Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XVI. Domnělá loď spásy a její poklady
| Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
| XV. Robinson učitelem a stavitelem | XVI. Domnělá loď spásy a její poklady | XVII. Veliké události |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVI. Domnělá loď spásy a její poklady |
| Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 68–77. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
| Překlad: | Václav Leopold Moser |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Viděli jsme, jak radostný dojem na Robinsona učinil pohled na loď. Ani mu nenapadlo, že by to mohl býti koráb ztroskotaný, anebo loď mořských loupežníků. Pevně oddával se naději, že bude ze své samoty vyproštěn.
Aniž by slova promluvil, běžel k pomoří ostrova ve směru jihozápadním. Nedbal trní, nedbal hustého ostruží, nic nebylo s to, zastaviti jej. Jen ku předu hnal se rovným směrem k místu, k němuž musila loď přistáti, a sice v takovém běhu, že Pátek sotva mu postačil.
Takto spěchal as půl hodiny, jen ještě něco málo kroků a Robinson byl u cíle! — Dychtivost operuťuje jeho běh a sotva dechu popadaje spěchá ku předu. — Hle tamto, již poznává předek lodní — nyní má již i poslední stromy za sebou — avšak o žel! Prázdno, neoživeno jest místo, na němž doufal setkati se s lodníky a s jejich člunem.
Robinson vidí poboční stranu lodi, a co spatřuje? — Trosky! Ani živé duše nelze tu spatřiti, zadní stěžeň jest zlomen a leží na palubě, ráhna i lanoví jsou přetrhána, týče plachetní jsou roztříštěny!
„Což medle stalo se s mužstvem ztroskotané lodi? Nerozeznali snad za noční tmy břehův ostrova, nebo utonuvše při pokusu přistání k břehu, nalezli hrob ve vlnách, jako soudruhové moji? Nebo snad podařilo se jim přistáti k jinému ostrovu?“ Toť byly nyní první otázky, které se Robinsonovi vtíraly. „Ach,“ obrátil řeč k Pátkovi, „což byla-li lodice příliš malá, než aby se všichni v ní mohli zachrániti? Kdyby snad námořníci byli pouze sebe spasili, zanechavše na lodi pocestné, choré, dítky a starce?“
Takto promluviv, vrhl se, nedbaje vlastního nebezpečí do moře, aby ploval až k troskám korábu. Přivyknuv sobě, vždy býti po boku svého pána, skočil Pátek do vody a nasadil ochotně život svůj za život bližních, kteří snad ještě v úzkostech úpěli na lodi.
Dospěvše až k samé lodi, seznali, že byla vehnána mezi dvě skály, mezi nimiž byla sevřena. Tu tedy stál „veliký dům“, jak Pátek v největším udivení nazval koráb; avšak ani Robinson, ani Pátek nevěděli si rady, jak by se dostali na palubu. Konečně v předu lodi nalezli lano, jež dosti hluboko viselo, aby uchopivše je vysoukali se do výše. Sotva se octnuli na palubě, jal se Robinson prohlížeti všecky místnosti; otvíral všecky kajuty a jiné komory, až nemohl dále, neboť loď byla valně porouchána a vysoko již vodou naplněna. Jakkoli však každý kout bedlivé proskoumal, nikde nenalezl lidského tvora, jemuž by přispěl pomocí.
Když takto se byl přesvědčil, že na lodi není živé duše, obrátil všecku svou pozornost k nákladu. Při této příležitosti přišlo mu velmi vhod, že nastalým odlivem vody uvnitř lodi znenáhla ubývalo, čímž rozšířil se obor jeho prohledávání. Náklad sestával, jak se podobalo, z barvířského dříví, z tabáku a z cukru. Mimo to byly ale také na lodi značné zásoby potravin, zbraní, střelného prachu, prádla, náčiní řemeslnického a jiných nástrojů; jedním slovem veliké množství věcí, jichž Robinson tak drahně let bolestně byl postrádal.
