Poesie francouzská nové doby/Vyjící psi

Poesie francouzská nové doby
Slonové	Vyjící psi	Konec člověka

Údaje o textu
Titulek:	Vyjící psi
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	Les Hurleurs
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 206–207. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Do vln juž vhroužilo své žáry slunce palné,
u paty tmavých hor i město usínalo,
na příkrá skaliska mhou krytá moře hnalo
ve hněvu bouřícím své kalné vlny valné.

Noc ještě množila to dlouhé naříkání,
ni hvězdou nezaplál ten prostor bezeměrný,
jen měsíc vybledlý mrak odhrnuje černý
se smutným třpytem chvěl jak lampa v zhasínání.

Svět němý, na kterém lpí hněvu boha stopy,
to koule ruina vržena v prostor maně,
ta padat nechala z vychladlé svojí skráně
mdlý lesk, jenž v polární se velké moře topí.

Bez mezí na sever pod nebem dusným v tmavý
stín skryta Afrika ve mlze husté snila,
ve písku kouřícím hlad lvů svých neskojila,
kol jezer kladla jen svých černých slonů davy.

Na břehu vyprahlém, v nečistém kalném puchu,
ve hnátech bůvolů a rozsápaných koní
psů stádo hubené v před čumáky své kloní
a vyje žalostně do zkaženého vzduchu.

Ve kruhu ocasy, pod břichy, jež se hází,
zrak v sloupu chvějí se na zimničných svých nohou,
tu i tam skrčeni zde vyjí pod oblohou
a jati úzkostí se náhle krčí, plazí.

A pěna mořská jim na hřbetě lepí časem
srst dlouhou ostnatou, kterou se žebra derou,
a vlny v útoku, když tryskem do nich perou,
jich zuby cvakají pod rudým dásní masem.

Před lunou bloudící, jež tesknou září svítí,
ký neznámý vás děs ku vlnám honí plaše,
ve tvarech nečistých že stená duše vaše,
zlekaná strašidla, ó rcete, nač to vytí?

Já nevím; ale psi na břehu stenající
po sluncích zapadlých, jež věčnost v klínu hostí,
já slyším posavad z dna svojí minulosti
skřek vašich bolestí divý a zoufající!