Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XVII. Veliké události
Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
XVI. Domnělá loď spásy a její poklady | XVII. Veliké události | XVIII. Obyvatelé ostrova se množí |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XVII. Veliké události |
Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 77–85. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 100 |
Překlad: | Václav Leopold Moser |
Licence překlad: | PD old 100 |
Související: | Robinson Crusoe |
Robinson cítil se nyní šťastnějším než kdy jindy.
Doba deště uplývala za rozmanitých užitečných zaměstnání, silné bouře již přestávaly a blížil se den třicátého máje, výroční den Robinsonova příchodu na ostrov.
Jitro tak toužebně očekávaného dne zavítalo, nebe bylo jasné, slunko vycházelo velebně. Bylo to po sedmnácté, co Robinson slavil tento den svého zázračného zachránění, vysýlaje v modlitbě vroucí díky k Bohu.
Povstavše oba od skroušené modlitby na kolenou vykonané rozhlédli se v hlubokém pohnutí po ostrově. Tu náhle zvolal Pátek: „O běda nám, tamto přicházejí naši nepřátelé!“ A pln úžasu okazoval k jihu, kdež skutečně značný počet divochů na třech člunech přistál ke břehu. Ubohý Pátek byl tím tak polekán, že se třásl na všech údech; neboť nemyslil jináče, nežli že divochové přišli, aby zmocnivše se jeho, usmrtili jej. Robinson jal se ho konejšiti, snaže se přesvědčiti jej, že i on sám jest rovnou měrou zahrožen. „Budeme se brániti,“ pravil, „učiněn-li bude na nás útok; avšak posud ani nevíme, čeho mají divochové v úmyslu.“ Po té sestupoval rychle do tvrze, aby prohlédl si uzavření bran a opatřil se dalekohledem.
Když se byl zase navrátil na vrch, seznal pomocí dalekohledu, že celkem ke břehu přistálo 11 divochů. Sestoupili se na okraji hustého lesíka, jenž táhnul se hluboko do vnitř ostrova, a nepochybně opět zamýšleli slaviti hody po obdrženém vítězství, neboť právě rozdělávali oheň. A v skutku! Tuť vlékli někteří z nich jakéhosi zajatce, jejž ihned povalili na zem. Pohled ten naplnil Robinsona takovou ošklivostí, že ihned byl ohodlán, učiniti útok na kanibály.
„Jsi odhodlán, Pátku, následovati mne a býti mně ku pomoci při útoku na nepřítele?“ takto zvolal Robinson.
„Ano, pane,“ odpovídal Pátek, „avšak jest jich mnoho!“
„Co na tom,“ pravil Robinson, „rychle jen za mnou!“ Po té oba sestoupili s velkým pospěchem s hory, a uchopivše šest ručnic, nabili je, dvě pouze na slepo, dvě broky a dvě ostatní, jakož i dvě bambitky dvěma kulemi. Takto ozbrojeni a i potravou opatřeni vypravili se, a uzavřevše brány, kráčeli udatně do boje.
Když byli dospěli k okraji lesíka tak blízko, že mohli uslyšeti divochy, zastavili se. Pátek vylezl na strom, aby uviděl, co právě divochové činí. Za několik minut opět slezl a sdělil Robinsonovi, že divochové sedí kolem ohně pochutnávajíce sobě na mase jednoho zajatce, že však ještě jiný leží svázán na zemi a toť prý jeden z bělochů.
„Jak že, běloch?“ tázal se Robinson v největším rozechvění, a v okamžiku byl sám již na stromě. Sotva ale že seznal podle obleku a podle barvy tváře Evropana, již ubíral se s Pátkem dále.
Když se byli přiblížili k divochům as na 80 kroků, chystali se právě dva z těchto, rozvázati pouta na nohou Evropana, aby jej přivedli k ohni. „Nyní,“ pošeptal Robinson Pátkovi, „čiň všecko tak, jak uvidíš činiti mne.“ Po té položiv dvě ručnice před sebe, podržel v ruce pouze pušku slepě nabitou. Pátek učinil taktéž. Nyní natáhnuv kohoutek tázal se, zdali Pátek jest připraven. — „Ano, pane,“ odpovídal tento, maje namířeno, jako nejposlušnější voják.