Byl-li Pátek lodí a její zařízením takořka bez sebe, neznala radost jeho mezí, když mu byl Robinson ukazoval zbraně a rozličné nářadí. Věci nejnepatrnější vzbuzovaly jeho obdiv, ačkoli neměl ani pojmu o jich účeli; zejména nástroje železné zajímaly jej u vysoké míře. Nebylť srozuměn, když mu Robinson zakazoval, něčeho s sebou vzíti, ježto každá věc byla by jim překážela u plování na zpáteční cestě k ostrovu.
Ovšem, kdyby byli mohli k návratu použiti nějaké loďky, byl by Robinson sám si vybral několik seker, pil, hřebů, ručnic, náboje; neboť pomocí těchto věcí mohl by se nejen vydatněji bránit proti nepřátelům, ale i pustiti se snad do stavby větší lodice, v níž by se přepravil až do Evropy. A kdo směl mu jakožto jedinému pánu ostrova popírati právo na zboží ztroskotané a zcela opuštěné lodi? Celý náklad byl již neodvolatelně ztracen, jakmile by nová bouře povstala, čímž loď byla by zúplna rozdrcena.
„Ovšem, kdybychom byli hotovi se svou lodicí,“ promluvil Robinson po delším přemýšlení k Pátkovi, „pak mohli bychom rozličné věci přepraviti; dříve však nežli bude práce naše dokončena, budou trosky dávno rozmetány vlnami mořskými.“ — „Avšak,“ pokračoval po chvíli, „máme menší loďku,“ a aniž by se dlouho rozmýšlel, spustil se ihned s lodi a ploval k ostrovu. Dospěv k břehu spěchal ihned v průvodu Pátka k zátoce, kdež byl člun uschován; cesta ta byla odbyta v takovém spěchu, že byla ukončena za dvě hodiny, kdežto jindy čtyry hodiny vyžadovala. Avšak v loďce sebralo se během času tolik vody, že bylo zapotřebí delšího času, nežli byla vyčerpána. Za to však byla plavba kolem jižního cípu ostrova za panujícího odlivu mnohem snadněji vykonána, nežli se byl Robinson nadál.
Jakož se Robinson domníval, dostali se bez značných obtíží, podporováni jsouce odlivem, na svém člunu až ku stroskotané lodi. Vystoupivše na palubu, snášeli ihned všecko, čeho odvézti hodlal Robinson. Byly to následující věci: 1. bedna s hřeby a šrouby; 2. dvě sekery; 3. několik palic; 4. pila; 5. menší bedna obsahující hoblíky, kleště, nebozezy, dláta, pilníky a rašple; 6. třetí bedna se skobami, sponkami a motykami; 7. soudek střelného prachu; 8. dvě ručnice a jedna bambitka; 9. několik šavlí; 10. vak s koulemi k nabíjení pušek a jiný vak s broky; konečně 11. kus plachtového plátna.
Nyní jednalo se o to, jak by všecky tyto věci dopraveny byly do člunu. Robinson byl již z části vyprázdnil bedny, aby obsah jejich kus po kuse snášen byl do člunu, když uzřel na hlavním stěžni uvázanou kladku, kteréž nepochybně námořníci užívali k spouštění lodic s paluby. Tuť ihned přivázal na kladku celou bednu a spouštěl ji zvolna do člunu k největšímu udivení Pátkovu, jenž v člunu spouštěné předměty odebíral. Tímtéž způsobem pokračoval, až bylo vše do člunu dopraveno; nastávající příliv podporoval návrat k břehu, tak že oba přátelé záhy přistáli k ostrovu.
Přihlížel-li Robinson při první dopravě především k nářadí řemeslnému, obracel nyní pozornost svou k střelnému prachu a byl velmi potěšen, když byl objevil tři veliké sudy naplněné prachem. Mimo to sebral deset pušek a několik bambitek, jakož i sud s kulemi a váček s křesacími kameny. I tento náklad byl šťastně na břeh dopraven a pod stanem uschován.
Třetí plavba byla již pro dnešek nemožnou, jakož i přepravení uschovaných věcí do hradu. Sotva že tedy došel Robinson nějakého majetku, poznal již, že i boháčové nejsou prosti všech starostí. Obával se totiž, že by divochové mohli přijíti za jeho nepřítomnosti. Co měl si počíti? Nezbývalo jiného leč přenocovati s pudlíkem na břehu a Pátka poslati do tvrze. Než jak měl se jeden dověděti o tom, kdyby útok učiněn byl na druhého? Nejjednodušší bylo by bývalo, dáti si znamení výstřelem z pušky; avšak Pátek jaktěživ neměl pušku v ruce, tím méně ji nabíjel nebo z ní vystřelil. Nezbývalo ničeho, leč poučiti jej, jak by měl s ručnicí nakládati.
