Pohádka máje/IV.

Pohádka máje Vilém Mrštík
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 115–131. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když se Ríša ráno probudil a z okna se podíval, byla venku hrozná metelice. Slunce svítilo a s nebe se sypal bílý déšť.

Zachtělo se mu, vyjíti si do toho nečasu a dát se posypat sněhem, příroda zdála se mu pro jeho stav duše jako stvořena: byl dubnový, bláznivý čas, kdy chvílemi sluníčko jiskří a chvílemi drhne mráz. — Ale než se Ríša rozmyslil, má-li přece vyjít čili nic, zakuklil se znovu do peřin a spal ještě hodinku.

Tu se dvéře otevřely a k jeho lůžku přistoupila mladá paní; zahleděla se chvíli na to velké spící dítě a nevěděla, má-li jej probudit nebo nechat spát. Přišel pozdě v noci, slyšela ho, jak zarachotil ve dveřích klíč, rozezpívala se dvířka a jak s těžkým, dlouhým vzdechem lehl do svého lůžka. Vzpomněla si i na tichý ruch bosých jeho šlépějí.

Chvíli tak postála nad ním vysoká, štíhlá, jedna z těch krasavic, které tváře mají bílé jako sníh a měkké jako peří: jen prstem o ně zavadit a pod rukou se boří jako pěna. Měla tmavé, vážné oči, táhlou tvář, tenký rovný nos a vlasy v těžkém rulíku zavinuty v zad. Nic nehyzdilo čisté, v přísvitu rána modře se lesknoucí její čelo: účes rovnou, vzorně vyměřenou stezkou dělil se na obě strany a ve tmavé houšťce přičísnut vinul se jí v týl. Kolem mladých, mírně rozhrnutých rtů táhl se milý, mateřsky teplý úsměv rozumných žen.

Nebylo to poprvé, co tak stála nad jeho rozháraným lůžkem a poslouchala jeho dech. Nápadná jeho rozervanosť za posledních dnů neušla jejím očím, hlubším ještě v tichém účastenství ženskosti. Kdykoliv jen mohla, buď že se vzbudit dal nebo listonoš přinesl psaní, tiše jako duch zjevila se před ním skoro zavřenými dveřmi podobna milosrdné sestře, která hlídá nemocného.

Dnes přišla s dvěma dopisy, levou rukou držela je po svém boku, pravou se opírala o malý stolek, přistavený v záhlaví —

„Devět hodin odbilo — mohl by už vstát“ — pravila sama k sobě a chvíli ještě váhala. — Ale vzpomněla si, že už večer a předevčírem se ptal, nepřinesl-li listonoš nějaký list, a proto nahnuvši se k němu zaťukala ukazováčkem na promačkaná prsa jeho košile; když oči otevřel, usmívala se nad ním bílá její tvář; táhlé její prsty ukazovaly mu dvě psaní najednou.

„Vstávejte, už je devět hodin pryč!“ pravila, psaní položila před něj na duchnu a tiše jak přišla zase odešla, zvolným, vážným krokem, přelamujíc v chůzi vyžehlené záhyby své sukně.

Sotva se dvéře zavřely, radostné „haló“ rozlehlo se za nimi a postel pod Ríšou zakvílela tak, jakoby náhle s výšky na ni padlo něco těžkého; — když paní pootevřela dvéře, aby se podívala, co se to s ním děje, — měl Ríša hlavu už pod duchnou a na polštáři vyčuhoval z něho už jen chumáček vlasů.

Tam pod peřinou dusil velikou jakousi radosť.

„Pro Boha, co děláte?“ — ptala se mladá paní, když Ríša z pod peřiny jako rozpustilé děcko ukázal napřed jedno očko, pak druhé, špičku nosu a dvě řady bílých zubů naposled —

„Nic — nic“ — a smějící se zuby s řehotem zmizely zas pod peřinu.

„Jste vy blázen!“ pravila mladá paní žertem a usmála se na něj mateřsky.

Příčina prudké změny v Ríšově duši byla velice jednoduchá. — Nepsal mu ani žádný černohlávek, jak přezdíval brunetkám, ani žádná lasička bílá, jak říkal blondýnkám, nebyl to také vláskovitý, elegantně načrtnutý lístek slečny Melanie, která se tak krásně v zimě obracela na ledě a kterou Ríša v poslední době hříšně zanedbal, bylo to jen několik zběžně psaných slov drobného třaslavého písma a několik pádných vět psaných těžkou řeznickou rukou. Krátký smysl obou psaní byl:

„Seš darebák“ — byl smysl jednoho a

„Jsi dareba“ — byl smysl druhého, drobně psaného písma.

