníku až sem doléhal chorál žab.

„Jak povídám, žábě je to ještě — pulec, ani sama posud neví, co je,“ pravil sám k sobě a odhodil od sebe řetěz nepříjemných myšlének, které se mu jak galejníku neustále věsily na paty.

Zastavil se a opřen hlavou o veřeje svého pokoje, pohlížel oknem na měsíc.

„To je mraků, to je mraků! Odkud se jich jenom pořád tolik bere! Malé velké, tmavé světlé a jak divné tvary na sebe berou! Hned vypadají jako zvířata, hned zas jako vlny a konce jim není!“ — pravil a chvíli jej opravdu bavily přelívající se změny křídlatých příšer s ocasy potrhanými, bílými hřivami a zarůžovělým břichem. A měsíc svítí, bije se s nimi a všude tak jasno, číst by mohl člověk, špendlík kdyby utrousil, také by ho našel — — — A Ríša podivil se síle měsíčních paprsků, které tak všechno pronikají a noci mění v bílý den.

Otevřeným oknem zavanula k němu vůně trávy, svěží výdech obilí.

„Všechna česť — krásná noc!“ pravil k sobě Ríša a liboval si ty hvězdy na nebi, ticho, jasno i tu snivou nádheru v zahradách. „Opravdu svatá noc. Nic se ani nehne, všechno spí a jen ze stájí je slyšet zdravý oddech dobytka“ — — —

Ríša obrátil se zase k měsíci a divil se, proč mu nikdy není vidět také zadní část; vždycky jen tu zelenou podobu mrtvolné masky s prázdnými očními důlky, vyžraným nosem a dutinou širokých úst; tak ji vídal od dětství. To ještě nikdo nevyzkoumal, proč to tak je. —

A Ríša ztrnul na chvíli v nedostupných krásách astronomických sfér — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„A to už, myslím, nikdo ani nevybádá!“ dodal a skončil svoje rozjímání tím, že na měsíci hledal sv. Josefa, jak na housličky hrá, pastýře s holí, jak pase ovce, symbol lásky v podobě milenců dvou, jak se objímají a líbají před tváří celého světa!

Nenašel ani sv. Josefa s Ježíškem, ani pastýře s holí, ani dvou zamilovaných, — za to ale byl opravdu rád, že se zbavil hloupých myšlének na to bledé škvrně — — —

Ale sotva to vyřek’, už tu byla jedna z nich a ta z těch nejhorších. Jak mu uskočila tenkrát s cesty, jako před nějakým ohavou. Jak Martu strhla s sebou — — —

Zaklel, obrátil se zády k oknu a pofukuje stranou, zahleděl se na svůj vlastní stín. Táhnul se už přes celý pokoj a se zlomeným krkem ležel na zdi.

„Oh, já ju skrotím!“ pravil Ríša nahlas a natloukaje dýmku novým tabákem, dodal: „já jí zahraju, že to jakživa ještě neslyšela a slyšet nebude! A kdybych v křoví na ni číhat měl, den se dne, od rána do večera kdybych měl na jednom místě stát, nepopustím, nepovolím, až se jí dohlídám. A pak si něco řeknem, slečinko!“ — —

A přelomený krk se zase narovnal, hlava stínu sklouzla po zdi na podlahu a nohy rozkročené v podobě trojhranu propouštěly na zem odlesk měsíce.

„Kdyby to byla velkoměstská nějaká dáma, která dvoření pánů přijímá, jakoby poslouchala svého lokaje — — ale to!… Co tomu může být? Šestnáct let — — — a už koketuje, myška nedobrá — — —“

Kouř hrnul se mu z nosu i z úst a z cikánky najednou v takových strašlivých oblacích, že hlava jeho na okamžik zmizela a ve světle stál jenom jeho trup a kousek krku. Hlavu jakoby mu někdo sťal.

„Nu, jen koketuj, — koketuj; ale chytře, abych já to nepoznal!“ zasmál se Ríša plným smíchem hlasitého svého barytonu, který se divně rozléhal v mlčenlivé prázdnotě klášterní jeho cely.

„Kdo by vás ještěrky neznal, draho by vás zaplatil!“ — a jakoby odbyl hlavní předmět svého rozjímání, rozhlédnul se po svém pokoji. Zavadil pohledem o vysoké zdi kostela přikrytého do pola stínem farního stavení. Konečně se zastavil na bílém zadku koně v černém rámu, na kterém seděl rytíř s purpurovým pláštíkem. „Podivný obraz“ — — —

Hodiny bily jedenáctou. Návsím rozlehnul se dlouhý, smutný hlas ponocného. Táhle, dutě nesly se tmavé jeho tony jasnou, vesele ozářenou nocí, až dozněly dlouhou, poslední vlnou.

„No, už je čas!“ pravil Ríša a začal rozpínat vestu. Ale nemohl se odtrhnout od krásného divadla, odehrávajícího se v tu chvíli na nebi.

Měsíc čistý a jasný minul poslední chumáček oblačných peřejí a jakýsi daleko menší vyhoupnul se lehce do širé noci. Jedna jedinká hvězda na blízku putovala s ním — — — Stíny se krátily, paprsky už skoro kolmo dopadaly na rozložená křídla střech. Stromy v zahradě ověšeny byly jiskrami.

— „To jsou divné stromy“ — pravil Ríša, „vršíčky klátí a vítr žádný není — Bůh ví, co jim to napadlo. A hezky to vypadá — ty lampičky rozvěšené v haluzích — ty stíny, ta noc — lesy, nebe — zlato — Pěkné je to — — Ani spát se člověku nechce!“ dodal a s rukama v kapsách postál ještě chvíli v otevřených dveřích.

Ani hezká se mu už nezdála — — Pod průzračnou pletí sněhobílých jejích skrání vypátral i stopy pih —

„Slušná je, ale krásná!? — K tomu, slečinko, chybí ještě daleko, daleko! Hlavu má žlutou jako kanárek, ručičky to má, krejcar by se do nich nevešel, krček jako housličky a když mluví, jakoby pět počítat neuměla. Ni — ni, ni, perličky, slepičky, pejsek — a to je všechno, co umí, o jiném s ní člověk promluvit nemůže.“ A byl by se přece rád s ní o něčem rozhovořil, něčím ji pobavil, tak nějak vtipně, zábavně — ale to nic, nic —

Ale pojednou se začervenal až po uši.

Právě ty vlastnosti, které jí vytýkal, zdály se mu čímsi jako pelem celé její bytosti.

