Poesie sociální/Vyděděnci

Poesie sociální
Odměna půlstoleté práce	Vyděděnci	Z perspektivy severočeské

Údaje o textu
Titulek:	Vyděděnci
Autor:	František Josef Hlaváček (jako Frank Hlavaček)
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 193–195.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Ni píď té země, co jí noha kryje,
nám nezbylo — vše sobci jen si vzali;
ni vody hlt, jak čistou vřídlo lije,
nám k napití volnému nenechali;
ni doušek vzduchu bez plynů a jedů
nepřejí nám pro choré naše plíce;
ni slunce jas, jenž blažil mysl dědů,
nám v pracovnách nesvitne v bledé líce;
ni chleba dost, co potřeba ho míti
k hražení sil a těla ku vývinu,
jen běd a muk a útrap plné žití
nám vnutili a hnusnou otročinu!

To pravda jistá: my jsme vyděděnci!
Pro nás svět není — jen ty jeho strasti.
Nám skráně nikdy nezdobí se věnci,
byť sebe více sloužili jsme vlasti!
Nám údělem jen práce rabská služba
a za ní ústrk, hlad a pohrdání,
a velezrádou každá naše tužba
a zločinem i každé skromné přání!
Nám za vše dobré jen vše zlé se přeje,
nám v žití jed se stále nakapává
a bolům našim travič jen se směje:
»Trp, rabe, trp! to podíl tvůj, tvá práva!«

To pravda jistá: my jsme bezprávnými!
Nás šidit, bít smí každý, kdo je pánem;
můžeme prosit, lkát, přec s právy svými
za pravdu nikdy nikde nedostanem!
Nám bič nad hlavou a hůl stále sviští
a smrt násilná na nás všude číhá,
a kudy jdem pot, slze, krev se prýští
a před očima dráb se s pouty mihá!
To pravda hrozná: my jsme bez otčiny!…
Ač množíme bohatství celé říše,
přec — děti práce — jsme bez domoviny,
bez hroudy země a bez vlastní chýše!

To pravda jistá; my jsme vyloučenci! —
vyloučenci ze všeho, co svět skýtá!
Vše lenošní vlastní jen povýšenci,
vše užívá jen chasa pánovitá!
Jsme otroci a psanci dnes, jak včera;
jsme lůzou, bídným, věčně štvaným davem
s osudem, kletbou bludce Ahasvera,
jsme mučenci na vraku v moři dravém,
Jsme vyhnanci ze všech pozemských rájů,
jak Adam biblický, když zhřešil s Evou,
jsme živnou silou celých světa krajů,
však v ceně váženi jsme stejně s plevou.

A nejhorší, že v tomto bědném stavu
my otroci si ještě libujeme,
a vzepřou-li se mnozí z našich davů,
my snahy jejich ještě zlehčujeme!
A vystoupí-li mnozí hlasatelé
bratrství, práva a volnosti naší,
hned drábů z nás zvednou se houfy celé
a uštvou je, by pán měl práci snažší.
O běda! běda! lide vyděděný,
což nepoznáš tu bídu, hanbu svoji?
Kdy jednání tvé přece už se změní,
kdy zacpeš otvor běd a muk tvých zdroji?