Ku konci druhého psaní připojeno bylo ještě několik poznámek, které byly asi pravou příčinou toho, proč Ríša z postele své vyletěl a na paní se smál. Smysl jejich byl:

„Seber svých pět švestek a přijeď ke mně. Otec a matka se na Tebe zlobí. Strýc.“

„To znamenalo: vyhodit Prahu do povětří, zmizet na čas s očí i mladé paní, i slečně Melanii, lasičkám, černohlávkům, Melichárkům a jak se jmenovali všichni ti rychlí a správní dodavatelé svých zboží, jichž saldované účty mu tatínek posýlal jako přílohu.

Ríša se pokusil přemýšlet o tom, z čeho má vlastně největší radosť, zda z uplacení dluhů nebo z vysvobození z toho žaláře, jak říkal Praze, — ale myšlénky se mu rozutíkaly jak mravenci, jedna sem, druhá tam a všechny se stěhovaly pryč z Prahy — ven, tam k bílému kostelu, kolem kterého jako stádo koroptví ležel chumáček nahnědlých střech — —

A všechno shodlo se tak najednou, samo sebou, že se Ríša podivil, jak tak podivně ten život vrávorá. Právě v tom okamžiku, kdy nevěděl už kudy kam, z bizarrního zmatku uliček a bludných cest, — rozevřou se dvířka a — byl na svobodě pták —

Hově si v teple svého těla a radostných myšlének, nevšimnul si ani, jak paní do dveří vstupuje, ani jak vody nalévá a při tom po očku se dívá po něm: dvéře jakoby se nezavíraly, neotvíraly, oči neviděly, uši neslyšely. Ríša jako macek skrčen v posteli, ke zdi obrácen zamyšlenou svojí tváří přehazoval myšlénky, odháněl od sebe jedny, vábil k sobě druhé a na konec všechno i svoji rozmrzelosť i svoji nudu a přesycenosť života svedl na Prahu a její strašný život, který ubíjí, u-bí-jí; — to všecko tlačí člověka za brány ven — a není divu, že pak zatouží po tichých polích, po širokém nebi a rozpjatých liniích zeleného obzoru.

A kde se vzaly, tu se vzaly — pojednou stály před ním dvě modré, pohádkové oči, měkké vlnky vlasů, miloněžná tvář a — pane, nebylo to vyžle. Nezahnal ji od sebe. Nechal ji celou předstoupit před sebe a teplo rozlilo se po celém jeho těle. Na celou, jak byla, se teď pamatoval, bleďounká jak růže vznášela se před ním v blankytu svých šatů a vzpomněl si i na několik těch vlásků, které se jí v tanci odpoutaly z účesky a svým stínem přikryly tenounké její obrví. I ty tři důlky viděl před sebou, jemně vyhloubené po obou stranách tváře a na bradě, ale tak lehce, jen jakoby se tam na tom místě prstem doteknul. A Ríša už se těšil, že ji zas uvidí, jak na ni promluví, co mu odpoví a jak se bude divit, až jí všechno řekne, jak se mu vedlo; na konec jí připomene ten krásný, zimní večer, kdy před domem prostovlasý stál a za ní se díval, jak za hudby rolniček a řehotání koní saně ji odnášely sněhem —

V Praze už dlouho neotálel. Srovnal svoje věci do černého vaku, naházel, kde co bylo, do ohromného kufru, nahoru položil svoji porculánku se snědou cikánkou, vedle ní umístil višňovou svoji trysku se zeleným střapcem a když byl se vším hotov, — přiraziv víko, rozloučil se s mladou paní a s celou Prahou s myslí tak lehkou, jakoby se ubíral z vězení.

Mladá paní viděla všechno a zabolelo ji to.

„Vy tedy odjedete!“ — pravila zasmušile, klopíc oči na zelenou barvu dvou pětek, které jí byl Ríša dlužen za byt.

„Musím,“ — odpověděl Ríša. „Ta Praha by mě zabila —“

„A kdy zas přijedete?“

„Nevím, ale před ukončením semestru jistě — Chci skládat zkoušku.“

Mladá paní se usmála.

Pak mlčeli oba.

