Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/XV. Robinson učitelem a stavitelem

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
XIV. Robinsonův soudruh	XV. Robinson učitelem a stavitelem	XVI. Domnělá loď spásy a její poklady

Údaje o textu
Titulek:	XV. Robinson učitelem a stavitelem
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 53–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Jednoho dne — bylo to před samou žní — vystupovaly černé mraky a prudký vítr oznamoval, že se blíží bouřka.

Pátek odešel do zvířence, aby podojil kozy; brzy ale přiběhl nazpět s nepořízenou a obličej jeho projevoval nesmírný strach. Třesa se na všech údech zalezl do nejtemnějšího kouta obydlí, přikryl si oči dlaní a dal se do hlasitého pláče. Robinson obávaje se, že chuďasa potkala snad nějaká nehoda, anebo že pro oba blíží se cosi nebezpečného, tázal se ho po příčině takového poděšení; avšak Pátek nebyl s to odpovídati, a vzlykání jeho ještě vzrostlo, když počínalo již hřmíti. „Aj,“ pomyslil si Robinson „snad nebojí se blesku a hřmění, jakož bývá u mnohých lidí i v mojí vlasti?“ Ano, bylo tomu tak; nebo čím více burácel hrom, tím více přibývalo jeho strachu, tak že žádným domlouváním nedal se ukojiti.

Když byla konečně bouře přešla, chtěl Robinson ve společnosti Pátkově vyjíti si na procházku, aby jej upozornil na blahodárný účinek bouřky. Sotva ale že opustili domov, již zase byl Pátek velmi polekán pohledem na duhu, tak že opět spěchal do chýše.

„Řekni mi přece, co se dnes s tebou děje?“ tázal se Robinson, navrátiv se taktéž do bytu a vedle něho se posadiv. „Stalo se ti cosi nemilého?“

„O pane!“ zvolal Pátek pln strachu, „veliké neštěstí čeká na nás!“

Robinson. A proč, milý Pátku?

Pátek (bázlivě ohlížeje se po duze). Pohlédni jen, pane, Juluka přišel a nepřinesli jsme mu žádné oběti.

Rob. A kdo jest Juluka?

Pát. Nejvyšší duch; ten se vždy rozhněvá, nenalezne-li pro sebe přichystané ryby, ještěrky a ptáčky kolibry.

Rob. Mluvil jsi již někdy s ním?

Pát. O nikoli, toť mohou pouze čarodějníci na hoře.

S úžasem poslouchal Robinson strašlivé bludy svého druha a pomyslil sobě, že jest svrchovaný čas, aby mu vštípeny byly pravé názory náboženské. Uchopiv tedy Pátka vlídně za ruku, vedl jej poprvé do svého chrámu. Když byli tam došli, promluvil k němu:

„Poslyš, můj milý Pátku! Až zase jednou bude hřmíti a uzříš duhu, nelekej se toho; neboť boha hromu není, aniž stává jiného zlého boha. Jest pouze jeden Bůh, a ten jest laskavý a dobrotivý. Stvořil veškerý svět; slunce, měsíc a hvězdy, lidi i zvířata, byliny i kamení, hory i doly, moře i řeky; všecko jest dílem jeho. Vládne celým světem; jeho pokynutím svítí slunce, prší a hřímá, aby lidé a zvířata nalezli pokrmu a nápoje, světla a tepla. Vše může učiniti, cožkoli chce; avšak nečiní ničeho, co by nebylo dobré, neboť on jest také moudrý.“

Pátek naslouchal s velikou pozorností; po té ale pravil:

„Poznávám z toho, že tvůj Bůh jest mnohem větší, nežli Juluka; o, prosím tě, pane, vypravuj mně ještě něco o něm.“

„S radostí, milý Pátku,“ odpověděl Robinson a jal se dále mluviti o jediném Bohu, jakýmž po všecky věky byl a jakýmž věčně zůstane: Bohem neskončené lásky, dobroty a milosrdnosti. A když mluvil takto, rozlévala se posvátná zbožnost po jeho tváři, i cítil, že se Bůh k němu sklání.

