Poesie (Asnyk)/Lykofron k Fatum
Poesie (Asnyk) | ||
Král Juba | Lykofron k Fatum | Freska pompejská |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Lykofron k Fatum |
Autor: | Adam Asnyk |
Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 68–70. CBN Polona |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | František Kvapil |
Licence překlad: | PD old 70 |
Již dohoříval svět řecký, minuly věky
mladosti nadšení mocných a vyschla tvůrčí už zřídla;
ve sporech sofistů zručných
již mřela krása;
utichly básníků loutny. Z posledních jeden,
Lykofron, žijící tehdá, ještě jenž skrytě ctil Músy,
na prahu spustlé a prázdné
svatyně bohů
na desce z mramoru skvoucí nápis ten vyryl:
„Ó Fatum! věčně jež sžíráš lidi a bohy,
pohřbivši v propasti temné rodů jich bezčetné řady,
jež hlucho na vše jsi nářky,
bez slitování!
Nevíme, máme-li ctít tě neb klnout;
nevíme, jakým ty řádem vládu svou nad námi třímáš,
nezřevše, ruka zdaž tvoje
vyrvala světy
z bezvládné chaosu tmy, jež počátku nemá.
Dřív před tvým trůnem rod stanul kvetoucí, světlý
zářících pravládců nebes, kteří též s ramene tvého
v postavě, přístupné lidem,
řídili vládu;
prostranství světů všech plnil duhový zástup,
jenž hrál kol na vzdušné vlně blesky vždy nesmrtelnosti,
a zlatou Olympu zoří
smrtelných zraku
tvůj skrýval obličej, jehož uprosit nelze.
Leč křehcí byli to bozi, lidských vad plní!
dýšíce závistí, hněvem, s radostí slouchali jeku
přikutých na věčnosť celou
k černému Hádu;
jen křehcí byli to bozi, slávy své chtiví,
stín ač jen prchavý panství drželi ve slabé ruce:
změnit cos nebyli schopni
v osudů běhu,
bez jejich vědomí hnaných kolejí věků!
A přece postavy jejich zářily světu
mladosti paprskem věčné, štěstí snem nesmrtelného,
žijíce v celé své kráse
člověku v srdci;
vždy dobře dlíti mu bylo v stínu jich lásky,
k nim se vždy modlitbou vracel v žádostech nezkojitelných,
osudů žádal si změny
v neštěstí každém,
věře, že pomohou jemu na vroucí prosby.
Leč náhle, ukrytý v stínu, vládce ty přísný
jsi mlčky připravil trudný konec jich božskému žití,
pokojně patře, jak hynou
bohové věční;
zřel jsi, jak svrženi letí s nebeských výšin,
smrtelným odkryvše zrakům všecku svou slabosť a bídu —
jak zvolna zmírají, hynou
ve hrudi lidstva,
až všecky pochoval’s klidně v bezedném prázdnu.
Tak zašly celé jich rody! Růžový Olymp
hvězd spadlých girlandou v tůň se rozsypal temnou a děsnou,
ohnivé také již Hádu
propasti zhasly.
Nastala chmurná jen tiš — svět osaměl šírý;
hle, všecko, všecky již srovnal záhuby povšechné zákon
a člověk samoten s tebou,
ó slepé Fatum!
jen zůstal, pod nohou maje nicoty bezdno!
Sám, před tvou všemocí, plnou tajemství hrozných,
zbyl jako nevolník moci kruté, již nechápal zcela,
zíraje v záhadu věčnou
bytnosti svojí;
na troskách snů všech a tužeb nadsvětných spatřil
v blankytu toliko stín tvůj beztvarý, obrovský, strašný,
jenž nikdy netrestá mukou,
odměnou nectí,
leč sám všem určuje míru nutné jich strasti.
Však přec tvé zákony chmurné věčnými nejsou,
tvůj otrok v budoucnu vstane proti tvé moci a síle,
nicoty přelude klamný,
slepé ty Fatum!
I srazí násilí bleskem s věčnosti štítů
tvou neúprosnou pak masku, která, v tůň padajíc s nebe,
jasného odkryje Boha,
jenž s láskou vezdy
výš a výš po stupních proměn vodí vše světy!“