Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XVIII. Obyvatelé ostrova se množí
| Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
| XVII. Veliké události | XVIII. Obyvatelé ostrova se množí | XIX. Rozhodná doba |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVIII. Obyvatelé ostrova se množí |
| Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 86–102. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
| Překlad: | Václav Leopold Moser |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Sotva že bylo příštího jitra slunce vyšlo, když byl Pátek již všecky zbytky nelidských hodů divošských, jakož i všecky mrtvoly nepřátel, již byli v boji padli, pochoval. V téže době snížila se jeho královská milost Robinson, panovník ostrova, tak daleko, že vařil snídaní pro všecky své poddané.
Po snídaní odbývala se společná přehlídka pevnostních hradeb, zahrady a pole, sluje a letohrádku a všech obor zvířence, aby noví poddaní zevrub seznali nynější svá sídla. Byl-li Španěl u vysoké míře překvapen prospěšností a účelností všelikých opatření Robinsonových, tuť zase Pátkův otec nemohl takořka ničeho pochopiti, tak že Pátek ani si neoddechl samým vysvětlováním. — Přirozeným způsobem přišla řeč také na osudy Španěla a jeho soudruhů.
„Naše loď,“ vypravoval Španěl, „vezla stříbro, přicházela z Rio de la Plata a měla plouti k Havaně, kdež měla naložiti cukr a jiné plody i výrobky. Avšak skoro ustavičně stíhaly nás bouře a loď byla zmítána způsobem tak hrůzyplným, že posléze ani jsme nevěděli, kde se nalézáme. V několika okamžicích byli jsme s takovou prudkostí vrženi na skálu, že loď naše i svůj poslední zadní stežeň ztratila a mimo to veliká průtrž nárazem byla jí způsobena. Ihned valila se voda proudem do korábu a nezbývalo nám, leč nakvap sestoupiti do lodice, abychom aspoň s holým životem ušli. — Celé dva dni a noci zápasili jsme s bouří a vlnami, a z jitra třetího dne byli jsme vrženi k jakémus malému ostrovu. Avšak kdož popíše naše leknutí, když náhle viděli jsme se obklíčeny od divochů! Přispěli nám sice tak daleko, že jsme alespoň šťastně vyvázli z rozvlněného moře; domnívali jsme se ale, že tak učinili pouze za tou příčinou, aby pak na nás mohli sobě pochutnati.
Byli jsme na omylu a dělali jsme jim křivdu, divochové neměli žádných nelidských záměrů; přijali nás velmi vlídně a sdíleli s námi ihned, čehož měli. Tu před několika dny vznikla válka mezi našimi hostiteli a nějakým kmenem sousedním. Samo sebou rozumí se, že jsme stáli na straně kmenu, jenž nás byl tak vlídně přijal, a v boji tom byl jsem zároveň s Pátkovým otcem a ještě jedním jeho soudruhem zajat a od nepřátel na tento ostrov v poutech dopraven. — Snadno tedy můžete sobě pomysliti,“ končil Španěl své vypravování, „s jakou radostí přivítali by vás moji soudruhové, a jak vděčni by vám byli za jakoukoli sebe menší vyhlídku k svému osvobození.“
Také Pátkův otec ujišťoval, že krajané jeho přijali by Robinsona s jásotem, dověděvše se, že jemu i synovi zachránil život. Avšak Robinson učinil konec každému dalšímu hovoru. Chtělť dříve Španěla i Pátkova otce zkoušeti, zdali osvědčí dostatečné trpělivosti, pracovitosti a vytrvalosti, aby sdíleli s ním obtíže a útrapy osamělého života na ostrově. Také pomýšlel jakožto obezřelý panovník, že zásoby jeho nepostačily by k výživě jeho a ještě jiných 19 osob.
Zejména bylo zapotřebí, aby desetkráte tolik kukuřice bylo zaseto, jako dříve, a k tomu nepostačovaly ani rolnické jeho nářadí ani nádobí ve skladu. Robinson zařídil si tedy skutečnou kovárnu, aby si pořídil vhodnější pluh a příslušné brány. Ob čas vydal se také na větší hon, aby rozmnožil své masité zásoby a Pátek sotva postačil s prací, kterouž mu způsobilo vyvrhování, kuchání, nasolování, nakládání a vaření lovecké kořisti. Jedním slovem nikdo nesměl zaháleti a každému byla jistá práce přidělena; ano i jedna koza a dva kozlové museli pomáhati, jsouce zapraženi k pluhu a k branám.