Stáli u dveří, paní hleděla do země, Ríša na ni.

„Po prázdninách přijedu zas na celý rok —“

Mladá paní na to neodpověděla.

„A dovolíte-li, vrátím se zas na staré místo —“

Mladá paní se trpce usmála —

„Totiž,“ — opravoval se Ríša, — „nebude-li zde na mém místě jiný —“

A tu mladá paní vyhrnula svoje brvy a obrátila oči k oknu —; pak přiložila ruku k ústům a přetřela si prsty dolní ret. Prsa její sebou trhla, stín ruky přikryl levou tvář —

„Nebude?“ ptal se Ríša, pohlédnuv jí do očí.

Byl sám dojat —

Podával jí ruku na rozloučenou —

Mladá paní neviděla podávané jí ruky, posud si v prstech nevědomky hrála zelenavým papírem bankovek. Jak se zdálo, přemýšlela o něčem, pojednou zavrtěla hlavou.

„Ne,“ — pravila už s netajenou tesknotou v pohledu i slově — „mýlíte se, já již nikdy nikoho do bytu nepřijmu. Není nám toho ani třeba. A pak —“ mladá paní sklopila zas oči a dodala rozhodně: „cizím člověk přivyká a sobě se odcizuje —“

To znělo už jako výčitka.

Podala Ríšovi ruku a náhle rozhodnuta vyprovázela jej až do předsíně.

„Ani mne byste nevzala?“ — ptal se Ríša ještě cestou.

„Kdo ví, budu-li do té doby živa,“ — odpověděla mladá paní sentimentálně a když už před prahem stál, ještě naposled mu urovnala kravatu pod bradou a pravila: „— A jděte už, ošklivý —“ Otevřela před ním dvéře a ještě jednou stiskla malou jeho ruku.

Ríša už hopkal svižným, omládlým jakýmsi krokem a mladá paní posud stála u zábradlí druhého poschodí a dívala se dolů do závratné hloubky schodiště, kde zalehl krok poslední —

Ještě z dola se obrátil tváří vzhůru a potřásl jí rukou na rozloučenou — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Dobře je to tak,“ pravila k sobě v duchu, pustila se zábradlí, ještě jednou pohlédla po schodech dolů, jakoby tam bloudil posud jeho duch, a pohnuvši záhyby v zadu o zem přelomené sukně, odešla svým táhlým, zvolným krokem do svého bytu; — zavřela za sebou nedokončený román svého srdce — —

* * *

Byl krásný, jarní den, kdy Ríša opouštěl Prahu. Metelice pominuly, slunce vesele zářilo na červené prejzy střech a štíhlé věže starých kostelů, dlažba pod nohami hřála, ulicemi pofukoval teploučký dubnový vítr.

Ríša rozloučil se s kamennými břehy pražských ulic a v malé půlhodince už rychlíkem letěl na rodnou Moravu.

Jak bylo krásně na té sluncem a zelení jako vystlané cestě k domovu! Oknem střídaly se rozlehlé kraje Polabí, holé i zelené lány, louky, pastviny a stráně, rozlité černými ostrovy lesů; rozkošné dekorace Orlických hor, Ústí, Brandýs, Choceň rozlétly se zase v široké volné rozhledy českomoravských vysočin a za těmi už Morava se klenula hřebeny svých hor, Skalice, Boskovický hrad, Rajc, Blansko, Adamov, známé vísky, známé krajiny, pole a úvaly, zátoky Svitavy, Dráhanské vršiny, kam na potulky vycházíval jako hoch. Minul poslední tunel a v oknech začernalo se Brno. Známé věže, střechy, kostely, černé komíny chrlící kotouče těžkých sazí, kouř v kouři, špína v dýmu, — Špilberk, Petrov, Svatojakubská věž jak černá hůl postavená v masse tmavých výparů, — všechno letělo mu naproti, pojednou zmizelo vše za balvany nových továren a Ríšovi už z blízka zazvonil známý, jemu už od dětství tak milý ohlas elektrického zvonku, jehož tikot mu oznamoval příjezd do brněnského nádraží —

Ríša zmizel v davu perronem se vlekoucího lidu —

A tu hned, jak z nádraží vyšel — potkával známé, ten sestárnul za několik těch neděl, ten ztloust’, třetí sežloutl, čtvrtý seschl a všichni zdáli se mu jaksi fádnější, vážnější, smutnější, hrubší, než je znal před tím. Podával všem ruce na uvítanou, rozcházel se s nimi na brzkou shledanou a všichni jakoby jej vítali z vážného nějakého nebezpečenství.

