Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XIX. Rozhodná doba

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
XVIII. Obyvatelé ostrova se množí	XIX. Rozhodná doba	XX. Otčina

Údaje o textu
Titulek:	XIX. Rozhodná doba
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 102–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Dlouho ještě zůstal Robinson státi na břehu, naslouchaje s tlukoucím srdcem odměřenému šplouchání vesel a šumícím za lodicemi vlnám. Nemohlo to déle trvati nežli hodinu, a los byl vržen, i bylo rozhodnuto, zdali již byla proň uhodila hodina k návratu do vlasti, nebo-li měl ještě vyčekati, až sám vystaví sobě loď, kteráž by jej donesla do Evropy. — Vždy více a více vzdalovaly se lodice, tak že posléze zanikl poslední zvuk, naznačující dráhu jejich plavby. Hluboké, posvátné ticho rozkládalo se po hladině mořské i po ostrově, když Robinson opustiv konečně břeh odcházel k domovu.

Dospěv do hradu byl sice uvítán pudlíkem s nesmírným lichocením; avšak myšlénky jeho soustřeďovaly se příliš pevně na vzdálené lodi, než aby si byl všímal věrného zvířete. Ano, obávaje se, že by radostné štěkání psa překáželo mu v uslyšení výstřelů s lodi, odehnal urputně od sebe dobré zvíře, tak že s ocasem schlípeným plazilo se do kouta. — Čas ubíhal a posud ještě neozývalo se žádné znamení. Trudné starostlivosti Robinsonovy přibývalo od minuty k minutě — a tu — rána z děla — druhá — a třetí! Díky Bohu! Loď jest v rukou jeho přátel! — Nyní teprvé odebral se na lože, aby sobě konečně odpočinul, čehož mu po noci probděné a po nesmírném ztýrání za předešlého dne v míře tak svrchované bylo potřebí.

Slunce již dávno stálo nad obzorem, když probudila jej dělová rána, přicházející zcela z blízka. Ihned vyskočiv z lože vystupoval na hlídku na vrchu; a hle! — v samém poblíží břehu houpala se veliká, krásná loď zakotvená. Kapitán právě vystupoval na břeh. Střelhbitě sestupoval Robinson zase s cimbuří, a již letěl kapitánovi v ústrety, jenž nejsa slova mocen, horoucně jej objímal. „Příteli! osvoboditeli můj! Vítězství jest naše, loď jest v naší moci!“ Toť byla první slova, jež konečně kapitán vypravil ze sebe.

Avšak nevýslovným pohnutím překonán Robinson posud nebyl s to, promluviti slova. Jakkoli byl mu zdar výpravy již oznámen výstřely z kusů, přece byv tak často již ve svých nadějích sklamán, až do posledního okamžiku nemohl se zprostiti vší pochybností, aby opět neudála se nějaká překážka návratu kapitánova. Nyní zmizela každá pochybnost; po čemž tak horoucně bažil po tolik let, toho dosáhl ve dvou dnech: mohlť opustiti ostrov každým okamžikem. A právě tato náhlá, tato zázračná změna v jeho postavení opanovala všecku jeho bytost až k ustrnutí. Musil býti podporován na cestě do hradu a trvalo to dlouho, nežli zotavil se tak, aby mohl vyslyšeti vypravování průběhu válečné výpravy.

Když se pak konečně vnitřní bouře v prsou Robinsonových poněkud ukonejšila, jal se kapitán vypravovati o dobytí lodi. „Když jsme dospěli,“ takto vypravoval kapitán, „k samé lodi, dal jsem Jackovi rozkaz, aby zavolal na plavce, a řekl jim: že navrací se s vyslaným lidem i s oběma lodicemi; avšak že strávili mnoho času, nežli je nalezli, nebo na ostrově strašidla se jen hemží, kteráž i za dne rozličným způsobem je mámila; kapitán a jeho druhové že se mohou velmi radovati nad svou roztomilou společností. Podle této řeči plavcům na palubě ani nenapadlo, že bychom i my nalézali se na lodicích, pročež beze všeho boje vystoupili jsme na palubu.

