Pohádka máje/II.

Pohádka máje Vilém Mrštík
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 62–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ríša vedl v Praze velice bohaprázdný život. Poštovní známky jinak nepřilepoval než nohama vzhůru, sirky jinak nerozžíhal než čmáranci o zeď, kalhot jinak neoblékal než obě nohy najednou. Mnoho pil, mnoho jedl, pozdě ráno vstával, pozdě chodil spat, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Když si v noci schrupnul, z dlouhé chvíle zívnul, nebo dokonce kýchl, dělo se to vždycky takovým nehorázným způsobem, že se otřásalo nejen stavení, ve kterém bydlel, ale celé pořadí domů v jeho sousedství… Snídal vždy v posteli, na rohlík ještě neviděl, v dřímotu se zas potácel ještě ani neprocit’, viržinku už kousal, ještě se ani neumyl. Když se konečně přistrojil a z domu se vybral, límec u kabátu vyhrnuje vzhůru, jakoby se cítil churavým, — našel po chodníku, jak chodívají lidé spořádaní, ale zamířil vždy do prostřed ulice, kudy jezdívají drožky a mlékařské káry se zapraženými psy; cestou se pravidelně rozhlížel, neděje-li se někde něco zvláštního: buď že praskla vodní roura, chrlíc z dlažby lidem pod nohy své špinavé proudy, nebo k Olšanům se funus ubíral, vleče za sebou řadu černě oděných mužů a plačících žen za připřaženým nebožtíkem; když nic takového se nedělo, vychrchlal ze sebe spoustu černých slin plných čmoudu a výparů z předešlé noci, nahlédnul do některého obchodu, kolik je hodin, a nebylo-li příliš pozdě, šel dále nahoru, zakouřit si v šírých polích. Nikomu se nevyhýbal a zdálo se, že každý musil vyhnouti se jemu. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde na této zemi. Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky.

Na venek si chodil Ríša ‚civilisovaně‘: stojatý límec à la Cosmopolite, Don Pedro nebo Chévalier, bílé, vždy čisté, z rukávů povystrčené proužky manžet kolem malých, dobře vymytých rukou, kravatu vždy za zlatku, tvrdý, černý klobouk s dírkou, boty s nízkými špalíčky a uzounkou špicí, černou hůl s bílým kostěným knoflíkem, — ale ani to nebylo dílem jeho. Jeho zásluhou bylo pouze, že dary ty přijímal a chodil právě v takových šatech a límcích, do jakých jej oblékala matka a celá jeho přízeň. — On sám dovedl si koupit jenom pivo, cigaro a hůl.

Špinavý nechodil ani v Praze, ale jeho zásluhou ani to nebylo. Hned v první den svého příjezdu do Prahy byl na nádraží neobyčejně vřele uvítán známou jednou osobností z mladších let, která mu až do smrti zůstala věrna a pro kterou nevěděl jiného jména nežli Náhoda. Jakmile seskočil s vagonu, přistoupila ihned k němu, vzala jej kolem krku a po několika prudkých hubičkách na šťavnaté jeho rty vedla jej hned rovnou cestou do Žitné ulice č. 15., kde už měl připravený tichý, vzdušný byt s rozkošnou dekorací velikého, po starodávnu na šíř zavěšeného zrcadla, lehoučkých záclon a dvou černých, mladistvě snivých očí bezdětné paničky, která pak již bděla nad každým jeho knoflíkem, nad každou skvrnkou, nad každým chloupkem vždy hladce oholených jeho tváří.

Matka nemohla být starostlivější, ani žena pozornější, než byla mladá tato paní. Kdyby jí nebylo, Ríša by byl snad čtrnáct dní chodil o jedné kšandě, o roztřepaných dole kalhotách byl by jistě měsíc nevěděl, v jedněch podvlékačkách byl by snad i zemřel. Ale její krásné, tmavě obrvené oči to byly, které i ve tmě viděly na něm prach, a nebylo dne, aby si Ríšu neprohlédly od vyleštěných bot až po rozházené jeho vlasy. Nebyl nikdy v pořádku. Buď že ve vzteku u košile dírku roztrhnul a jen na jednu stranu připjal límeček nebo za nehty měl černou hlínu, jakoby se byl v noci v zemi ryl. — Mladá paní (muž její sloužil u pošty) z počátku pomíjela jeho vady dobrým úsměvem, divila se, ale nedomlouvala mu. Později však svou milou povahou přivedla to tak daleko, že Ríša se naučil chodit i za ní, roztrženou kravatu přinesl na stůl a kartáč drže v ruce pěkně ji poprosil, nemá-li něco na zádech. Tentokrát neměl. Ale přišel po druhé, po třetí, a mladá paní spráskla nad ním ruce. Otřela si do zástěry růžové své prsty a odvedla jej z kuchyně do pokoje na světlo.

Dala se do srdečného smíchu.

„Člověče, kde jste byl!?“

Ríša se rozpomínal, kde všude byl, mladá paní zatím obracela jej se všech stran jak ženský model, na kterém jsou pověšeny šaty, a přikleknuvši k zemi sepjala nad ním ruce poznovu. Ríša byl blátem zastříkán hůř než drožkářská kobyla.

„Kde jste byl?“ hleděla naň mladá paní vzhůru — „bláto máte až na zádech!“

Přejela si prstem nos a vstala.

„Svlečte se, s tím se musí na dvůr. Ode dneška posluhovačka každý den vám musí prohlížet šaty. Nestyděl byste se, tak vyjít ven? Proč neřeknete? Až když máte šaty na sobě, vzpomenete si, že jste se válel někde v blátě —“

Vrátila se ze dvora a Ríša se obléknul.

