Poesie (Asnyk)/Rozloučení
Poesie (Asnyk) | ||
Toť marný trud… | Rozloučení | Amfitheatr v Tusculum |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Rozloučení |
Autor: | Adam Asnyk |
Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 123–124. CBN Polona |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | František Kvapil |
Licence překlad: | PD old 70 |
On zřel ji po dlouhých letech
zas — s křížkem v ruce…
Jak tiše dřímala v květech
po zniklé života muce;
on zřel ji, každý zvuk slova,
hled každý sladký a měkký
když nesla v hrob, vše jenž schová
dny — věky.
Jak cizí u ní krok staví
v zoufalství, v snění,
ví, že již nezvedne hlavy,
že spí tu — bez odpuštění!
Hruď žaly drtí mu steré,
bled stojí, v hlavě sen kletý,
a hrozný stesk jen se dere
přes chvějné rety.
I dí: „Již v rakvi spíš jemně,
kdož tebe zbudí?
Neshlédneš lítostně ke mně,
té tíže nesejmeš s hrudi —
kdož vzdálí moje teď hoře,
kdo kletby, k srdci jež tlukou,
kdo sáhne v plamenů moře
anděla rukou?
Můj tvého nedojde ucha
žal v nářku mnohém:
již dálka loučí nás hluchá,
to věčné, těžké tvé „s bohem!“
Tak na vždy dělí nás v pláči
tůň — propasť temná a zrádná…
Mně čelo těžký hřích tlačí,
ty’s mrtva, chladna!
Jak mnohým nadějí blýská
klín hrobu tmavý!
Vždyť vědí, duch že pak získá
ztracenou lásku, dech slávy:
jak mnohým stesky v té době
čas v divém odnese roji,
a znova milence v hrobě
na věky spojí!
Nás smrť i život však dělí,
mně zjev tvůj zmizí —
jak teď, kdy skryl tě rov ztmělý,
mně budeš v oblacích cizí!
Smrť hráz nám utvoří všude,
ač jiné sdružuje blíže —
nás loučit na věky bude
znak kříže!“