Ovšem přišli nám vstříc dva největší zuřivci, avšak dříve nežli poznali mne nebo kormidelníka, stali se za pomocí pažeb ručnic němými na všecky časy. Mezitím dostalo se mužstvo druhého člunu na loď, všickni pomáhali nám u přemožení posádky lodní na palubě, uzavírajíce zároveň proluky palubní, aby plavci v kajutách odpočívající byli odloučeni od svých druhů na palubě. A takto ve vší tichosti opanovali jsme palubu, dříve nežli plavci v dolních prostorech lodi o čem se dověděli.

Nyní ale nastala nám největší úloha, totiž ztečení kajuty, v níž se nalézal zvolený od zbojníků kapitán. Několik mých lidí sestoupilo do kuchyně, kdež se zmocnili tří plavců; bodrý můj kormidelník ale a Jack a ještě dva jiní vrhli se na kajutu kapitánovu. Tento však byl již upozorněn na hrozící mu nebezpečí, neboť dvéře u kajuty byly uzamčeny a dva kapitánem k tomu povolaní plavci opírali se o ně uvnitř.

Stálo to tedy mnoho práce, nežli dvéře byly vypáčeny a kajuta přístupna. Ovšem bylo statečnému kormidelníku zaplatiti hrdinnost svou těžkou ranou na levé páži, kterou způsobil mu buřičský kapitán střelením z bambitky. Avšak přese všecku bolest a ztrátu krve neustál tento rek v boji, dokud neválela se hlava vzpoury ve své vlastni krvi. Smrt tohoto zlosyna položila meze každému dalšímu boji, neboť zbývající ještě povstalci vzdali se všeho dalšího odporu, a ihned vyslal jsem k vám radostná znamení obdrženého vítězství.“

„Jakou radost cítím nyní!“ končil kapitán svou zprávu, „jakým díkem jsem vám zavázán, neboť pouze vaší šlechetné lidskosti, vaší neohrožené statečnosti a vaší rozvážné chladnosti je mi děkovati tak šťastný obrat osudu mého!“ — „Nikoli mně, nýbrž Bohu jste díkem zavázán,“ odtušil Robinson, „bez jeho pomoci marná jest všecka udatnost a moudrost lidská. Kdyby byl nepřipustil, že sluha můj právě v čas uviděl přistání loďky zpourců, snad i já sám byl bych padl v oběť těmto zločincům.“

Mezi touto řečí dováženy byly s lodi rozličné věci, jež byl kapitán ustanovil za dary pro Robinsona. Mezi nimi byly nejen vzácné druhy vína, ovoce a jiné lahůdky, nýbrž i rozličné jiné předměty každodenní potřeby; bylo jich však tolik, že se musilo zdáti, jako by Robinson ani nepomýšlel vzdáliti se z ostrova.

Mezi jiným potěšila jej břitva a pak zcela nový oblek, jenž se nalézal v šatnici kapitánově, aniž by jej tento posud měl na těle. Těmito dary dostalo se možnosti, aby se oholil a zase jednou do řádných šatů oblékl. Jelikož však po 17 roků nenosil žádný oděv dle evropského kroje, dařilo se mu oblékání skoro jako druhdy Pátkovi, kterýž ovšem nyní také dostal jiný oděv. Robinson i Pátek počínali sobě v nových šatech, alespoň z počátku, dosti nemotorně.

Šťastným výsledkem poslední výpravy byli všickni, kdož při ní jakýmkoli způsobem účast brali, tak rozveseleni, že Robinson nemohl si toho odepříti, aby dnešní den oslavil skvělým způsobem. Pozval tedy všecky plavce k hostině, při kteréž předkládal jim to nejlepší, co nalezl ve své spíži. Panovala tedy na všech stranách radost a veselost, a ostrov druhdy tak tichý a a klidný rozléhal se dnes zpěvem a jásotem hlučného života.

