Pohádka máje/III.
Pohádka máje Vilém Mrštík | ||
II. | III. | IV. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | III. |
Autor: | Vilém Mrštík |
Zdroj: | MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 94–114. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
S Ríšou se v Praze musilo něco dít.
Na tři dopisy z domu neodpověděl, na čtvrtý došel list stručný jako telegram: „Drazí rodičové!“ bylo psáno v první řádce. „Peníze, honem pošlete mně peníze“ bylo ve druhé, a na třetím řádku je líbal a pozdravoval jejich „věrný syn Richard“.
„Peníze,“ mu psali z domu, ale nač, pro koho, marné otázky.
Z domu psali zas:
„Dítě, co myslíš, co děláš, že nepíšeš — zde Ti posýláme peníze na cestu, svátky jsou na krku, přijeď domů“ — — —
Ríša nejel, nepsal.
Nebylo daleko do velikonočních svátků. Studenti ujížděli z Prahy, po „A—B“ v Brně procházelo se jich už několik.
A Ríša posud nikde. Děvečka den co den stála na nádraží a v davech z perronu se tlačícího lidu vyhlížela jeho kulatou, půvabně v ramenou zasazenou hlavu.
Ríša nikde.
Maminka už spínala ruce, otec, krátký, otylý muž s věčně vyhrnutými rukávy a bílou zástěrou, vážně přemýšlel už o tom, kdy by měl zástěru odvázat, rukávy shrnout a zajet do Prahy, co přece ten čertův kluk dělá.
Než rozvázal tkaničku od zástěry, sběhlo se něco jiného.
Na adressu tatíkovu došly tři pozoruhodné dopisy od tří různých stran, které patrně velmi dobře znaly Ríšu a Ríša je.
První byl od číšníka Melichárka a začínal: „Uznáte, mnohovážený pane, že nemohu…“
Druhý byl od vinárníka v Žitné ulici, kam Ríša chodil před polednem „na tichou“. Dopis končil: „Doufám, že neodepřete mé žádosti náležitého ospravedlnění a vyhovíte laskavě mé prosbě. Tímto se uváděje v laskavou Vaši známosť, činím Vás pozorna na veliký svůj obchod s vínem, který ctěné nabídky se strany Vaší vyřídí s největší ochotou a správně.“
Třetí dopis (soudě dle prudkého odplivnutí Ríšova otce byl asi nejurážlivější) byl podepsán nájemcem hostince Concordie, kde byl Ríša dlužen za 150 obědů.
Ti všichni doufali v rychlé a správné vyřízení své žádosti.
Úhrnná suma potácela se kolem 200 zl.
Otec i matka podávali si neobyčejně krásné a zdvořilé ty dopisy z ruky do ruky a shodli se v úsudku o svém synovi, že… ale to zůstat musilo rodinným jejich tajemstvím.
K dovršení bídy ještě téhož večera, kdy došel poslední list z Prahy, podepsaný Jindřichem Krásou, majitelem vinárny, přišel k nim do hostince mladý, holobradý hoch s tenounkým krkem, špičatou bradou a s tou zvláštní jemnou, bílou pletí panských hochů, které Ríša tolik nenáviděl už od dětství.
Jmenoval se Peka. Na gymnasiu býval spolužákem Ríšovým, nyní jeho kolegou na právnické fakultě. Na gymnasiu srazili se jen jednou, ale srdce svoje otrávili proti sobě na celý život. Běloch potkal černocha s jakousi židovkou a udal to před tváří všech soudruhů. — Černoch počíhal si za to na Špilberku na nenáviděného bělocha a vydřel mu z úst dohořívající zbytek cigara. V průvodu dvou svědků, jemu věrně vždycky po boku stojících černochů, položil zbytek cigara před profesora na stůl a obžaloval bělocha…
Pekův příchod neznamenal tedy mnoho dobrého.
Ríšův otec byl rád jeho návštěvě: zavedl jej do zvláštního pokoje, pomohl mu z krásného svrchníku s rukávy podšitými červeným hedvábím, oba zasedli si vedle něho s obou stran a začali se vyptávat, co přece „dělá ten náš kluk“ —
Peka vypravoval.
Předložili mu zmíněné tři dopisy. Peka se dal do smíchu, který prozrazuje víc, než je pravda.