Potkal známou, kdysi červenou, plnou a sličnou, — setkali se očima, pozdravil, sklopila oči, odpověděla na pozdrav, ale obrátila hlavu stranou, aby se s ní nedal do řeči.

„No ja!“ — pohodil Ríša hlavou. „Špatně to dopadlo —“

Běh života, proud lidí tekl kolem něho se všemi změnami a převraty, jak je s sebou vlekou měsíce, leta. —

Potkal jinou známou. Vedla za ručičku dítě. Byla vdaná už a velice sešlá. Vzala si vdovce a měla se špatně. Jen ty oči jí zbyly, prořídlé vlasy, brada do špičky, hrud vyschlá, pod očima černé čáry, — zuby se jí rozsedaly, hu, — strašná — — — — — — — — — — — — — — — —

„Škoda jí,“ zastavil se Ríša a díval se za ní. „Dobře tančila a nikomu nevěřila — Až najednou a takhle to dopadlo! Škoda jí.“

Dojmy se honily za sebou. Vzpomínka za vzpomínkou drala se mu na mysl a všechny jej nesly nazpět v chlapecký věk. Na Františkově o prázdninách bosky ještě běhával v primě… V úkrytu zde pod Petřínem potají vykouřil první svoje cigaro. Tam tu dlažbu vzhůru po Kapucínském náměstí šlapával s první svojí láskou. Na Špilberku až nahoře u hradeb na kamenné lavičce odehrály se nejdojemnější kratochvíle dětských jeho románů.

Doma přivítali Ríšu jakoby se vracel z bitvy, kde „naši prohráli“. Maminka zaplakala, otec chtěl něco říci, hledal už k tomu patřičnou pósu, ale než se k čemu odhodlal, Ríša přiskočil a políbil jej jak děvče do tlustých, řeznických jeho rtů. Otec klesl na židli, narovnal třesoucí se nohy pod sebe a nechal si „to“ až po večeři; po večeři odložil vše zas na druhý den a pak zas až na třetí den, až konečně čtvrtého dne v Kobližní ulici ve vinárně řekl Ríšovi několik slov: „Poslouchej, Ríšo — abys nemyslel — to to,“ a zašermoval mu před očima tlustým ukazováčkem s těžkým pečetním prstenem a dodal: „to — to se mně nelíbí — —“ Ještě něco řek’, ale nebylo to zlé. Ríša setřepal to všechno se své kulaté hlavy a nad světlo jasněji taťkovi dokázal, jak těžký, velice těžký je život v Praze.

Ostrovačice jsou od Brna vzdáleny jen asi tři hodiny silnicí.

Den po Květné neděli byl už Ríša na místě.

Kdo by neznal slavné doby pašijového týdne, krásné poesie velkonočních dnů, provanutých jarními výdechy země, prozářených tichou nádherou velikého nebes vzkříšení. V jeho slávě prvními drny země se odívá a zelená, měkká, až do zlata jasná, čím dále tím krásněji svítí, čím výš se slunce nese a bleskem svým polévá každičkou mez. Kdo si nevzpomene na velikou, němou tu chvíli, kdy zvony zavážou, hlaholy jejich zmlknou a po dědinách rozejde se ona smutně vznešená nálada Velkého pátku, jehož svatosť obveselují pouze ptáci, děti a slunce. Chlapci se u kostela houfují, do řady staví jako vojáci a bosí, s ohrnutými nohavicemi, s kšandami i bez kšand, s mlíčny v zadu, s čepicemi furiantsky sraženými v týl, hlavy napřed, nohy v zad, rázem dvanácté vyrazí od kostelní vížky dědinou a hrkačky v zadu, tragače před sebou po dědině táhnou od horního konce na dolní ohlašujíce tak strašlivým řevem svých nástrojů poledne, tři hodiny na Velký pátek a večer klekání. I ti nejmenší v sukýnkách dostaví se k slavnému tomu shromáždění „zlatého mládí“ a co dechu stačí, krátké nožky zmohou, běží, letí za staršími, brkají o zem, zaslzí, kviknou, přisednou k zemi, chytnou se za palec a zas po čtyřech vstávají a belhavým klusem capkají za ostatními, aby dohnali parádní, slavnostně zdloužený jejich krok.