To už nebyly ty zlaté, pentlemi a krajkami zdobené sítě slečen Melanií, do kterých vždy zapadnul a zase se z nich protrhal jako z pavučin — — Zde jej nikdo nevolal, nikdo nelákal slovy, pohledy, smíchem — A přece se cítil být zapleten, zamotán, svázán — —

„Svázán — svázán — to je to pravé slovo“ — vykřikl skoro nahlas — „teď se hni! můžeš-li…“ dodal a zde se pokřtil takovým jménem, které z důvodů slušnosti a šetrné úcty k němu není možno ani vyslovit — „Hni se!“ soptil v duchu, a konce nebylo těm přeludům jedné a téže podoby — Vzpomněl si na ni, na takovou, jak ji znal, jaká byla v hovoru, v tanci, jaká byla, když se smála a s ním se hašteřila o každý květ.

„Inu zlato, ryzí zlato — punc!“

„A ta naše zahrádka, kdybyste věděl, jak ta je krásná! A nikdo do ní nesmí nik — do — — Jenom já!“ —

Celá její duše byla taková — — — Zahrádka, do které nikdo nesmí —

„Dobrou noc, zlatovlásko!“ zažertoval pojednou Ríša a zavřel dvéře za sebou, svléknul se a všechen rozmazlen ještě svými vzpomínkami ulehnul do chladného lůžka.

Usnul za chvíli.

* * *

Jak se vyspal a oči otevřel, slyšel už z dola kanárka zpívat, viděl modré nebe, bílým světlem naplněný vzduch.

Z návsí biče práskaly, vozy vyjížděly do polí — slunce se opíralo o bílé zdi kostela.

Hlavu měl jakousi přetíženou, zmořenou.

Po celý den nebyl k ničemu.

Tak mu bylo jako v Praze, když prohýřil noc —

A přece spal a tvrdě spal!

Vyšel si na procházku do polí. V lese se ohřál na výsluní, sednul na měkký mech a „hojil se“; ale vracel se zase takový, jak byl ráno vstal.

Chvíli pokuřoval — leč i to jej omrzelo. Hodil dýmkou do kouta, odepjal límec a za bílého dne převalil se do lůžka. A hřešil v duchu na strašlivou nudu venkova.

Až na večer zas hodil klobouk na hlavu, zapálil si cigaretku a šel: kolem kovárny a kříže, do zelených polí, na luka, směrem, kde stála babica černá.

Tak i druhý, třetí den ploval tmavý jeho klobouk zelenými lány k vyklenutému kopečku pod dubovým lesem, kde za linií kopce vykukoval bílý komín myslivny — — Ale marně obcházel Ríša kolem myslivny, marně ji po lese hledal —

Pod Helenkou jakoby se země byla propadla, zavřely se nad ní vody —

Vzdal se už naděje a vší silou svého ducha zahloubal se do paragrafů „otrockého práva“ Římanů.

Následujícího dne čekal znovu a v římském právu přivedl to až na str. 115. — ale odměny své práce nedočkal se ani tentokrát.

Šel opodál myslivny — ale ani tu jí nespatřil.

Jenom pes na dvoře zaštěkal, zavřeštěl páv, slepice s divokým křikem sletěla s bidla.

A zas ticho po celém domě, nikde ani ohlasu.

Zdálo se, že všechno v domě spí. Na šedém dvoře viděl jen sluncem přecházející hřebínky slepic, bílé krky hus, žluté lopatkovité zobáky káčat. Kuřátka se choulila ku dveřím stáje, v kuropění krůt a krhání perliček slyšet bylo známé hrčení chladně žbluňkajícího korýtka.

Helenka, jakoby věděla, kdo obchází kolem, neukázala se z domu ani na krok —

Celý jeden den Ríša přece obstál doma. Zapálil si svou „věrnou“, přistrčil paragrafy až pod nos a studoval.

Ale tichým soumrakem přece se vybral „aspoň na polovici cesty“ — — —

Byl krásný kvíčerek, obilí příjemně vonělo, cesty suché a teplé jako stuhy světlé vinuly se údolím.

Byl už skoro večer, když došel k myslivně.

Kouřila. — Ticho leželo na nivách, v bledězeleném prostranství západního nebe dohasínal den. — I ten vyšel na marno.

A bylo po statečnosti jeho duše.

„Co jen to ze mne udělala, co jen to ze mne udělala!“ naříkal ve večerních hodinách. Jako šestnáctiletý hoch bral hlavu do rukou a nevyznal se v ní. Věděl dobře, že by měl nechat marných všech otázek a vyčkat chvíle příhodné; kdyby to jen dovedl! Jen den, dva dny — ale tu cítil, jak plove celý v neklidném jakémsi proudění z jednoho stavu duše do druhého, v neustálých změnách trpkosti a smíchu sama nad sebou, — — v celém tom shonu obžalob na sebe, na ni a nejvíce na prokletou onu chvíli, kdy mu napadlo vůbec na venkov jet. — Míhaly se před ním obrazy, myšlénky se mátly, celý jeho život splýval před ním v ohyzdný kal.

A cítil, že ze všeho toho není jiného východu, než promluvit s ní, vidět ji, slyšet a třebas to byl okamžik jen — musil být s ní —

Následujícího dne seděl zas na číhané.

Z úkrytu křoví viděl revírníka, jak od myslivny třešňovou alejí ubírá se k lesu. Viděl Baryho, jak se svěšenou hlavou přešlapuje za ním; viděl i starého hajného, služku vracející se z lesa s nůší požaté trávy na zádech, viděl i pasáka, jak loudavým krokem ubírá se k ovčínu; i Marta vyběhla před hrazení dvora a svolávala drůbež — —

Jen Helenka nikde.

Už nevěděl, co si počít má, a jak hladový vlk dorážel až k stavení. Opatrně se rozhlížeje kolem sebe jako zloděj, není-li nikoho na blízku, přikrčil se za plot a díval se dovnitř…

Ale mimo drůbež, děvečky drhnoucí nádobí a Martu, obšlapující po dvoře, neviděl ničeho.

Až jednou — šel kolem svobodně, nekrčil se za plot, tvářil se, jakoby z lesa šel kolem myslivny k mlýnu; ohlédnul se cestou na pravo, směrem, kde bylo okno —

Nohy pod ním zdřevěněly, ruka učinila zmatený pohyb po klobouku. Ale než rukou nahmatal střechu, zmizel přelud a v okně zdálo se jen, jakoby se cosi zlatem oblýsklo. Hned na to rozlehlo se domem prudké, rychlé zabouchnutí dveří.

Ríša stál a krve by se na něm nedořezal, jak byl zsinalý a bílý.

Když vykročil, cítil, jak nohy nejistě pod ním hledají půdu, svaly se na něm třesou a po zádech probíhá mrazivé chvění.

Všechnu krev ucítil zase v hlavě.