Hned příštího večera prosil Pátek zase svého pána, aby mu vypravoval o dobrotivém Bohu, a Robinson byl také ihned k tomu ochoten. A tak vypravoval čas po čase Pátkovi vše, co sám věděl: o stvoření světa, o Spasiteli; poučoval jej, jakým člověk má býti v slovech a skutcích, aby žil za příkladem Ježíše Krista. Ježto učitel i žák naplněni byli toutéž horlivostí, jevil Pátek v krátké době veliký pokrok. Robinson cítil se býti šťastným, že nalezl někoho, jenž sdílel s ním úctu k Bohu, a Pátek činil to s takovou prostosrdečností a horlivostí, že nelze bylo bez hlubokého pohnutí patřiti naň, když se modlil.

Mezitím dozrála kukuřice a Robinson viděl se nucena na nějaký čas zase odložiti cihlářství. Jednoho dne zůstal Pátek sám doma, aby vylušťoval kukuřici, kdežto Robinson zaměstnával se uřezováním ostatních klasů. Dokonav právě práci, šlápnul náhodou na jakýsi kořen velikosti řípy. Zvědavé rozlomil kořen a úhledností jeho sveden, neodolal sobě, aby kousek nezakusil. — Avšak aj, co to? Náhle přicházely na něho mrákoty! Bylo snad požití kořenu toho příčinou? Bezpochyby, neboť život jeho vždy víc se nadýmal, údy nemohl vládnouti, ano v krátké době nemohl sebou ani hnouti. Ami vida takové neštěstí, počal strašlivě výti a utíkal do hradu.

Pátek vykonav svou práci a jsa veselé mysli pohrával si právě se švitořivým papouškem, když Ami přiběhl k hradu. Sotva ale že Pátek přelezl přes hradbu, aby přepravil psa, skákal tento úzkostlivé proti němu a ihned zase obracel se směrem k svému pánu. Pátek nejsa ještě s vlastnostmi věrného psa dostatečně obeznámen, nevěděl, jak by si měl vykládati podivné počínání poděšeného zvířete. Když ale pes neustával ve svém vyzývání a Robinson také se nevracel, bylo mu to přec jen nápadné; jedním slovem, šel za pánem. Avšak jak se ulekl, spatřiv tohoto na polo bez sebe, s životem velmi naduřeným! Podle všeho poznával, že Robinson pojedl syrového kořenu kasavy, jehož zlé účinky Pátek velmi dobře znal. Místo ale, aby pánu svému přispěl pomocí, počal naříkati, mumlaje při tom nesrozumitelná slova; i byl by snad ještě déle takto nečinně hořekoval, kdyby Robinson v největších svých úzkostech nebyl projevil touhu po mléce. Tu konečně vzmužil se Pátek; i odnesl rychle pána svého do hradu a podával mu mléka k pití. A to účinkovalo velmi zdárně. Sotva byl Robinson požil jen málo mléka, počal silně vrhnouti, čímž zvrátil žaludek neztrávené části kořenu. Brzy také splasklo naduřené břicho, dýchání stávalo se volnějším, a nemocný upadl v hluboký spánek, z něhož procitnuv, za několik hodin cítil valnou úlevu tělesných strastí.

Ačkoli pozdravení Robinsonovo v příštích dnech činilo rychlé pokroky, přece si dělal Pátek trapné výčitky, že již dříve neobeznámil pána svého s vlastnostmi kořenu kasavy. Jak dlouho zanášel se již myšlénkou, že z kořenu toho upraví jakýsi koláč, kterýmž pána překvapí!