A na Bílou sobotu po slavném Gloria co radosti bylo po vsi, co křiku a vády na věži, když zvony zase promluvily mohutnými hrdly a široko daleko po zeleném kraji rozlehl se hučivý hlas Magdaleny svaté, které začalo zas srdce bít. Hned slunce bylo veselejší, oblaka jasnější, nebe větší, — ožily chaloupky, zahlučely statky, plno bylo ruchu všady, shonu, chvatu, práce, selky utíraly okna, děvčata žehlila a po celé dědině šířila se vůně teplých koláčů; celá ves kouřila, celá se čistila a chystala k slavnému Vzkříšení Páně. V podvečer kde jaká babička stará, belhavý stařec, dědoušci, sousedi, ženy s dětmi i děti samy, všechno vybíhalo na náves a ve skupinách i jednotlivě ubíralo se k průvodu kolem zdí bílého chrámu. Zahrála hudba, rozehrály se zvony a po dědině nesla se táhlá píseň slavnostního průvodu, který dětmi začínal a stařenkami končil. Vítr províval korouhvemi, čechral vlasy na obnažených hlavách, dýchal do rozevřených úst zpívajícího lidu a se rtů jim stíral nábožné zvuky, po dědině je nosil na všechny strany a klíny střech a přes hřebeny statků do zelených polí zanášel přes mlčící zahrady tam, kde v mizivém modru veliké oblohy hlaholili skřivánci. — — — — — — — — — — — — —

V bílých kotoučích dýmu, řinoucích se z rukou jasně červeným límcem okrášleného kostelníka, v oblacích kadidla pod zlatými nebesy třásla se zlatá monstrance postavená v zahalených rukou stařičkého kněze. Jak to bylo všechno veliké, tiché a tklivé v silném tom nadšení duší i země! Slunce už se ubíralo k západu a v nesmírných výškách hasnoucích sfér havrani těžce plápolali černými křídly, v bílých tvarech oblaků spěchajíce kamsi na západ. Než přeplovali obzor, zmizel průvod v kostele a v akkordech varhan drnčela okna zpěvem a hudbou naplněného chrámu. — — — — — —

Na tisíce vzpomínek se tak stěhovalo do jeho duše a jedny krásnější druhých, kam se jen obrátil, kam zahnul nohou, připomínaly mu dětský věk: tytéž zvuky měli ptáci, tytéž hlasy lidé, děti tytéž hry, — nikdo jakoby ani neumřel, všechno zůstalo při starém. A přece všechny ty obrazy nesly na sobě odznak nebývalé vzácnosti: každý pohyb, každý ruch — i bzučení včel, říhání koní, milý zvuk kovárny — nabýval pro něj nezapomenutelné ceny. Jak mu zas voněly teploučké stáje, lahodily dvory, co života a nevídané krásy viděl v hlasném ruchu lidského konání! Muška kolem neprolétla, aby si jí nevšimnul, dvířka nikde nezavrzla, aby je neslyšel. — Jak mile mu svítily ty bílé zdi statku naproti, jakými to stíny a chladivými tony se plnily jeho výklenky! — Po návsi přejížděli koně a otěže nadhozené nad oblými jejich hřbety zdály se, že hoří rolníkům v rukou jako stříbrem polité. — Koně jako panny nesli hlavy svoje vzhůru, vzpínali se a jakoby se chystali v let, šíříce nozdry srkali do sebe divočící jara vzduch. Co mládí a síly, bujaré krve a vzletu bylo v každém tom pohnutí — — Ten Bundáš od Smržů posud tak vybíhal do prostřed návsí a z daleka už čapkami se stavěl proti kopytům — — Po návsí, ve vratech, v síních, „před našima“ posud tak postávali lidé — Na prahu před domem děti posud tak vyhřívaly plná svoje stehýnka — Pohrabáč plesnivý a starý do dnes zachovával svoje způsoby: nechal hrabání, smekl placatou čepici a přetáhnuv hřbetem levé ruky zamokřené svoje rty — odpovídal na pozdrav — — A za dědinou na stromě, jakoby to včera bylo, tentýž starý Božek visel ve větvích a obíraje housenky, s hůry dolů cenil křivé svoje zuby; vítal Ríšu „k nám“. —