Vyšlo na jevo, že Ríša nejen dělá dluhy, ale bydlí u jakési paní, mladé a hezké, s kterou se jednou vedl dokonce zavěšen po Dlouhé třídě.
„Má hodinky?“ ptal se Ríšův otec.
Opřen silnýma, až po loket vyhrnutýma rukama o rozkročená kolena, opásán bílou zástěrou, ve tváři spocen, červený jak flanel upřel na Peku oči, kterým se tento rád vyhnul.
„To nevím,“ pravil Peka, pohrávaje si na stole kouskem rozdrobeného chleba. — „To opravdu nevím, to vám nemohu s určitostí říci, ale mně se všechno zdá, že nemá.“
Krásné, černé oči Ríšovy maminky polily slzy, brada scvrkla se jí v trpkou křížalku, otec odlehčil si děsnou jakousi poznámkou —
Bylo ticho.
Ríšův otec, hledě z blízka do země, přemýšlel.
Maminka tiše topila slzy do modré zástěry.
„A jak pak učení, jak pak to mu jde?“ ptal se tatík.
„To nevím,“ pokrčil Peka špičatýma, jako bidlo vystrčenýma ramenoma a suše zakašlal. Po jeho jemném, několika chloupky pokrytém horním rtu zavlnil se úsměv útrpné samolibosti.
„To nevím, do přednášek nechodí a s ním já nechodím.“
„Co—o?“ křikl na Peku hostinský a svoje hrozné, telecí, z důlků vytlačené oči přistrčil jak hlemýžď až k němu: „co-o?“ řvaly zrovna ty oči, „do přednášek že nechodí? — A co tam teda dělá, ničema?“ zachroptěl nahlas.
Peka srazil hlavu mezi nadrchaná ramena a dal se zase do takového smíchu, jakým se smál před chvílí.
„Píše básně,“ pravil pojednou.
„Náš kluk že píše básně?“
Vytlačené oči vrátily se do svých důlků, ruce chytly se nervosně kolen a masitými, pootevřenými ústy škublo cosi dvakrát, co nemohlo ven.
Nešťastný otec! K němu na stravu chodil také jeden takový, co psal básně; studoval v Praze, se studií sběh’ a stal se písařem u jednoho advokáta v Brně. U nich zůstal dlužen čtyřicet zlatých za stravu.
„Jaké básně, prosím vás?“ ptal se Ríšův otec, jakoby se potěšiti chtěl ještě tím, že nedobře rozuměl.
„No, básně — písničky, jak vám to mám říci?“
„Ježíš, Maria, Josef!“ zašeptaly tiše masité, až do modra přecházející rty. Tatínek i maminka tiše sepjali ruce a oněměli na dobro. Už se ani nevyptávali, lekali se Jobových těch zpráv.
Večer, když Peka odešel, v kuchyni bylo soudno. Ríšův otec rozbil půl tuctu talířů, porcelánovou mísu a do putýnky s vodou kopl tak, že se rozložila v hromádku úzkých prkének s obručí převálenou přes ni. Ríšova maminka, malá, buclatá, nesmírně příjemná a milá, posud jako děvče zachovalá osůbka, stála na jednom místě kuchyně a se slzami v očích ani neviděla před sebou klečící děvečku, jak hadrem vytírá rozlitou vodu. Konečně se vzpamatovala, ale jak zmámená posud točila se na jednom místě a nevěděla, co do ruky vzít. —
Tak jí to připadalo, jakoby starý jí všechno vyčítal, jakoby ona za všechno mohla. Křičel na ni jako na cizí a vyčítal jí, kde jaký krejcar podstrčila Ríšovi. Proč jen, proč mu tenkrát všechny ty knihy nehodili do pece? — A proč, proč mu ještě na ně dávali — proč?
„Písničky!“ — zasmál se Ríšův otec — „já ti dám písničky, počkej!“ dodal a odešel do šenkovny narážet novou čtvrtku. — Rány kladivem rozdával do bečky, jakoby do železa tlouk’.
Maminka jen pokukovala okénkem z kuchyně a mlčela.
Tu noc na sebe nepromluvili, oba byli jako hrob.
Hned na druhý den ráno, jakmile se tolik rozednilo, že vidět bylo na písmo, Ríšův otec sedl ke stolu, odhrnul od sebe zástěru, nasadil si nové péro do dřevěné násadky a psal:
„Milý bratře!“
Pak vstal a procházel se po šenkovně, zlý jako nikdy — —
Třetího dne dostal Ríšův strýc, velebníček na ostrovačické faře, dopis následujícího obsahu:
„Ríša je lump, dělá v Praze hlupoty, piš, co s ním mám dělat“ atd.
