Poesie (Asnyk)/Z egyptského ritualu mrtvých
Poesie (Asnyk) | ||
Tajemné božstvo | Z egyptského ritualu mrtvých | Memnon |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Z egyptského ritualu mrtvých |
Autor: | Adam Asnyk |
Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 34–36. CBN Polona |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | František Kvapil |
Licence překlad: | PD old 70 |
Vzal pravdy misku Osiris v své dlaně,
jestřábí ztopil jednu zřítelnici
v hloub věčna tajemnou a v mrak se tmící —
tu druhou zvrátil zas chvil časných k straně,
zkad po smrti vždy letí k jeho bráně
jak holubic dav lidské duše snící.
Tam, spravedlivých středem, práh co skrytý
dnes přešli, jedni zásluh rdí se šatem,
jdou, v purpur oděni a zbroj a v štíty;
jich zpěvy hrdé září slávy zlatem,
a činů vykonaných majestátem
se chlubí tlusté papyrusu svity.
Hieroglyfů tajemná v nich slova
o velkém činu vzpomenou, než zhyne,
a líčí vše: i stavby chrámů stinné,
kořisti válek, práce, mír jež chová,
vznik práv, čím ducha trofej blýskla nová
převraty, bouře, jejichž paměť slyne.
Tlum duší druhých skromně jen se blíží,
žní bohatou jich zrak se neusmívá —
spíš každá k jiným tulí se a hříží,
neb sama v stínu pokorně se skrývá,
a před sudího všedši, úzkostliva
tak zpovídá se z žití běd a tíží:
„Prach jsem jen prachu všeho světa v středu!
Já v žití zásluh nenastřádal sobě,
a s bázní k domu věčnosti v té době
o slitování lkát své kroky vedu,
slz nevynutiv z nižádného hledu —
spíš setřel jsem je sirotkovi v mdlobě.“
Osiris, sudí, životu tresť váží
na misce pravdy, s země přijímaje
jak skutky hlučné, tak i tiché z kraje:
jest líci jeho vlídný úsměv stráží,
dle zásluh ty i ony trestá, blaží,
a v také slovo jeho výrok zraje:
„Vy, jichž vzmach díla gigantická tvoří,
a život lidstva v nové cesty hněte!
Vy, kteří světem vítězně vždy jdete
buď v krvi, trudu, dýmu, aneb v zoři,
své jméno činy ryjíce a hoři
v důl země, neb kde nebes lazur kvete —
Jest vaší hlučná nesmrtelnosť slávy!
Jest vaším věčný lesk, jenž na vždy dělí
vás od bytostí, které v zhoubu spěly,
a dá vám život, jejž čas neroztaví —
rod věků příštích u vás krok svůj staví,
vás vůdci zva a svými učiteli.
Leč neslétne k vám mohyly stín milý,
vás mine mrtvých odpočinek sladký:
dav každý nový soudit vás hned pílí
a kámen s hrobky odvalí vám zpátky —
přetřásat budou vašich dnů lós vratký
a zítra proklnou, co včera ctili.
I vyjdou na jev tajné všecky hlízy,
jež toužili jste ukryt v noc a mraky,
vám s plecí sejmou zlatohlavů přízi,
vyvlekou k světlu slabosti i braky,
a v nich se budou potomků pak zraky
rouhati moci vaší, která zmizí.
Leč vy, ó stíny tiché beze jmena,
jež skryty jako květy do ústraní
sled vůně ledva necháváte v pláni,
vy, jichž skráň citem čistým ozářena,
jež bližnímu, když ve útrapě stená,
stesk lahodíte trpký měkkou dlaní.
Vy krbu domácího kněží, stíny,
jež lehkou nohou prošly jste tím světem,
nikoho nezranivše v boji kletém,
bez slávy, která vichrem přes ruiny
hřmíc, často slzí vynutí proud siný
a tříští chudou štěstí chatku letem.
Cti posmrtné ať stesk vás neprovází!
Jest věnem vaším nesmrtelnosť tichá,
k vám rozkoš svatá odpočinku vchází.
Pít budete číš věčnosti, jež dýchá
nepaměť — té vám nepřát bude pýcha,
zříc, hrdý prach jak przněn v středu zkázy.
Vy v moři utonete se svou lodí,
zkad vychází i k západu kam klesá
svit andělský, jenž lidské duše vodí,
a neznámí a zniklí nad nebesa
budete světlem, v kterém lidstvo plesá,
bez vzhledu na to, kde i jak se rodí!“ —