Po Velikonocích jaro teprve rozevřelo zlaté svoje brány dokořán. Luka se zelenala, ozim vzrůstal, od mezi k mezi blýskal se pluh. Pršky obilí, rozeseté rukou hospodáře, zapadaly v rozoraná pole brázd, v zahrádkách se rylo, meze kvetly podběly, z lesů vracely se děti — plné vůně fialek —

Ríša navštívil všechna zamilovaná svoje místečka z mládí. Byla to panská stodola, kde s hochy hrával míč, byla to louka, kde vrbové proutky otloukal a řezal z nich píšťaly, — u každého potůčku se zastavil, kde po dešti stavěl rybníčky, nad každým brůdkem postál, kde z bláta dělal „babky“ a o zem jimi třískal, hrdě se ohlížeje kolem sebe, „jak to róchá“. I k rybníku zaběhnul, kde po hladkém povrchu vody kamínky pouštěl a tiše v duchu počítal, kolikrát který oblázek poskočil po zrcadlové hladině.

Celý rok tak vyplněn míval poesií venkova, na kterou se srdce rozpomíná tenkrát nejsilněji, když zavřeno je v kleci kamenného města —

Naposled navštívil zelené jedno místečko pod lesy, „u studánky“ pod skalou, kde jako hoch chudých ještě tenkrát rodičů kozu pásával. — Na tu dobu nejvroucněji vzpomínal.

Ale bylo ještě jedno místo, na které se Ríša rozpomněl hned jak prvního dne vešel do rodného kraje.

Byla to malá, kdysi jako děcku tak veliká a rozsáhlá a dnes dospělému tak nepatrná zmola pod myslivcovou zahradou — — Sotva se trávník z jara zazelenal, rozkvetly chudobky, celá mladá ves vyháněla tam svoje housata.

Na jednu z těch pasaček — kovářovu Sefku — Ríša obzvlášť se pamatoval a nezapomněl na ni až do smrti. Jakoby to bylo dnes, tak se mu vryly do duše ty obrysy její tváře. Viděl ji před sebou jako živou — slabou a tichou, jak se tak kolem sebe vždycky rozhlížela stále víc po zemi než kolem sebe, jakoby těžká svá víčka ani nemohla pozvednout výš, a bosá, v červené sukýnce, s modravým šátkem přes plavé vlásky, proutkem nadháněla svoje housátka —

„Háj, háj, háj — housátka háj!“ — zpívala si vždycky na výsluní a nožky v trávě, oči obrácené k nebesům — dívala se, jak modrým mořem blankytu táhnou tiché mraky —

„Háj, háj, háj — housátka háj!“ zvoníval stříbrem její hlas. Ach, smutně se vždycky rozlíval smavou zelení země, zatím co kolem ní jak zlaté soudečky se batolila drobná těla housátek.

„Háj, háj, háj!“ jakoby slyšel ještě dnes, stoje uprostřed svých dětských vzpomínek — a bylo to totéž modré nebe, které se klenulo nad nimi tenkrát, bylo to totéž stříbrné světlo, které zahřívalo kdysi dětské její nožičky —

Dnes nad ní zelená se drn a černá chudý, ze dřeva jen urobený kříž —

A ještě když na lůžku ležel, vzpomněl si na smutnou Sefku.

Naposled zašel si Ríša „k šípkům“, odkud volný míval rozhled na celý kraj, vlídný, jakým asi Hermann vodíval kdysi svoji Dorotku. — Tu si sedl a s vrchu se díval na rodnou vísku. Tytéž stohy žlutaly se v dálce, tatáž boží muka o samotě stála v polích, lány, rybníček v topolí, prastará sýpka a na věži z dálky jednou stranou ručičky od hodin zářily až sem —

Noc se sklonila zatím nad schladlou zem. A Ríša slyšel na své posteli zase ty známé, táhlé zvuky trouby, kterou ponocný ohlašoval desátou, jedenáctou, dvanáctou, — při poslední Ríša usnul —

Byly tři hodiny z rána, když se probudil.

Kohout zazpíval mu do oken, druhý z daleka mu odpovídal. Odzvonili klekání, sezváněli na mši a k osmé ráno ubíral se Ríša zas prostředkem návsí k můstku pod panskou stodolou, k lípě, na zelenou mez, k boží muce, na rozlehlé pole, stopy známých cest a na posled se dostal zase „k šípkům“ na pokraji lesa, odkud byl tak pěkný výhled do kraje.

Vzpomínky hnaly jej na známá místa.