Hříchy Ríšovy byly uvedeny v celém rozsahu za sebou.
Byla jich řada nepřehledná —
Když velebníček přečetl dopis až do konce, nechal brejle na nose, smekl sametovou čepičku, podržel ji v rukou obrácenou vzhůru safianovou podšívkou a chvíli tak s milounkým úsměvem starých lidí hleděl do ní.
Dokonával sedmdesátý rok…
Nesnáze otce o nezdárného synka přenesly jej mimoděk do slavných dob mladých let…
Žil tenkrát v Praze, — byl svědkem slavné doby, do které spadala éra probuzení našeho národa.
Ba, co svědkem, on sám byl jedním z těch, kterým dnes by národ obě ruce líbat měl a ještě by zůstal dlužen —
Ty krásné, krásné vzpomínky!
Tak líhly se volně jedna z druhé a za chvíli plna jich byla čepička…
Díval se do ní a byl jako děcko —
Slunce na něj svítilo zamřížovaným oknem, bílá jeho hlava zářila v tichém jasnu refektáře ověnčena stříbrnými chumáčky vlasů. Rty se mu protáhly až kamsi pod uši a v očích už povyhaslých, sivých, poskočily drobné jiskřičky, slily se stranou.
Slzy to byly.
Tak sedě, opřen o voltairovské křeslo hověl si jako na trůně; a před ním táhla léta, tlačily se davy, a vzpomínky — jedna sem, druhá tam, všechny plynuly jedním směrem kamsi zpět, až se zastavily všechny u omšelých bran starodávné Prahy.
Jaká to byla, Bože, jména, s kterými se tenkráte znal a v srdci svém nosil svatou jejich rodinu —
Dnes už na ně vzpomínal jak na legendy světců.
Také tenkrát studoval, také žil, ale — —
A velebníček se dal do tichého smíchu.
Kde pak!
Pro samé „burcování“ národa — — —
Konec bylo studiím. — Chodili skoro od domu k domu, všude tloukli na vrata a kde jim otevřeli, — nevedlo se jinak, než se asi teď vede Ríšovi — — — — — — — — — — — — — —
„Jenže“ — dodal velebníček hned po tom, čepičku postrkuje zase na hlavu — „ten sotva koho burcuje — spíš…“
V tom s věže zazněl zvon.
Byl čas velikonočních služeb božích; sezváněli na cestu křížovou.
Lidé svátečně oblečení trousili se kolem fary směrem ke kostelu.
Služka nahlédla dveřmi, nespí-li snad velebný pán.
Nespal. Byl jako po koupeli.
Promnul si ruce a narovnal na hlavě čepičku. „Dopíšem mu, dopíšem,“ pravil, „a když bude nejhůř, zavoláme si ho sem. Místo piva dáme mu mlčko a místo toulek — nahoře máš mansardu — Tak to uděláme, škoda by ho bylo, hoch se mi líbí.“
A když už před farou byl a předstupoval před chrám Boží, velebníček vzpomněl si pojednou na jedno místo dopisu, kde bratr jeho s hrůzou se zmiňuje o tom, že Ríša skládá také písničky.
Při té vzpomínce velebníček nemohl a nemohl se ubránit horké jakési vlně, která mu zachvacovala radostný dech; neubránil se a usmíval se ještě, když svěcenou vodou se kropil, usmíval se, když rochetku na sebe oblékal a když, přikleknuv k zemi, hlavu skláněl před tváří Boha —
Velebníček se posud usmíval — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
S Ríšou bylo opravdu zle.
Odjezd jeho na Moravu, třídenní pobyt na venkově nepomohl, jak mu slibovala dobrá jeho víla.
Naopak. Od té doby do hlavy jakoby mu někdo hřebík vrazil a ten mu v lebce rezavěl. Všechny myšlénky ssedaly se na něm.
Nevěděl, co mu je, ale cítil, že je s ním zle.
Nebyly to dluhy, nebyly to hodinky uložené do „císařského domu“ — Něco jiného to bylo, ale co, to právě nevěděl.
