Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XX. Otčina
| Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
| XIX. Rozhodná doba | XX. Otčina | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XX. Otčina |
| Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 116–123. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
| Překlad: | Václav Leopold Moser |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Bylo 30. dubna roku 1697, když Robinson opustil ostrov, na němž žil 17 roků a 11 měsíců. Jelikož vál příznivý vítr, ubíhala loď rychle k břehům portugalským. Objevili se sice několikkráte černošedí ptáci, jimž mořské čejky říkají, a jež námořníci považují za posly bouře. A skutečně také někdy nastalo bouřlivé počasí, tak že lodníci ve dne v noci měli práce plné ruce. Avšak loď byla pevná a kapitán povždy nařídil vše tak, že bez nehody vyvázla loď z každé takové bouře.
Když připluli do Lisabonu, spěchal Robinson ke kupci, jejž mu byl kapitán naznačil jako vlastníka nalezených v troskách pokladů. Ubohý tento obchodník přišel ztroskotáním lodě o celé své jmění, a byl nyní uvězněn, nemoha všecky věřitele své upokojiti. Poctivostí Robinsonovou byla mu svoboda opět navrácena, tak že Robinson opět byl odměněn blahým vědomím, že vyprostil člověka z neštěstí. Ale blažený kupec přese všecko zdráhání doručil mu také značnou část zachráněného pokladu; „část ta,“ pravil, „náleží vám po zákoně jakožto nálezci ztraceného jmění, a přece ještě budu vám zavázán na všecky časy nevýslovným díkem.“
Robinson navrátil se opět na loď. Takto probíhala šťastnou plavbou i ostatní části Atlantského okeanu, pak průlivem mezi Anglií a Francií, a přistála konečně v přístavu Londýnském. — Jaké oči dělal Pátek, vida tolik nádherných domů, paláců a chrámů! Vše, cokoli spatřil, vzbuzovalo jeho udivení. Brzy to byl skvostný kočár, brzy jiné předměty, ježto poutaly jeho pozornost, před jimiž zastavil se jako omámený. Pán jeho měl s ním mnoho práce, aby zachránil jej před mnohým nebezpečím, v něž se vydával svým zevlováním na lidi, na koně, na vozy a podobné jemu novoty.
Dlouhým poptáváním podařilo se konečně Robinsonovi, že nalezl obydlí vdovy po kapitánovi, jejž byl provázel při plavbě do Guiney. Vdova ta žila v poměrech dosti sklíčených. Nikdy neslyšela žádné zprávy o osudech svého manžela, i byla tudíž nemálo překvapena návěštím Robinsonovým. Ještě více ale žasla, když jí Robinson při svém odchodu vtiskl do ruky dvacet dukátů, jež mu byl přítel jeho zapůjčil na cestě do Guiney.
Provázen žehnáním vdovy navrátil se Robinson do přístavu, aby se ohlédnul po nějaké lodi hamburské. Právě dopídil se ji, když mu kdosi zaklepal na rameno. Byl to kapitán lodi jeho pomocí vysvobozené. Učinilť vlastníkům nákladu zevrubnou zprávu o všem, co se bylo přihodilo, při čemž neopomenul zmíniti se o zvláštních zásluhách, jichž si byl Robinson získal při zachránění jejich jmění. Pozvali jej tudíž velmi zdvořile, aby je navštívil; avšak touha jeho po vlastí byla příliš veliká, než aby byl přijal pozvání. Kapitán předvídaje takovéto zamítnutí své žádosti, doručil mu jménem vlastníků lodi 150 liber sterlingů;[1] mimo to bylo mu nařízeno, aby Robinsonovi vyslovil nejvroucnější jejich díky. — Neštěstí svedlo oba tyto muže, a nyní rozcházeli se jako upřímní přátelé: kapitán šel za svým povoláním a Robinson vstoupil na hamburskou loď, ježto donésti jej měla do otčiny.
