Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/IV. Důležitý obrat v domácím hospodářství
Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
III. Robinsonův nový domov | IV. Důležitý obrat v domácím hospodářství | V. Přípravy na zimu |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | IV. Důležitý obrat v domácím hospodářství |
Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 48–60. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 100 |
Překlad: | Václav Leopold Moser |
Licence překlad: | PD old 100 |
Související: | Robinson Crusoe |
Trmácen takovými starostmi vyšel si jednoho dne Robinson, aby si nanesl potravných zásob do své sluje. Avšak zastihl jej prudký déšť. Rád by se byl ovšem vrátil do jeskyně, ale byl se již příliš vzdálil a proti dešti neměl ani záštitu svého stinníku, jenž mu i za deštník sloužíval; nevzalť jej za příčinou prudkého větru. Nezbývalo mu tudíž, leč hledati úkrytu pod hustým skupením několika košatých stromů. Myslit si, že déšť brzy přestane. Avšak zmýlil se velmi; neboť v brzku nastala silná bouře, blýskalo se a hřmělo. Bouře se blížila vždy více a náhle ohlušujícím třeskem vyšlehla z černého mraku ohnivá koule k zemi. Výjevem tím byl Robinson tak uděšen a omámen, že téměř bez sebe klesl na kolena. Netrvalo to ale dlouho, když zpamatovav se cítil jakési neobyčejné horko. Jak ale lze vypsati jeho úžas, když v samém poblíží spatřil veliký oheň. Sotva ale že se byl poněkud z leknutí zotavil, cítil v útrobách svých nevýslovnou radost. Po čemž tak toužebně bažil, toť hle bylo před ním: Dopídilť se ohně! Mohl tedy péci a nemusel se již tak příliš obávati zimy!
Mezi tím bouře ochabovala a déšť se mírnil. Robinson uchopiv hořící větev spěchal s ní k své jeskyni, kdež na doutnající dřevo naložil suché chvoští. Hoj! Jak to praskalo a hořelo, že to byla pravá rozkoš. Robinson ihned položil dva veliké kameny vedle ohně, načež vyhledal si příhodnou dlouhou hůl, kteráž by mu sloužila za rožeň. Ze svého sklepu pak přinesl kus agutího masa, kteréž na rožeň navlékl. Brzy otáčel se rožeň u ohně, podepřen na obou koncích o kameny. A jižjiž líbezně zaváněla pečínka, tak že Robinson jen s tíží se zdržel, aby si sousto neurval. A když pak okusil první sousto, nebylo mu jináče, než jako by byl co živ ničeho tak chutného nepožil. Jen ještě trochet soli, a pečeni svou byl by neprodal ani za hromadu zlata.
Oheň nezůstal ale jediným překvapením, jež onen památný den přichystal Robinsonovi. Neklamal-li jej sluch, zaslechl při svém chvatu k domovu jakýsi známý hlas. A medle co shledal? Za ustavičného mečení přicházela mu váhavým krokem vstříc koza, jakmile byl obešel výběžek blízké skaliny. Spatřivši Robinsona obrátila se plachá koza k útěku; avšak pokulhávala, tak že Robinson beze přílišného namahání zvíře chytil. Nepochybovalť, že koza byla řítícím se se skály kamenem zastižena, neboť pozoroval, že jest na levé přední noze značně poraněna.
Snadno lze si pomysliti, s jakou radostí Robinson uchopil dobré to zvíře. Málem byl by je přivinul k srdci a zulíbal jako drahého, dávno pohřešovaného přítele, tak cítil se býti přeblaženým. Jakkoliv se tudíž koza zdráhala, vložil ji na svá bedra a nesl k domovu. Po té rychle přinesl skořábku kokosového ořechu, kterouž byl naplnil čerstvou vodou, vymýval ránu zvířete a obvázal kusem plátna z vlastní košile utrženého. Taktéž upravil pro kozu měkké lůžko před slují a podal jí vody k pití. Vše to zdálo se velmi lahoditi zvířeti, neboť patrně stávalo se přítulnějším a ochočenějším.
Jak ale přišla koza v tyto končiny? Bylo ještě více takových koz na ostrově, bylo snad i lidí, jimž uprchla? Myšlénky té nemohl se sprostiti; a nejraději by se byl v témž okamžiku vydal na cestu, aby je vyhledal! Avšak bylo již příliš pozdě, než aby ještě téhož dne s úspěchem cestoval. Ačkoli hojně přiložil na oheň, dříve než se odebral na lože, přece nespal pokojně, obávaje se, aby oheň nevyhasnul. Čemuž ale nejvíce se těšil, byla jeho koza a spojená s ní naděje, že opět s lidmi se sejde. Pročež také jakmile se ráno zabřesklo, opustil lože, aby se záhy vydal na cestu.