Když bylo již po sklizni a vše bylo připraveno k uhostění nových obyvatelů, odhalil teprv své tajné záměry. „Divili jste se snad tomu,“ promluvil jednoho večera, „že nikdy nezmiňuji se o výpravě na moře. A přece všecko mé snažení a pachtění směřovalo k tomu, abychom výprávu takovou mohli podniknouti. Odloživ cestu na pozdější dobu, aniž bych udal toho příčinu, zároveň vás přidržuje k pilné práci, chtěl jsem vás zkoumati, zdali naleznu u vás zmíněné vlastnosti. Výborně obstáli jste v zkoušce; neboť nejen že jste nereptali nad zamítnutím své žádosti, nýbrž s ochotností vykonali jste také každou práci, kterouž jsem vám uložil. Tím ale umožněno mně bylo dokončení všech příprav, jež jsem za nezbytné považoval k uhostění ostatních 15 Evropanů. — Jste-li tedy tím jist,“ obrátil řeč k Španělovi, „že soudruhové vaši věnují mně takovou věrnost jako vy, můžete se s Pátkovým otcem odebrati k nim a převézti je na tento ostrov.“
Ani nemůžeme sobě pomysliti, jakou radost způsobila tato slova. Nejšťastnějším ze všech byl ale bez odporu Španěl.
„Ovšem,“ jal se dále mluviti Robinson, „jest má vůle, aby se zavázali k poslušnosti zvláštním slavným slibem, a k tomu účelu sepsal jsem již příslušnou listinu. Chci vám ji přečísti v mateřském svém jazyku, Pátek nechť ji doslovně přeloží na jazyk karajbský, načež vy ji spíšete jazykem španělským.“ Po té podav Španělovi papír, inkoust a péro četl takto:
„My nížepsaní uznáváme tímto Robinsona Crusoe za jediného pána jeho ostrova a za našeho velitele. Přislibujeme tudíž jemu nejen neobmezenou poslušnost ve všech věcech, nýbrž i nezlomnou věrnost. Slibujeme zároveň, že chceme vší svou silou podporovati jeho i ostrova dobro a nejen jeho, nýbrž i Pátka a Pátkova otce statečně brániti.“
S radostí přijal Španěl smlouvu ve všech kusech, a sepsal vše jazykem španělským. Již příštího dne byl ukořistěný člun opatřen zbraní, prachem a nábojem, jakož i tolika potravou, že postačila pro 18 lidí déle než na 8 dní. Nyní umluveno bylo znamení, jímž by se již ze vzdálí ohlásil příchod nových osadníků. Španěl vzal k sobě sepsanou smlouvu, jakož i péro a inkoust, a nyní nastalo — loučení. Pátek proléval hořké slzy, louče se s otcem; tento ale, jakož i Španěl projevovali opět a opět nejhoroucnějši city své vděčnosti a nekonečné oddanosti. V tom nastal právě příliv a oba hosté vstoupivše do člunu, odrazili od břehu, vyměňujíce ještě z daleka pozdravy s pozůstalými na ostrově.
Čím více přivykli Robinson a Pátek společnému životu se Španělem a Pátkovým otcem, tím bolestněji cítili prázdnotu, kteráž nastala po odchodu těchto obou. Počítali takřka každou hodinu, až k době, kdežto podle úmluvy měli se oba vyslanci zase navrátiti, a příliš liknavě a váhavě jejich touze ubíhali dnové.