A byla strašna pro něho následující noc. S večerními stíny padnul na něj divoký stesk. Když ulehnul, jakoby ani na zemi se necítil, ale v pekle. Probouzel jej sebe menší ruch. Na chvilku jakoby se mu zdálo, že usíná, ale pohnulo se cosi a Ríša vyletěl, chvěje se na celém těle jako list. Tělem, zdálo se mu, že leží v kopřivách, hlavou v ohni. A hodiny bily. Slyšel jednu za druhou, jak ponocný troubí, na lavičce za farou „chlapci“ zpívali milostnou píseň — Ze zahrady slavík zpíval s nimi a mísil svoje zpěvy do jejich slok. Teprv když ponocný odhlásil jedenáct, přestali — — a po návsi rozlehlo se hrobové ticho. Jen stromy chřestily na dvoře, v oknech se třáslo sklo. Kdyby list se byl převrátil na stole, byl by jej slyšel, napjatý měl každý nerv… A vzpomínka za vzpomínkou hrnula se k němu… A všechny se týkaly jí, upřádaly její obraz, předváděly ji. — Odvrátil od nich mysl a nechtěl vzpomínat… Jen usnout si přál, usnout a zbavit se těch stvůr, jak si je vytvářel sám. Jak bouchla těmi dveřmi, jak sebou škubla a prchla! Ani vidět ho nechtěla! Tak jí byl odporný! — Hodil sebou na levou stranu ke zdi a začal se na sebe i zlít. Ale srdce přimáčknuté nemělo dost místa, za chvíli zas ležel jako plást. A horko mu bylo, horko a dusno i při rozevřených dveřích, které byl v zoufalství rozhodil dokořán. Na chvíli zavanul vždy na něj vzduch a tu mu bylo, jakoby se někdo rukou dotkl jeho čela. „Ne, to jsem si nikdy nepomyslil! Tu noc mi draho zaplatíš, můro!“ zahrozil v noc. A krotil se, nemohl-li by přece spát. Nepoznal posud nikdy nic podobného — a teď už ji znal, tu lásku. „Tož taková ona je! Pěkná je! Zmítá s člověkem jak s hříčkou a dělá z něho…“ Nevěděl, co z něho udělala nová ta moc, jen cítil, že tomu musí býti konec, konec — „Láska je krásná radosť!“ slyšel někde nebo čet’ a Ríša se zařehtal na svém lůžku strašnému tomu nesmyslu. „Radosť!“ — a příjemná jakási úzkosť rozlila se po jeho těle…

Převracel hlavu se strany na stranu a nikde jí nebylo dobře. Bila už hodina s půlnoci, ke druhé zakokrhal kohout. Viděl, jak se probouzí den, za tmy ještě klekání jak zvoní, pastýři na úsvitě troubí na pastvu. Dole vstávali. Pastvec vyháněl bečící kozu s kůzletem, po dvoře honil kdosi kuřata a řezal jim život… Na spánek nebylo už ani pomyšlení. Až k sedmé zdřímnul, ale zvonek jej probudil, svolávající ku mši. A den jej vítal zrovna takového, jako jej na večer byla položila noc.

Ráno hned sedl a v pevném odhodlání, že tomu všemu rázem učiní konec, vzal do ruky péro. Cítil, že jí musí psát. Ale co a jak? — Neměl v sobě ani myšlénky, ani citu, vzal do ruky knihu a odhodiv péro, čtením v sobě ubíjel tesknotu, která naň dorážela po celou noc. Za chvíli kniha ležela zas na stole a pohled jeho utkvěl v rohu pokoje, odkud na něj pohlížela běloňadrá cikánka. Ani té cikánky se mu nechtělo.

Celé dopoledne proseděl tak v tichu, pohlížeje s útrpností sám na sebe. Po obědě vyšel na dvůr sednout si pod kaštan. Byl tam sám s malými kuřaty, která mu ochočená lezla po klíně a čekala, až je jako každý den krmit bude chlebem. Setřel je s klína a vyšel si před faru mezi akáty. Ale kde byly ty odpolední chvíle, blahé přílivy a odlivy veselé prázdně, kdy pastýř troubil na celou ves, karabáčem sháněl a vyháněl na pastvu skot, kdy vrata se otvírala, vrata se zavírala, vozy hrčely, sedláci hřmotili a dělníci s hráběmi, kopáči na silných ramenou ke dvoru se sbíhali čekajíce drába. Pro všechno ztratil zrak, pro všechno smysl… A náves byla přec zrovna tak rozmarná a milá ve shonu a práci jako kdykoliv jindy; čelenky koňů také tak svítily v slunci, vlaštovky se přenášely v nedohledných výškách, ze stromů lítali vrabci — ale kam se poděla ta duše všeho toho, kdo rozbil to zrcadlo v ní, ve kterém se ještě do nedávna vzhlížel všechen ten malý svět?

Sednul do besídky a psal Helence. Když dopsal, vzal do ruky psaní a četl ty řádky psané rukopisem velkým a srázným.

„Milá slečno Helenko!

Odpusťte mně důvěrné to oslovení, vím, že nemám k němu práva, ale nemohu si odepřít, abych aspoň jedenkrát Vás neoslovil sladkým tím jménem, pro mne bohužel osudným.

Jdu k Vám se svou zpovědí a prosím Vás, nezavírejte očí přede mnou. Vytrpěl jsem pro Vás dost, ale to, co trpím teď, přesahuje už všechnu míru. Odhodlal jsem se proto, že před Vás předstoupím a všechno Vám povím, jak to ve mně leží tíhou nepoznaných dosud bolestí…

Svěřuji se do Vašich rukou a Vy už se mnou naložte, jak se Vám zlíbí…

Helenko! Co Jste to se mnou udělala? Vždyť já pro Vás nespím, pro Vás ani nežiju, pro Vás se trápím; kudy chodím, tudy myslím na Vás a není chvíle, ani myšlénky, aby zasvěcena nebyla Vám. Poraďte mi, povězte mi, čím to všechno je? — A to už není den ani dva dny, ale týdny, celé měsíce, co tak sedím sám nad sebou a v duchu rozebírám každé Vaše slovo, každičký Váš vzhled. Co se jen já na Vás navzpomínám, co děláte, nač myslíte, čím se obíráte, spíte-li už nebo ještě bdíte a kdy Vás uhlídám? — S každým drobtem svého světa nesu se k Vám a tím se tak těšívám celé hodiny.