Pouze jeden, mimo čtyry vězně, nebral podílu u všeobecném veselí; byl to Pátek. Ubohý dobrák byl velmi teskliv, že otec jeho se nevracel, ačkoli již dva dny byly uplynuly přes ustanovenou lhůtu návratu. Jak snadno mohlo jej potkati nějaké neštěstí na cestě zpáteční, jak snadno zase mohl upadnouti v zajetí nepřátelské! Kdyby ale i všeho toho nebylo, a návrat loďky jen jakousi jinou náhodou byl se opozdil, přece domníval se Pátek míti jiné příčiny k obavám. Věděl dobře, že pán jeho zamýšlí odebrati se s kapitánem do Evropy, jakmile dostanou loď do své moci. A nyní stála loď u břehu, připravena jsouc každým okamžikem na dalekou cestu; ano snad již v nejbližší hodině mohl dán býti rozkaz k odplutí, a pak byl Pátek po celý život odloučen buď od otce, buď od pána. Nevěděl ani, které rozloučení bylo by proň bolestnějším, nebo i otce, i pána miloval velmi. A zachránil snad Robinson jemu i otci jeho život, aby nevisel na něm s celým svým věrným srdcem? Nebyl snad povždy laskav k němu u nejvyšší míře?

Za takového rozpoložení mysli vystupoval tedy skoro každou čtvrt hodiny na skálu, aby slídil po člunu tak toužebně očekávaném; ale povždy vracel se opět s tváří truchlivou. — Robinson, jenž byl Pátka již dlouho pohřešoval a po něm se ohlížel, nalezl jej konečně, an prolévaje hořké slzy sedí na vrcholi cimbuří, s obličejem na moře obráceným. Dlouho vyptával se všemožně, co by se bylo přihodilo jeho dobrému Pátkovi; avšak tento hořem ani slova nebyl schopen. Když ale Robinson ho ujistil, že odjezd od ostrova alespoň na dva dny bude odložen, tuť byl Pátek poněkud ukojen, tak že konečně bral i při hostině účast.

Po tabuli vešli Robinson a kapitán v poradu, jak má naloženo býti s vězni. Tři z nich, Atkins, Tom a John, byli kapitánem naznačeni co nenapravitelní lotrové, jež nelze převézti nežli v okovech, aby na nejbližší osadě anglické, kdež se loď zastaví, byli oběšeni. A přece i na těchto chtěl Robinson vykonati nejvznešenější právo panovnické, právo milosti. On, jenž dlouhým pobytem svým na tomto ostrově napravil ničemný a hříšný život svůj, považoval nyní za nejvhodnější, zanechati provinilce na ostrově, budou-li za to žádati.

Kapitán byl s tím srozuměn, protož rozkázal, aby byli vězňové dovedeni ku břehu, kdež se jim prohlásí rozsudek. Zároveň ale také nařídil, aby mrtvola náčelníka vzpoury, pověšena byla pro výstrahu ostatním. „Vzbouřili jste se,“ takto oslovil je Robinson, „proti svému kapitánovi, sáhli jste na něho rukou násilnou a vše učinili jste, aby odstraněn byl od vás na všecky časy. Avšak zločin váš byl zmařen; opět přivedl jsem loď pod moc kapitánovu a tamto (okazoval na velkou ráheň plachetní) spatřujete náčelníka vaší zpoury houpati se na oprátce. Jako on, tak i vy zasloužili jste trest smrti, mezi vámi zvlášť Atkins, Tom a John, jenž náleželi mezi nejzpupnější. Nebo můžete snad něčeho uvésti k svému ospravedlnění?“

Jelikož nemohli zjevný zločin popírati a pouze jen za milost prosili, pokračoval Robinson takto: „Kdybych i já daroval vám život, přec nebylo by v mé moci, chrániti vás trestu, jakmile octnuli byste se v některé anglické osadě, anebo v Anglii samé. Jediná milost, jakou vám uděliti mohu, jest — vyhnanství. Máte tedy na vůli, buď v okovech navrátiti se do Anglie, kdež na vás čeká provaz, nebo zůstati na tomto ostrově a žíti zde při práci a v opravdovém litování svých předešlých hříchů.“