„Pojďte sem!“ — řekla a vedla si jej k oknu znovu. — Vestu měl nedopjatou, zapnula mu ji, kravatu měl šourem, narovnala mu ji. — „Proč pak ji nezapnete za ten plíšek tu, nač pak je? — A vzadu za knoflíček se podstrčí pásek — kolikrát vám to budu povídat? Pak to leze nahoru jak chomout. — A co nedáte pozor, když rozžíháte cigáro? — Jiskry vám lítají za ňadra, košili máte na dvou místech propálenou. A nic nevíte. Kalhoty taky. Tady jedna dírka, tady druhá, ráno si vezmete jiné, tyhle vám musím popravit. — Vzadu přesku máte utrženou, — kde jste ji nechal? — Pořád aby nad vámi člověk stál jak nad malým děckem. — A kde pak máte knoflíčky? Prsa máte rozhalená, co pak je to?“

Knoflíčky — to byla Ríšova nejslabší stránka. Mladá paní už sama mu jich koupila tucet, ale než se týden sešel s týdnem, Ríša neměl ani jednoho. —

„A límeček si vezměte jiný a hned, a manšety, ukažte, fuj!“ — pleskla jej přes ruce — „nestydíte se? Po kom nosíte smutek, že máte za nehty černo, nekydal jste hnůj? — A kalhoty si spusťte níž, chodíte jako matrós. — Ukažte!“ —

Rozepnula mu vestu a sama na jeho těle spustila mu kšandy o tři dírky níž. — „To ví Bůh, jaký jste to člověk. — — — — A kde jste se to pral? Klobouk máte otlučený a celý odřený —“ Pohrozila mu prstem, „takhle přáteli nebudeme, otočte se!“ —

I jeho brady se dotkla a utrhla rukou, jakoby ji had uštípnul; — uškrábla se. — „Jdete se mně dát oholit?! Co pak nemůžete na sebe trochu dbát? — Tváře máte jako struhadlo. — Límeček špinavý, manšety špinavé — ukažte zuby — No, to je dost —“

„Ale to mně přijde všecko moc draho, když mám každý den brát límeček, manšety, to abych ani nejed’ a pořád jenom seděl u holiče —“

„Neseďte tak dlouho v hospodě, neshánějte kdo ví kde po kavárnách a po vinárnách — a přijde vám to laciněj’. — Co máte z těch toulek? — Jděte — —“

Tak do posledního pírka jej vždycky obrala, usmála se pak a velká, vzpřímená pravila, aniž se pohnula: „Teď je teprv z vás člověk — jděte, vy ošklivý, a přijďte brzy domů“ — — — — — —

Jak patrno, byl Ríša i lidem na obtíž.

Cíl života byl mu ještě pohádkou. Hlavou sice zvolil si fakultu právnickou, ale jen hlavou a proto, že si vůbec nějaké povolání vybrat musil; srdcem nepřilnul k ničemu.

Z celého svého studia na gymnasiu kromě trochu počtů, kterých nutně potřeboval k živobytí při placení účtů a dobírání peněz, kromě trochu přírodopisu, který mu vystačil zrovna asi na tolik, aby vrabce rozeznal od strnada a slona ode lva, mimo něco z dějepisu, z kterého se dověděl, že byli v Čechách Bojové a na Moravě Markomani, mimo zlomky z fysiky, z které nabyl přesvědčení, že se na základě přesných výpočtů změřiti dají i takové vzdálenosti, jako od Neptuna k Merkuru a od Merkura k Venuši — odnesl si do života jenom první verš Iliady a několik vzácnějších epithet, která mu náhodou utkvěla na mysli. Tak si pamatoval, že bohyně Athéné byla volooká, jakási jiná paní měla stříbrné nohy a Hermes bůh že měl na nohou křídla. — Svého času zajímal jej taky fakt, že bohyně Afrodité narodila se z pěny mořské. — Milostné škandály na Olympu těšily se neobyčejné jeho pozornosti a to byl snad jediný důvod, pro který sáhnul po odborné jedné knize (jmenovala se Mythologie), aby v ní vypátral těch škandálů víc. — Helena podle jeho úsudku musila být velice krásná ženská, ale špatný charakter; proč — nepověděl nikdy, ale byl hrdý na to, že měl o ní svůj vlastní úsudek — — — Aby si ze svých studií neodnesl lásku k některému oboru vědění, o to se už na gymnasiu postarali jeho professoři, o chuť k práci připravil se on už sám.

Ještě tak nejraději by byl verše čet’ a je dělal. Ale v Praze ani na to mu nezbývalo kdy —

Do devíti hodin spal, do desíti se převaloval, čtvrt hodiny otvíral oči, čtvrt hodiny lezl z postele, do jedenácti se oblékal a po revisi v kuchyni teprve po jedenácté vyšel na procházku. Šel obyčejně za Prahu, někam do polí, kde nebylo tolik hluku a prachu, špíny a sazí. Tu se rád oddával pozorování přírody a potulných lidí obojího pohlaví. — Když na Marianských hradbách z děla vystřelili dvanáctou, nařídil si hodinky (pokud a jak dlouho je měl) a Kanálkou vracel se do Prahy. — Poobědval (k vůli sklepnici zvané „kudrnáček“ obědval u Primasů), šel do kavárny přečíst si noviny, vyčetl z nich, kde se kdo zabil, kde se kdo pochrámal, podle svého právnického úsudku už napřed určil zločinci, dostane-li provaz nebo milosť. Na nejvýš rozřešil ještě nějaký rébus neb koníčka, a byl s týdenní literaturou à jour. Úvodních článků nečetl, o politice soudil, že je to sedmá, ale nejšpinavější velmoc na světě. Z výtvarného umění zvěděl pouze tolik, že Turek na Karlově mostě má na břiše třináct knoflíčků. Divadlo znal z vlastního názoru a nepotřeboval k tomu novin. Kromě referátů ze soudní síně existovaly tedy pro něj pouze denní zprávy a z těch jenom ty, které hned svým nadpisem upoutaly jeho pozornosť. Ostatních rubrik v listech jakoby ani nebylo. Nečetl jich, nestál o ně.

Jinak se v kavárně velice nudil.