„Pal!“ velel Robinson a dva hromové výstřely rozléhaly se po vršinách i dolinách, jimž následoval nesmírný vřesk divochův.
Sotva že se byl kouř poněkud rozptýlil, již byl patrný účinek výstřelů. Robinsonovo přání, aby divochové strachem utíkali, zdálo se býti vyplněno; neboť ačkoli divochové vesměs povalili se na zem, přece již jeden po druhém vstával utíkaje s křikem ke břehu.
Právě vyšli Robinson a Pátek ze svého úkrytu, aby Evropanu oznámili jeho vysvobození a byli mu ku pomoci, když se zaplašení divochové již zase vraceli. Ano pozvedli i strašlivý křik válečný a hnali se přímo na naše přátele. Přese vše chtěl Robinson ušetřiti jejich životů, a zahnati je snad jen nepatrným poraněním některého z nich.
A zase zavznělo velení jeho: „Pal!“ Hlučněji nežli dříve rozléhaly se rány a zase bránil kouř okamžitému poznání účinku. Tenkráte byl tento zcela jiný. Divochové viděli blesk i dým, slyšeli zahřmění, a v témž okamžiku bylo jich několik malými broky poraněno, tak že i někteří upadli k zemi. Za tou příčinou také v největším zmatku utíkali, spěchajíce ku břehu. Nyní přišla pro Robinsona doba, vyprostiti Evropana z vazby, ozbrojiti jej a vybízeti k společné obraně. Avšak ubožák neporozuměl jeho slovům; sotva byl s to postaviti se na nohy, tím méně účastniti se boje. Jediná slova, jež pronésti mohl, byla: „Křesťan“ a „Španěl“. Toť celá jeho odpověď k otázkám, jež k němu učinil Robinson buďsi mateřským svým jazykem, buďsi angličinou. Když se byl ale, poživ trochu rumu z lahvice Robinsonovy, poněkud zotavil, stal se čilejším, vzdávaje své díky. Také uchopil již podanou mu šavli jakož i bambitku, kterouž sobě za pas zastrčil.
Bojiště bylo ovšem opanováno; avšak Robinson, pomýšleje na přesilu nepřítele, přece ještě obával se, že by divochové hnáti se mohli novým útokem. I Pátek a Španěl přidali se k tomuto náhledu, pročež uchopiv každý po dvou puškách, spěchali pospolu ku břehu. A vskutku byli divochové opět vystoupili ze svých lodic, aby ještě jednou obnovili boj. Ano, zdálo se, že tenkráte pevně se spoléhají na svou přesilu, neboť za nesmírného křiku a vřesku hnali se ku předu, klátíce svými kyji nad hlavami.
Rychle se rozhodnuv rozdělil Robinson válečnou svou sílu na tři sbory, z nichž každý ovšem sestával jen z jediného muže. Ihned hnali se útokem na nepřítele. Avšak tento neucouvnul dříve, dokud mu nebyli tři muži zastřeleni, načež ovšem ostatní úprkem dali se na útěk a skočivše do dvou člunů hleděli rychle uniknouti střelám za nimi vyslaným; veslovali s takovou rychlostí, že Pátkovi, jenž za nimi posud střílel, nepodařilo se, některého z nich poraniti.
Nicméně Robinson posud nedůvěřoval docela tomuto útěku, neboť počet uprchlíků zdál se mu býti příliš malý, pročež se domníval, že část nepřátel někde se ukryla, aby později na něho i na oba druhy jeho vypadla a je usmrtila. Především tedy jal se prohlížeti loďku, kterouž divochové po sobě zanechali. Avšak v jaké míře užasl, když byl v lodici nalezl ještě jednoho divocha spoutaného, jejž nepřátelé také byli přivezli na oběť svých hodů. Nešťastník byl provazy tak sevřen, že se ani hnouti nemohl a pouze slabým stenáním dával na jevo, že posud žije. Ano i když byl Robinson rozvázal jeho pouta, nebyl s to, tak dalece vládnouti sebou, aby povstal.