Samo sebou rozumí se, že všickni čtyři zvolili tento poslední osud, i vroucně děkovali všickni za udělenou jim milost. „Dobře tedy,“ promluvil k nim Robinson, „zůstanete na ostrově a chci vám ještě potřebný návod dáti ke všem pracím, jichž vám zapotřebí bude k zachování života. Nesmíte se však považovati za pány ostrova, neboť ostrov jest postoupen Španělům. V nejblíže příštích dnech vystoupí jich sedmnácte na ostrov, a jim jste zavázáni neobmezeným poslušenstvím. Neučiníte-li tak, jsou oprávněni, potrestati vás. Bude-li však život váš bezúhonný, rozdělí se s vámi bratrsky o všecky zásoby a zbraně, kteréž tu zanechám a vůbec budou vás ve všem podporovati.“

Když byli vězňové přislíbili, že jsou ochotni, vyplniti vše, což jim bylo přikázáno, byli propuštěni. Nyní obrátil se Robinson k těm, kteříž naposledy, totiž na lodi byli zajati. „I vy,“ pravil, „nejste bez viny; jelikož kapitán nepodal o vás nejhorší vysvědčení, má vám býti odpuštěno, přislíbíte-li, že budoucně zachováte věrnost a poslušnost naproti svým představeným.“ Všickni dosvědčovali svou lítost nad spáchaným pokleskem a přislibovali polepšení, pročež také kapitán přijal je zase do služby.

Posledním předmětem dnešního pořádku denního byla porada stran doby odcestování. Robinson nechtěl opustiti ostrov, dokud by se nenavrátili Pátkův otec a 17 Evropanů, k čemuž ovšem měl závažné příčiny. Především jednalo se mu o to, aby Pátka neodloučil od jeho milovaného otce, anebo aby zanechal jej v osamělosti. Mimo to mělo také Španělům a Portugalcům ponecháno býti na vůli, buď zůstati na ostrově, nebo přeplaviti se do Evropy. Konečně obával se také, že tito nebudou příliš vlídně přijati od vypovězenců, přijdou-li teprve po odplutí Robinsonovu.

Kapitán naproti tomu žádal naléhavě, aby loď odplula co nejdříve; obávali se, že vyhnanci jsouce po delší dobu ve společnosti s jeho plavci, snadno mohli by zosnovati nové spiknutí. — Po delší poradě bylo konečně ustanoveno, že loď ještě po tři dny zůstane zakotvena, čtvrtého pak dne hned z rána že neodvolatelně odpluje do Lisabonu. Robinson byl totiž kapitánovi předložil nalezené ve troskách spisy a takto se dověděl, že zachráněné poklady náležejí jistému kupci v jmenovaném hlavním městě Portugalska. Zamýšlel tudíž, na své cestě do vlasti, tomuto ihned odevzdati jeho majetek.

Průběhem určených tří dnů přičinil se Robinson všemožně, aby vypovězence obeznámil s ostrovem a s jeho přírodninami, jakož i se všemi pracemi, jež jim bude konati. Prováděl je po zahradě, po poli a po oborách; poučoval je, jak mají kukuřici pěstovati, chleb péci, maso nakládati, uditi, vařiti, kozy dojiti, máslo a sýr připravovati, vůbec vše činiti, čímž by si život ulehčili a osladili.

A tak přiblížil se večer třetího dne, aniž by se Robinson toho nadál. Jen jedna ještě noc a hodina odchodu odbila, hodina, v kterouž měl opustiti ostrov, na němž žil již skoro osmnáct plných roků! A když se nyní odebral na své lože, tuť představovaly se v duchu jeho všecky události dlouhé této doby. Jak často trpěl nouzi, jak často potrácel důvěry v Boha, a přece Bůh nikdy neopustil ho, nýbrž bděl nad ním jako pečlivý otec! I to, po čemž tak dlouho toužil, mělo nyní se vyplniti — byloť mu dopřáno, navrátiti se opět k svým rodičům. Ovšem byla to daleká cesta až do otčiny, a snadno mohlo jej potkati nové neštěstí; nicméně doufal v blaženou budoucnost. „Jak se budou radovati moji dobří rodiče,“ myslil sobě, „až mne uzří na živě! A jak as vypadá rodné moje město, kteréž neviděl jsem již 18 let? Zajisté, že se tam mnoho změnilo!“