Konečně přiblížil se den osmý, tudíž den návratu. Již na úsvitě vstoupil Pátek na vrch, aby vyhlížel na moře a takto se mu snad podařilo zbuditi pána svého radostným návěštím. A v skutku tamto vidí lodici, jež blíží se k ostrovu! Takřka letmo sestupuje, pln radosti probouzí Robinsona volaje: „Tu jsou již, pane, vracejí se!“
Jako střela vyletěl Robinson s lože a již vystupoval po žebříce, aby se rozhlédl se svého cimbuří. „Toť nejsou Španělé,“ pravil hledě na moře dalekohledem k žasnoucímu Pátkovi. „Toť člun zcela cizí.“ A obrátiv dalekohled k jihu, odkud lodice přicházeti musela, spatřil v dálce as dvou hodin — velikou loď s vlajkou anglickou.
Mezitím dospěla lodice až k samému břehu a přistála právě na témž místě, kdež byla bitka svedena s divochy. Na lodici bylo 11 mužů, z nichž 8 byli šavlemi ozbrojeni; ostatní 3 zdáli se býti beze zbraně a na rukou spoutáni. Tu vystoupilo 5 ozbrojených mužů na břeh, vlekouce sebou 3 muže spoutané, kdežto ostatní tři ozbrojenci zůstali v lodici na stráži.
Robinson marně posud namáhal se přemýšlením, jak by sobě všecko měl vyložiti, když mužové spoutaní padli na kolena, prosíce, jak se podobalo, o smilování. „Pohleď přec jen,“ pravil Pátek, „jeden běloch bije druhého svým mečem.“ A vskutku viděl Robinson s nevolí, jak jeden ozbrojenec svázaného muže bodá a tluče šavlí, jakkoli tento prosebně zvedá ruce své k němu.
Robinson byl ihned rozhodnut, brániti tomu, a osvoboditi zajatce. Jedině ta okolnost dodávala mu zmužilosti, že tito zlosynové neměli střelné zbraně; mimo to rozptýlili se na břeh vystouplí mužové za účelem, jakož se podobalo, prohledání ostrova. Tuť ovšem byli by mohli ubozí zajatci uprchnouti, zdálo se však, že se nechtějí toho odvážiti.
Mezitím odstupovalo moře následkem odlivu vždy více od břehu, tak že brzy seděl člun na suchu.
„Aj,“ pomyslil sobě Robinson, „toť výborně přichází vhod mým záměrům; neboť bude to trvati alespoň devět hodin, nežli nastalý příliv zase zvedne lodici. — Pojďme,“ obrátil se k Pátkovi, a oba sestoupivše do hradu, ozbrojili se dvěma šavlemi, čtyřmi bambitkami a pěti ručnicemi. Takto vyšedše z hradu a uzavřevše brány, plížili se obezřele od stromu k stromu.
Dospěvše k zajatcům as na 100 kroků, tak že je viděti mohli, zastavili se. „Kdo jste?“ oslovil je jazykem anglickým, dříve ještě nežli spoutaní byli příchod jeho pozorovali. Již touto neočekávanou otázkou polekaní mužové žasli tím více, když byli spatřili podivné dvě postavy před sebou; ihned chtěli se dáti na útěk. Avšak Robinson bránil tomu řka: „Nestrachujte se ničeho; přicházím vám na pomoc, neboť byl jsem svědkem nehodného způsobu, jakým se s vámi dříve nakládalo.“ Tu pozvedli svázaní mužové zaslzených zraků k nebi a jeden z nich pravil: „Dobře jsem věděl, že dobrotivý Bůh vyslyší hlasy naše!“
„Povězte mně rychle příčinu svého dopravení na ostrov,“ tázal se Robinson mluvčího, jemuž zároveň pouta rozvazoval, což u obou ostatních vykonával Pátek. Tuť mluvčí ohlédna se ještě jednou po svých protivnících, jal se vypravovati šeptem: „Byl jsem kapitánem lodi, můj soused v levo byl kormidelníkem, soused v pravo jest pocestný. Byli jsme na zpáteční cestě z Brasilie do Anglicka. Sotva ale že jsme se byli vzdálili od břehu, učinili lodníci vzpouru a usnesli se na tom, že zavraždí mne i oba tyto věrné muže. Takové snešení mělo právě na nás býti vykonáno, když se buřičové jináče rozmyslili a nás vysadili na tento dle všeobecného domnění neobydlený ostrov.“