Ze všeho nejhroznější snad jsou už ty noci. Ty noci, ty noci, Helenko — nepřál bych je nejhoršímu svému nepříteli, tak jsou nekonečné, dlouhé k zalknutí. A nebude líp, dokud s Vámi nepromluvím, do očí Vám nepohlédnu, neuslyším slovo Vaše poslední — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Helenko, Vy nemáte ke mně důvěry, já to vím…

Ale Vy nevíte, co bych za to dal, kdybych si ji u Vás získat směl… Ale neznáte mne a já Vám proto nezazlívám —

Suďte Vy si tedy o mně, jak už chcete — já se svým rozhodnutím déle se už nosit nebudu. Ať se děje co děje, nebojím se to vyznat před Vámi a vyznám se z toho rád… Mám Vás Helenko rád — tak rád! — o tom Vy nemáte ani tušení…

Jak je ve Vás, Bůh to suď… Ale ať tak nebo jinak, co se stalo, stalo se a urazím-li Vás, odpusťte. Ale já cítím, že tak a nejinak psát musím. Zrála ta pravda ve mně už dlouhý čas a déle tajit se jí už nemohu. Každý den večer měl jsem toto své psaní zde v duchu už složené a ještě jsem se ostýchal, ještě jsem se bál… Dnes se už nebojím, dnes Vám duši svou otevírám dokořán… Chcete-li, vejděte do ní nebo se odvraťte… ale já déle v nejistotě být už nemohu. Nechci Vás přivádět do žádných rozpaků — jednejte, jak Vám srdce napoví — nic víc… Myslíte-li, že mne ráda mít nemůžete, — dobře, pak dokonejte katovské své dílo, — odsouzený poddává se svému rozsudku. O Vás vím jen tolik, že Vás už v sobě neuliju, že Vás v sobě neudusím, že Vás nezažehná ve mně žádná moc na světě… Nezapomenu na Vás už nikdy!…

Dopisuju poslední řádky. Je mi úzko při pomyšlení, co se dít bude ve mně za několik hodin, až tato moje slova čísti budou Vaše drahé oči. Není to pro mě žádná maličkosť — — Je mi tak, jakobych svou celou mladosť vedl na popravu — Ale, pro Boha, o to Vás prosím, jen mne nic nelitujte, nic nešetřte — — snesu všecko sám a jako muž!

Vám pak nepřeju ničeho zlého. Zapomeňte si na mě, zapomeňte na všechno, co jsem k Vám mluvil, co jsem Vám psal, na všechno — — — jenom jedno uchovejte v srdci svém na památku, jak vypadá duše toho, který opravdu miluje.

Neloučím se s Vámi. I když nic pro mne necítíte — což, osmutním — nebude divu, ale Vás — Vás si zachovám v duši takovou, jak Vás v srdci nosím od prvního okamžiku našeho shledání až do chvíle poslední. Na tom už nikdo nic nezmění, ani Vy. Jsem Váš a jako takový se už bez rozvahy dávám do Vašich rukou — —

Chtěl jsem jen pravdu — nuže, budu ji mít! A já si pro ni přijdu — pamatujte si to! a kdyby všechny mocnosti světa stály proti mně — zničím já je, zpřelámu, probiju se jimi k Vám. Vy si pak mě přijměte nebo nade mnou zlomte hůl, už je mi všechno jedno — jen pravdu chci, pravdu, i kdybych po kolenou pro ni přilézt měl; ale pak — pak mně buď milostiv Bůh…

Tím se Vám poroučí a ruku Vám nesčíslněkráte líbá

Váš Ríša.

Ostrovačice dne ** 187…“

Psaní svěřeno bylo Kačce, Helence je dodat měla Marjánka…

Té noci měl Ríša překrásný sen.

Tak jakoby v myslivně byl. Ale nikoho tam nebylo. Ani na dvoře ani v pokoji nikde živé duše — byl jako v zakletém zámku.

Přišel do velké světnice a tam viděl dlouhý, bíle krytý stůl. Šel dále ze světnice do světnice, odtud do síně a zase zpátky, až přišel do malého, čistě vylíčeného pokoje s bílými záclonami a s květinami na okně. Sednul si pod okno a čekal, až někdo přijde. Čekal tak dlouho, až unaven usnul.

A tu se mu ve spánku zjevila dobrá jeho víla, tak tichá a jasná jako světlý duch, s pozdviženou pravicí vzhůru. Dala mu znamení rukou a Ríša šel za ní. Dvéře samy se před ní otvíraly, samy se zavíraly — na pavláčce zmizela.

A Ríša ocitl se mezi záhony pod zelenými stromy.

„Ah, tu je krásně!“ zvolal a stoje uprostřed zahrady, rozhlížel se kolem sebe. Ale ani tu nikde živé duše, byl v zahradě sám — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Byla chvíle, kdy den se probouzí v rozkošné ráno. V lesku ranního úsvitu leskly se stromy, drobounký vítr čechral haluzemi, tráva se ohýbala, jakoby ji vzdušnou hladil dlaní.

A všechno bylo tak zelené, nádherné a zlaté, slunce padalo do trávy, ptáci zpívali, holubi jak andělé bílí létli do nebes…

A tu se mu zjevila ta, kterou hledal.

Stála uprostřed zahrady a kolem ní růže dýchaly v rose, kvetly narcisky. V půli přepásána bleděmodrou stuhou, měla na sobě roucho z běloučkého přediva, jehož řasy měkké a dlouhé plynně stékaly po cudném jejím tílku a dolů až pod nožky se jí kladly úbělem svých pěn. Jako světice jasná vznášela se tu na slunci, ranní záře ležela na ní, každý její záhyb dýchal něhou nejsladšího panenství. A vlasy volně rozhozené majíc po zádech, zdála se nyní ještě štíhlejší a krásnější v tom zdání, nežli ji viděti mohl zde na zemi.

Usmála se na něho úsměvem blažených a táhnouc za sebou délku svého roucha, vztáhla k němu ruce.

„Ty’s mě hledal?“ pravila a převrátivši vzhůru k nebi světlou svoji tvář, zasmála se svým měkkým, hrdličkovým smíchem.

„O-o-o — —!“

A tím „O-o-o!“ skončil Ríšův sen.

Ríša zdlouha si povzdechnul a když se byl úplně probral z těžké své dřímoty, rozhlédnul se po svém pokoji. Byl už bílý den. Ranní slunko rozraženo po zdi kostela v růžovém přísvitu jitra vcházelo do jeho cely. Strop zahrával snivou lahodou dne.

Ríša zavřel oči a snažil se ještě na okamžik přivábiti k sobě obraz rozkošného snu. Ale spánek už se nevracel.

Na věži zvonili na mši.

Vstal, přivítal Kačku, nesoucí mu snídaní, pohladil jí učesané vlasy, pochválil jí novou kacabajku a ptal se po osudu svého psaní. Bylo v bezpečných rukou. Marjánka slíbila, že je Helence doručí.

A Ríša vyšel ven s příjemnou jakousi předtuchou, že jej čeká dnes něco neobyčejného a milého.

Nacpal zas „římského práva“ do kapes a vybral se na obvyklou svou procházku lesem.

Tentokrát nešel kolem „babice“, ale dolem po lukách ke mlýnu a odtud zdola obešel myslivnu.

Pojednou slyšel před myslivnou jasný dívčí hlas. Starý hlas Marty mu odpovídal. Doběhnul až k rohu stájí a viděl, jak černý slunečník se vznáší pod třešňovou alejí; od kmene ke kmeni do kopce vzhůru vystupovala Helenka.