Když už nudou nevěděl, co si počít, vstal, šel do herny, přisedl k některému stolku, kde hráli o větší peníze, a díval se. Vyšel-li některý z hráčů, vzal karty za něj, vyhrál mu nebo prohrál něco z jeho peněz, sedl si zase na svoje místo a proseděl tak až do šesti hodin. Teprve, když v kavárně bylo dusno, zaplatil nebo zůstal dlužen za kávu i kulečník a šel na večeři k uzenáři. Po večeři šel buď do divadla, dávali-li balet nebo rytířské nějaké drama, a když toho nebylo, prošel se po Příkopech. Po šesté hodině bývalo tam nejživěji. —

Bavila jej ta světla v řadách mžikající za sebou, nesmírné množství lidu, troucího se několika proudy o sebe, rád se díval na vyříznuté plochy nebes nad hřebeny střech vytečkované zlatými body hvězd anebo se rozpomínal v duchu, kam asi na večer zapadne dnes. A zatím, co vysokým řečištěm ulice davy se hrnuly a plynové lampy nad sebou rozkládaly zlatou svoji zář, za vřískotu píšťalek a hlaholu zvonů, rozlévajících městem večerní své chorály, v rachotu zasklených dveří, otvírajících se a zavírajících v lesklé řadě prudce ozářených závodů, v šumotu sukní a suchého skřípání lehce přešlapujících noh — jako trilek v jednotvárném toku velkoměstského bouření zavzněl mu v duši veselý dívčí smích, který slyšel včera, předvčírem a uslyší i dnes. A noha už sama sestoupila s chodníku na volnější pasáž ulice a odtud šinula se vzhůru k Václavskému náměstí až k tomu místu, odkud vycházel až k půlnoci.

Byly i doby, kdy bouřil den se dne, nejednou přišel domů za bílého rána. Prospal oběd i kavárnu a teprve na večer ubíral se směrem k Olšanům. Po takové noci býval velice smutný, sentimentální, jak říkal sám, a s mladou paní při zatopených kamnech a při čaji, kterým se po včerejšku spravoval, celý večer prohovořil o půvabech domácího, čistě rodinného života.

„Nic to platno není,“ pravil jednou a chytil se za hlavu, „já musím začít jiný život, takhle to dál jít nemůže.“

„Ríšo,“ pravila k němu mladá paní a snesla se co bledý duch na nízké křeslo, přistavené v přítmí ke kamnům. Ríša stál vedle u samých kamen a věsil hlavu. „Kolikrát už jste to povídal? Vy jste dobrý hoch a milý hoch, ale lehoučký jak vítr. Stačí jen malý průvan ze dveří ven a potácíte se s ním. — Beru vás už takového, jaký jste; nepřijdete-li k rozumu sám, já vám ho nepřidám. — A nyní jděte, přineste si stoličku a sedněte si ke mně, jak sedáváte. Chci vám být dnes sestrou, matkou nebo čímkoliv chcete, — můžete mně říci všechno.“

Ríša poslechnul, přinesl si stoličku nízkou a když přisednul, mladá paní milým pohybem ruky shrnula k sobě šaty tak, aby hlavu volně položiti mohl na její klín. Hladíc jej po vlasech, chovala jej při sobě a pravila:

„A teď se mně, Ríšo, zpovídejte, co jste všechno včera vyváděl, kde jste byl, s kým jste se bavil a kde to tak pozdě vždycky vězíte —“

Vískala mu ve vlasech a Ríša vypravoval. —

Krad’ —

„Krad’!? — Ale Ríšo, co je to za slovo!?“ a dala se do smíchu. — „Vy jste kradl?“

Ríša přikývnul hlavou a v klíně se jí rozřehtal.

Když už nic jej nebavilo, zpovídal se, ani veselé pitky, ani kavárny, ani třískání sklenic, ani harmonika u Kajsrů — přišel na nový způsob zábavy.— Vždycky prý jej zajímalo vědět, jaké pocity asi má člověk odsouzený k zlodějství, a tak prý to napřed zkusil v malém a nyní že už provádí věc ve velkém —

„Počkejte, já vám ukážu, co už všecko mám. — Teď vám dovedu ukrást už věci“ — dodal, vstávaje se svého místa — „že by to nikdo nedoved’.“ —

Mladá paní žasla. — Ríša vstal a přinesl jak straka ze svého hnízda plnou náruč drobností, schovaných v kufru. — Vyklopil všechno mladé paní do klína a kleče u ní na zemi probíral se ve svém bohatství. — I tácek na pivo měl, slánku, pepřenku, dámské šátky, stužky, vějíř, jehlici, skleněného jakéhosi psa s uraženým ocasem, plechovou lžíci, vidličku a na konec vytáhl i koketní jakousi zástěrku s nažehleným okrajem.

„To je od ‚kudrnáčka‘,“ — pravil, potřásaje fěrtouškem ve vzduchu.

„Kdo je to?“

„U Primasů sklepnice.“

„Proč jí říkáte kudrnáček?“

„Protože je ostříhaná.“

„Hezká?“

„Ó ja!“ zatřepal hlavou, „taková si chodí čistá, má drobné ruce a je černá jako kocour.“

Mladá paní se usmála.

„— Vypravujte dál.“

Když už ani to mu nestačilo, tropil po ulicích neplechu; chytal kočky, mazal kliky a převěšuje firmy s jednoho obchodu na druhý, z vršovické pivnice udělal moučný krám a z moučného krámu vršovickou pivnici; trhal zvonci u cizích domů a měl největší radosť z toho, když tak vzbouřil celou ulici a za rohem se díval, jak domovníci láteří ze všech stran. V Kanálce sundal všechny hořící lampy a snesl je na jedno místo.