„A kde nyní jsou zbojníci?“ tázal se Robinson. — „0dešli do chladu, chtějíce bezpochyby oddati se spánku.“ — „Dobrá, tedy pojďte rychle se mnou, abychom se poradili, co nám bude dále činiti.“ Promluviv takto zaměřil Robinson k blízkému kopci, aby se takto pojistil před každým náhlým přepadením. Dospěv s celým svým průvodem na návrší, dověděl se Robinson, že odbojníci mají při sobě pouze tři ručnice a že jedna z těchto posud uložena jest ve člunu. „Nuže,“ pravil, „my máme pět pušek a čtyry bambitky, tedy jest přesila na naší straně. Dříve ale nežli nasadím za vás svůj i svého sluhy život, bude vám svoliti ve tři výminky mnou položené:
1. Pokud budeme na ostrově, jsem já jediným velitelem a každý bude poslušen rozkazů mých; 2. podaří-li se nám vzpouru potlačiti a opět pomoci vám k lodi, přepravíte mne, mého sluhu a otce jeho bezplatně do Anglie; 3. taktéž vymiňuji sobě volnou přepravu sedmnácti Španělů a Portugalců, kteří co nevidět na ostrov přeplavou, do jejich vlasti.“
Beze všeho přemítání odvětil kapitán: „Milerád a věrně dodržím tyto velmi mírné podmínky, aniž bych proto přestával býti vaším nejvděčnějším dlužníkem. Poroučejte, my budeme poslušni rozkazů vašich.“
„Především tedy,“ pokračoval Robinson, „bude se nám zmocniti člunu a ručnic; po té pak jednotlivě přepadneme ty, na nichž lpí menší vina a spoutavše je, brániti budeme jejich křiku vyhrožováním. Teprv když ostatní budeme míti ve své moci, vrhneme se na hlavní odbojníky brannou rukou; padne-li některý z nich při tomto boji, pak dostalo se mu zaslouženého trestu smrti o něco dříve, a na nás nepadá nižádná vina. Ovšem, kdyby některý z nich nemohl býti pokořen, pak nebude nám zbývati jiného, leč užíti střelné zbraně. A nyní vzhůru ku práci!“
Po nějakou chvíli šlo všecko podle přání; lodici porouchali tak, aby nebyla k potřebě, všech tří pušek se hnedle zmocnili, ano i tři zbojníky, kteří byli posléze člun opustili, spoutali ve vší tichosti. Když ale ohlíželi se po ostatních pěti, kráčeli právě dva ku břehu a spatřivše skrovnou tlupu ozbrojenců, jali se křičeti na poplach, ano odvážili se útoku pouhými šavlemi. Jelikož oba, jakož pověděl kapitán, byli z náčelníků vzpoury, bylo zde každé ušetření nemístné; kapitán i kormidelník střelili po nich, tak že se ihned svalili k zemi. Křikem a střelnými ranami polekáni ostatní tři zbojníci, přiběhli ovšem skoro v témž okamžiku; spatřivše ale zajatce ve zbraní, a mimo to ještě s posilou dvou mužů, vzdali se všeho odporu a dali se dobrovolně spoutati.
Robinsonovou první starostí bylo nyní, pojistiti se před zajatci a protož uzavříti je v bezpečné místo. Nejpříhodnější místo k takovému uvěznění poskytovala skalní sluje; neboť nejen že byla k účelu tomu dosti prostranná, byla také za příčinou uschovaných v ní rozličných věcí již dříve dveřmi a zámkem opatřena. Tam tedy dopravili Pátek a kormidelník šest zajatců, kteří nyní i na nohou bez odporu spoutati se dali; byliť si dobře toho vědomi, že zasluhovali trest smrti provazem. Po té opatřil je Pátek dostatečnou potravou, kormidelník pak pohřbil mrtvoly.
Mezi tím časem dovedl Robinson kapitána i pocestného do svého hradu, kdež jim okazoval všecka svá zařízení a na to snídaním je poctil. „Nuže,“ tázal se svých hostů, jak se vám líbí má pevnost?“ — „Výborně,“ odvětili oba v opravdovém udivení, i vyptávali se, jakým způsobem mohl Robinson vše to vykonati sám a sám; i naslouchali s velikou pozorností, když jim v krátkosti vypravoval rozmanité své příběhy.