Nebylo nic snadnějšího, než přelítnout pole a pasekou přijít jí do cesty.

Ale než se rozběhnul, Helenka zpozorovala, že se v poli míhá cosi černého, křikla na svého Broka a zmizela na pokraji lesa. Než Ríša doběhnul, lesy už se zavřely za ní a jen snítky rozkývaných křovin znamenaly její stopu.

Hledal ji po všech cestách a alejích na pokraji lesa, ale kdo ji najde na 640 jitrech velikého revíru, v labyrintu stezk a uliček, které se křižovaly nejrůznějšími směry! Vyšel jednou z nich a přišel na mokro, dal se cestou druhou a přišel k velikému dubu, kde se zajednou protínaly cesty dvě. Poslouchal, nezaslechne-li nějaký zvuk, ale mimo šumění doubravy a divý pokřik poštolky neslyšel ničeho, co by jej vedlo na cestu pravou. Postavil se tedy do stínu dubu, sundal klobouk s hlavy a oddychuje z dlouha, přetíral si čelo.

Cítil, jak chladné krůpěje potu stékají mu po prsou.

Praštil kloboukem do trávy a sáhnuv mechanicky na zem, není-li mokrá, sednul si pod dub; a vyčítal si, proč nepočkal, proč spěchal… Splašil ji jak ptáka, v tom okamžiku právě, když vejíti měla do klece.

A bylo mu pojednou čehosi líto…

Proč před ním utíká, čeho se bojí?

Vzpomněl na svůj dopis. Četla ho už, nečetla?

Položil zas klobouk na hlavu a povaloval se v trávě až po samé poledne, nepůjde-li Helenka toutéž cestou zpět. Ale mimo dva králíčky, veverku a pár divokých holubů neviděl ničeho.

V Kynicich zvonili poledne, když se Ríša chystal k návratu.

Bůh ví už po kolikáté Ríša živým Bohem se zakládal, že jakživ — jakživ už na tu půdu více nevkročí. Slavnou tu přísahu vykonal i dnes. Cestou holí třískal do křů, kopal do kamení, odhazoval chvojí; na svrchu „Zmrzlé“ mlaďoučký slepýš utíkal před rozzlobenou jeho podobou.

„Hádě mizerné,“ pronásledoval je Ríša do křoví a v návalu rozlícenosti na všechno, co zdálo se mu býti v cestě, holí stloukl toho „červa“ tak, až půda se zbrotila krví a slepýš pod nohou se mu smrštil v podobě škubající sebou osmičky.

Když domů došel, Kačka bezúhonně proklouzla vedle něho po schodech, na nové kacabajce nebyl jí skřiven ani jeden „fald“. —

Po obědě zapálil si Ríša snědou svoji cikánku, vytáhl z kapsy schumlané přednášky a praštil jimi o stůl.

„A dost už!“ pravil, a každé potutelné myšlénce na ni zkroutil hned hlavu paragrafem římského práva.

„Ať jde s cesty. — Já už nechci nic.“

„Nic!“ rozehnal se rukou jako švec, když trhne dratví, a kontroluje svoji práci, kolikátou stránku drží v ruce, zhrozil se.

„No tak! — jestli pak by se člověk nezbláznil, s— — st Tři dni na jednom listě. Do smrti s tím nebudu hotov!“

A byl by Ríša vytrval! — ale když měla Helenka tak hezké oči! Oči a ruce. Ruce a vlasy a celou tvář. Tělo ještě by bylo sedělo, ale hlava se obracela z archů ven a než se den sešel s dnem, byla už celá skroucena přes rameno na zad a cikánka jeho zas už dýmala směrem tím, kde stály lesy podkomořenského revíru.

Užil jiného prostředku.

Napsal rodičům dlouhý list.

Vzpomněl si na jednoho ze svých známých a napsal mu také dlouhý list.

Přečetl i několik vět z francouzského románu a když přišla Kačka nahoru, zavedl s ní dlouhý rozhovor o jejím mládí. Propustil ji s výkřikem v ústech, který jí zavčas ještě zatlačil širokou svou pravicí.

„Neřvi,“ pravil a usmál se na ni tak, že by se byla hned rozběhla, kam ji posýlal — pod komoru. — Ale Marjánka z myslivny měla sama dnes přijít se zvěřinou na faru a proto zůstalo při tom, že oba dočkají, až s jakou přijde.

Ale přišla Marjánka a nejen že žádné odpovědi nenesla, i zprávy, které sdělovala po Kačce, byly Ríšovi zrovna jako na posměch. Helenka prý sebou hodila, když jí Marjánka psaní dávala, a nechtěla o žádném psaní ani slyšet. Ať jen prý ho zanese zase tam, kde ho vzala. „Já žádné psaní nepotřebuju“ — bylo doslovně přeneseno s „Pod komory“ na faru. Ríša z toho poznal už, že je s ním opravdu zle. —

„A kde je psaní?“ ptal se Kačky.

„Marjánka povídala, že když ráno v pokojích uklízela, že slečince ho položila na stolek —“

„Kdy?“

„Ráno!“

Ríša se zamyslil.

„A četla ho — neví?“

„Neví. Ale myslím, že četla. Protože když šla potom na procházku, jaksi se mračila a na Marjánku ani podívat se nechtěla.“

„A psaní už nebylo na stolku?“

„Nebylo.“

„Nebylo?“ Ríša div nevykřikl.

Kačka zavrtěla hlavou.

„Jste hodná, Kačko. Až bude v Rosicích jarmark, koupím vám a Marjánce na pěkný fěrtoch.“

Přišla neděle.

Ríša se domníval, že se Helenka v ten den objeví aspoň před tváří Boha.

Ale ani do kostela nepřišla.

Vybral se tedy v pondělí za ní.

A jakoby šel na jisto, hůlčičkou pohazoval do vzduchu, chytal ji v pádu, v letu chrousty srážel a liboval si svěží, příjemnou teplotu slunného máje. Známou cestou ploval zas kolem kříže a když na obzoru vyvstal bílý sloupek komínu, poskočil a v minutě byl na kopci, na pokraji „Zmrzlé“.

Bloudě rozlehlými revíry, přišel na jedno místo, kde se potůček stáčel úvalem a lesy dělil na dvě křídla. Na jedné stráni byl vysoký, černý les, na druhé jasně zelené, veselé mlází. Vzduch z té strany zabarven byl mlaďoučkou zelení máje. Listí měkké a jemné nešustělo ještě, jen tiše plápolalo v dechu proudícího povětří. Ticho vládlo lesem, vzduch voněl jehličím a cítit bylo vodu… Ríša smekl klobouk a rozhlédl se… Bože, jak tu bylo lehko na duši, milo v prsou! Zavěsil se rukou o trčící pahýl větvice a hlavu maje zvrácenou plnými doušky dýchal do sebe vůni chladem provanutých míst. Cosi vážného, majestátně klidného tkvělo v němém tom zákoutí černého lesa, jehož sítinou z levé strany prosvítala světlá stráň. Cosi jako památka dávných dob vanulo z těch hor starých borovic, kde jen větry časem hrály tmavými tóny lesních bouří, když na lesy se přihnaly a stlačené jejich střechy probudily v těžký hyb.

