Poesie (Asnyk)/Průvodci v Zakopaném

Poesie (Asnyk)
Vodopád Siklavy	Průvodci v Zakopaném	Limba

Údaje o textu
Titulek:	Průvodci v Zakopaném
Autor:	Adam Asnyk
Původní titulek:	Maciejowi Sieczce Przewodnikowi w Zakopanem
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 18–22. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

Můj vůdce! Ty’s mne vodil po hor pásu,
bych poznal též jich poesii svěží,
bych přírody zřel nahou, dívčí krásu,
již nehyzdí mdlých legend šat ni střeží,
jen nedrobí se v rysy všední, malé,
v titěrný popis, v slovo vyvětralé.

Ty srdcem prostým pojal jsi ji celou
tak, jak tu ze skal vytesána stojí,
jí klamným nekryl’s nátěrem, jenž ztmělou
nicotu halí, v obraz mdlý se strojí,
leč jadrné jsi vždy znal slovo říci,
bys vyřkl její velkosť přísnou, hřmící.

Ty’s učil mne ji cítit mocně, lépe,
bez bledých metafor a vykřičníků,
a v divých tvarech, jež si tvoří, tepe,
nehledat ballad německých dle zvyku,
leč na ni horala zřít okem, chlumy,
jenž všecky z dálky rozeznati umí.

Ty’s učil mne, bych v srázy dral se zpurně
a nedbal příprav romantické Musy,
bych na klassickém nespěl na kothurně
přes naše sluje, skalné trosky, hrůzy,
leč vesele vždy, bez závrati, snadně
výmoly míjel, jež se šklebí na dně.

Dnes v mysli mám, jak sedě na terasse
jsi řezal slovem skalné klubko Tater,
štít každý chytal’s v obrázek a zase
kotliny vznik i konec, horských pater
běh označoval’s zručně křivolaký,
travnaté kupy, lesů šer i mraky.

Tvar každého jsi obra uměl v strži
z čeřenu hor vždy zvednout rozervaný,
objevil’s, druhých jak se paží drží,
i jakou podobu má z každé strany,
a na prstech jsi určil nám i slovy
řetězu toho každý článek nový.

Vod světýlka jsi ukazoval šerá,
jež v hloubi sněhovým se rámcem třpytí,
spád bystřin s hor, jež zřídla tvoří sterá,
úvozů vnitřek, spletlých v divné síti,
směr údolí, žlab potoků, lem štítů,
všem vlastního jim nechav koloritu.

Vše, co jsi děl, víc vděků mělo ráje
než popis nač by stačil romantický,
ty’s mluvil, přírody prs v dlani maje
a slovo tvé tak nově dýchlo vždycky
horského vzduchu poesií mladou,
že lze jí chladnou rýmů zhrdat vnadou.

A neříkal’s mi bájky ošumělé
o divých ženách, pokladech a dracích,
leč, z krátké dýmky pouštěje kouř, vřele
šuhaje líčil’s živě, oheň v zracích,
i život na vsi, život na salaši,
a trud a nehody, jež horal snáší.

Jich smolné kožíšky a snědé líce,
pytlové košile, jich boudy, kyje,
jdou zdolny srdce zahřáti mi více
než Rusalek i Gnomů, Ondyn šíje,
jež v řetězu těch vážných Tater k smíchu
spíš vyhlížejí jak květ na kožichu.

Zjev, přelud žádný nepřivlastní sobě
té poustevny, jež k nebi až se zvedá,
kde na stráži duch jeden dlí v té době,
bez tvarů, v něž jej člověk strojit hledá,
duch vesmíru, duch vod a skal a světa,
sám nad mlčící prostory jenž vzlétá.

Již při něm fantasie nelze tvoru
nalézti v středu příkrých výšin místa,
ta symfonie štítů, vsí a borů
nesnese lidských střihů — dál se chystá!
Nesnese křídel z lepenky, když v chmuru
vylétá sama v blankyt vzhůru, vzhůru!

Ty’s cítil, velkosť přírody co žádá,
že barvy, líčidla jsou vždy jí cizí,
že každý rád zří hopkující stáda,
když s hor se ženou, v bílém dýmu mizí,
a tatranské že nehyzdí již lány
kol chatek na smetí pýr vyhejčkaný.

Ty znal’s, že pravda krásna je, byť nahá,
když mocně, hluboko ji duše cítí;
že divoká hor vážnosť mizí blahá,
když fantastickou řízou chce se skvíti:
jí v sochy netřeba skal měnit tesy
ni tvořiti z nich potvory a běsy.

Ty’s cítil, každý kraj že svou má psotu
i kouzlo, vlastní ráz, jímž zdobí sebe,
že Tatrám pštrosů netřeba, leč skotu,
že kluci na vsi rozkošni jsou, v nebe
když zří a na šalmaj když zpěv jich výská,
v nějž duše naladit se musí z blízka.

Tvá prostá esthetika však se nesla
též v širší obzory, v jich půvab skrytý,
a básník ač jsi nebyl od řemesla,
jenž na verše vždy měří svoje city,
ač za Dafnou jsi nespěl laurem zkvetší,
měl’s pro krásu cit bystřejší a větší.

Všedního mistři realismu právem
též nemohou tě ve své přijmout škole:
to miloval’s, co čisté, velké — s davem
jsi nechtěl věčně zůstati jen dole,
leč mínil jsi, že lidem třeba ptákem
se vznést a v nebe smělým patřit zrakem.

Mně dobře bylo pod tvou vůdčí rukou
v království skal dny žíti plné štěstí,
spět v dojmy, samy na srdce když tlukou,
hruď osvěžovat májem luzných zvěstí
a v samém zřídle krásy, vnad, pít něhu
a živnou rosu z ledovců a sněhu.

Vždy rád jsem trudně za tvým spěchal krokem
a slézal štíty, ostrohy a skály,
potkával stáda koz, jež hbitým skokem
znikaly přes žulové kry, tam v dáli
až na nejvyšším ostří stanuv, mračny
v hloub slal jsem bezednou zrak chvějný, lačný.

Jak ze džberu ač někdy lil se příval,
a promokše až do nitky, my zpátky
prchali s vrchu, jenž se mraky stmíval,
přečkati v skulině kdes nečas krátký,
ty’s veselou vždy mysl měl v té chvíli,
jež s čela zahnala stín zasmušilý.

I sladký s tebou hovor byl pak věru,
když po znoji jsme oddychli si denním
pod stanem lazurným, kdes v snivém šeru,
nad břehem jezírka neb zdroje, s chvěním
kdež budili jsme echo, dol jež spíná
a jedli chléb svůj s hladem Ugolina.

A moře červánků když haslo rudé,
i naše zkazky utichly pak v snění…
My naslouchali, co les šumět bude,
co šeptá bystrý potok po kamení,
a zmlkli jsme — jen skály hovořily…
A tak v snech zlatých den pak vzešel bílý.

To vše se ještě v myšlenky mi vtírá
a starosti tvé, snahy i tvou práci
zas v paměť vděčnou moje duše sbírá;
dluh vděčnosti nechť upomínka splácí —
ač na papíře zbledly její tvary,
přec horský vzduch jí vane svěží, jarý!