Poesie (Asnyk)/Julian Apostata
| Poesie (Asnyk) | ||
| Tantalos | Julian Apostata | Asketa |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Julian Apostata |
| Autor: | Adam Asnyk |
| Zdroj: | ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 75–78. CBN Polona |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | František Kvapil |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Zmužilých Říma legií v čele,
na Tigru spáliv své lodi,
král Makedonů před věky směle
kde rozbil stany, teď vodí
svůj César voj, té závistný slávy,
v nach oděn, s planoucím zrakem:
ten, o němž sluha pokoje praví,
že slunce pravdy byl mrakem.[1]
Sny minulosti v duši on chová,
jsa dávný nepřítel Krista,
vzkřísiti staré vladařství znova
i bohů Olymp se chystá.
Tak jede, dumá o vrahu, z rukou
jenž světa žezlo mu zdírá,
o bohu tichém, neznámém, mukou
jenž kdesi na kříži zmírá.
„Mám duši plnou slunečných blesků!“
tak dí, — „že jimi chci vznésti
hruď lidstva k zoři, vyprahlou v stesku,
a vrátím zašlé jí štěstí.
Mnou dávná opět zablýskne, vzplesá
moc řádu, světem jenž vládne,
a víra, v níž moc Říma teď klesá,
pak pod mým kročejem padne!
Ne v snění temném, na polo divém
dlí světa odvěčná spása,
leč v Helia jen paprsku živém
budoucnosť bohatá jásá!
Zdaž moudrosť, k níž se věky vše známé
na trudné skládaly dráze,
teď za nestálé vyměnit máme
nadzemských nadějí hráze?
Zdaž barbara z nás rukou kdo zboří
dnes dědů ostatky svaté!
Za galilejskou běžíce zoří,
v plen vrahům otčinu dáte?
Ó ne tak, Mistře, jenž svůj hled zvedáš
od země, cíl kde plá žití,
a myslí v nebi útulku hledáš —
chci zem sám bez tebe míti.
Leč já ji chytnu železnou pěstí,
v minulosť vrátím ji tváří —
vítěznou vzejde slunce pak zvěstí,
jež věčně, nehasnouc, září!“ —
Tak Julian snil, ve hvězdné světy
zřel, hvězdy hledaje svojí —
až náhle perské vypadly čety
změť losů rozetnout zbrojí.
Legie hordu potřely celou —
hle, k dáli prchá v té chvíli,
leč vůdce, perskou poraněn střelou,
se k zemi s koně již chýlí!
Laur poslední v té trhaje pláni,
jej smýti krví svou zdolá —
vzhléd’ k výši pyšně, s pohrdou v skráni,
sny k sobě ztracené volá.
Pak v ruce chvějné nabírá, střebe
proud krve koralu rudý —
jej vrhl v jasné, mlčící nebe
s výčitkou tesku i nudy.
A v náruživém zmíraje křiku
děl Apostata, řeč kletá:
„Dnes zvítězil jsi, Galilejčíku!
leč jitro — jitro kde světa?
Nuž? ať my padnem u svatyň bohů,
jež vděkem trýskaly mládí,
ať v trosky moci naší svou nohu
kříž chmurný bez bázně vsadí.
Ať rozptýlí se v mlhy svět řecký,
i mythů duhových zvuky —
ať nebe blýskne v kraje kol všecky,
jež plny nadšením muky:
Zdaž ramena kříž otevře svoje
té bludné národů změti,
zdaž v jeho stínu nalezne zkoje
lidstvo, jež neví, kam letí?
Zdaž potom, jak teď starý svět hyne
v tom znaku spasení svatém,
nebudou klesat oběti jiné,
vlečené k popravě katem?
Zdaž jmenem toho černého kříže
nezrudne krví svět celý,
a víra, jež teď k nebi se víže,
štít zloby nebude ztmělý?
Ó! přijde chvíle, kdy zoufá sobě
lid, který věříval v Tebe,
až uzří na svých nadějí hrobě
jak já dnes — mlčící nebe!
I volat bude v divokém ryku,
pod mečem kata, řeč kletá:
dnes zvítězil jsi, Galilejčíku!
Leč jitro — jitro kde světa?!“
- ↑ Tak Juliana nazýval Athanasius, biskup Alexandrinský.