„Ale to vám byla na tom místě zář — jako když hoří.“

Jednu z těch lamp rozžatou pod kabátem přinesl až domů a teprv na schodech ji shas’. —

Měl opelichalou už portmonku a když si koupil novou, nevěděl, co se starou —

Vymyslil si lesť; zašel k Primasům, peníze přendal do nové a tu starou, roztrhanou, prázdnou poodložil na sousední místo. — Pak vzal pivo a klobouk a přesedl si k vedlejšímu stolu. — Tam číhal, až si někdo sedne na jeho místo a všimne si poodložené tobolky. — Dlouho čekal, až najednou přijde vysoký jakýsi člověk, bradatý jako Jonáš. Sednul a připovstal. — Ríša zmizel za plachtou „Národních Novin“. — Jonáš se přikrčil ke stolu a rozhlížel se za sebe a kolem sebe, nevidí-li ho někdo. Pak opatrně, ruce drže pod stolem, prohlížel pohozenou portmonku. — Ale jen se kouk’ a portmonka už letěla komusi okolo nosu rovně do kouta. — „Fi,“ s chutí odlehčil si Jonáš a když pak vousy ponořil do piva, zmizelo v něm jedním hltem sklínky půl. — „Kerej darebák si dělá ze starých lidí blázny!“ — zabručel pod vousy a zlostně dlaní si utřel vous — — — Ríšovi se v rukou třásly noviny a už se na Jonáše ani podívat nesměl, aby nepropuknul v smích.

„A včera co jste dělal?“ ptala se mladá paní.

„Včera, včera jsem rozebral celý jeden vozík na Tylově náměstí. — Expressi je tam vždycky nechají přes noc, nikdo je tam nehlídá a tak jsem celý jeden vozík rozdělal. Řetízek jsem překroutil, jedno kolo jsem zanesl na hradby k Nuslím, druhé kolo ke Kravínu a náprava leží v Kanálce —“

„To je strašné, co mně tu povídáte. — Řekněte mně, Ríšo, proč to všechno děláte?“ — pravila mladá paní a nahnula se k němu, jemným dotekem ruky vzhůru k sobě zvedajíc jeho bradu. — „Co, proč to děláte?“ —

„Tak,“ — odpověděl Ríša a to byl snad jediný rozumný důvod, který uvésti mohl.

„A to všechno tak sám a sám?“ — pravila, upřeně mu hledíc do očí —

„Sám.“

„A kdo vás tomu naučil?“

„Taky já sám.“

„To umíte, Ríšo, pěkné věci!“

„Umím.“

„A nikdo vás při tom nezastih’?“

„Nikdo.“

„A kdyby vás někdo chytil?“

„Šak to je to, že mě nikdo nechytí!“

„A z toho máte radosť?“

„No!“ pravil Ríša a tváří klesnul zase do jejích šatův.

„Ani jste o tom nepřemýšlel, že by vás mohl někdo přistihnout?“

„Ne.“

Mladá paní se zamyslila a chvíli hleděla do tmy —

„Odpusťte, Ríšo, — ale vy jste hrozný darebák —“

„Jsem.“

„A polepšit se nemíníte?“

Ríša se zasmál.

„Kdybych já věděl, jak se to dělá —“

Mladá paní se na chvíli odmlčela a zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. Ruka bezvládně jí ležela na temeni Ríšovy hlavy a tiché tmavé její oči v přísvitu kamen hořely ve tmě jak zlaté.

„Řekněte mně, Ríšo, co s ní mluvíte, s takovou sklepnicí?“

„S kudrnáčkem?“

„Třeba s kudrnáčkem.“

„A všelicos. Včera mně vypravovala, jak se Berta od Štajgrů vdávala. Tak za Bertou chodil jeden student a měli spolu holčičku. Když dostudoval, — dostal souchotě a odvezli jej do nemocnice. Na smrtelné posteli dal k sobě zavolat Bertu a povídal: „Berto, — mně se o tobě zdálo — já tě nemůžu nechat tak. — Bude-li to vůle Boží a mě k sobě povolá, rád bych, abys po smrti aspoň byla mojí ženou. — Přece ti bude líp, když budeš vdovou — lidé jsou zlí. — Přiveď s sebou Josefku a pater Josef nás tu sezdá. — Tak se mně to zdálo a já bych neměl v hrobě pokoje.“ — To povídal a Berta tolik prý mu za to líbala obě ruce. Přišla s Josefkou a na smrtelné posteli byla svatba. Když je kněz sezdával, všichni nemocní plakali a tomu knězi tak prý jako hrachy krápaly slzy s očí na štolu — A Božena sama se dala do pláče, když mně to vypravovala — —“

Mladá paní mlčela. — Teprv po chvíli se ptala:

„Božena se jmenuje ‚kudrnáček‘?“

„Božena… Plakala a povídala: ‚Ubohé ženské!‘“

„Ba ubohé!“ — opakovala po ní mladá paní a upadla zas v přemýšlení. — — —

Chvíli mlčeli oba. — Mladá paní zdála se být velice rozrušena. — Teprv po chvíli pravila, naklonivši se útrpně k Ríšovi hlavou:

„Ríšo!“ pravila a vzala hlavu jeho do obou rukou, — „kolik je vám let?“

„Mně? Jedenadvacet.“

„Nenapadne vás nikdy, že může být ještě jiný, veselejší svět než je ten váš smutný?“ — — —

Ruce měla horké a slova se jí třásla v hrdle jako v horečce —

Ríša neodpovídal —

„Cosi je ve vás dobrého — a to bych ráda, aby ve vás zvítězilo — jinak jste ale strašně zvrhlý člověk — — Věříte to? —“

„Možná, já o tom ještě nepřemýšlel —“

„Tak přemýšlejte — a mnoho přemýšlejte — bude vám to k dobrému —“

„No šak, — jen co budu mít čas“ — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Netrvalo ani čtyryadvacet hodin a Ríša stál u dveří, klobouk na hlavě a zapaloval si zbytek cigara.

Mladá paní vhrnula se za ním do předsíně a usmála se.

„Kam zas?“

„Musím“ — omlouval se Ríša.

„Nač jste si tedy dal zatopit, když nemíníte být doma —“

„Tak, aby se světnice trochu zahřála —“

„Jděte a už ať vás nevidím. — A co to kouříte za smrady? Fi — Zahodíte to? —“

Zavřela za ním dvéře.

Ríša odhodil cigaro — bylo skutečně odporné. —

Byly zas asi dvě hodiny s půlnoci, když jej mladá paní cítila štrachat se do svého pokoje. — —

Tak zas několik dní po sobě, — až se jednoho dne stalo něco, čeho Ríša sám nečekal.

