Poesie francouzská nové doby/Nadšení
Poesie francouzská nové doby | ||
V jeseni | Nadšení | Okno domu otcovského |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Nadšení |
Autor: | Alphonse de Lamartine |
Původní titulek: | L’Enthousiasme |
Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 169–172. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Jak orel kdysi, blesků kníže,
se s Ganymedem k nebi vzpjal,
hoch k zemi darmo tisk’ se blíže
a s ptákem bohů v boj se dal,
leč orel spár svůj zaťal tuhý
mu v bok a výš nad rodné luhy
se chvějícího strachem nes’,
a k jeho prosbám, vzdechům němý,
před nesmrtelné bohy k zemi
jej hodil na prah u nebes!
Tak na mne, když se tvůj let řítí,
vítězný orle nadšení,
jak plesám v hrůze, když duch cítí
šum tvého křídla v plameni!
pod jhem tvým trne duše mladá,
já prchám v strachu, že tvá vláda
mé zničí srdce bouřící,
jak oheň, který blesky sycen
dřív nestane, až v popel sřícen
jest chrám i oltář s hranicí!
Leč nadarmo! myšlenek vzletu
pud slabých smyslů nezdolá,
a bohem duše moje v hnětu
se hne a pne a plápolá;
blesk nebes v žílách mých se valí
a zničen ohněm, jenž mne pálí,
svým vzdorem dráždím jeho dech,
a láva, kterou duch můj skrývá,
v souzvuku proudy se rozplývá,
div neztráví mne její běh!
Zde viz, ó Muso, ževtvu svoji!
to není čelo nadšené,
ni duch, jenž k záře svaté zdroji
své zraky vznášel vznícené;
co vření tvé mne uchvátilo,
co z života mi ještě zbylo?
Po prchlém mládí marný stesk,
na bledém čele vrásky hrají
a svatou stopu zakrývají,
kde zasáhnul mne v letu blesk.
Ó blahý, kdo bez vášně zpívá,
slz nezná jeho tichý zpěv,
a v klidu jeho struna tklivá
neví, co žal jest, bouř a hněv!
Ve ladném klidu jistě k cíli
jak čistý proud zpěv jeho pílí,
a med i mléko plyne v něm,
on nelne k letům Ikarovým,
nevznášen křídlem Pindarovým,
nespadne s nebes v letu svém.
Však my, jichž zpěvem každý jatý,
plát musíme a urvati
žárlivým bohům oheň svatý,
co líčíme, tím zapláti!
Jest srdce krbem všehomíra,
kde paprsky všech světů sbírá
v žár básníka duch hloubavý;
nač hanobíte naše žití? —
ta pochodeň, jež závist vznítí,
se na vášních jen rozžhaví!
Ne, nikdy v tiché, klidné hrudi
se nezrodil ten božský vznět,
ten citů svár, jenž v obdiv pudí
a pokořuje zpěvem svět.
Ne, ne, když Apoll v hněvu plání
s Eryxu strmých sešel strání,
by šípy ztrestal země pych,
dřív ku podzemním břehům stoupal,
a smrtonosnou zbraň svou koupal
ve Styxu vírech plamenných.
Pryč s výše strmé Helikonu!
mdlou písní zhrdá jeho výš,
proud nesmrtelných, božských tonů
jen z nadšených strun uslyšíš!
Jsouť srdce pěvců roztoužená
jak mramor, který lká i stená,
kde Memnona jest popel skryt;
by duší vzplál a září jasnou,
je třeba, aby písní hlásnou
jej polil slunce zlatý svit.
A já mám znova žárem hnouti,
jenž ve popeli ukryt has’,
své duše zbytek vydechnouti
v zpěv, jejž pohltí vzduch i čas?
Jak přelud snu se sláva tratí,
o mnohé dny tvůj život zkrátí,
jež měla kouzlit v zlatý sen;
a poslední dech mého žití
má ještě slávě v oběť zníti? —
Ten budiž lásce zasvěcen!