Avšak nešlo to tak rychle, jak si přál. Především bylo mu učiniti opatření, aby oheň za jeho nepřítomnosti nevyhasl. Opatření takové nebylo však snadné. Mohlť ovšem snésti takové množství dříví, že by ním udržován byl oheň na delší dobu. Ale což kdyby za jeho nepřítomnosti nastal silný liják? Zdáloť se mu nejvýhodnějším, když oheň do jeskyně přeloží, kdež chráněn bude před deštěm. — Mimo to musil také kozu na novo obvázati a dostatečným krmivem opatřiti, neboť nevěděl, kdy se opět navrátí.
Konečně vykonav vše vydal se na cestu.
Na rameně nesl svůj luk, na hřbetě torbu, kteráž šnůrou okolo hrdla byla připevněna. V levé ruce držel stinník, v pravé ruce kopí. Šípy provazcem obvázané připevnil si k pasu. Na hlavě měl, jakož obyčejně, široký svůj klobouk z listů banánových. Za obuv mu velmi dobře posloužily nové sandály, jež si byl před několika dny z kůže agutí zhotovil.
V tomto pitvorném obleku kráčí náš Robinson k severnímu břehu ostrova, neboť v té straně doufal sejíti se s domnělými osadníky. Touha po lidské společností operuťuje jeho kroky, krajina vždy více nabývá proň neznámý, cizí tvar. Kráčíť dále, a hle, tam v pozadí objevuje se mu vrchol stanu! Chůze jeho zdá se mu býti příliš váhavá, spěchá, spěchá a téměř letí, aby — opět byl zklamán. Domnělý stan nebyl nic jiného, než hlíněná stavba as 6 loket vysoká, obydlí to bílých mravenců čili termitů.
Přece však nevzdával se Robinson naděje, že se setká s Evropany, pročež kráčel ještě několik hodin ku předu. Avšak jakkoli valně se byl již vzdálil od svého příbytku, jakkoli bedlivě zíral na vše strany, aby se dopídil stopy lidské — vše bylo nadarmo.
Tu konečně naděje Robinsonova počala se viklatí, a pochybnost jeho nabyla brzy ještě dostatečných důvodů. Když se byl totiž usadil pod vysokou palmu, aby poobědval, hnalo se právě celé stádo plachých koz kolem něho. Bylyť patrně zcela divoké, neboť ani pastýř nehlídal jich. Ihned uchopil luk i šíp, namířil — a hle, statečný kozel padl za kořist šťastného střelce. Doraziv rychle kopím uchvácenou zvěř, naložil ji na plec svou.
Chtěje se ale s břemenem svým obrátiti k domovu, nevěděl, kterým směrem jest se mu ubírati. Jen na to se pamatoval, že dříve hlavně k severu směřovaly jeho kroky; stromy vůkol něj vrhaly již dlouhé stíny, nezbývalo tudíž mnoho času do slunce západu, a přece se Robinson domníval, že má ještě dalekou cestu před sebou. Konečně zaslechl hukot moře, pročež nemeškal prodrati se houštinami k přímoří.
Na této cestě objevil něco tak potěšitelného, že zapomněl docela na své trudné postavení; nalezlť ve skalní rozsedlině v poblíží moře to, po čemž již tak dlouho bažil, totiž — sůl. Před věky dosahovalo moře až v tato místa; voda znenáhla se vypařila a sůl co zbytek na půdě se usadila.
Právě když byl soli nabral seč byl a po cestě se ohlížel, překvapil jej nový výjev. Spatřil totiž na samém přímoří dvě želvy. Byloť mu sice již z otčiny známo, že maso želví velmi jest chutné; maje ale na kozlu dostatečné břímě, nechal želvy bez pronásledování uprchnouti.
Konečně dospěl v místa mu známá. Seznal, že domov jeho není příliš vzdálen, pročež statně vykračoval, až došel k sluji. Zde čekala naň značná nehoda. Sotva se totiž blížil k jeskyní, pozoroval z úžasem, že z ohně se nekouří. Vrhl se tudíž nakvap do svého doupěte, aby alespoň nějaký doutnající uhel zastihl; avšak po ohni nikdež ani stopy! Sotva dechu popadaje hrabal se v popeli — nikde ani jiskřičky. Nebyloť jináče, oheň dokona vyhasl.