Jakkoli však plavba šla velmi rychle, nedočkavosti Robinsonové přece zdála se býti příliš loudavou. — Konečně spatřil Helgoland, již uzřel známá mu jiná místa — loď vploula do ústí Labe. Bez ustání šlo to dále proti vodě na míli širokého veletoku, čím dále stávaly se břehy oživenějšími, vesnice za vesnicí míjela před zraky Robinsonovými.
Tu konečně vyčnívaly věže hamburské nad obzorem; přisedlé mlhy rozplynovaly se a vždy jasněji vystupoval před opojenými zraky Robinsonovými obraz velikého města přístavního. Ještě několik hodin, a Robinson mohl se vrhnouti rodičům k nohoum a prositi za odpuštění. — A opět mine městečko za městečkem, vesnice za vesnicí a již vbíhá loď do přístavu — hamburského. Zastavila se; Robinson vystupuje na břeh i staví nohu co zkušený muž na půdu, kterouž opustil co lehkomyslný jinoch.
Než neprodlévá dlouho; sotva že byl opatřil skrovné své zavazadlo, již spěchá předměstím, po boku maje věrného Pátka. Chce se dozvěděti, zdali rodiče jeho posud jsou na živě, neboť trápí jej myšlénka že snad neuzří jich více. — Konečně dospěl k domu jakéhosi strýce; cizinec vešel do dveří, — nikdo ho nezná!
Jen s tíží potlačiv svou rozčilenost, táže se úzkostlivě po svých rodičích a tu jest mu slyšeti, že — pouze otec ještě žije, matka ale dávno jest již pochována v hrobě. Smutek a žal pro nezdárného syna urývaly jí srdce! — Při této zprávě Robinson nemohl se déle zdržeti; usedavě počal plakati, a teprv nyní dověděli se užaslí příbuzní, že mají před sebou téhož ztraceného syna.
Robinson rád by se byl vyplakal; avšak všickni domácí této příbuzné rodiny obkličili jej, vítali a otázkami zahrnovali jej; každý chtěl se dozvědíti, kde byl a jak se mu vedlo. Robinson ale neměl pokoje, dokud neviděl otce. A přece musil tento poněkud připraven býti, aby snad náhlá radost neusmrtila jej. Pročež Robinson vypravil k němu dříve zvláštního posla s návěštím, že přibyl do Hamburku jakýsi Amerikán, jenž přináší zprávy od jeho syna. Sotva ale že se byl posel opět navrátil, vypravuje jakou radost způsobilo jeho poselství, již kvapil Robinson sám k otci, provázen jsa strýcem i Pátkem.
Nyní vkročil do domu otcovského. Vše tam bylo posud jako kdy jindy. A přece zdálo se mu, že všude jest — pusto. Otevřel dvéře u světnice a hle, pobožný kmet sedě v pohovce četl v biblí. — Zármutkem a věkem vybledly jeho vlasy, tvář jeho byla vráskami pokryta. Neoddolatelně táhne cosi Robinsona k starci, chce se mu vrhnouti v náruč, chce jej objímati a zulíbati.
Avšak jest ještě zapotřebí opatrnosti; rychle tedy strýc uchopí se slova. „Zde jest,“ promluvil k Robinsonovu otci, „pán z Ameriky, avšak nezná dobře německý jazyk; přináší zprávu, že syn váš brzy se navrátí.“
Těžko lze vypsati dojem, jakýž učinila tato slova na starého muže. „Díky Bohu!“ zvolal unešen radostí. „Tedy přece dožiji se blaha, abych ještě jednou spatřil jej, nežli odvolá mne smrt!“ Robinson sotva jest již s to, déle se zdržeti; avšak křečovitě sbírá všecku sílu, aby přeměněným hlasem mohl promluviti: „Může kající syn nadíti se odpu —?“ Dále nemůže, prudký tok slzí brání mu. A když slyší z úst otcovských radostné „Ano, ano!“ tuť není sebe více mocen, i vzkřikne: „Já sám, já sám jsem tvůj syn!“ Vrhne se před otcem k zemi a s pláčem objímá jeho nohy. „Synu můj, synu můj! Tedy mám tě opět?“ zvolá kmet opojen radostí, přivinuv blaženě syna k otcovskému srdci.
