Poesie (Asnyk)/Amfitheatr v Tusculum
| Poesie (Asnyk) | ||
| Rozloučení | Amfitheatr v Tusculum | Lidstvu |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Amfitheatr v Tusculum |
| Autor: | Adam Asnyk |
| Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 125–127. CBN Polona |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | František Kvapil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Kde štít hor albanských kout ladný splítá
na hřbetu sloučených dvou vrchů, stíny
a třásní dubů zátiší nás vítá,
kde zříti spící mlčky zříceniny.
V šíř kol se rozložily plny vděku,
pokryté popelem a plísní věků.
Jak stezka jen se z lesa povynoří,
rhododendrony kynou poutníkovi,
a laur sám spěje vésti přes pohoří,
kde z žuly pomník dávných dob si hoví,
a ukazuje laur ten věčně mladý,
dřív ciceronské as kde kvetly sady.
Leč trosek nedostihl, aby šumem
nerušil vážnosti a klidu v tiši,
v zad zůstal ještě s jiných křovin tlumem,
a zříceniny na nahé ční výši
a v blankyt zří — jen mezi skalou při zdi
jak had se břečťan zelená a hnízdí.
Paláců dávných gigantické kostry
se vryly v zem, kde hebký pýr je střeží,
tu a tam strmí rozrytý štít ostrý,
tu a tam sloupu vysokého leží
sražené torso — ve vyšší pak části
zřít vnitřek chmurný, zedraný se klásti.
Po nahých stěnách z pestrobarvé lávy
se vlhkosť sází, v krůpějích pak stéká,
ty slzy živí v štěrbinách mech plavý,
jenž skvrnou krve zdá se z pozdaleka;
nic divného, že pláče zřícenina,
na slávu dávnou když se rozpomíná.
Rozbitků bílých z mramoru kol množstvím
krok všude nohy chodcovy jest veden:
z nich mnohý snad byl césarem neb božstvím,
ne jedna velkosť v nich, ne zločin jeden,
leč shladil čas ten celý národ jiný
jak bohů, tak i lidí z žuly, z hlíny.
Dál od směsice ruin, ve samotě,
skal svislých při úpatí, smědou lící
divadlo římské vzdoruje vší slotě,
v kotlině, listím akanthů se tmící.
Po schodech splývá k scéně do půlkola,
kde podium dva sloupy krášlí z dola.
Čas ušetřil vnad klassického díla,
jen temnějším je tónem obohatil,
mistrovství krása v liniích se skryla,
jež tvarům dala vděk, by tak je zlatil,
že divadlo teď podobno je nové
v zem vytesané číši mramorové.
Jest klenbou jeho nyní lazur nebe,
jenž k stěnám vrhá zlaté světla deště,
a modrou bání zcela kryjíc sebe
teď čeká diváků — ti spí však ještě!
Ó marně skví se jeviště v tom rově,
o tragedii blouzníc Aischylově.
Vše hotovo! Hle kraje obraz luzný!
Zde sloupy portiku, tam za pomníky
les, hory, potoky, cest výmol nuzný,
i vlašské země obzor převeliký,
vše tak jest krásné, plno barev, kvítí,
jen diváků a herců není zříti.
Já divákem byl. Sešed s hory dolů
jsem na schod usedl a slouchám v šeře —
ještěrka se jen přidružila spolu
a místo druhé v divadle si béře,
a mrtvé ticho plní zdi a dvory,
čekajíc, tragické až vyjdou chóry.
Leč chór již dávno dozněl nad ruinou,
v kraj minulosti odlét’ zasmušilý,
stesk doželel — meč rzí se pokryl sinou,
a znikli reci mužnosti a síly —
šly celé věky scénou v temném hávu,
zoufalství vzavše s sebou, hanbu, slávu!
Dnes nic již spících vln zde nevyruší,
klid hrobů nepřerve, ni stesku nával,
jeviště pusto — a jen v mojí duši
se opět smutný dramat odehrával,
jda věky obětí všech přes hranici
k jakési hvězdě daleké a snící…