Tuť byl Robinson velmi zarmoucen. Drahocenný poklad, jímž byl teprv před nedávnem obdařen, byl opět proň ztracen. Byloť mu opět živiti se předešlým spůsobem, požívati jako zvíře syrové maso a plody rostlinné.
Tak truchlivě skončil se den, jenž byl započal s nadějemi nejutěšenějšími.
Procitnuv příštího jitra Robinson upozorněn byl zamečením kozy, že přec ještě neztratil vše, co mu posud bylo potěšením. Ubohé zvíře bezpochyby opět cítilo bolest v poraněné noze, neboť jen málo krmi bylo požilo. Robinson ihned spěchal, aby odstraniv suchý již obvazek ránu vymyl a znova obvázal. Jak dobře tím koze posloužil, seznal z toho, že hned zase pustila se do píce. Při tom chovala se tak přítulně, že si Robinson předsevzal, nikdy více ji od sebe neodloučiti.
Zvíře to bylo proň velikým potěšením. Poraněná noha byla se následkem bedlivého ošetřování Robinsonova brzy zacelila, a koza stala se mu tak přítulnou, že jako psík za ním běhávala. Dojemný byl to pohled, když Robinson vracel se z nějakého výletu, při němž byl kozu zanechal doma. Nejináče, než jako by jej byla již dlouho očekávala, jevila veselým mečením svou radost, hopkujíc při tom s místa na místo. A koho medle taková přítulnost mohla více těšiti nežli Robinsona? Neměli dříve živého tvora, s nímž by se byl zabýval.
Robinson prožil nyní se svojí kozou několik neděl, aniž by se bylo cos pamětihodného událo. Přivyknulť již tomu, že snesl požívání syrového masa. Jen kdyby se byl mohl sprostiti starostí před zimou, na kterouž ustavičně s úzkostí pomýšlel. Tu však udála se věc, kteráž na nějakou dobu ukonejšila poněkud jeho obavy.
Jednoho večera, sotva že usnul, náhle probuzen byl jakýmsi udeřením na hlavu. Byloť mu, jako by jej cosi pozvedlo a proti skalině vrhlo. Dříve ještě nežli se přesvědčil, zdali to nebylo pouhé mámení snu, počala se půda pod ním za strašlivého lomozu a rachotu pohybovati. Polekán v největší míře vyskočil Robinson i s kozou z jeskyně. A byl také svrchovaný čas, neboť již v několika okamžicích nastal za jeho zády takový hřmot, jako by celá skála se byla sřítila. Avšak Robinson ani se neohlédnuv utíkal v smrtelném strachu, utíkal dále, seč síly stačily.
Tu náhle otevřel se vrchol nedalekého odtud vrchu a z jícnu jeho vyšlehovaly za hromového třesku veliké spousty ohně. Ohromné kameny a celé skaliny metány byly buď do výše buď na vše strany. Chumáče popele v hustých kotoučích vystupovaly k oblakům a opět spadly k zemi v spůsobě ohnivého deště.
Robinson neznal posud zemětřesení, aniž kdy viděl sopku; byl tudíž všecek poděšen, nevěda úžasem kam se vrci. Ubíhal maně k přímoří, doufaje tam nalézti spásy; avšak mýlil se. Moře bylo na nejvyšším stupni rozkácené. Vlny jako hory vysoké vrhaly se na skalnatý břeh, hrozíce i poděšenému Robinsonovi záhubou. Nesměl tudíž na břehu prodlévati. Kéž ale v kterou stranu měl se obrátiti? Vrch posud chrlil ohnivé spousty a země opětovaně se otřásala.
Tu klesl Robinson na kolena, chtěje v modlitbě povznésti mysl svou k nebesům. Avšak marně, bylť již dávno zapomněl pomýšleti na Boha! A povstana uháněl opět dále, nevida kam. Při tom burácela bouře tak prudká, že podobné posud nezažil. Nejsilnější kmeny ohýbaly se jako třtiny na všecky strany; některé z kořenů vyvraceny kácely se za ohlušujícího lomozu k zemi. Všude smrt naň se cenila.
Konečně podzemní rázy ochabovaly a nastával tichý déšť. Avšak náhle opět nastalo silné hromobití. Oslňující blesky přerušovaly na okamžik hrůzotemnou noc a burácející brom mísil se v hukot rozvlněného moře. Na celém těle se třasa klesl Robinson konečně pod jakýmsi stromem k zemi, kdež zůstal ležeti bez sebe.