Nebylo mu s obtíží, nasbírati takových kořenů dostatečnou hojnost, sloupal a omyl velmi bedlivě, načež je rozstrouhal na drobounko, jakož u nás činíváme s křenem. Nyní ale nastávala mu hlavní práce. Šťavnatý a čerstvý kořen kasavy jest sice jedovatý, avšak stává se zcela bezškodným, jakmile štáva z něho se vytlačí. Pátek tedy složil kus lýkové, Robinsonem vyrobené tkaniny na způsob vaku, a naplnil tento rozstrouhaninou. Po té pověsil vak na strom, přivázav na dolní jeho konec několik velikých kamenů, tak že vak značně se napnul a tím šťáva se vylisovala. Když pak pozůstalá moučka byla uschla, vyňal a navlažil Pátek část této moučné látky; po té vytvořil z těsta takto nabytého bochánek as na tři prsty tlustý, kterýž položil na rozhřaté ohniště. Když byl bochánek po jedné straně zbrunatněl a valně se ztenčil, položil jej Pátek na výslunní, aby dokonale vyschnul.

Takových koláčů nadělal Pátek asi pět, když jednoho dne Robinson procitnuv z libého spánku, žádal sobě pokrmu. Tuť podával mu Pátek dříve sousto chleba. „Zde, pane,“ pravil, „požij prozatím kousek chleba, hnedle přinesu ti něco lepšího.“ Po té odběhnuv do kuchyně, brzy navrátil se zase s jedním svých koláčů v ruce. Jaké oči dělal tu Robinson, když mu byl Pátek předložil výrobek svého kuchařství! A vskutku, koláč byl tak úhledný, že by byl mohl i některému pekaři evropskému sloužiti ke cti. Robinson nedal se tedy dlouho pobízeti, nýbrž pustil se do zlatohnědého koláče. A chutnal mu, neboť jako zevnějšek byl lákavý, tak i chuť pečiva byla dobrá. Brzy žádal si více tohoto pokrmu. Ježto ale ostatní koláče nebyly posud dosti vysušeny, nemohl mu Pátek žádného podati. — Po tabuli oddal se Robinson zase odpočinku a spal tak dobře, že za několik hodin se probudiv, cítil se býti mnohem silnějším a zotavenějším, nežli před polednem.

„Poslyš, Pátku,“ promluvil vděčně, „zdá se mně, že tvůj koláč úplně mne pozdravil. Rychle přines mi ještě jeden.“

„S radostí,“ odtušil Pátek, „ale nechceš dříve zvěděti, z čeho upekl jsem koláč?“

„Tedy z čeho?“ tázal se Robinson zvědavě.

„Nuže, pohlédni na toto!“ Při těchto slovech, podával Pátek Robinsonovi veliký kořen kasavy.

„Jak?“ zvolal polekaný Robinson, „koláč že byl připraven z tohoto kořene?“ A hned se mu zdálo, že jest podruhé otráven.

„Upokoj se,“ promluvil Pátek s úsměvem; „nebo i já pojídal jsem, a jsem předce zdráv. Poslyš jen, co jsem s kořeny konal, dříve nežli jsem z nich napekl koláčů. Požívá-li někdo kořenů šťavnatých, pak ovšem může z toho míti smrť.“

Po té přinesl zase dva koláče, a slavně vybízel pána k společnému stolu. Avšak Robinson dlouho se zdráhal, až konečně s chutí dal se do jídla, vida, že Pátek jest již s polovicí koláče hotov. Pečivo velmi dobře opět chutnalo, i velmi si podivil, uslyšev, že divochové takového pečiva požívají na místě chleba. A tak dobré i zlé bývá vedle sebe.