Takovouto předtuchou byl by býval zcela blažen; avšak radost jeho byla pokalena myšlénkou, že bude se mu rozloučiti s Pátkem. Otec Pátkův se 17 Evropany posud se nevracel a nebylo tudíž jiné vyhlídky, leč odcestovati bez věrného sluhy. Vědělť ovšem, že Pátek na jeho pokynutí byl hotov opustiti otčinu, a vše ostatní, a provázeti jej do všech končin světa; avšak ani mu nepřišlo na mysl, k něčemu takovému svoliti, tím méně Pátka k tomu vybízeti. Jakkoli jej miloval co svého nejvěrnějšího přítele, přec chtěl raději snášeti jeho ztrátu, nežli připustiti, aby pro něho opustil otce i vlast. Bylať to proň přetěžká oběť, musila však přece býti přinesena, neboť takto kázala povinnost.

Tyto myšlénky kroužily se tak živě v jeho hlavě, že až pozdě v noci usnul. Sotva ale že se počínalo rozbřeskovati, byl již opět na nohou, aby ještě jednou navštívil svůj chrám.

Roztouženě pohlížel s výše své svatyně na vše strany ostrova, na jeho krásy, na všecka zařízení, jichž tvůrcem byl on sám. Kamkoli obrátil zraky, všude setkával se s nějakou upomínkou na bývalou svou píli, všude nalézal skutky svého přičinění! Jak mnohou těchto prací vykonal za nejtrpčí bídy! Vše vůkol bylo němým svědkem horoucích jeho nábožných vzdechů za osvobození, neboť všecka jeho touha soustřeďovala se v tom, aby mohl opustiti ostrov! A nyní, když vyplnění jeho služeb tak blízko bylo, tuť přilnul láskou k svému ostrovu, tak že za těžko mu bylo opustiti jej! — Oči jeho naplnily se slzami a v srdci cítil takový bol, že se musil odvrátiti od pohledu na své dlouholeté sídlo. Vešel tedy do svého chrámu, aby utišil rozechvěnou mysl, zároveň ale také, aby dobrotivému Bohu vzdával neskončené díky za prokázaná mu dobrodiní a prositi jej za další ochranu na daleké cestě.

Právě dokončil svou modlitbu, když zaslechl za sebou někoho přicházeti. Byl to Pátek, jejž byl kapitán vyslal aby vyřídil Robinsonovi, že jest očekáván na lodi. Avšak Pátek byl překonán žalem; „pane — máš na loď,“ — tož vše, čehož byl s to, vypraviti z prsou sklíčených, načež sklesl k zemi. Jako Robinson, tak i on doufal v návrat otcův, tak aby otec i syn provázeli Robinsona do Evropy. Naděje ta nyní naprosto vymizela! — Robinson pozvedna jej, vinul ho k srdci a slzy přelévaje, zulíbal líce jeho.

Dlouho dleli oba v horoucném objetí, aniž by mohli slova promluviti. — Nicméně musil tomu býti konec učiněn, neboť již přicházel nový posel kapitánův, pročež jal se mluviti Robinson. „Díky tobě, ty věrná duše!“ pravil: „Díky nejsrdečnější za tvé věrné služby! Tisíceré díky za neskonalou lásku, kterou jsi mně prokazoval! — S Bohem! — snad — někdy — —!“ Dále nemohl mluviti, usedavý pláč tajil mu dech. Naposledy obejmul Pátka; po té násilně odervav se od něho, sestupoval do hradu.

Bylo to málo, co vzal s sebou z ostrova: biblí, starý oděv, šaty z kožešiny, sekera, nebozez na roznícení ohně, deštník, nejstarší luk, pak zachráněné poklady a spisy. Vše ostatní zůstavil na ostrově pro Španěly, k nímž kapitán k požádání Robinsonovu napsal list v jazyku španělském.

A takto, papouška na ruce, věrného Ami v patách za sebou, kráčel Robinson k břehu, kdež čekala na něho loďka.