Navštívilo jej svědomí.

Bylo to jednou po prohýřené noci z rána, když si přisedlo k němu na samý krajíček jeho lůžka. — Ríša ještě spal nebo se tvářil, že spí: strašlivě funěl a tvář měl jakoby zohavenou strašnou bolestí. Jako všechny abstraktní bytosti, zjevovalo se mu i svědomí v osobě ženské a to v takové podobě, o jaké čítal jenom v pohádkách. — Dlouhé rusé vlasy byl jediný její šat. Ozdobena širokým a hustým obočím, hleděla hrozně na něho a přece měkce a vlídně jako samo nebe. — Ríša procitnuv ze spaní a shlédnuv krásnou tu dámu nad sebou, galantně uhnul ke zdi a čekal, co u něho chce podivná ta návštěva.

Svědomí zaklepalo mu na hlavu a na srdce:

„Jsem to já, dobrá tvoje víla!“ — pravila, nahnula se k němu a aby jí lépe viděl do tváře, půvabným pohybem ruky rozhrnula vlasy s čela v zad, jak činívají dívky, když si upravují porušenou účesku.

„Nu,“ promluvila k němu hlasem milenky, — „už mne neznáš? Co jsi včera zas vyváděl?“

„Nic,“ — chtěl se bránit Ríša a zalomcoval sebou na lůžku.

Převrátiv se s boku na bok, dal tím zřejmě na jevo, že se mu chce ještě spát.

Ale dobrá jeho víla nedala mu usnout, přisedla k němu ještě blíž, vzala jej kolem krku a začala mu domlouvat, mírně, ale vroucně jako matka svému dítěti —

„Nač ti to je,“ slyšel Ríša mezi jiným — „vidíš, teď ležíš a stenáš jako Lazar. — Hlava ti třeští, nohy tě bolí, prsa pálí, v hrdle máš jako v pekárně — — není ti toho času líto? mladých, krásných, na marno vyšlých let? Nemáš nic jiného na starosti, než sklenice třískat, křičet a řvát, do rána, do noci pít a pít, děvčata podvádět, peníze utrácet, tlachat, karbanit, lhát a krást, dluhy dělat a zase lhát a zase krást a zase karbanit, — to je celý tvůj život, celý tvůj svět? Takový dospělý hoch, vousiska to má až po uši a takové dětinství vyvádí, — není tě hanba? Podívej se na mě, jak se červenám. — Mám pravdu?“

Ríša se poškrábal na prsou a sám k sobě víc než k ní odpověděl: — „máš — máš, — ale —“

Zamračil se a mlčel.

„Paní!“ zavolal do kuchyně, zaslechnuv tam řinčet nádobím — „přineste mně snídaní, já chci vstát“ —

V kuchyni se cosi pohnulo. —

Zjevení zmizelo rázem. — — — — — — —

Mladá paní se podivila. Teprv osm hodin a už chce vstávat.

„Co je to!?“ ptala se svým vysokým, do diškantu přecházejícím hlasem.

Přinesla Ríšovi snídaní a pohlédla na jeho ztýranou tvář.

„Vy vypadáte!“ pravila se smíchem a vrátila se do kuchyně.

Za chvíli slyšela šplounání vody a mocné supění Ríšových prsou.

Opravdu vstal.

„Co se to stalo?“ ptala se, když Ríša se s límcem ohrnutým vzhůru objevil ve dveřích.

„Hlava mně praští!“ řekl a měl se k odchodu.

„Proč tolik pijete —? Tolik piva do sebe vylít, to musí bolet hlava —“

„Já nepil moc. Do piva jsem jen jazyk namočil a taková bolesť!“

„Jo! Vy do piva namočíte jazyk! Kolikrát, to nepovídáte?“

„Ah! Nic po všem!“ — vzdychl si Ríša a odešel.

Bylo teprve devět hodin z rána, Ríša byl na ulici.

Prostředkem ulice pustil se k Nuslím. Z nuselského údolí vyběhl i na pankrácký vrch a zase dolů a zase nahoru, jakoby ho někdo hnal. —

Na Vyšehradě bilo dvanáct hodin, Ríša se zastavil u první brány.

Byl uřícen, rozepjat, silný, zdravý jeho týl byl přeplněn krví. — Proti jeho obvyklému pohodlnému a vláčnému kroku, — jevil neobyčejnou ráznosť a prudkosť. Zdálo se, že je pevně na čemsi rozhodnut, zarputilá umíněnosť jevila se i v rozkývaných jeho rukou a mírně, ale vzdorovitě nachýlené šíji. —

Mladá paní sedíc po obědě u šicího stolku, slyšela, jak Ríša prudce vešel do svého pokoje. Minulo půl hodiny a Ríša posud byl doma. Ani do kavárny nešel. — Přikradla se do kuchyně a odhrnuvši zlehka bílou záclonku, skulinkou se dívala, co dělá.

A viděla: Ríša právě z kufru vytahoval jakési papíry. —

„Paní!“ — zavolal Ríša.

Mladá paní vešla. —

„Co chcete?“ —

Stál proti ní s jakousi obřadnou zdvořilostí a prosil ji, aby mu zatopila, že chce raději zůstat doma.

Mladá paní mžikla po papírech rozložených na stolech.

Ríša seděl u stolku zády obrácen k ní a pokuřuje z dlouhé své porculánky se zeleným střapcem. Vytrvale přemýšlel.

Když k večeru byl na procházce a mladá paní přišla mu odestlat, nahnula se k malému, bílými papíry pokrytému stolku a usmála se. „Římské právo“ — četla na titulním listě jednoho balíčku, „Pandekty“ četla na druhém, „Německé právo“. — Všimla si i pohozeného papíru. — Byl celý pokryt nevysvětlitelnými číslicemi a jmény.

Za hodinu Ríša přišel domů; byl velice mrzut a ani pro pivo si neposlal, večeři slupl stoje a v přísvitu kamen proseděl asi dvě hodiny.