Tak uplynulo několik hodin. Když byl opět k životu procitnul, rozednilo se již, a bouře přecházela; ze sopky ale posud vystupovaly kotouče hustého dýmu. Kam se byla koza octla, Robinson nevěděl. Promoklý až na kůži povstal se země. Avšak jaký to hrůzný pohled! Obrovské stromy z kořenů vyvrácené ležely tu i tam; skalné balvany, včera ještě k nebesům vyčnívající, roztříštěny byly na tisíce kusů. Robinsona zmocňovala se zoufalost. Zajisté po jeho příbytku nebylo ani stopy, zajisté byl sklípek jeho zasypán, zajisté jeho namahavá práce přišla na zmar.
„0 já nešťastník, o já bídník!“ zvolal Robinson opětovně. „Mám snad práci svou nanovo započíti, aby brzy zase vše bylo zničeno?“ Váhavě učinil opět několik kroků, načež nevrle zvolal: „K čemu má mně ještě sloužiti život? Lépe by mně bylo, kdyby se na mne sluje sřítila, a nebo kdyby mne blesk byl uchvátil! Již od narození bylo mne souzeno, abych zápasil s bídou a nouzí!“ Takto lál opětovně, vzdávaje se vší důvěry v moudrost božskou.
Dlouho zůstal státi jako k zemi přimrazen. Konečně přece se zmuživ blížil se k svému bytu. Avšak jak se podivil, spatře jen nepatrné stopy zhoubné bouře. Sřítil se sice veliký balvan se skaliny, avšak ani jeskyni ani sklípku nebylo tím ublíženo. A co nalezl ve sluji, když byl přelezl spadlý kámen? Svou kozu!
Nicméně neutišila se pobouřená jeho mysl; obávalť se prodlévati ve svém bytu. Byloť mu tudíž ohlížeti se po novém obydlí, aby novému zemětřesení nepadl snad za oběť. Kamž ale měl se vrhnouti? Očekávalť bez ustání boj buď s divochy, buď s lítou zvěří, neboť posud nebyl přesvědčen, zdali nepřátel podobného druhu nestává na ostrově. A nemohlo jej také na jiném místě zemětřesení pohřbíti? I patře na své dílo, jaké byl již znenáhla provedl, bylo mu přec jen líto, opustiti svou jeskyni. Bylť zde alespoň bezpečen před každým náhlým útokem; měl svůj sklep, měl pramenitou vodu v poblíží a pohodlně pohlížel odtud daleko na moře.
Všecky tyto myšlénky probíhaly mu mozkem. Konečně se rozhodl, že prozatím přec ještě zůstane ve svém posavadním obydlí. K tomu učinil ale vynález, jímž hrůzy zemětřesení značně ustoupily v pozadí, ano děsný výjev přírody byl proň největším dobrodiním. Prvního dne po zemětřesení neodvážil se totiž, přiblížiti se k sopce; dnes ale dodal si k tomu srdce, ačkoli posud z jícnu soptící hory vinuly se kotouče hustého kouře. Avšak brzy zpozoroval, že z postranního otvoru sopky vytékala žhavá a tekutá látka, totiž láva, jenž v dlouhém i širokém pruhu táhla se až k moři. Křoví i stromoví vůkolní musilo zplanouti v žár, neboť popel i uhlí leželo na všech stranách. Láva ale byla posud tak horká, že nelze bylo se k ní přiblížiti.
Robinson, jenž tak toužebně bažil po ohni, vrhl hrsť suché mořské trávy na horoucí lávu — a hle, v několika okamžicích počala tráva doutnati. Na štěstí ležela v poblíží ulomená, hákovitě zahnutá větev, kterouž Robinson hbitě přitáhl k sobě doutnající věchet. Po té přičiniv k žhavé travině ještě jinou část suchého chmýří, jal se rychle běhati házeje rukou, a vskutku v krátkém čase zplanul věchet v skvělý plamen, Robinson jásal radostí, dopídiv se opět ohně; radost jeho byla téměř ještě větší, než když poprvé obdařen byl tímto živlem. Tleskaje tudíž o rukou skákal jako malé déčko, jež bylo hojným dárkem vánočním oblaženo.
Utišiv se poněkud uchopil konečně žhavý oharek a utíkal na perutích větru k domovu, kdež ihned rozdělav oheň upekl si notný kus masa. Byloť až směšné, s jakou bedlivostí každou chvíli přihlížel k ohni, by mu opět nevyhasnul.
Dožil se takto Robinson opět nového dokladu, že Bůh vše řídí k dobrému. Co dřív považoval za největší neštěstí, to nyní stalo se proň oblažující rozkoší. Nicméně v mysli jeho nenastala nižádná změna. Jakkoli tolikerých dobrodiní již byl od Boha obdržel, v srdci jeho neozýval se žádný ohlas vděčnosti.