Praha se mu znechutila, karamádi pro něj nebyli a celý byl jakýsi zmalátnělý, prázdný — sám sobě fádní, protivný, „zvláštní“ —
Tak nejraději by byl býval ještě sám — Bez lidí, bez přátel, na celém světě sám.
Po bývalém jeho veselí, rozmařilé mysli a dobrodružných spádech nezbylo památky.
Známí ho nepoznávali. Nutil se, nutil do někdejší bujnosti, ale srdce při tom chybělo, mysl všechna toulala se jinde. Mluvil jako poslední z neposlednějších, pronášel slova hluchá, věty slepé a jakoby jej tížilo něco, hleděl na podlahu, na roh stolu, všude jinam, jenom ne do očí tomu, s kým právě mluvil.
Připadal si jako lodička vržená do tance vod a veslo si zapomněl urobit k ní. Proud ji hnal, a plavec nevěděl kam. Rád by se zastavil, chytil se břehu, ale trávy se trhaly, vlny hrály s loďkou dál. —
Slavná, těžká, ale krásná doba mladých let. Chvíle, kdy oči slepnou, ústa oněmí, hlava trpí a srdce bije nevysvětlitelnou jakousi úzkostí. Všechen ostatní svět mizí do pozadí a všechno v něm stává se závislým od této první a jediné otázky, jaká je to trýzeň, odkud veliké to trápení. Cítí v sobě sílu a neví, kam se s ní rozlít, nač ji vymrhat, tuší v sobě zář a neví, čemu svěří její blesk.
O tu tvrdou, nepoddajnou skálu tloukl nyní Ríša hlavou, až unaven sklesl vedle ní — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Stavy duše rychle se v něm střídaly. Byly chvíle, kdy chtěl míti všechny lidi svými přátely, na potkání byl by každému ruku tisk’ a všem se vyzpovídal, jaký je šťastný — šťastný! A hned na to rozdrážděn proti všemu a proti všem, nenáviděl ty, které miloval, posmíval se těm, kterým se dřív zpovídal. Byly mu nepohodlny vniterné ty spory, byl by je rád odklidil, potíral je, dusil v sobě a hřešil na tu patlaninu v hlavě, která se mu přelívala s místa na místo, stále jiná a jiná, a v tu chvíli záviděl zametačům, záviděl drožkářům, veřejným posluhům, všem, kdo šel kolem něho a měl ve tváři jiný život, veselejší mysl, nadějnější zrak. V tom okamžiku cítil, že něco leží v něm, čeho se dotknouti bál, aby se sám toho nelekl, a klopýtal a padal stále přes jeden balvan a nebylo vysvobození od věčného toho zatracení svého vlastního já — — —
Ale přešlo i to a znovu se usmíval —
Vytratil se úsměv a do srdce zasedla zášť —
A byly chvíle, kdy nemyslil na nic —
Život dlouhý vlekl se jak líný had.
A Ríša přál si už jen jedno na světě, aby život rychle ubíhal a týden aby minul jako den, den jako hodina a hodina jako nic. A vůbec všechno aby bylo nic. —
V netuchnoucích těch trampotách ještě tak nejraději zapadl do zastrčené hospůdky a u mramorového stolku poslouchal, jak muzika hrá tu kvákavou, neurovnanou, ale tak divně milou píseň do smutné jeho duše.
Jaký chodil tenkrát domů!
Jak se vznášel tělem i duchem; „rány“ v sobě necítil, duše neznal a srdce zahojené nosil v sobě jako svaté. A cestou Helenka se mu zjevila, smavá a modrooká, — choval ji v náručí, rozveselen do vzduchu jí házel a zase ji do rukou chytal a v loktech pokolíbal, zulíbanou k sobě tiskl na stokrát. To byly chvíle nejsilnějších záchvatů mladé jeho síly, chvíle, kdy se toulal v nadsmyslných krajinách: kdy dělal plány, věřil v zázraky, bořil světy, vodil armády, potíral národy, stával se králem, rozhazoval zlato, lehal v purpuru a býval šťastný v těch halucinacích srdce, stávajících se jemu denní potřebou. I když nikde nebyl a doma ležel neb u kamen svých seděl sám, stačilo jen, aby hlavu položil na stranu, shověl v zapomnění a už snášela se k němu dolů překrásná jakási fatamorgana — — — duše letěla jí naproti a Ríša nebyl už mezi živými —
Ve chvílích střízlivého rozumu nebyl s to si odpověď dát na to, odkud se braly všechny ty sny, kterým poznenáhlu přivykal jak opětovným dávkám narkosy.
