Poesie (Asnyk)/Tajemné božstvo

Poesie (Asnyk)
Ó matko země!	Tajemné božstvo	Z egyptského ritualu mrtvých

Údaje o textu
Titulek:	Tajemné božstvo
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 31–33. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Na chmurném hory štítu
ční chrámu klenba snivá
a z jeho zdí se v třpytu
tajemné božstvo dívá.

Hle, ctí je darem sterým
vždy sluhů věrných kruh,
kadidla dýmem šerým
již zčernal starý bůh.

Tvář jeho v stín se halí,
je kryta věků plísní —
on mlčky zří jen k dáli,
vždy slaven lidu písní.

Však jednou — lid sem dravý
ryk zhouby nes’ a zmar,
by zbořil oltář slávy,
v chrám vrhl divý žár.

Již na prahu jsou mnozí
a drtí odpor zrakem,
starému božstvu hrozí,
mlat zdvihli, točí prakem.

Jen kněží vznesli dlaně,
v jich srdci žal a hněv…
Chtí boha ku obraně
svou cedit vřelou krev.

„Ó pane!“ lkají v stesku,
„zjev božskou svoji moc,
láj ztresci hadem blesků,
sraz v propasť ji a v noc!“

Zbroj chytil, v boj chtí spěti —
v tom bůh dí klidnou řečí:
„Moc má dnes triumf světí,
zbraň odvrzte, pryč s meči!

Mně není třeba zbraní,
ni nadpozemských sil:
nechť zboří v zpupné dlani
lid obraz, který ctil.

Já v moc to hrdé plémě
již nedám pranikomu,
k mstě netřeba mi země,
ni k trestu nebes hromů.

Ať zvednou mlaty v roji,
tvar sochy zdrtí v ráz,
vždyť božskou bytosť moji
nezničí vztek ni mráz.

V tmě zašlých věků zpilá
již často lidu zlosť
se v stejné zlobě mstila,
já snesl bouří dost.

Již nejednou láj pustá
mne smetla v žáry kleté —
v nich bytosť má jen vzrůstá,
krásnější z trosek kvete.

Mne topor nepovalí,
byť kámen srazil v prach,
jen vzhled můj zdokonalí
víc každý jeho vzmach.

Zmar mládí dá mi plesné,
v žár pučí nová sláva:
neb sotva moc má klesne,
již větší z ruin vstává.

Pak lid zas na kolena
zde kleká jako dřív,
a věčná tato změna —
toť největší můj div!“