Dříve ale, nežli s člunem dospěli k lodi, vrhl se Pátek do vody a plaval za nimi. „Pane, vezmi mne s sebou!“ volal srdcelomně, a ihned vyšvihnuv se na loďku, objímal nohy Robinsonovy. Robinson ovšem mu vytýkal těžké provinění, že chce opustiti starého svého otce, pak i důtklivě jej prosil, aby navrátil se opět na ostrov — avšak Pátek nedal se pohnouti. I když Robinson jal se mu přísně rozkazovati, aby se vrátil k břehu, neuposlechl. „Raději chci umříti, nežli žíti bez tebe!“ byla slova Pátkova. Taková věrná přítulnost pohnula i otuženými námořníky, ano sám kapitán i kormidelník přimlouvali se za Pátka. Avšak Robinson zůstal věren svému předsevzetí; nechtěl, aby Pátek na se uvalil tutéž vinu, jakouž on sám druhdy se prohřešil. Zkrátka, hluboce pohnut podal mu ještě jednou svou ruku vystoupil na palubu a Pátek téměř v mdlobách byl v člunu opět vezen k břehu.

Ještě ale loďka nedospěla k zemi, tuť náhle voláno: „Člun v zoru!“ Ohlášený člun blížil se skutečně, a slyš! tuť zaduněl se Španělem umluvený výstřel na znamení příchodu lodice. Nebylo tedy pochybnosti, že jsou to Španělé a Portugalci, jež převáží člun. Robinson poznával nyní již Španěla, jenž přiváděl 16 svých druhů. „Avšak kde jest Pátkův otec?“ takto tázal se v duchu sama sebe, jednak pln radosti nad příchodem očekávaných, jednak zase starostliv, kam se poděl pohřešovaný stařec. Dal tudíž Španělovi znamení aby ihned vystoupil na palubu, a zároveň učinil opatření, aby loďka s Pátkem opět byla zpět vrácena. Konečně přišel Španěl. Přináší ale truchlivou zvěst. Prostřednictvím kapitána dozvěděl se od něho, že Pátkův otec jest — mrtev. Již na cestě k domovu rozstonal se a zemřel před dvěma dny. Tato okolnost jakož i oprava španělského člunu, jehož chtěli užíti k zpáteční cestě, byla příčinou opoždění návratu.

Pátek, dozvěděv se o této truchlivé zprávě, byl překonán hořem, tak že musil býti dopraven do kajuty. Robinson snažil se sice, aby jej ukojil; avšak přičinění jeho bylo marné, Pátek nepřestával hořekovati.

Nyní bylo Robinsonovi navrátiti se na palubu, aby spořádal věci stran naložení s přibylými Evropany. Bylo jim zůstaveno na vůli, buď zůstati na ostrově, anebo navrátiti se do Evropy. Pouze Španěl Robinsonem zachráněný a 5 mladších Evropanů odhodlalo se zkoušeti své štěstí na ostrově; ostatních 11 přáli sobě bezplatně dopraveni býti k svým rodinám. Šest dříve uvedených rozloučili se tedy srdečně s Robinsonem, jsouce od něho ještě jednou napomínání k zbožnosti, svornosti a přičinlivosti.

Sotva že byli odpluli, spěchal Robinson k Pátkovi, aby jej těšil v jeho zármutku. Bylo však také takové útěchy u vysoké míře zapotřebí, neboť dobrák tento posud hořekoval tak jako dříve. Teprv když pán jeho uvedl mu v paměť, že na onom světě zase jednou shledá se s otcem, utišil se poněkud. Když konečně také se dozvěděl, že smí provázeti svého pána, ustál ve svém pláči. Vrhl se Robinsonovi na prsa a vyšel pak s ním na palubu.

Mezitím vstoupilo již šest Španělů a pět Portugalců do služby kapitánovy, aby marně neprolenošili čas až k svému návratu do vlasti, i byli již v plné činnosti. Nyní byly kotvy vytaženy, příznivý vítr nadul plachty a v rychlém běhu rozrývala loď vody mořské. Naposledy vysýlají Robinson a Pátek pozdravy své pozůstalým na ostrově, ostrov vždy víc vzdaluje se od nich, vždy více se menší, lesy i skály splývají v jedno, ostrov přechází v temný pruh, pak v jediný bod, konečně zmizí slzou zarosenému oku! —