„A tak mnohý důkaz zázračného řízení božského mohl bych vám uvésti,“ pravil, „avšak nyní poraďme se, co nám bude činiti v nejbližší době. Nás jest pět, na lodi pak dle vašeho udání 26 mužů, kteří, jakož nelze pochybovati, budou se brániti do poslední krůpěje krve. Neboť vědí, že pro svou zradu propadli životem. Útokem nemůžeme tudíž na ně hnáti, nýbrž jest nám přihlížeti k tomu, abychom lstí podmanili je sobě. V každém případě musíme dříve pozorovati, jak sobě počínají.“ Po té vzav dva dalekohledy, vyzval oba hosti, aby s ním vystoupili na cimbuří, kamž také hnedle dostavil se Pátek i s kormidelníkem.
Netrvalo to dlouho, když na lodí vypálena byla rána z kusu, kterouž by vystouplí na břeh plavci byli zpět povoláni. Když ale rána ta, pak druhá a třetí, jakož snadno nám jest pochopiti, zůstala bez výsledku, vyslána byla na ostrov jiná lodice s 10 muži.
„Podaří-li se nám,“ pravil Robinson, „dva nebo tři zajatce nakloniti k naší straně, povede se nám snad také, zmocniti se i tohoto člunu a posádky jeho. Pak ovšem měli bychom se zbytkem námořníků na lodi lehkou hru.“ Po té dal si naznačiti kapitánem mezi zajatými dva nejmírnější muže, jež ihned musil kormidelník předvésti.
Ubožáci tito byli pouze vyhrožováním k zpouře donuceni, i domnívali se, že nyní již bije poslední jejich hodinka; neboť přicházeli s tváří takořka na smrt bledou a každý tah v obličeji jich prozrazoval nejhroznější strach. Když ale nyní dokona byli uvedeni před své ozbrojené soudce a Robinson jal se jim vykládati ohyzdnost jejich zločinu, tuť chvěli se v smrtelných úzkostech na všech údech a padnouce na kolena, prosili za milost. Tím větší ale bylo radostné jejich překvapení, když uslyšeli nyní, že bude jim odpuštěno, chtějí-li věrně přispěli k dosažení lodě. S pláčem přislibovali nezlomnou věrnost a poslušnost, načež byla jim pouta sňata a příslušná zbraň podána.
Téměř v témž okamžiku, když se bylo toto dálo, přistála lodice ku břehu. Lodníci vystoupivše vytáhli ji z vody a spěchali prohlížet druhý člun. K úžasu svému nalezli tuto zcela na suchu, všeho přístrojí oloupenu a mimo to i provrtanou. S udivením pohlížel jeden na druhého, načež jali se volati na své soudruhy — žádná odpověď. Vypálili své bambitky všickni najednou, tak že rána daleko se rozléhala po ostrově; avšak i nyní nikdo se neobjevil. — Tuť zdála se jim celá ta věc býti podezřelou; posouvli tedy rychle loďku svou zase na vodu, a vstoupivše do ní, chystali se na zpáteční cestu.
Toť ovšem valné porušovalo celý plán našich hrdinů; neboť navrátil-li se člun k lodi, nezbývalo žádné naděje, že by možno bylo, zmocniti se této. „Loď má jest ztracena,“ hořekoval kapitán bolestně, lomě rukama a téměř zoufale si počínaje. Avšak Robinson, jenž se byl již tolikráte nalézal v postavení o mnoho horším, neztrácel ducha.
„Zde nepomůže nám hořekování, nýbrž zapotřebí jest mužného jednání!“ pravil; „vypalte z ručnice, uslyší-li odbojníci ránu, zajisté opět navrátí se na břeh. Ty, Pátku, půjdeš s kormidelníkem ku břehu, avšak tak opatrně, aby nikdo tě neviděl. Jakmile přiblížíte se k břehu tak daleko, aby vás zbojníci mohli slyšeti, zavoláte na ně a vyčkáte odpovědi. Po té potáhnete se znenáhla nazpět do lesíku, opakujíce ještě několikráte volání. Když jste byli celou tlupu dostatečně odlákali od člunu, navrátíte se opět po nejkratší cestě k lodici.“
A hle, lest ta se podařila: sotva že rána z ručnice padla, vystupovali Evropané zase na břeh a počali volati. Záhy byli také Pátek i kormidelník na místě, aby dávali odpověď na takovéto volání, čímž skoro všickni odbojníci vlákáni byli na ostrov. Pouze dva muži zůstali při člunu na stráži; avšak i tito, hledíce svého pohodlí, ulehli, jeden do lodice, druhý pod blízkým stromem.
