Poesie sociální/Svoboda

Poesie sociální
Z ‚Lešetínského kováře‘	Svoboda	Podzemní hlas

Údaje o textu
Titulek:	Svoboda
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 61–63.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek
Související na Wikidatech: svoboda

Ó volnosti, ty jasná dcero nebe,
když brdou nohou dávné okovy
jsi deptala, jak vroucně vítal tebe
stran širodálných pozdrav hromový!
Vstříc tobě nad troskami tyranie
zněl stokrát světa omladlého ples,
od východu, kde mužík hlavu vznes',
až v dálku za moře, kde s černé šíje
kruh sňala's kovový.

Ach ideále, jehož pod praporem
krev drahou cedil nesčíslný rek,
ty velebená pěvců valným sborem —
co z tebe učinil náš kleslý věk?
Ten věk, jenž slovy velkými se blyště
nevážně zmařil odkaz velkých dum,
i z tebe zůstavil jen hluchý šum,
jen vyfintěnou frázi pro řečniště,
zvuk prázdný myšlenek.

Mé oko teskné, roztoužené, darmo
tvůj božský obraz hledá na zemi,
kde tolik národů pod staré jarmo
zas kleslými se chýlí šíjemi,
zas mrzce líbá tyranovu patu,
jenž duse zvůlí svou jich každý dech,
jim v pospas metá jako na posměch
jen cáry tvého ztrhaného šatu,
tvé prázdné emblemy.

Tam národ, jedva po útrapě steré
tě uvítal ve vlastním domově,
již zpupně jiným národům tě bere
a v témž je smýká krutém okově,
jejž nedávno jsi sňala s jeho šíje,
na stesky jejich má jen hrubou pěst,
jim loupí jazyk, jmění, dítky, čest
a rukou, jižto uvolnila's, bije
líc tvoji surově.

A lid, jenž v horoucím tě slavil díku,
když vrátila mu dlaň tvá vítězná
znak důstojnosti lidské, nevolníku —
již sotva tvoje božské líce zná,
neb drze tvého znesvěcujíc jmena
zas jiná poroba mu hněte vaz,
lán jeho bere, krev mu střebe zas —
jen zlatými jsou nyní vyměněna
ta pouta železná.

Slyš, zlaté okovy kol kolem zvoní,
kam obrátíš se: v dílně, na roli,
kde pro kus chleba potu proud se roní,
i tam, kde duchů voje zápolí,
kde krása vévodí a zápal svatý,
kde vniká v taje věda hloubavá
i s tribun, kde tvá zvučí oslava —
ba, pouty zlatými jsou obepjaty
i vládci prestoly!

Hleď kolem, volnosti, viz ve svém chrámu
ty kupce, šarlatány, lichváře,
jak svatyni tvou mění v brloh krámů
a v pulty peněžní tvé oltáře,
jak překrucují písmě za písmenem
tvůj božský zákon, zprzňují tvůj štít,
by mohli pod ním z bratrů slabších týt
a ty, kdož křivdě brání, tvojím jmenem
štvát, vrhat v žaláře.

Ó vstaň již, svobodo, těch lotrů davy
žeň z chrámu svého, svatokupců spřež,
své očisť oltáře, svůj zákon pravý
vznes vítězně nad farizejskou lež:
ne volnost zlatu, zchytralosti lestné,
v zisk plenit bratří bědu, slabší um,
ne volnost sobcům, trubcům, šejdířům —
než volnost dobru, pravdě, práci čestné
zas dobývej a střež!

(Nové písně. Vydání I. v Poetických besedách, vydání 2. nákl. F. Topiče.)