Teprv k deváté rozžal světlo. Teplem rozehřátých kamen a důvěrnou poesií zimního večera jakoby se mu nastěhovaly do duše jiné, daleko smírnější myšlénky.

„Tak se to patří!“ — pravil. A ještě cosi k sobě zabručel. — Tak jakoby na někoho hřešil —

Vzal do ruky onen záhadnými číslicemi pokrytý papír, zkoumal ještě jednou podivný jeho obsah a obrátil pak na druhou stranu. — Cosi na něm načmáral. To přeškrtl a napsal zase něco jiného — Chtěl ještě něco napsat, ale pojednou jakoby si byl něco rozmyslil, schumlal papír a odhodil ho ke kamnům.

„Co to pořád děláte?“ ptala se mladá paní, přihlížejíc k jeho konání — —

„Ah,“ chytil se za hlavu, „— nevím, kde mně hlava stojí — — Mám moc dluhů!“ rozkřikl se zrovna a pobíhal po svém pokoji. — „Já musím začít jiný, docela jiný život! — Abych nezapomněl,“ zastavil se náhle. — „Přemýšlel jsem o tom celý den. — Prosím vás, nezlobte se, — ale ráno mně už kávu nenoste — — já — já —“

Paní upřela naň oči —

„Nechutná vám?“

„To ne,“ zatřepal Ríša hlavou, — „ale — já musím začít šetřit od chleba —“

„A to chcete na snídaní ušetřit?“

„Na snídaní a vůbec celý můj život musí vzít nějaký jiný obrat. — — — Tak to dál jít nemůže —“

Paní porozuměla a mlčky odešla do svého pokoje. —

Ríša dlouho ještě potom seděl a neustále cosi počítal a psal.

Druhého dne, když Ríša časně ráno vstal a odešel do přednášek (i v tom směru nastal obrat), stála mladá paní nad jeho lůžkem a četla jakýsi kus papíru. Byl zastrčen za obrázkem Panny Marie nad Ríšovým lůžkem a v čele papíru bylo silným písmem napsáno:

V Praze dne 8. prosince 187*.

„Nový program života.“ Ne tak, bylo přeškrtnuto a pak stálo: „Program nového života.“

Četla:

V pondělí: k snídaní čaj (2½ kr.), k obědu polévku zapraženou, maso žádné, příkrm: vajíčka míchaná, tři (15 kr.), k večeři zapraženou polévku se smaženou žemličkou (3 kr.).

V úterý: k snídaní čaj (k snídaní každý den čaj); oběd: polévka hovězí, maso hovězí s cibulovou omáčkou, příkrm žádný (18 kr.); večer: hovězí maso v polévce — zbytek od oběda (1 kr.).

Ve středu: čaj; oběd: česneková polévka, maso žádné, příkrm: knedlíky s klevelovou omáčkou (14 kr.); večer: knedlíky smažené (6 kr.).

Atd. Ve čtvrtek guláš; v pátek marjánková polévka, uzené maso; v sobotu smažené uzenky (po případě maštěné jen brambory); večer maso na paprice nebo na pivě (15 kr.); v neděli: čaj, hovězí polévka, hovězí maso s rajskou omáčkou a knedlíky (20 kr.); večer: beefsteak nebo telecí (po případě vepřovou) pečeni (32 kr).

Paní žasla…

Možné úspory: zbytky od oběda k večeři.

Mladá paní se zamyslila. Postála chvíli na jednom místě, peřinu ještě teplou držíc v rukou a hleděla na určitý bod nizounké pelesti, po které klouzalo zamhlené, sinavé světlo rána. Nesmála se. Jen lehoučký, zcela nepatrný stín úsměvu protáhl levou stranou heboučké její tváře a zemřel pojednou v záhadném jakémsi výrazu vzpomínání. — Pak se najednou vzpamatovala, — přisedla náhle na lůžko a hleděla upřeně oknem do zamženého nebe — — — „Divný člověk“ — pravila nahlas a strhla oči s nebe. — Zarovnala zas Ríšův jídelní lístek za Pannu Marii a umínila si, až přijde Ríša domů, že se ho zeptá, co to má všechno znamenat. —

Mladá paní přesvědčila se o tom hned, když Ríša přišel z přednášek a pod paždím si přinesl cosi v papíru zabaleného a těžkého; když to na stůl postavil, zahrklo cosi v balíčku jako plech. —

„Co to nesete?“ — ptala se mladá paní, pohlížejíc za ním otevřenými dveřmi z kuchyně.

„Kamínka.“

„Jaká kamínka?“

„Petrolejová kamínka — s karamádem budeme si na nich vařit obědy a večeře.“

„Vím už, — zapraženou polévku — míchaná vajíčka — klevelovou omáčku — —“

Ríša se ohlédnul po Panně Marii a usmál se.

Mladá paní hleděla přísně.

„— A vy myslíte, že vám to dovolím? — Teď si zas pěkně kamínka spakujte a odneste, kde jste je vzal. Tady mně smradit nebudete a jinde si dělejte co chcete. — Co vám to zas napadlo!? Máte rozum? — Kdo myslíte, že vám bude dělat ty marjánkové polévky, knedlíky a smažené žemličky? Vy?“ — zasmála se hlasitě.

„— Já ne, ale karamád umí a žije tak už půldruhého roku —“

„— Jděte si tedy ke karamádovi a žijte si taky tak. — Ale mně tu s petrolejem čadit nebudete — Kde jste to vzal?“ — ptala se už mírněji, ukazujíc prstem na rozvalená kamínka. —

„— Koupil jsem —“

„— Ríšo, vy jste trotl, odpusťte mně to, ale vy nezasloužíte, aby vás člověk dobře pojmenoval: zdali pak jste si rozvážil, co děláte? —“

Ríša neodpovídal.

„— Vy chcete opravdu podle toho žít?“ ukázala na Pannu Marii.

„— Musím —“

„— Musím — — a vy si myslíte, že to vydržíte?“

„Vydržím.“

Mladá paní chtěla odejít —

„Tož tedy vařit nesmíme?“ — ptal se za ní Ríša.