Takovým způsobem prchali dnové velmi rychle. Přicházela doba, v níž pouze po polednách pršelo, tak že naši ostrované mohli zase přikročiti k práci cihlářské. — A nyní počala stavba domu. K tomu ale bylo zapotřebí, aby část hradeb byla stržená, neboť bylo by bývalo velmi obtížné, přenášeti stavivo přes náspy, a přece nechtěl Robinson povstalou mezeru v hradbách ponechati bez uzavření; neboť posavad nebyl prost vší obavy před náhlým napadením, ačkoli již přes rok neobjevili se divochové. Urobil tedy z dlouhých dřev kolíky spojených jakési dvéře, jimiž měla býti mezera v náspu u večer zabedněna. Nyní přivlékly na smyku veliké kameny z lomu, ježto sloužiti měly za základ stavby. Při tom napadlo Robinsonovi, že by práce zajisté ještě rychleji prospívala, kdyby i pudlík pomáhal. Upravil tedy pro psa jakési řemení a zapřáhl jej vedle Pátka před smyk. A hle, brzy šlo to až milo! Tím získána byla nemalá pracovní síla, tak že Robinson mohl se bez přetržení zabývati připravováním malty a stavbou základných zdí, kdež Pátek a Ami přivlékali kameny a hlínu. Takovým způsobem záhy se dospělo až k stavbě z cihel, a s pomocí Pátka vyrůstaly zdi nyní mnohem rychleji, protože cihly nemusely býti přisekávány jako kámen. Avšak jak by měl Robinson přivésti světlo do domu, nevěděl si rady. Nenadělal-li oken do zdí, byla stavba mnohem jednodušší, a dům byl před tiplemi i divochy mnohem lépe uzavřen; avšak pak bylo u vnitř tma. Dával-li světlu přednost, mohlo se to státi pouze na úkor bezpečnosti. „Cesta prostřední, cesta nejlepší,“ pravil konečně k Pátkovi. „Uděláme-li několik větších i menších děr, bude všemu vyhověno; v případě potřeby můžeme je pak snadno zazdíti, anebo můžeme také jimi stříleti.“

Jako s okny rozhodnul se také náš stavitel s upravením vchodu. Tento měl obdržeti jen tolik rozsahu, co by se bez obtíže několika kameny uvnitř připravenými dalo zatarasiti, čímž v případě útoku přístup do domu divochům byl by zamezen. A tak blížila se stavba tak dávno obmýšlená znenáhla k svému dokončení. Ovšem stavba střechy stála ještě mnoho lámání hlavy. Bouře, jež před deštěm i po něm nastávaly, burácely obyčejně s takovou zuřivostí, že někdy i nejsilnější stromy vyvracely, jakž měla jim tedy slabá střecha z třtiny bambusové odolati? Nezbývalo tedy jiného, leč vzíti k zbudování střechy silné klády a pevně je vespolek spojiti. Pátek již dávno zařídil pro sebe sekeru z obsidianu, a tak společnou prací obou tesařů byl brzy potřebný počet kmenů skácen a přitesán. Nyní položili oba stavitelové několik trámů na zdě, vztyčili nad nimi krokve, a krov stál. Brzy byla také zhotovena hustá krytba z kukuřicové slámy a dům byl k obývání připraven.

Čehož Robinson sám o sobe nebyl by snad nikdy nedocílil, anebo snad teprvé po dlouhých letech, totéž vykonáno bylo přispěním Pátkovým v jednom roce. Z toho také zřejmě poznával, v jaké míře každému člověku zapotřebí jest vzájemné podpory s jiným a jak práce i nejposlednějšího dělníka jest důležitým členem ve velkém řetězu výkonů lidských k docílení všeobecného blaha.

Takto žili oba přátelé zase celý rok, trávíce celý tento čas modlitbou a prací, aniž by se cosi pamětihodného událo.

Jednoho dne, když opět Robinson a Pátek vystoupili na horu, bezděky obraceli se zrakové jejich do dálky, jež průhledným ovzduším otvírala se před nimi. Sotva ale že byl Pátek po nějakou chvíli patřil na jistý bod obzoru ke straně severo-západní, tuť počal náhle vyskakovati a jásati. „Pane, pane,“ volal hlasitě, „podívej se v tuto stranu!“ K otázce Robinsonově, co as viděl, odpovídal: „O jaká to radost! jsem šťasten, jsem blažen! Patřím na svou vlast!“