Ríša jako malý hoch chodíval sem na studánky chytat ptáky. Stalo se někdy, než sebral poslední větvičky nalíčených vějic — setmělo se v hvozdech a podvečerní vítr zahučel mu zrovna nad hlavou. Stromy pohnuly sebou v základech a zaklátily sebou sem a tam. Les zaburácel, strašlivě zavrzal žebry o sebe se lámajících haluzí a celá bouře, celé hromy v patách hnaly se za ním, praskaly nad ním a řvaly, mrskaly jej zrovna z lesa ven, až ledva dechu popadaje, ustrašen vylítl na pole, padl na trávník a slzami mokřil půdu postříknutou ještě troškou dne.

Vzpomněl si na ty chvíle a s úctou vzpomínky pohlédl vzhůru na hrdé, vznešené kmeny starých stromů, ve kterých dřímalo tenkrát tolik hrůz… Jak krásná se mu zdála nyní malebná jejich houšť, ve kterou tenkrát ledva pohlédnout se odvážil. Celá jako rozstříhaná, plna hadovitých křivek a do prázdna trčícího klestí, tu jako kostra nahá, tam do sebe zarostlá a plná hadovitých děr, tam tmavá, tam jasná zas a světlem jako zbrocená — trhala se, rozkládala na hlubokém nebi, otvory se úžily, jiné se šířily jak okénka otevřená do nebes a lijavice světel v celých proudech padaly sem dolů, polévaly půdu, osvěcovaly kmeny, zaplavovaly les.

Ba zdálo se, že i ptáci sdílejí tichou radosť nádherného lesa vznícení, zpívali jasněji, vesele zvonily čisté jejich hlásky, slaďounce se nesl jejich zpěv… Odkudsi z dálky vlha zapískla, s výšky začvachtala kavka, po nebi přeplul krkavec. „Pít-pít-pít!“ žíznivým hláskem zavzlykala pěnkava, pak umlkla v zadudlání holubů a zas ticho bylo v ozářených síních lesa, jen z dálky rány se rozléhaly zasazených seker, těžký rachot vozu zaburácel úvalem. Ptáci umlkli rázem, jakoby se lekli strašného toho dunění země. Po chvilce teprve s větve na větev se snesla červenka lehce a tiše jako uschlý list. Pak babička si sedla na pahýlek smrku, rozepjala běloučká svá křídla a zmizela v zeleném mlází.

Denívky lítaly světlem.

A Ríša se procházel osvětlenými těmi hloubkami lesa, až došel na jedno místo, kde překvapen stanul. V úkrytu dvou rozložených křovin na způsob oltáře našel lavičku krátkou a nízkou a před ní stoleček, jak srouben bývá ve venkovských zahradách. Mrtvý komár ležel na stolku, bílé pírko z lesního ptáka a javorový lístek ležely vedle komára. Nožem uprostřed desky vyřezán byl letopočet 187* a pod ním nakreslen byl tužkou růžový ornament.

Ríša se usmál.

„Tož tady bývá, tady vysedá!“ pravil nahlas a v zamyšlení zahleděl se na mrtvého komára.

A v tichu zaslechnul pojednou stlumené šplounání vody. Ohlédnul se a našel stezičku úzkou v kapradí, vyšlapanou k studánce.

Sehnul se a chtěl pít z velikého lupenu stočeného v kornout.

Ale tu lesem se ozvaly hlasy, mužský, brblavý hovor a dívčí smích.

Kornout dopadl na zem, třesoucí se ruka zdvihla z trávy hůl a nohy chvatem přenesly Ríšu v zelené ústraní křů. Jako zloděj když opatrně se ohlíží za sebe, po špičkách se přikradl za mladé javoří a čekal, co se díti bude dál.

Štíhlá, prostovlasá zjevila se mezi starými kmeny ozářeného lesa Helenka. Hlavu lehce nesouc na zad, jakoby ji zatíženou měla délkou po zádech rozpuštěných pletenců — seběhla po svahu, v letu se zachytila smrku, zatočila se kolem něho a udýchaná, přitlačena ku stromu, v bezděčném smíchu čekala, až dojde starý.

Tatíček holí se opíraje na zad, aby nesklouznul, opatrně přešlapoval rozlezlé kořeny lesa a nedbal skotačení dcerky. Mlčky jak šel, přistoupil až k lavičce.

Sednul, rukou se opřel o pušku a Helenka odběhla k studánce.

Vrátila se a koketně mu podávala ve skleněné nádobce vodu.

Ríšovi se tetelilo srdce v zapjaté vestě, slyšel každý jeho ráz. Ale brvou nepohnul, aby nezaplašil krásného zjevení.

Lesník si odchrchlal ze starého hrdla, pokynul dceři a hodiv pušku na rameno, ubíral se dolem úvalu v tu stranu, odkud slyšet bylo rány seker.

Helenka osaměla. Před ní na lavičce ležel lehký, letní klobouk, na stolek si položila košíček vyložený živě nachovou látkou. Sáhla do něho a dala se do ruční práce. Nepozorovala ani, jak na blízku jí zapraskala větvička, zašumělo křoví a — — —

U samé hlavy z bambitky kdyby jí byl někdo vystřelil, nebyla by sebou škubla tak jako nyní, když se před ní zjevil Ríša s obnaženou hlavou a s kloboukem hluboce skloněným až k zemi…

Byla hned na skoku k útěku, ale Ríša ještě jednou ji pozdravil a ukláněje se, pravil měkkým svým barytonem:

„Smím se, slečno, napit z vaší studánky?“

Helenka nevěděla, co mu na to odpovědít, jenom cítila, že musí prchnout.

Ríša opakoval svoji prosbu.

Helenka stála nepohnutě; tváře se jí lehce zachvěly, řasy ostýchavě vyhrnula vzhůru a levou stranou úst proběhl jí ledva znatelný úsměv. Stydlivě sklopila oči a pravila:

„Proč byste nesměl, studánka je pro každého,“ a při tom mu podávala skleničku:

Ríša se nehýbal.

Oba cítili, ne o studánku že se jim jedná jako o něco, co oběma se státi má osudným.

„Helenko!“ pravil Ríša a hlas, jakým na ni promluvil, zavzněl tak, že se ho až lekla — —

„Pro Boha!“ zvolala pojednou, sklesnuvši na lavičku. „Proč mně nedáte pokoje!“ A položivši hlavu do dlaní zaplakala usedavě —

Byl to vroucí tichý vzlyk, jakým slzí jenom děti.