Smál se sám sobě, ale po letech často si vzpomněl na blažené ty chvíle rozpjaté duše, a teprve když léta uplynula, věděl, že tenkrát v těch chvílích žil nejkrásnější dobu svého života; tu dobu, kdy duše mladá začíná kvést a srdce otvírá se jako chudobka, na kterou v noci rosa padá a ráno slunce zlaté na ni svítí, osušujíc stopy jasnovidných slz.
Bývají směšni ti lidé, ale jsou k pomilování v překrásném tom světobolu a nejasné touze dětí s tváří dospělých —
Bohužel, byly to jen chvíle —
Jinak potrvala ona děsná, ubíjivá nálada, ve které se lidé topí, tráví, střílejí.
Vzpomněl si na Helenku. — Snad ta je tím vinna.
Ale odhodil od sebe tu domněnku jako sebe nehodnou.
„Takové škvrně mě přece nepřipraví o rozum!“
Vyšel si na ulici a v množství lidu hledal zapomenutí.
Bože, jak se mu protivily ty vlečky, utažené závoje, ohromné hlavy a upjaté pasy, nadrchaná ramena!…
Šel dále.
Přiběhl k němu karamád a ptal se ho, co dělá.
„Nic —“
Karamád mlčel, poskočil s nohy na nohu, aby s Ríšou držel stejný krok, a začal si stěžovat, že si koupil kalhoty — a má hlad — —
Když odešel, Ríša sepjal ruce.
„Jakobych já za to mohl, že si koupil kalhoty! Proč je kupoval, s Bohem“ — pravil nahlas a zabočil do postranní uličky, snad tam bude mít pokoj.
Ale kdekdo jakoby se proti němu spikl. — Přímo proti němu na rohu vyšel vstříc chatrný, nervosní človíček — mající už na svědomí svazeček dosti chatrných, ale upřímných básní. Byl rád, že se s Ríšou sešel. Věsil hlavu, tloukl svým talentem o dlažbu a na konec se přiznal, že kdesi napsali o něm několik hanlivých vět.
„Kde?“ ptal se Ríša.
Vyšlo na jevo, že poeta hany na sebe nečetl, jen srdce jeho plakalo a přiznal se, že se „to“ bojí číst.
„Tak, co mluvíš, když jsi to nečet’!?“
„Nečet’, nečet’, ale já vím, zeje to zlé. A mě kritika vždycky strašně rozčílí.“
„Tak nech básní a piš kritiky — budeš rozčilovat jiné. — Servus — —“ podal Ríša ruku a utekl rovnou cestou na hlavní třídu mezi lidi, aby se mezi nimi ztratil udiveným zrakům básníka.
„Někdo jej praští přes hlavu,“ pravil k sobě v duchu Ríša — „a on se bojí ohlédnout, kdo mu vyťal pohlavek. — Fi, — kde jenom je oprátka na takové lidi!“
K večeru bylo s ním ještě hůř. Zastavil se na rohu Spálené ulice a nevěděl, kam vlastně jde.
Vešel do kavárny, ale ani tam nevydržel, zaplatil a prch’.
Ani nevěděl, jak proletěl korridorem divadla. Hodil svrchník garderobierovi, číslo schumlal do kapsy a uřícen vstoupil do parterru.
Opřel se o rampu a utíral si s čela pot.
Odehráli ouverturu, opona se zdvihla, začali hrát.
Ríša dlouho nevěděl, co se to na jevišti mluví, co hrají, čí jsou ty rytířské kostýmy a španělské krejsle. Jen tolik se později pamatoval, že jej na jiné myšlénky přivedly rytířské boty starého Šimanovského. Viděl, jak je těžce zdvihal a za sebou vlek’, jimi dupal a ostruhami řinčel, a Ríšovi zachtělo se takových ostruh a takových bot — — Zdálo se mu, že se v nich musí velice příjemně chodit — — v takových botách.
Ale za chvíli bylo zas po klidu. Zatínal zuby, svíral pěsti, hlavu sem, hlavu tam, nijak se mu nechtělo dobře stát. Předměty zality světlem slívaly se mu před očima, s jeviště neslyšel než ženské a mužské hlasy, výkřiky, vzdechy a těžké ty cápoty rytířských bot. Bestiální pocit! Nedočkal se konce.