Avšak Robinson nesdílel radost Pátkovu, naopak, byl tímto výjevem velmi zaražen. Nejevila se snad v celém vzezření Pátkově neskonalá touha po otčině? Jakž, kdyby druh užil nejbližší nahodilé příležitosti k návratu do vlasti a opustil jej? Přilnul již příliš k druhu svému, aby opětná ztráta jeho neměla se ho bolestně dotknouti. Mimo to obával se, že Pátek, octnuv se ve své otčině, rychle zase na všecko zapomene, čemu se byl od něho naučil. „Ano, kdož může věděti,“ myslil u sebe, „zdali Pátkovi krajané, slyšíce o mně, po celých stech nepřijdou k mému obydlí? A pak běda mně!“

Pátek naproti tomu choval se, jako by se ničeho nebylo událo; hbitě a vesele konal svou práci a projevoval při tom takovou upřímnost a přítulnost k pánu svému, že tento přinucen byl, za hřích si pokládati každou nedůvěru v poctivost svého soudruha.

Robinson konečně nechtěl déle snášeti takový vnitřní bol; chtěl alespoň řečí uleviti srdci svému. Chtěl se dozvěděti, čeho jest se mu nadíti, a protož hleděl smýšlení Pátkovo vypátrati.

„Byl bys rád zase ve svojí otčině?“ započal Robinson.

„Ano, pane, těšilo by mne to!“ odpověděl Pátek.

„Tedy chtěl bys se státi opět divochem, a požívati lidského masa?“ tázal se Robinson.

„Nikoli, o nikoli! Nikdy více Pátek nechce okusiti lidského masa; řekne bratřím svým, aby se vespolek milovali, k Bohu se modlili a požívali masa zvířecího.“

„Proč ale,“ pokračoval, „nechceš sám se navrátiti do své vlasti?“

Pát. O, pane, zajisté se hněváš na svého Pátka?

Rob. Jak to?

Pát. Protože mne vyháníš od sebe?

Rob. Aj, ani mně to nenapadá, můj dobrý Pátku; avšak rád bych ti připravil nějakou radost.

Pát. Bez svého pána nezná Pátek radosti. Kdež není Robinsona, tam také Pátek nechce býti.

Rob. Což medle bylo by mně činiti u tvého kmenu!

Pát. Mohl bys vyučovati moje bratry, jako jsi vyučoval mne. — Od tebe naučí se mnohým věcem, kterýmž ani od ostatních bělochů se nenaučili.

Rob. Nikoli, milý Pátku, jdi jen sám. Zůstanu zde, a budu zase tak žíti, jako dříve.

Tuť poctivá duše Pátek dal se do pláče, vrhl se k nohám Robinsonovým a podával mu sekeru.

„Čeho mám s ni počíti?“ tázal se tento s udivením.

Pát. Usmrť mne, pane!

Rob. Co ti to napadá?

„Ano, pane,“ odpovídal Pátek bolestně, „raději chci umříti, nežli od tebe —“

Nemohl mluviti dále, neboť usedavý pláč tajil mu dech. Hluboce pohnut přivinul jej Robinson k srdci řka: „Nikoli, o nikoli, dobrá ty duše; zůstaneš u mne!“

A takovouto věrnou oddanost osvědčil muž hnědé barvy! Sotva že unikl z divošství, mohl již sloužiti za vzor mnohým, jenž se honosí bílou koží.

Rozmluvou s Pátkem probouzely se opět v Robinsonovi staré myšlénky na opuštění ostrova.

Hned příštího rána dovedl Pátka k člunu, na němž podniknul nezdařenou svou výpravu, a jehož od těch dob nikdy více již neupotřebil. „Nuže, Pátku,“ pravil, „myslíš, že bychom s to byli, dopraviti se na tomto člunu do tvé otčiny?“ Jelikož ale Pátek uznával loďku za příliš malou, navrhoval mu Robinson, aby vespolek zhotovili sobě lodici větší.