Robinson nařídil tudíž přicházejícímu Pátkovi, aby nešťastníku pomohl. Sotva ale, že Pátek pohlédl zajatci v obličej, padl mu s výkřikem kolem krku, líbal jej a pustil jej z náručí, jen aby ho tím horoucněji na novo objímal. Jako šílenec smál se brzy, brzy plakal, jedno přes druhé; skákal a křepčil a zdálo se, že ani neslyší otázek, kteréž k němu činil Robinson. Trvalo to dosti dlouho, nežli se poněkud utišil, načež teprv dověděl se Robinson, že starý divoch jest otec Pátkův.
Jakmile starý muž poněkud okřál, tuť otázkám a odpovědím mezi otcem a synem nebylo konce. Ovšem ten celý hovor veden byl jazykem karaibickým; ale Robinson z obličeje a posuňků přece porozuměl tolik, že Pátkův otec nepochopuje ani svého osvobození, ani shledání se synem. Pátek ale s vypravováním o svém pánu nemohl býti ani hotov, tiskna při tom několikráte ruku Robinsonovu.
Aby se takovému projevování díků vyhnul a syna s otcem nechal o samotě, až by konečně se zpamatovali ze své radosti z opětného shledání, vyšel Robinson z loďky a přistoupil k Španělovi. Tento byl se zatím usadil pod stinným stromem. K posile jeho podal mu Robinson doušek rumu a sousto sucharu; neboť veškerá potrava, kterouž byl vzal, ležela posud nedotknuta v jeho torbě.
Když se byl opět navrátil k lodici, viděl, že Pátek vyskočil ze člunu, a uháněl s místa, aniž by slova promluvil. Ani volání, ani křik nebyly s to, zastaviti jej a v okamžiku zmizel všem s očí. As po čtvrt hodině vrátil se opět, však mnohem váhavěji, poněvadž přinášel džbán vody a rozličné potraviny. V tak krátké době vykonal cestu k obydlí a nazpět, aby pánu svému nahradil poskytnutý chléb a otce občerstvil pramenitou vodou. Voda byla pro tohoto v skutku pravou lahůdkou a uhasila žízeň jeho u míře mnohem větší nežli rum. Bylo tedy Pátkovi rozkázáno, aby i Španělovi podal vody, kdežto Robinson sám opatřil jej pokrmem. Avšak otok kloubů tohoto nebožáka tak se zhoršil, že sotva sebou pohnouti mohl a musil tudíž krmen a napájen býti jako malé děcko.
Robinson jal se konati přípravy na cestu zpáteční.
Španěl měl se nyní posaditi k otci Pátkovu do loďky, kterouž Pátek měl dopraviti v chobot od obydlí nejméně vzdálený. Jelikož ale Španěl nemohl se hnouti s místa, naložil ho Pátek beze všech okolků na svůj hřbet a odnesl ho do lodice. Po té odraziv od břehu odplul, kdežto Robinson v nemalých byl starostech, jak se vede člunu na vlnách. Avšak starost ta byla zbytečná, neboť přese všecko silné vlnění moře Pátek přece dříve dospěl s loďkou do zátoky, nežli k ní došel Robinson po suché zemi.
Tak dalece bylo by se tedy všecko dobře zdařilo, jen kdyby Robinson a Pátek byli si ještě věděli rady, jak mají oba choré dopraviti do hradu. Nezbývalo jim naposledy jiného, leč skáceti sekerami několik stromků a upraviti z nich nosidla. Nosidla vystlala se banánovým a jiným listím, načež oba osvobozenci byli na měkké lože položeni a takto se vší pozorností do hradu odneseni.
Když byli dospěli do obydlí, uložili přede vším oba hosti na odpočinutí, aby se vyspali.
Den skláněl se k večeru a všichni ostrované odebrali se na odpočinek. Jakkoli však utrmácen byl Robinson, přece nemohl usnouti, neboť dnešní události posud ještě rozčilovaly jeho mysl.
Po tolik let byl sám a sám, a nyní měl okolo sebe tři lidská stvoření, ježto mu byla oddána, ježto zajisté byla mu i věrna, nebo všem zachoval život hrdinskou svou odhodlaností.
Nezapomínal vděčně obraceti mysl svou k Bohu, neboť zřejmě se dnes projevila nekonečná dobrotivost jeho na něm.