Poesie (Asnyk)/Král Juba

Poesie (Asnyk)
Pygmalion	Král Juba	Lykofron k Fatum

Údaje o textu
Titulek:	Král Juba
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 64–67. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

„Pojď!“ k Petreovi král Juba praví —
„nač čelo tvé mrak z porážky stíní?
Čas nářku prch’ — den zkoušky i slávy —
        mřít je nám vesele nyní!

Již César vítěz — zbiti jsme všude —
z pohromy vstát, toť bláhové snění! —
Plá krví padlých bojiště rudé,
        těch, kdož by válčili, není.

Nás chytře César zadrhl v síti,
dnes žal a hlodná lítosť co značí?
Zdaž první jsme neb poslední, žití
        kdož zbyli bez slávy v pláči?

Vždy někdo musí ustoupit z řady,
teď na nás los — dnes vyhráli oni —
u bohů! rci, proč, Petree, všady
        tvůj zrak jen chmurně se kloní?

Snad želíš vidin rozváté duhy,
všech vlajek zlaté volnosti tratě?
Snad Říma, jenž pout vleče pás druhý
        pod nohou Césarů v blátě?

Žel myšlenky ti krásné, že zvadne,
že není, kdož by podal jí ruky?
Římane, čelo vyjasni chladné,
        smrť každé sprostí nás muky!

Já barbar, divých plemen jsa dítě,
druh váš být nechci v zoufalství mdlobě;
když v třmeny sed’ lid vítězův hbitě,
        má los, jejž zasloužil sobě.

Já barbar nevím co žal a zmatky,
a s vámi válčiv v době té celé,
teď do konce chci po čas ten krátký
        až k jitru hodovat směle.

V mém zámku čeká besední vřava,
ty při ní buď mým hostem — a v zmaru
než ústa smrť nám uzavře tmavá,
        pít budem volnosti k zdaru!“

* * *

„Nuž hoste můj! zdaž vesele věru
znám tlumit stesk a myšlenek zlosti?
Než vrah nás tady zaskočí v šeru,
        nám k pití času je dosti!

Ať žije sladký vína tok, réva!
ať žije míza, s nebes k nám vzatá!
Zde nektar ten že nechám, mne hněvá —
        amfory zkraťme, čas chvátá!

Však dříve číše prázdněme do dna,
z nich každá s čela chmuru nám pije —
ať žije mužnosť, otčina rodná,
        ať volnosť hynoucí žije!

Pojď, nevolnice, bělostná celá
ramenem sněžným obemkni šíji:
ať žije kouzlo krásného těla,
        cyprijská božstva ať žijí!

Vem ještě lyru do svojí ruky,
milostně hlahol píseň nám řecká —
ať žijí zpěvu čarovné zvuky,
        v nichž srdce nadchnou se všecka!

Dost… řecká dívko! Dolej nám vína
a slavík rtů tvých ztichni už snivý.
Ať numidská zas dívčina jiná
        svůj tanec zatančí divý!

Leč dost i tance, rdí se již zoře,
s ní denní světlo z temna se hříží,
a naše hody z radosti v hoře,
        též k svému konci se blíží.

Co začlo, všecko končí se, tiší,
ať lidský los pln štěstí než žluče —
poslední vína dopijme číši,
        dvou mečů chopme se ruče!

Zápasme spolu k zábavě pouze,
nad ocel, vím, že rozkoše žádné —
čí bude osud přáti dnes touze,
        ten z ruky druhého padne.

Jest v pravdě nejlíp zemříti v boji,
tak sebou sám hlod úmyslu mine —
kdo zbude živ, ať radu si strojí,
        ať z ruky otroka zhyne!

Nuž, Petree? Tvé jasní se zraky,
ty’s ocel chopil, v boji chceš státi?
Můj záměr s čela sehnal ti mraky,
        tvé rty, hle, úsměv již zlatí!

Tak meče svoje skřížíce v růži,
přít o smrtný ráz budem se vraždy,
tak bijme se, jak sokové, muži,
        z nichž touží umírat každý!

Což? Ty se chvěješ pod ranou bledý —
ty klesáš k zemi, Římane mužný?
Dle práva osud zvolil tě tedy,
        host můj ty’s dneska byl družný!

Však doznat musíš, že jsem byl štědrý,
že dar ten tvrdý v klín jsem ti vložil —
bez tužeb, jist jsi před mrazy, vedry,
        přátelskou rukou jsi dožil.

Teď také moje nadešla chvíle,
však marně touha o pomoc vzrůstá —
hoj řecká dívko! Dolej mi čile,
        a líbej naposled v ústa!

Otroku sem! Hleď, růže mé zvadly,
zas věnec nový připrav mi k zdobě,
zde pláště uprav třásně, jež spadly,
        a teď — meč v ruce vem obě.

Slyš, hochu — volným činím tě zcela,
jen slepě čiň, co kážu ti, zbrojí:
jak dotknu se teď růžemi čela,
        hned mečem probij hruď moji!