Větší radost Pátkovi nemohla býti způsobena, jako byl návrh tento. Sotva uplynulo několik minut, vyhledal již velikánský, k tomu účeli velmi vhodný kmen a ihned zarazil svou sekeru. Nyní oba ruče chopili se práce, a přese všecku nedostatečnost jejich kamenných seker byl již v několika dnech strom zkácen, a jeho větve osekány. Hlavně Pátek s nevýslovnou horlivostí a zároveň zručností sobě počínal; také vydlabání kmenu provedl v době poměrně dosti krátké, hlavně pomocí ohně, tak důkladně, že někdejší podobná práce Robinsonova daleko zůstávala pozadu. Úprava zevní strany lodice ovšem nešla tak hbitě od ruky, neboť vyžadovala větší práce a proto i delšího času, tak že oba loďaři ještě dlouho nebyli hotovi, když nastávala doba dešťů, kteráž další práci zastavila.

Jako vždy jindy byli i nyní přinuceni, větší část dne tráviti v obydlí. Ale čas ten nebyl pro ně naprosto promrhán. Robinson záhy nalézal, že v této době mohou všelicos připraviti, což k vypravení člunu za nezbytné považoval; k takovým věcem náležely především kormidlo a plachta. Pátek o těch věcech ovšem nerozuměl praničeho; domnívalť se, že ku plavbě není jiného potřebí, leč dvou vesel, aby možno bylo lodici hnáti a říditi.

Tu ale ku konci dešťového počasí udála se velmi důležitá příhoda. Ani Robinson ani Pátek nemohli v noci spáti za příčinou strašlivé bouře a děsného dunění rozvlněného moře, kteréž naráželo na pobřežní skaliny. Ráz na ráz šlehaly blesky, rachotil hrom, plným proudem lil se déšť, tak že Robinson neočekával nic jiného, nežli že opět nastalo zemětřesení.

Byl již večer, když konečně bouře se utišila. Ačkoli vítr posud silně burácel, mohliť oba přátelé alespoň úkrytu nalézti v domě. Sotva ale že se byli odebrali na lože, slyšeli temný výbuch se strany moře, po němž následoval rachot, jako bývá při hromobití. Robinson naslouchal s největší napnutostí, neboť výbuch podobal se výstřelu z děla.

„Slyšel jsi výstřel?“ tázal se konečně svého druha. Tento ale neměl ani zdání o výstřelu z děla, nýbrž považoval slyšený rachot za obnovení bouře. Neslyše dalšího výbuchu, domníval se Robinson, že snad se zmýlil; i oddal se, jakož i Pátek, klidnému spánku.

Podle kalendáře byla příštího dne neděle, pročež hned z rána vystupovaly naši přátelé na horu k službám božím. Avšak jaké překvapení očekávalo jich? Nedaleko ostrova ve směru jihovýchodním spatřili loď! Veliký evropský koráb, a v takovém poblíží Robinsonova ostrova! Zdálo se, že loď jest zakotvena, neboť nebylo pozorovati ani žádného pohybu, ani žádné plachty. Kdož medle byl by s to vypsati radost, jakouž pociťoval Robinson v tomto okamžiku? Brzy vrhal se na kolena, brzy vyskočiv počínal sobě jako člověk smyslů zbavený, brzy zase objímal svého soudruha, jenž nemohl nasytiti se udiveného pohledu na tento „veliký dům“, jakž loď nazýval.

Tedy přece nebyl to omyl, když byl Robinson domníval se slyšeti výstřel z děla; nebo zde před svýma očima viděl loď, na níž rána byla vystřelena. Viděl předek korábu, domníval se viděti stěžně, zkrátka, nebylo pochybnosti: co tak často vídal ve snách, to objevilo se mu nyní v skutečnosti! Konečně, konečně přišel den, jenž zvěstoval jeho osvobození! A proto opět vrhna se na kolena a pozvedna sepjaté ruce k nebi, velebil se slzou v očích Boha a děkoval mu.