Poesie (Asnyk)/Asketa

Poesie (Asnyk)
Julian Apostata	Asketa	Nokturno

Údaje o textu
Titulek:	Asketa
Autor:	Adam Asnyk
Zdroj:	ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 79–83. CBN Polona
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Kvapil
Licence překlad:	PD old 70

I.

Já žití v tobě zavřel, ó Pane!
Duch zjevně, skrytě k tobě jen plane
      a míří cestami všemi:
já mučím, trýzním marné to tělo,
by jen tvou slávou oddychnout smělo,
      jsou cizím na této zemi.

Tak dlouho klečím, tobě se koře
a zrak svůj ztápím v jasnosti moře,
      za níž tě dosahám v tuše.
Ne dost, že mysl odhadne tebe —
proniknout tebe toužím až v nebe,
      chci zrakem spatřit tě duše.

Tak v světlo věčné upřený, prahnu,
kdy číš si zjevů mystických nahnu,
      ran záře krvavých květy.
A nad pozemskou vzlétaje hlínu
v nekonečnosti tužeb svých hynu,
      tam ve tvé noře se světy.

Leč marně v svatou horuji lásku
a tělesných se zbavuji svazků,
      mně ještě nelze tu s prahu
posledních shrnout záslony mraků,
skrz legiony Serafů zraku
      poslední otevřít dráhu!

Království tvoje nespadlo dálné
na duše mojí zrcadlo žalné,
      by v něm se skrylo jak v hrobě,
já v prachu zničen nesklonil hlavy
před majestátem strašlivé slávy,
      jít v ohni spatřiv Tě k sobě!

Jen časem, bolem utýrán zcela
můj svrhne duch ty okovy těla
      a v život nový pak zírá —
v paprscích do tvých nebes on vlétá
v apotheose znikaje světa,
      a v blahém nadšení zmírá.

A již se před mým odkrývá hledem
rozstouplých hrobů v blýskání bledém
      ten Jerusalem, kde žití,
jenž světů přešlých v zbořeném řádu
má bez počátku, bez konce vládu
      a věčnou extazí svítí!

Leč sotva první osloněn zoří,
rvu zjevů květ, jímž opojí v hoři
      duch smysly nadšený, ryzí,
když náhle mého zenithu s výše
do dávné klesám mrtvosti říše,
      a rajské vidění mizí.

II.

S odkrytým duše kalichem, Pane,
můj život v mrtvé nicotě tane
      a v žáry nové se vracím.
Již pro mne času, prostoru není,
jen zoře věčná svítí mi v snění,
      já nejsem — v tobě se ztrácím.

Já vzlétám, spěji v hlubiny bezdna —
ač slunce zář tam neplane hvězdná,
      zrak lesku nesnese v mdlobě.
To nejsou hvězdy, mraky ni hory,
leč okřídlené, andělské chóry —
      v tůň světla vedou a k tobě!

Ó! zář tu kříž sám veliký hází,
a u stop jeho žití zdroj vzchází —
      proud z něho věčný se řítí.
Tlum vyvolených, tisíců davy
jak holubic řad k němu se staví,
      v něm pije spásu, jež svítí.

Své zraky všichni tamo pak zvrátí,
krvavou trnů korunu zlatí
      kde drží andělé v mraky,
a pod ní vyšší svatých zas kruhy
tkví rozpjaty, v lem nezměrné duhy,
      jak hvězdné kotouče, páky.

Hle, s knihou soudů božích tu v šeři
svět jedni hledem prorokův měří,
      chvalozpěv z úst jich se rojí —
veselé druzí zpívají žalmy,
a mučedníků přijavše palmy,
      v krvavém myjí se zdroji.

Dál na vše blankyt šíří se směry —
v té hybné vlně duchové sféry
      děv cudných k předu tlum pílí —
stříbrným hlavy září jim věncem,
v slavnostním rouše před oblíbencem
      chtí stanout v triumfu chvíli.

Ach! i ta plyne nadšena, jasna,
jak ona, s nebes pohledem, krásná,
      jež stála bleda, když rety
jsem ve vrkoči ztápěl jí zlatém…
— — — — — — — — — — —
Kde jsi, ó Pane? Mizíš mi chvatem,
      tvých nebes znikají světy!

III.

Čím země mi? Jí zhostiv se cele,
já lidem také odumřel v těle —
      nic mne k nim nepoutá v žití,
útechy zemské, bolesti, žaly
rouhání jsou jen planých rej stálý,
      jichž jed se v srdce chce vrýti.

Ať krví hnusná kypí jen číše,
ať dav ten vilný rouhá se v pýše,
      dál slavě triumfy svodu,
ctitelé klamu ve klamy padnou,
když na popeli věků jen zrádnou
      vždy kořisť loví si hodů.

Andělé, kteří, zbloudivše pychem,
chtí popel mrtvý oplodit hříchem,
      zří k zemské vlasti jen vděku,
ať hněvem nebes dotknuti předem
neuzří Boha toužícím hledem,
      v tůň zniknou krvavých věků!

Nad vřavou takých červů, jež zdola
o právo žití křičí a volá,
      chvilkových útoků v hluši
nezměnitelná pravda, k níž spěji,
podmínky žití rozluští v reji
      a pouta bludů pak skruší.

Tam, zlořádu kde kal se jen vzpíná,
již bije soudu hodina jiná
      snům lidstva temným a mraku,
a duchů, předtuch bázně spjat valem,
zří tlum, již divým zachvácen žalem,
      v nebesa, plná zlých znaků.

Čas děsný hrůzy věků se zvedl
a ten již hěvzdné na vozy sedl,
      jenž věncem železným vládne,
svět jehož nezná dle jména ani,
ač se dřív zjevil v ohnivém plání —
      srp zářný v ruce má pádné!

Jde ku žni, před ním andělů sbory
rovnají zemské doly i hory
      již pluhem poslední zhouby,
a hrobů lány zoravše, čisté
sbírají zrní k odplatě jisté
      tam boží očisty v hloubi.

Duchové, jež skvost zásluhy slaví,
již oblékají vítězství hávy,
      v nadzemské září kol zdobě:
i krví lidskou zbrocení vrazi,
prošedše muk tvých žhoucími srázy,
      se čisti vznášejí k tobě!

Leč zavržení kdož ti jsou všude,
co jdou teď v moře plamenů rudé
      a hanby znakem se hlásí?
Ach! poslední to z mého jsou lidu,
ti v marném smutku čekali v bídu
      zář z mrtvých vstání a spásy!

Bezplodných muk jsi hlod jim dal stálý,
ač svědky tvojí byli vždy chvály —
      dnes los jim zhouby jen kletý!
Tvůj dělník v takou odplatu vkročí?
— — — — — — — — — — —
Kde jsi, ó Pane? Mizíš mi s očí,
      tvých nebes znikají světy!