„Tady ne,“ — pravila mladá paní, „když máte karamáda, zaneste si to ke karamádovi a přijďte mně povědít — jaké ty knedlíky byly — — —“

„No šak“ — odpověděl i Ríša veseleji a aniž se urazil odmítnutím mladé paní, sebral zas kamínka a šel s nimi ke karamádovi. —

Mladá paní neznala dobře Ríšu. — Ríša žil skutečně tak, jak přislíbil. S umíněností tvrdých povah zanevřel na sebe a asketicky přidržoval se amortisačního svého systému. — Nepokojné stádo svých výpočtů byl by udržel v dobrém pořádku, kdyby nebylo nepředvídaných výdajů. — Ale i tu si vymyslil případnou lesť. Tam, kde žaludek zradil jeho, ošidil zas on jej a tak ve vzájemném taškářství i shodě žili oba spolu po celé dva měsíce.

Karamád vařil, Ríša jed’ —

Vytrvale seděl doma.

Na jeho stolku hromadily se knihy, básně, romány, přednášky, poznámky —

Stopy těch studií pozorovala paní i na jeho stole.

Nebylo žádné pochybnosti o tom: Ríša opustil tuto zem a dával si dostaveníčko s Musou. —

Vyhledal nejlepší svou báseň z gymnasijních let, opravil ji, přepsal a čekal na odpověď v listárně redakce jednoho listu. „Vánoční růže“ jmenovala se jeho báseň. Čekal týden, čekal čtrnáct dní a když uplynul měsíc, číslo týdenníku vypadlo mu pojednou z rukou. — Ještě téhož dne našla paní na jeho stolku celé číslo illustrovaného listu, rozevřeného právě na té straně, kde červenou tužkou zaškrtnuto bylo následující místo: „Vánoční růže“ račte nás navštíviti v redakci.

Neřekl nikomu nic, ustrojil se i novou kravatu si vzal a s trémou šestnáctiletého dítěte zaklepal na dvéře sedmé velmoci. Představil se a do posledního okamžiku svého života se potom pamatoval, jak se pod ním třásly tenkrát nohy, v hrdle vyschla poslední vláha úst — — Když redaktor uslyšel, že je autorem „Vánoční růže“, stiskl malou jeho ruku a posadil si jej naproti sobě. Pochválil jej — liboval si rozhodný jeho talent, i na rameno mu poklepal — — — — ale pak mu v básni napočítal tolik chyb a tolik zbytečných, „nedosti správně volených slov“, že mu Ríša vyškubl „Vánoční růži“ z rukou a praštiv svým talentem o zem, v sedmé velmoci se víckráte neukázal. Básnil sice později ještě, ale už jen sobě pro radosť a dost. Jediné místo, kde uveřejňoval své básně, byl mramorový stolek v kavárně: když odcházel, zbývalo tam vždycky po něm několik nakousnutých čtyřverší. —

Číslo illustrovaného týdenníku zmizelo se stolku a paní už se nikdy nedopátrala výsledku jeho návštěvy. Jen toho si všimla, že všechny básně, romány, přednášky ležely zas v koutě na zemi.

I reformování společnosti se chyt’. Dal se zapsat do Moravské Besedy a první jeho starostí bylo, shodit starostu i s výborem dolů.

Ani tu nebylo známo, jak pochodil. —

Zdálo se, že ku konci mu zbyla jedna jediná, opravdová snaha: zbaviti se dluhů. — Nikde se neukázal a když si jednou za čas poslal pro litr piva, po druhé sklenici cítil se bytí opilým.

A už ho nikdo ani doma nezastal.

Vysedal v Akademickém spolku nebo na nádražích v čekárnách se ohříval, aby nemusil topit. Domů chodil jen spat a časem nejedl vůbec. —

Na sklonku druhého měsíce objevil se Ríša v kavárně.

Známí jej obstoupili a zhrozili se ho.

Býval plný, červený, zdravý, nyní přikradl se ke stolu jako stín. Žlutý, oči žluté, čelo žluté, ruce žluté, vychrtlý jak pes, rty z vosku.

„Člověče, co děláš?“ pravil k němu od kulečníku karamád jeho Vlček. — A přetíraje tago křídou, hleděl mu do smutných očí. —

Ríša přeložil zvadlé nohy a rozhlédl se po kavárně tonoucí jak v mlhách pod strašnými spoustami kouře. V dýmu se zvedala a zase padala dlouhá, lesklá tága.

Vlček doslechl o amortisačním jeho systému. Přisedl si k němu.

„Jsi čistý?“ ptal se šeptem.

Ríša přikývl hlavou.

„Docela?“ ptal se Vlček, přitisknuv k sobě tago.

„Docela.“

Vlček stiskl Ríšovi ruku a přistoupiv ke kulečníku, měřil jedním okem posici rozestavených koulí. —

Na druhý den přišel Vlček k Ríšovi, ale nezastal ho doma.

Objevila se mladá paní.

„Kde je Ríša —“

„Není doma.“

„Kde je?“

„Nevím.“

„Ale včera mně povídal, že bude doma.“

„Mně taky —“

A mladá paní vypravovala Vlčkovi, proč Ríša není doma.

„Včera přišel za ním sklepník z kavárny Union.“

„Melichárek?“

„Tak nějak se jmenuje —“

„A co chtěl?“

„Peníze!“

„Ale Ríša povídal, že je čistý —“

„Čistý — ale na Melichárka zapomněl. — Objednal si jej na ráno — dnes si přivstal a utekl.“

Vlček si hvízdl, mladá paní se zasmála. — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ríša v hloubi duše zaplakal…

Na večer přišel domů, povzdechl si, z kapsy vytáhl medicínu a postavil ji před sebe —

„Ja, ja!“ — a od srdce si zaklel. „Hlad trpět, nemoc na sebe uvalit a — — —“

Zavolal mladou paní a zase jako přede dvěma měsíci s obřadnou zdvořilostí ji požádal, aby mu ode dneška nosila zas ráno kávu a vůbec všechno aby zařídila tak, jak bývalo.

