Poesie (Asnyk)/Freska pompejská

Poesie (Asnyk)
Lykofron k Fatum	Freska pompejská	Tantalos

Údaje o textu
Titulek:	Freska pompejská
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 71–72. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

V kruh rozsedly se kolem vonné háje snivé,
v stín dolin po pahorcích sběhše plny vnady —
tu dub, tam kaštan zvedl čelo zádumčivé
nad nižší myrty, laur a jasmín zlatobradý.
Tak lahodně kol šumí zřídla, v zeleň skrytá,
a v šeptu melodickém s hor se řítí tryskem,
jak stříbrný had plynou štěrkem do koryta,
a pod klenbami dubů ztichlé tekou pískem.

Vzduch vůně pln a tepla, barev, jen se třpytí —
a blankyt, prosáklý těch světel žhavou zoří,
jak písku zlatého by skvěl se hvězdnou sítí,
a jisker duhových v něm tisíc plá a hoří.
V tom teplém osvětlení zeleň stromů živá
jak v pablesk zlatý lem svůj smaragdový ztápí
a harmonicky v modrou nekonečnosť splývá.
Háj, luhy, pahorky i zdrojů šumné slapy
s tím blaha úsměvem, jenž věčnou rozkoš věští,
jak Danae se vděčí v zlatém božstva dešti.

Vše plyne radostí a rozkoší, vše dýše
mladého žití kouzlem, vzduchem jarým vesny,
hruď země milostné sny zdvihají vždy výše
opojnou štěstí touhou ve chtíč vášně plesný.

Žhou laury do růžova, myrta pučí sněhem
jemného květu, který větřík sráží v sluje,
a šumí stydlivě tam u vod nade břehem,
hruď bílou Najada když plovouc odhaluje.

Na skále, omšené kol hedbávnou jak plísní,
v tmě starých kaštanů Pan rohatý sed v kmeny,
ten lesů jarý bůh, a svatební svou písní
svět plní šílící a v rozkoš rozvášněný.
Kosmaté nohy kozlí pod sebe dal v shodě,
a věnčen růžemi, pak na flétnu hrál chvíli —
zpěv letí k nebesům, jde po zemi i vodě,
hned vrká milostně, hned jásá, vzdychá, kvílí,
až sám Pan, opojen tou něhou zvuků jemnou,
líc křiví z podivu a kývá dlouhou bradou,
zře jako umělec tam s tváří přetajemnou,
kde Nymfy půvabné a mladé tančí řadou.
Ty vábil z úkrytů hlas flétny, píseň stará,
i křepčí lehkou nožkou měkkém po trávníku.
Žár bujnosti a tance, kouzlo žití, jara
opojil tanečnice. Krásné, v plesném křiku,
s tou vlnící se hrudí v blankyt zářný, hbitě
již vzletly, rozpustivše kštice větrům divým,
a dráždí Silvany a Fauny v myrtách skryté,
a omdlévají láskou, plesem náruživým!