V dlouhém objetí spočívali oba sobě na prsou, kochajíce se v nevýslovném blahu svého konečného shledání; opět a opět celovali se, tonouce v nedostižitelné rozkoši.
Mezitím roznesla se zvěst o návratu Robinsona i v ostatním příbuzenstvu, a všickni s dítkami spěchali, aby uvítali toho, jejž dávno již považovali za mrtvého. Všestrannému vyptávání nebylo konce. Robinson musil vypravovati až do pozdní noci. Když byl ale přestal, obrátiv se k dětem pravil:
„Vidíte, tak zle se mně vedlo, protože jsem byl neposlušným, bezbožným a lenivým. Budiž tedy vám život můj výstrahou a poučným příkladem: Buďte pilni a pozorliví, poslušní svých rodičů a učitelů, Boha pak mějte před očima i v srdci!“
Avšak nejen příbuzní, ale i všickni sousedé a přátelé radovali se nad Robinsonovým návratem a všickni chtěli slyšeti jeho podivné příběhy, a jemu navzájem vypravovati, co se bylo zběhlo za jeho nepřítomnosti. Jedním slovem vzájemné otázky a odpovědi byly bez konce.
Kdo však pozoroval, v jakém moři rozkoše tonuli otec i syn, tomu musilo se srdce rozplynouti soucitem. Dobráku Pátkovi ovšem při tom výjevu musilo býti těžko u srdce. Pročež požádal Robinson otce, aby přijal tuto věrnou duši v rodinný kruh a považoval Pátka za vlastního druhého syna. S radostí vyhověl otec této žádosti, a tak zůstali tito dva bratří pod severním nebem v tak nerozlučném spojení, jako oba posud žili v pásmu jižním.
Robinson převzal otcův obchod, a jelikož Pátek velmi rychle naučil se čísti, psáti a počítati, stal se mu i nyní velmi prospěšným druhem a pomocníkem. Bůh požehnal jim; pilností a spořivostí dosáhli záhy značného jmění. Avšak ani nyní nezhrdli, vedouce povždy střídmý a skromný život, nikdy nezapomínajíce, že Bůh to byl, jemuž jsou díkem zavázáni za všeliké své štěstí.
K naléhání otcovu, oženil se konečně Robinson. A tak pečovali nyní tři osoby, jak by co nejvíce osladily dobrému starci večer života, jehož poledne tak trpce bylo zhořčeno. Když pak později objevilo se také několik dítek, tuť štěstí a blaho zkvétalo v nejbujarejším rozvinu a nad Pátka nebylo snad lepšího strýce na světě. Za tou příčinou také velmi často scházel se houfec maličkých kolem „hnědého strýce“, prosících aby jim vypravoval příběhy na ostrově.
Robinson a Pátek dožili se ještě té radosti, že obdrželi zprávy o svém ostrovu. Přese všecku svou mírumilovnost přišli Španělové s pěti vypovězenci do sporu, protože tito zdráhali se pracovati. Byli tudíž přinuceni, užíti přísných prostředků, a na tak dlouho vyloučiti je z obecného spolku, dokud se nepolepšili.
Nyní jsou již všickni dávno mrtvi; avšak příběhy jejich žijí až podnes, hlásajíce důtklivé poučení:
Kdo Boha se bojí, bližního miluje a dobře činí, ten nalézá nebe již na zemi!
- ↑ Libra sterlinků jest v Anglii jednota, podle kteréž počítají se peníze. Není to skutečná ražená mince, nýbrž pouze smýšlená početní veličina. Jedna libra sterlinků platí as tolik jako 10 zl. r. m.