Po čtvrtém jednání prchnul z divadla a teprve v hospodě si vzpomněl na útržky toho, co viděl a slyšel. A divil se, proč ta nesnesitelná Thekla, stále tak kňouravá a bolestiplná, po jevišti se svíjí a naříká, jakoby ji hadi žrali v břiše — — — Sotva se jí dušička ještě třásla na pysku a do rukou jí strkali mandolinu… „zpívej, zpívej!…“
Ríša zčista jasna se dal do nehorázného smíchu. Sklepnice se po něm ohlédla a začechrala penězi v kožené své tašce. Usmála se na starého pána, sedícího vedle Ríši.
Starý pán před ním uhýbal —
Přeběhl Kudrnáček kolem Ríši a v běhu štípl Ríšu jemně do tváře — — Ríša potřásl hlavou „Je dobře“ — jakoby chtěl říci — a nezasmál se, nezažertoval, jen posedal a rozhlížel se tupě kolem sebe.
Kromě starého pána nebylo s ním nikoho u stolu —
Byl tomu rád — Přemýšlel o tom, co viděl —
„Byl to kus — a nic to nebylo, svinstvo to bylo“ — promluvil hlasitě, — starý pán uhnul ještě dál — —
Ríša nepozoroval ničeho, mozek jakoby měl červy prolezlý, ti se tam převalovali, natahovali, na chvíli utichli a za chvíli hlodali zas dál.
Z formanky pojednou zahrála muzika do rozmrzelé jeho duše, taková ledabylá, hloupá, neurvalá, ale tak dojemně mizerná, konejšivá — —
U prostředního stolu od pilíře stranou seděli slováčtí studenti. Až posud mlčeli, hovořili. Pojednou se dali do zpěvu. Písně se táhly v měkkých, slzavých proudech nápěvů, přelívaly se z jedné toniny do druhé a jakoby umíraly, tichly tak divně a rázem právě tam, kde konce nikdo nečekal. A pojednou všechny hlasy, co jich bylo kolem kulatého stolu, sypaly se dolů v divokém rythmu čardaše. Ríša stržen spádem ohnivé písně zavýskl si s nimi; pěstí uhodil na stůl, sklenicí o zeď třísk’ a — hýřil a bouřil a — — —
Nic nehýřil, nic nebouřil, ani sklenicí netřískal, ani nepípnul. To všechno se mu jenom zdálo. Seděl posud jako spečený na jednom místě a posunuje doutník z koutku do koutku, poslouchal: divně se rozléhaly ty zvuky v jeho tesknotách. Slyšel, jak sklepnice křičí „no!“ — a odhazuje od sebe červenou čísi ruku, slyšel, jak kluk volá „poslední pivo“ a jako ve snu viděl před sebou zdvižené ruce Slováků, jak tak za hlavu se točí, nazad zalamují a klenutím „kufru“ se toulají vysoké jejich vzlyky:
„Anička maličká, nekašli,
aby ma při těbě nenašli,
ťú—ú—
Bo ak ma při těbje očujú,
vezmú mně klobúček aj šubu,
ťú—ú! —“
Ťú—ťú—ťú! výskalo v duši Ríšově stále silněji a mocněji, až se pojednou protrhnul oblak jeho snění a Ríša si všimnul, že studenti se už dávno vytratili a on bezmála tu sedí sám u stolu přimáčknut ku špinavému ubrusu, před rozházeným po stole popelem z cigar — — A v duši stále mu ještě zpívala ta teskná, divá píseň Pováží — s výkřikem ještě divočejším na konci: Ťú —
Bylo hodně pozdě už, když vyšel na ulici —
Noc byla jasná, teplá a krásná —
Nechtělo se mu domů.
Odbilo dvě hodiny s půlnoci.
Stál u domu a hledal klíč. — Zapomněl ho. Chtěl zazvonit, ale pustil zvonek a dal se ulicí nahoru okolo Kravína do polí.
Ve světlém tichu zářících hvězd bylo mu volněji. Černé tvary hrbolů a mezí ležely v nočních hlubinách. Hadí sykot skryté železnice hvízdal odkudsi z Nuselského údolí. —
Rozepjal svrchník — tělo měl jak v ohni. Noční chládek ovanul teplou jeho tvář.