Robinson nabiv tedy u přítomnosti Pátkovy jednu z ručnic, namířil ihned na jakéhosi ptáka sedícího na blízkém stromu, a — bum — pták padl k zemi. Kdo ale popíše uleknutí Pátkovo? Nic jináč, nežli jako by sám byl zastřelen, svalil se při výstřelu na zem a třásl se na všech údech; přese všecko domlouvání trvalo to dlouho, nežli se zase zmužil, ale ještě většího přemlouvání bylo zapotřebí, nežli se dotknul ručnice samé. Nyní okazoval mu sice Robinson do podrobna nabíjení i střílení, a mezi tím přišla noc, a tak chtě nechtě musil konečně Pátek sáhnouti k pušce a vydati se na cestu ku tvrzi. — Noc uplynula pokojně, a dříve ještě, než slunce vycházelo, projevoval již radostný štěkot pudlíkův příchod Pátka. — A nyní pokračovali oba u převážení věcí z trosek na břeh; sebrali vše, což mohlo jim býti jakýmkoli způsobem užitečno. Projedše v několika dnech devětkráte tam a sem, navrátili se posledníkráte na palubu a Robinson ještě jednou prohledal zevrubně všecky místnosti lodi. Dopravená ku břehu část nákladu chovala v sobě sice rozmanité věci: nádobí, železné nástroje, prádlo, potraviny, náčiní kuchyňské a stolové, pokrývky, ubrus, závitek olova, formičku k lití kulí, několik šavlí, kompas, a několik dalekohledů, ano i šest děl i s nábojem a části rozloženého vozíku. Naproti tomu nenalezl posud žádného oděvu, žádných nožů, jehel, nůžek a podobných drobností, a právě po těch nyní pátral. A čeho nalezl při nejbedlivějším hledání? — Truhlici naplněnou — zlatem a drahokamy!
„Což medle,“ usmíval se, „mám sobě počíti s tímto bohatstvím na pustém ostrově? Kdybych za ně mohl sobě koupiti nůž, nůžky, střevíce, rád bych za to dal celý tento poklad, jenž pro tak mnohé byl by předmětem lakotného bažení.“ A s úplnou nevážností odstrčil truhlici stranou, i pátral dále. Když byl ale v kajutě konečně nalezl nůž a několik spisů, předložil si přece jináče věc. „Jakž,“ pomyslil sobě, „kdyby pomocí těchto listin jednou možno bylo vypátrati vlastníka tohoto pokladu? Neodvrátil bych od něho velikou ztrátu, kdybych skvosty uschoval a svým časem jemu je odevzdal?“ I jakoby se obával protahováním proviniti se proti nějaké povinnosti k bližnímu, s největší rychlostí odpravil truhlici do člunu.
Sotva ale, že odpluli malý kousek cesty od trosek, strhla se silná bouře, kteráž oba naše námořníky strašlivým násilím hnala ke břehu. Člun byl tak prudce ke břehu vržen, že Robinson i Pátek byli z něho vyhozeni; avšak nebylo jim ublíženo, ano poštěstilo se jim, loďku i s nákladem zachrániti před vlnami.
Bouře burácela po celou noc. Konečně počalo se rozbřeskovati a brzy objevil se také Pátek. Jak se ale podivili oba soudruhové, když přibývajícím denním světlem marně hledali na moři stroskotanou loď, jejíž veliké stěžně později nalezli u břehu! Nelze bylo pochybovati, že stěžně, podlehnouce útokům bouře, pádem svým dokona roztříštily trosky.
Jsa dobrým hospodářem pomýšlel Robinson hned na to, aby stěžně zcela vytaženy byly na suchou zemi; taktéž chtěl všecky trámy a prkna, jež by nastávající právě příliv přihnal ke břehu, pro další potřebu vytahati z vody. A ihned opatřil Pátka i sebe velikými háky, kterýmiž vytahali plovoucí prkna a jiné nálodní dříví, tak že hnedle byla značná hromada dřevěného staviva nakupena.