Opět a opět ozývalo se vzájemné volání, vždy více a více chýlil se den k večeru; stmívalo se již, když Robinson s druhy svými ubíral se ku břehu. Tiše přikradli se k muži pod stromem spícímu a rychle zacpali mu ústa, aby nemohl křičet; po té spoutali jej, poněvadž kapitán poznal v něm nejjizlivějšího odbojníka. Probuzen způsobeným takto lomozem, vzchopil se druhý strážník a ihned jal se prositi za milost. S pláčem tvrdil, že jen donucením účastnil se vzpoury, a jelikož kapitán sám se přimlouval za něho, byl z milosti přijat do voje Robinsonova. Našinci zmocnivše se nyní lodice a odepjavše vesla, očekávali příchodu Pátka a kormidelníka. — Noc nastávala již, když se tito konečně navrátili. Úkolu svému dostáli skvěle. Aniž by se kdy byli okázali, lákali za sebou zbojníky od návrší k návrší, z houštiny do houštiny; námořníci byli tak daleko zavedeni od člunu, že za nastalého temna sotva za čtvrt hodiny mohli se zase k němu navrátiti. Robinsonova síla vzrostla nyní již na 8 hlav. Ukryl válečné své síly do zálohy v poblíží ukořistěné lodice, rozkázav, aby každý leže na břiše v tichosti očekával nepřítele.
Takto prodleli v temnu nočním as dvě hodiny, nežli praskotem polámaných větví byli upozorněni, že houštinami blíží se nepřítel. Mezi reptáním a proklínáním blížili se zbojníci vždy více, a již bylo slyšeti, jak jeden stěžuje si na hlad, druhý na žízeň, všickni pak na nesmírné unavení. Někdy ozývalo se i lání na palubníka, jenž je prý byl přemluvil a do takových nesnází uvedl.
Avšak u samého břehu připraveno jim bylo ještě krásnější překvapení. Člun byl na suchu, vesel oloupen, od stráže opuštěn; a přece jedinou jejich útěchou bylo, v něm navrátiti se k lodi. Jako zběsilí běhali sem a tam, volali na své druhy, aniž by se jim dostalo odpovědi.
A nyní byla tu doba k zakročení, „Pozor!“ velel Robinson náhle hromovým hlasem; „ku předu! Zbraň v líc!“ zaznívalo ihned další velení v anglickém jazyku, a jako zkamenělí stáli tu ustrašení odbojníci. Jediné slovo: „pal“, bylo by postačilo, aby vesměs skáceli se na zemi. Avšak opět velel Robinson: „Pozor!“ a v témž okamžiku zahodili všickni odbojníci od sebe zbraň, nechajíce se svázati a odvésti.
Novým tímto vítězstvím vzrostl počet zajatců na 12 osob, ty v to nepočítaje, jimž Robinson již udělil milost a jež přijal do své služby. Všechny uzavříti do sluje nebylo radno; nebo jakkoli mohli spoutáni býti na nohou, byli přece mezi nimi tak prohnaní šibalové, že všecka pouta nebyla dosti bezpečna.
Byla tudíž odbývána veliká porada vojenská, při níž podíl měli pouze Robinson, Pátek, kapitán a oba přátelé tohoto, kdežto tři milostí podělení zůstali na stráží u zajatců. Robinson jakožto vrchní velitel vyžádal si především jména těch, v něž lze bylo se důvěřovati. Celkem byli to pouze dva. Po té dal si naznačiti jména těch, kteří připouštěli naději, že litují svého poklesku. Těch bylo šest. Zbývali tedy ještě čtyři, ježto vyžadovali přísného střežení. První dva, tak bylo usnešeno, měli zůstati v poblíží hradu, 6 mužů druhé třídy mělo býti uzavřeno ve sluji.