Toulal se tak do svítání —
Když se vrátil domů, prudce zazvonil, rychle vyběhl do druhého poschodí, chvatně se odstrojil, chvatně zul a jako obyčejně v spánku hledal útěchy —
Ale odespal noc — a ráno byl zase tam, kde byl den před tím. Tatáž smutná perspektiva dne protáhla se před ním na celých čtyřiadvacet dlouhých hodin.
V hlavě už jakoby se mu rozednívalo, — tak jakoby tušil, že všeho toho pramen leží v líných jeho mrákotách, ale tu můru, která mu na prsou ležela, — nebyl s to odhodit stranou. Tatáž tesknota srdce, tatáž úzkost a nuda, nuda, — pronásledovala jej i dnes. A bylo mu na konec, jakoby se loučil s celým svým mládím, tak starým a k ničemu si připadal pojednou, tak dalekou, ztracenou se mu zdála ta doba první mladosti, kdy jej ještě nic nebolelo, nic nepopouzelo a všechno se polívalo jásavě třpytným světlem kvetoucích jar.
Večer procházel se Ríša po nábřeží ode mlýnů vzhůru k řetězovému mostu.
Stály před ním stromy s pokřivenými haluzemi, — pod ním tekla lesklá, šumem se ozývající Vltava. Tam dál klenul se kamenný most s černými, tichými sochami po obou jeho stranách, jejich allejí tratila se světla kočárů — — — — V západ do temna tlačily se přísné kontury Hradčan — — — vyvýšené hroty malostranských věží trčely do temné výše a svými špicemi dotýkaly se rozmetaných jisker hvězd. — Tajemný jakýsi duch vznášel se v tu chvíli nad Prahou, obrazy dějin stavěly se před oči, cosi jako černé křídlo přeletělo mlčící tou hlubinou zčernalých tvarů — — — Tiše si povzdechnul a prchnul z vážných těch míst, odkud dýchal mráz a úklid svatých míst. Bál se jich — Připadal si ještě méně než nic.
A přece jej ten obraz vábil jako něco, kam se ráda duše utíká a v tichu starých, mlčenlivých stěn — hledá smír.
Nešel domů. Spěchal podívat se ještě na zamilované svoje místo na vyšehradských hradbách. Byl odtud překrásný pohled na Prahu v noci, ne tak vážný, ne tak přísný jako s nábřeží, odkud tmavé ty skupiny terras a věží se mu zdály, že hrozí. S Vyšehradu zdála se mu Praha jaksi vlídnější.
Okna posud jako hvězdičky svítila v temných hlubinách ulic. Vlak v tercích hvízdal z dálky, zvuky města hasly v nočních tišinách —
Milá hra barev obrátila Ríšovy oči vzhůru k nebi. Tam, kde Emausy stály a mraků se dotýkaly vzletnou svojí podobou, rozlévala se a po obloze znovu se slívala rozteklá skvrna zlata — Potřísněna jemně tkanou clonou sinavého zbarvení měnila svou polohu a tvar: hned se sevřela, hned zas roztrhla a pojednou rozškubla se celá a v jasném jícnu daleké oblohy hvězdy zaplápolaly, do rozzářené tůně nebeské dálky měsíc vyploval plný a velký, jen malý ostrůvek mráčku poletoval nad ním, jakoby se vyhříval.
A Prahu jakoby mlékem polil, zaplanula celá v bílém jeho svítání…
Tři čtvrti na dvanáct tlouklo na vyšehradské radnici. Ríša posud se nehýbal a stál na jednom místě, pohlížeje do nebes. Cosi jako tucha lepších dnů lilo se tou září v tichý jeho zrak —, v srdci ucítil nebývalý mír —
Ticho bylo na vše strany a jen hodiny čistě a jemně tloukly za sebou, zatím co hvězdy plakaly v nedozírných výšinách a pod nimi v mracích se motal měsíc — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Nešel hned domů.
Zdálo se mu, že tichými těmi dojmy pokochat se musí ještě v živých snách.
Zasednul proto v kavárně a nevšímaje si nikoho a ničeho kolem sebe, stále ještě jako ztracen ve vniterných svých vidinách, viděl před sebou vzletné obrysy Emaus pozdvižených ku hvězdám, rozlitou onu skvrnu zlata na nebi, svírající a rozlévající se v jícen plný jasné nádhery, a tu Prahu bílou, tu Prahu němou zatopenou bleskem nebeského svítání.
Teskné plaménky ulic blýskaly mu ještě v očích, když ulehal spát.