Hned když přestával příliv a nebylo se tudíž nadíti dalšího přinášení dřev, konal Robinson potřebné přípravy k dopravení ostatních věcí do bradu. Při sestavování vozíku nenalézal velkých obtíží; i brzy naložil naň několik beden, zapřáhl Pátka i pudla k voji, a již to jelo směrem k hradu. Jelikož ale při vší píli nebylo možno, ještě téhož dne vše odvézti do obydlí, byly věci méně potřebné prozatím uschovány ve sluji, protože tato ležela mnohem blíže, nežli hrad.
Hned z rána příštího dne všedního byli opět oba naši přátelé v plném proudu činnosti. Aby totiž získané poklady i za jejich nepřítomnosti byly uspokojivě zabezpečeny, zhotovili dvoje dvéře, z nichž jedny měly býti zasazeny do opunciového plotu, druhé pak do náspu. A nyní nastal uvnitř hradu takový život, jako v nějaké tesárně; radost byla by bývala pohlednouti na oba pracovníky. Robinson vyhledával a sestavoval vhodné kusy dříví, Pátek mezitím zase pod vedením mistra musil řezati a hřeby narovnávati. Takovýmto rozdělením práce a neoblomnou pilností přivedli to naši tesařové tak daleko, že již v několika dnech byly oboje dvéře opatřené zámkem i závorou, zavěšeny, a — zevní hradní brána byla hotova.
Ale ani to ještě nedostačovalo Robinsonovi. Učinil totiž mimo to ještě šestero zářezů do náspu na způsob střelen, kterýmiž prostrčil šestero svých děl, položiv hlavně na pohyblivé podstavce, aby jimi mohl děla namířiti; jedním slovem přeměnil svůj hrad ve skutečnou pevnost, v níž mohl útokům divochů s pokojnou myslí vzdorovati.
Kdežto Robinson zdarem svých nových opatření byl velmi potěšen, pochopoval Pátek jen z části jejich účelnost. Hlavně byla to děla, jež bedlivě si prohlížel, kroutě při tom nedůvěrně hlavou. Nelze se tomu diviti, neboť neznal strašlivý jejich účinek. Pročež také Robinson, nabiv jedno dělo, namířil na velikánský strom. Bum! — a strom roztříštěn skácel se k zemi. Ale také i Pátek ležel na zemi; přese všecko poučování Robinsonovo přece nebyl připraven na takovýto hromový výbuch.
Robinson pamětliv jsa pořekadla: „Železo musí se kouti, dokud jest žhavé,“ počal ihned s vyučováním Pátka v nabíjení a střílení jak z ručnice tak z děla. Trvalo to ovšem dosti dlouho, nežli tento odložil všecku svou bázeň a ostýchavost; když se byl ale dokona přesvědčil, že při pořádném nabíjení a míření střelec nenalézá se v nižádném nebezpečí, tuť chopil se věci do opravdy.
Nejbližší práce našich ostrovanů záležely v obstarání pole a v dopravení všech z lodi zachráněných věcí do hradu. Těch bylo ale tolik, že Robinson ani nevěděl, kam s nimi. Všecky prostory byly naplněny rozmanitým nářadím, nástrojím a náčiním, jehož Robinson nad míru sobě vážil, kdežto tak mnohý nebyl by si ho snad ani všímal. Avšak i kuchyně a sklep byly hojně zásobeny nasoleným masem, sušeným ovocem, suchary atd. Ano i něco rumu a vína nalezl Robinson otevřev poslední bednu; nápoje tyto uschoval Robinson bedlivě pro zvláštní příležitosti. — Větší ještě radost způsobil mu nález anglické biblí, náčiní psacího a celé knihy papíru, kteréž věci objevil ve zvláštní příhrádce jedné truhly. Nyní mohl Pátkovi v den nedělní ledacos z biblí vykládati a i sebe poučiti; mimo to bylo mu také umožněno v dobách odpočinku sepsati nejdůležitější události ze svého života.