Ríša zvážněl.

„Proč se mne bojíte, Helenko?“ přisedl k ní a svezl se před ní na kolena. „Proč utíkáte přede mnou jako před špatným? Proč mnou pohrdáte? Udělal jsem vám něco? Nejsem zlý člověk — povězte, co jsem vám udělal?“

Kleče před ní jako před svatou, dlouho čekal, na odpověď.

Helenka prsty tiskla namokřené oči.

Ptal se jí ještě jednou:

„Ublížil jsem vám?“

Zatočila hlavou, že „ne“.

„Proč tedy přede mnou utíkáte; proč?“ pravil a lehce se dotkl při tom její ruky.

„Já nevím,“ zvolala pojednou Helenka a upřela naň uslzené oči. — „Já nevím — ale vy nevíte, pane Ríšo“ — dodala a sepjala ruce, jakoby ještě chtěla něco říci, ale nemohla; jen hlavu trochu nazvedla a přiloživši zase ruce na oči dala se do nového, ještě hroznějšího pláče.

A jediným tím výkřikem zdálo se, že zmizela mezi nimi poslední hráz.

Když jí Ríša hned potom ruku ovinul kol pasu a kleče, druhou odpáčiti hleděl její ruce, Helenka nejenom se mu nebránila, ale jako vysílená prohnula se mu pod rukou a dala se mu líbati na obě ruce i nepokrytou tvář. Snad ani nevěděla, co se s ní děje v tu chvíli, všechna jaksi změkla, nožky se pod ní třásly a bez vůle, bez vlády, bez rozumu chvěla se teď pod jeho pocely, jenom hlavu lehce odvracela stranou, aby ji nelíbal.

„Proč pláčete?“ pohlížel na ni Ríša a hladil jí vlas. „Já za nic nemohu! Už tomu tak mělo být, náhodou jsem přišel sem a vidím vás. Neplačte!“ prosil Ríša, při tom stále jí hladě na obě strany rozčesané vlasy; vstal a ještě plačící, třesoucí se na celém těle jemně ji posadil na lavičku k sobě…

Nevěděl, co si nyní počít má. Nemluvil už a jenom ji těšil, jenom ji hladil. Byl to první případ v jeho životě, kdy mu děvče zaplakalo v náručí. Lekal se nevinných těch slz, kterými se leskly nyní její prsty. Konejšil ji jako děcko a v první chvíli nevěděl si jiné rady, než že ji líbal a malíčkem jí vlasy urovnával za rozpálená ouška. A zas jako matka se s ní obíral, šatičky jí rovnal, za bradu ji vzal a složiv dětinně rty, ptal se jí:

„Helenko, je už dobře?“

Helenka místo odpovědi odvrátila se od něho a ruku jeho, kterou jí obepínal pás, prudce odhodila stranou — — —

Majíc jednou rukou neustále oči zastřeny, druhou po paměti hledala v košíčku šátek.

Nahnul se zase k ní a pokusil se o úsměv.

„Helenko!“ dotkl se její ruky — „vy máte něco na srdci a nechcete mi to říci — Ukažte mi oči!“ pravil a chtěl hlavu její obrátiti k sobě. Ale Helenka vzdorně skrčila krk, přitlačila obě ruce i se šátečkem na oči a schoulivši zimomřivě ramena mlčela.

„Co, neukážete mně je?“ —

„Neukážu,“ pravila Helenka tónem vrtošivého dítěte —

A pojednou celá se jaksi zmenšila, hlavou se opřela o prsa a se rtů jí splynul bolestný, hluboký vzdech.

Teprv po chvíli se upokojila a uslzeným zrakem pohlédla lesem na osluněnou stráň —

Ríša cítil, to že nebyla ta řeč, kterou na ni promluviti mínil. V prsou mu ležely zcela jiné otázky, zcela jiné starosti, než o jakých mluvil nyní, a proto se rozhodnul, že na ni promluví, jak s ní v duchu byl už mluvil nesčíslněkrát. První, co by byl rád věděl, bylo, dostala-li jeho psaní a četla-li je vůbec…

Ale sotva jen slovem zavadil o tuto otázku, vyskočila jako uštknutá a jakoby se rázem vzpamatovala, co dělá, kde je a co se s ní děje, sáhla si oběma rukama na hlavu a třesoucími se prsty přihlazujíc svoje vlasy, pravila tónem rozhodným:

„Pusťte mě — já musím za tatínkem.“ A sbírala hned šátek a klobouk se slaměným košíčkem, chystajíc se k útěku. Ríša vyjeveně díval se na ni.

„Snad zas nechcete odejít!?“ pravil Ríša.

Helenka mu neodpověděla. Víčka měla sklopena, tvář hrdou, ledově přísnou.

Hlavu přikryla si kloboučkem.

„Vy opravdu jdete?“

Pohladila na sobě šaty a neměla se k odpovědi.

„Aspoň mi na to odpovězte, dostala-li jste můj list — —?“

Oba svěsili ruce.

Zdálo se, že Helenka přemáhá v sobě jakousi lítosť — ramínka její pohnula sebou zase tak jako před chvílí, když potlačovala v sobě pláč. Konečně si dodala srdce, pohlédla na něho zpříma a pravila:

„Pane Ríšo, proč jste mně tak psal!? — Já nespala celou noc!“ — — dodala a plakala.

Ríša šetřil její bolesti a teprv po chvíli se jí ptal:

„Urazil jsem vás tím dopisem?“ —

Ale Helenka, aniž odpověděla, vykročila k odchodu.

„Helenko, smím vás doprovodit?“ nabídnul se skromně Ríša. —

„Ne, nechoďte se mnou — tatínek by nás mohl vidět.“

„A už vás neuvidím?“ pravil na to Ríša a hlas jeho zněl zase tak divně, že Helenka, napolo už odhodlaná k chůzi, zastavila se a k zemi jako přirostlá zahleděla se úkosem na osvětlené místo u svých nohou. Pozornosť její v tu chvíli podivnou náhodou upoutalo na sebe tenounké, od jedné rostliny na druhou upjaté vlákno pavučí, po kterém paprsky sluneční jak stříbrné jehličky lítaly sem a tam.

„Přece odcházíte?“ ptal se jí Ríša, ale už tak, jakoby jí žádného nechtěl klásti odporu.

„Neuvidíme se? Aspoň to mně povězte!“

Teprve za chvíli odpověděla Helenka.

„A proč bychom se viděli!“ pravila v rozpacích a očí nespouštěla s pavučí, které ji u nohou hrálo v doužkující pruh.

„Což —“ odpověděl Ríša a povzdychl si: „Já vás tedy trápit nebudu!“

Vzal ji jemně za ruku a stiskl ji v prstech.

„Přijdete-li, přijdete, nepřijdete-li —“ pokrčil ramenoma a trpce skrčil rty — „Ale přijďte!“ potřásl jí jemně rukou.