Jiným předmětem porady byla loď, jíž se chtěli zmocniti. Jelikož Robinson a Pátek střežením zajatců byli dosti zaměstnáni, sestávala celá váleční moc kapitánova z 6 mužů, jeho samého v to počítaje. Na lodi ale nacházelo se ještě 16 mužů, tedy přesila deseti hlav. Nezbývalo tedy jiného, leč opět utéci se ke lsti, a nebylo v tomto případě vhodnějšího plánu nad ten, jejž byl vymyslil Robinson a jehož provedení budeme nyní vypravovati.
Kapitán vstoupiv mezi zajatce jal se jim představovati ohavnost jejich prohřešení. Slova kapitánova způsobila nesmírný dojem na posluchače; všickni padnouce na kolena projevovali lítost nad svým proviněním, slibovali polepšení a věrnost a prosili zároveň, aby nebyli dopraveni do Anglie před námořní soud.
Za takovýmto jednáním byla noc valně pokročila, a nesmíme se tudíž diviti tomu, že naši přátelé po takovémto namáhání za celý den konečně toužili již po odpočinku. Když tedy zajatci byli rozděleni dle umluveného způsobu a když byly i stráže patřičně rozestaveny, odebral se každý, kdož právě nebyl na stráži, na lože. Avšak rozčilení myslí bylo příliš veliké, v hlavách vůdců podniku křižovaly se rozličné plány příliš vířivé, nežli aby ke všem zavítal klidný spánek. A tak za prvního úsvitu ubíral se již kapitán, provázen Pátkem a oběma zajatci, v něž nejvíce se důvěřoval, k letohradu.
Robinson sám milerád byl by se také účastnil válečné výpravy. Jelikož ale posud bylo mu hráti na anglického velitele a oděv jeho s takovouto hodností v žádném ohledu se neshodoval, nezbývalo mu jiného, leč zůstati ve své tvrzi.
Když byl kapitán dospěl k místu, oslovil zajatce takto: „Přicházím, abych vám oznámil, že každý obdrží milost, kdož skutky osvědčí své polepšení a svou věrnost, na kterouž přísahal. Kdo z vás tedy opravdově chce se polepšiti, ten provázej mne za příští noci k lodi a napomahej k opětnému dobytí jí.“
Sotva že byl kapitán domluvil, již leželo všech 8 zajatců na kolenách; všickni přísahali, že chtějí věrni býti kapitánovi až do posledního tažení a že chtějí mu býti po celý život vděčni za jeho laskavou přímluvu.
Celkem měl tedy kapitán 11 mužů k své válečné výpravě, což naplňovalo jej nadějí, že dosáhne vítězství, jinak-li podaří se mu ještě jiná lest, na kterou pomýšlel. Navrátil se tedy k Robinsonovi, aby mu podal zprávu o svém vyřízení. A tuť bylo těžko rozhodnouti, zdali kapitán čili Robinson více se radoval z posavádního zdaru věcí; neboť onoho povznášela vyhlídka, že opět nabude drahého nákladu lodního, jenž mu byl svěřen, tento zase kojil se nadějí, že konečně nastane proň hodina návratu do vlasti.
Rychle tedy byly obě lodice upraveny, na vodu vlečeny, vesly a plachtami opatřeny; jelikož při tom nebylo mrháno časem, bylo vše do soumraku hotovo.
Nyní rozdávala se zbraň mezi námořníky z vazby propuštěné; kapitán sdílel jim potřebné k výpravě rozkazy a rozdělil své mužstvo na dvě tlupy. Na předním člunu chtěl sám plouti ve společnosti s kormidelníkem a čtyřmi muži, jejichž chrabrost již dávno znal; druhou lodici, taktéž Šesti muži opatřenou, postavil pod velení pocestného pána. — Dříve než lodice odrazily od břehu, pomodlil se Robinson i kapitán za požehnání podniku; také se umluvili, že tři rány z děla budou Robinsonovi znamením šťastného pořízení.