Když osamotněl, sáhnul za Pannu Marii, menu roztrhal a přednášky odkopl, až zaletěly hluboko do stínu lůžka. — Večer, když jej přišlo těšit svědomí, prudce vstal a ukázal mu dvéře.

A žil svůj starý život dál.

„Teď už je mně všecko jedno!“ pravil s tupostí fatalisty, který čeká už jenom na zázraky, a nezaplatil ty dluhy, na které byl ušetřil. Všechno nechal při starém.

Dobrá jeho víla stála u dveří a hořce plakala.

Ríša jí neslyšel —

Zase po šest dní si hověl, sedmý den nepracoval — a každým okamžikem svého života dokazoval, že z něho,asi nebude nic — — — —

Je celá ještě řada otázek, které nutně žádají odpovědi.

Měl Ríša přítele? —

Měl jednoho, ale půjčil mu tři zlatky a bylo po přátelství. —

Miloval své rodiče?

Velice.

Ale nevím, jak by to dopadlo, kdyby mu byli jeden měsíc poslali místo 50 jen 40 zl. —

Jaké byly ostatní jeho názory, jaké náhledy o tomto i onom světě? — Za první, za druhé, za třetí? —

Je mi velice líto, ale Ríša neměl žádných. — Politického smýšlení byl sice radikál a demokrat, ale to jenom proto, že lidi s penězi vůbec nemohl vystát. — Nenávisť tu sdílel už od té doby, kdy otec jeho sídlil v Ostrovačicích a školní mládež rozdělena byla na dva tábory: tábor „bělochů“ a tábor „černochů“, k „černochům“ patřil on — „bělochů“ přezdívali panským dětem. Obě ty strany týraly se navzájem kameny i slovem, a to byl také jediný důvod, proč i později, kdy otec jeho nabyl jmění a Ríša sám avanžoval na panské dítě, do smrti už věrně stál při praporu demokracie a radikalismu. —

Andělé strážní české literatury s rukama sepjatýma budou mě prosit, abych jim přece řekl: „odkud se pro Boha všemohoucího vzal takový ničema, jaké bylo jeho vychování, v jakých okolnostech, v jakém prostředí vyrostl ten charakter, jaká byla půda, z které vyrostlo divoké to kvítí? Jací byli jeho rodičové, jaká jeho bába, pradědek a babička pra-pra?“

Přiznáme se, že bychom ze svého reka rádi udělali podle všech pravidel poslední aesthetiky potomka degenerovaných rací, ale k největší své lítosti jeho předkům musíme dáti vysvědčení to nejlepší.

Jeho dědeček a babička, svým původem odkudsi z valašských hor, byli velice spořádaní a bohabojní lidé. Také jeho pradědečkovi a prabábě nedá se nic na jejich životě vytýkat, leda snad to, že chodili po světě s dřevěnkami a prodávali vařejčky. Také jeho rodičové byli velice slušní lidé. Právě po těch zdědil jmenovitě ty vlastnosti, které se na něm jaks taks ještě hájiti daly. Po otci to byl silný, zdravý týl a po matce dobré srdce a pěkné černé oči. — —

Já opravdu nevím, kde a jak se ten člověk zvrh’.

Ještě otázka.

Když tak — abychom užili nejslabšího výrazu — darebným způsobem odbýval záležitosti svého rozumu, v jakém stadiu byly záležitosti jeho srdce —?

Těžká řeč.

Jak sám jednou se vyjádřil, miloval sice, ale „nic nebylo po tom“. — Na každé zástěrce uvíz’ a za jedním děvčátkem běhal až dvě hodiny cesty.

Opravdově, hluboce, na celý život, nemiloval tedy ještě nikdy? —

Nikdy.

Ale žízeň po lásce měl a žízeň ta byla strašná.

Jediná živá jiskřička, která v něm doutnala, jediné světélko v hluboké tmě. — A kdykoliv o těchto věcech přemýšlel, do duše vkrádala se mu ona teskná nálada mladé opuštěnosti, kterou tak dobře zná útlý svět; dusil ji kouřem kavárny, topil pivem, utloukal kartami a tágem, přehlušoval smíchem bohopustých místností, — ale tím hůř. Sedl a plakal duší znovu. —

Na břehu velikého a záhadného moře zdálo se mu, že za ním leží, musí ležet ještě jiný, zcela jiný svět. Kdo mu jej odhalí? — Prázdnota zela z Neznáma. — A v tom vědomí měkla jeho duše, zprotivily se mu čpavé kavárny, hloupá se mu zazdála hra kulečníku, mysl jeho utíkala daleko, daleko do zapadlých let a srdce jeho se otvíralo tichým vzpomínkám na šťastnější, dětstvím vyzlacený věk. Sladké snění zapředlo jej ve zlatou svou niť. — Poesie rodného kraje sechvěla se k němu a slibovala mu krásné lesy, zelený ráj, květnaté stráně, bělounké cesty, svaté shromáždění dědiny. Ať nechá všeho mudrování, všeho žalování a zajde si tam na to místo, kde bývalo a bude zase jeho nebe. Uzdraví se a veselý vrátí se zpět. — A tak sladce zněla jemná ta řeč, že Ríša prudce vstal, podíval se na datum a škubl sebou odporem.

„Kde pak! — vždyť je zima!“

Na rtech ucítil polibek dobré víly.

„Mlč! Zima je venku také krásná. Vzpomínáš si? — Ráno jsi vstal, jiskřily ledové květy. A venku všechno kolem a kolem všude tak bílo.

Domky, škola, luhy, les, i věž, i kostel, celý kraj byl bílý. A ve sněhu trpělky hvízdaly, strnadi se honili po zasněžených větvích, sníh padal jako stříbro a v uších rolničky ti zvonily — svištěly saně. Nepamatuješ se?“

Ríša se pamatoval…

Spočítal peníze a skřípnuv svoje věci v ryšavý cestovní vak, prvním vlakem z rána vyjel si na venkov. —

Byl právě čas ostatků — v Ostrovačicích slavili ples.

Na plesu byl i Ríša a když se vrátil do Prahy — — — — — — — — — — — — — — —