„Až se spolu zase sejdeme,“ mluvil dále Ríša, „povím vám, co nocí jsem zas pro vás nespal já. Co jsem se o vás napřemýšlel, navzpomínal, na vás natěšil. I v noci se mně o vás zdálo, ale probudil jsem se a byl to všechno sen. Přemýšlím o vás mnoho a dávno už, o tom vy nemáte ani tušení. S myšlénkou na vás ulehám, s myšlénkou na vás vstávám a není chvilky za celý den, aby nepatřila vám. — Chodím sem do lesa skoro den co den, až do večera tu sedávám a tak si vždycky myslívám, uvidím-li vás přece někdy nebo ne. A podařilo se mi to až teprve dnes. Dříve jsem se těšil, že vás aspoň v kostele uhlídám. Ale ani té radosti jste mně nepřála: včera jste ani do kostela nepřišla. Já vím, proč chodíte do Kynic! Onehdy jste přede mnou prchla, doma jste se ani neukázala a věděla jste, že přijdu! Neměla jste srdce ani za tohle! Mějte je aspoň teď. Mám vás rád, o tom vy, jak jsem psal, ani zdání nemáte a prosím vás proto, jsem-li vám snad protivný, řekněte mně to hned. Anebo — nevíte-li to ještě, přijďte mně to říci zítra, pozítří — kdy chcete, jen přijďte, můžete-li jen trochu, nenechte mne tu čekat nadarmo… Přijdete? — Od devíti budu už tu —“

„Ale to bude ještě rosa!“ vyklouzlo Helence z úst a hned po té zapálila se studem jako jahoda.

„Přijdete tedy?“ stiskl jí ruku Ríša a pohlížel na rozpačitě pomžikující její víčka.

Helence jakoby něco těžkého leželo na prsou — ruka jí vyklouzla z Ríšových prstů a rozčileně si sáhla na čelo. Pak odvrátivši hlavu lehce stranou, zahleděla se na ozářenou stráň jasně zelené mýtiny. A hned na to neodpověděvši Ríšovi ani slovem, lehounkým krokem odběhla po úvalu dolů.

To zlato, které Ríša schoval do kapsy, bylo přece jenom jeho!

* * *

Po stezičkách už se stmívalo a Ríšovi se posud nechtělo domů. Zašel do středu černého lesa, lehl si pod strom a zamyslil se.

Poslední scenou poněkud zcitlivěl. Tolik se na tu chvíli připravoval, jak s ní promluví, co jí řekne a nyní tak se mu to zdálo všechno snadné, přirozené. Zaplakala a bylo po všem. A tam z těch, co měl, žádná neplakala, žádná ani nezasteskla, s úsměvem se loučily, s úsměvem jej vítaly a když mluvily, jakoby to někde byly četly.

Převalil se na znak, vyndal z kapsy cigaretku a všecek blažený ke korunám smrků vypouštěl kučeravé obláčky. Suché stlaní praštělo mu pod hlavou, vůně jehličí a pryskyřice chvěla se vzduchem. Nebe modré jako rybí oko prosvítalo skulinami sosen. Zpěv usínajícího ptactva, skryté dloubání datlů, dudlání doupňáků, tiché švíření muchárků, smavé volání „ku-ku“ přenášelo se z lesa do lesa, kolébajíc jej v překrásné snění. A co mu nenapadlo nikdy, přišlo mu na mysl dnes.

jaký bude zejtřek, druhý, třetí den, jaký bude celý jeho život. „Krásný, krásný!“ volal k sobě v duchu a v blouznivém naladění přítomné chvíle vznikaly mu v hlavě plány, míhala se léta, protáhl se celý jeho věk. Viděl před sebou zase Prahu, ale jinou už, daleko krásnější, veselejší, vlídnější a v ní jeden velký, jasný cíl. Procházel se ulicemi, potkával známé, ptali se ho všichni, jak se mu daří, kde tak dlouho byl, co dělá, jak se má a Ríša se jen usmíval. Jakoby věděl velikou nějakou novinu a tajil se s ní. Ukryl ji hluboko v sobě a nikdo ji nespatří. A najednou (a to se mu zdálo poprvé) viděl před sebou i promoční sál. Na kathedře svítil zlatý řetěz rektorův, lavice se plnily jeho známými. Rodiče, příbuzní, strýc s bílou svojí hlavou a dlouhým talárem zasedají jako v kostele do rozestavených lavic a naposled do zadu stranou, aby je nikdo neviděl, zasedly ty krásné, usměvavě modré její oči. A on sám vystupuje na tribunu, děkuje všem a každému zvlášť za všechno, čím jej kdo těšil, čím jej kdo sílil a jemu pomáhal. Mluvil tichým, vroucím hlasem a zatím, co tak nahnut ku předu, rukama se opíraje o stůl, větu přednášel za větou — shlédl tam ty oči dvě, jak se náhle mění — — a v jeho hrdle se pojednou cosi pozvedlo — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ne, nemohl dál… Ustal na chvíli a teprv za okamžik pokračoval. A když dopověděl poslední větu a sestoupil dolů, všechno se pojednou hrnulo k němu, rodiče, příbuzní, strýc podávali si ho navzájem, tiskl je k sobě a ani nevěděl jak, v široké jeho dlani naposled se ocitla ta štíhlá, malá ruka s uzounkou dlaní a zase se mu do ruky snesla tak s vysoká jako tenkrát, ve středu, když přišla na faru a ruku mu podávala podobna malému dúdú, když ho učila dávat pac — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Bůhví jak dlouho by tak byl ležel a blouznil, kdyby se lesy nebyly zachvěly, vzbouřeny podvečerními větry.

Chýlilo se k soumraku, — cigaretka mu vyhasla — po cestách se kladly černé stíny.

Když vyšel z lesa, nebe na západě bylo červené.

Kvítí se obracelo k západu, chudobky uzavíraly svoje kalíšky k večernímu spánku. Skřivani zpívali ještě nad zeleným krajem, slunce jakoby po schůdkách stoupalo dolů, roztáhlo se na loži krvavém a brzy usnulo, jen krvavé rány zůstaly po něm na temněrudém obzoru.

Lehká únava svírala Ríšovy údy, za to duši měl jakoby ji vykoupal v májové rose…

Když docházel ku kříži, krajem rozezvučely se večerní zvony. Z Kynic, z Rosic, Říčan i z Domášova přes kopce a lesy klenuly se duté vlny klekání třaslavými vlnami zmírajíce v letu. Lidé obnažovali hlavy a v přísvitu dohasínajícího obzoru s tichou modlitbou na rtech slavili spolu velebné nocturno moravských dědin. Dozněl poslední — —

Bílí volci vraceli se domů s polí, chlapci vybíhali k rybníku, kde v tichém soumraku chasa brodila koně.