Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/III. Robinsonův nový domov

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
II. V otroctví	III. Robinsonův nový domov	IV. Důležitý obrat v domácím hospodářství

Údaje o textu
Titulek:	III. Robinsonův nový domov
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 30–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Mohutnou vlnou byl Robinson stržen hluboko do propasti mořské. Pracoval seč byl, aby se opět dostal na povrch a sobě oddechl. Avšak dlouho se pokus nepodařil.

Konečně jiná vlna vyvrhla jej na hladinu, tak že na několik vteřin objevil se hlavou a hrudí nad vodou. Popadaje dychtivě dechu seznal k velikému potěšení svému, že není již příliš vzdálen od břehu. Sebrav tudíž veškery své síly přičinil se, aby plováním dosáhl pevné země. Avšak nebylo to věcí snadnou; záhy přiřítila se opět nová hora vln, aby utrmáceného plavce znovu pohřbila v hlubinu mořskou.

Již byl blízek utopení, když byl vlnou tak prudce vyhozen na vyčnívající skálu, že domníval se viděti před sebou poslední okamžik svého života; nicméně neztrativ úplně přítomnosti ducha, zachytil se pevně na skalině. Tím se zachránil. Nová totiž opět vlna vrhla se na něho, která by jej byla jistě zase spláchla, kdyby byl nestál již na pevné půdě. Zbývalo mu nyní času, vydrati se znenáhla na vystupující z moře břeh. Sotva že ale unikl hltavým vlnám mořským, sklesl k zemi, jsa úplně vysílen a umdlen.

Po dlouhý čas ležel v mdlobách. Otevřev konečně oči tázal se sama sebe: „Kdež medle jsem?“ Ale nikdo neodpovídal. Viděl pouze a slyšel, jak rozvzteklené vlny odrážejí se od příkrého břehu, působíce ohlušující jekot. Teprv nyní dosáhl plného sebevědomí. Marně ohlížel se po lodi; zmizelať docela, aniž bylo viděti nějaké stopy malé kocábky a lidí na ní se nalézajících. On sám a sám byl zachráněn.

Tuť nevýslovně blažený pocit dmul prsa jeho. Zapomělť již sice dávno, k Bohu povznésti mysl svou; avšak nyní nemohl se zdržeti, aby vřelé díky nevzdával za své ochránění. Padna na kolena pozvedl rukou k nebi a — plakal.

Po chvíli obrátil zrak svůj opět k moři a na okraj břehu, doufaje, že ještě jiným poštěstilo se, spasiti se na pevné půdě. Avšak po nikom ani vidu ani slechu; vše, na čemž utkvěli zrakové jeho, byly tři klobouky, jedna čepice a dva střevíce, ježto byly vlnami sem tam zmítány.

Snad ale některý z druhů jeho dosáhl břehu na jiné straně; snad některý posud zápasil s krutými vlnami! Robinson zachvěl se úzkostí při této myšlénce, pročež ihned se vzchopil, aby blíže ohlédnul se po břehu.

Avšak hustý les na všech stranách se prostírající brzy bránil krokům jeho. Stromy byly množstvím úponkovitého trní a rozmanitými druhy bodlavých rostlin svlačcových ovinuty; mimo to zamezovaly cestu ohromné aloé statnými listy svými. Přece pokoušel se Robinson prodrati se huštinou; avšak brzy musel od počínání takého ustáti, maje ruce do krve zbodané a líce rozervané. Co medle měl počíti?

Nemělť ničeho, leč co na těle nosil: kamizolu, košili, kalhoty a punčochy. Klobouk ztratil při rozkotání lodě, střevíce pak vyzul, aby mu nepřekážely v plování; oděv jeho posud byl prosáknut vodou mořskou. Proti útoku divochů neměl ničeho, čím by se byl bránil. Dobrá ručnice s příslušným nábojem, nebo alespoň břitká šavle byla by značně zmírnila jeho obavy; tak ale každé zašumění naplnilo jej úzkostí a strachem. Ke všemu tomu hlásily se také již hlad i žízeň, a přec vůkol nebylo ni pokrmu ni nápoje.

Ačkoliv tudíž z počátku radoval se za příčinou svého zachránění, přece nyní záviděl osudu svých soudruhů, kteříž pohřbeni byli v hlubinách mořských. Ozýval se snad hlas v srdci jeho: „V potřebách svých důvěřuj v Boha;“ avšak nevšímal si takového napomenutí, nýbrž v zoufalství vrhl se k zemi. „Umru zde hladem, a hlad-li mne neumoří, budu roztrhán dravou zvěří nebo pohltí mne lidožrouti!“ Takto kvílil a bědoval.

U takovém naříkání ležel dlouho na písčitém břehu s obličejem k zemi obráceným. Když se byl opět pozvedl, přešla již bouře a hladina mořská nabývala zase plného klidu; mezi tím kvapně se stmívalo.

Tuť mu napadlo, že přede vším jest se mu postarati o bezpečný nocleh. Avšak kdež bylo příhodného místečka, na němž by uložil ztýrané své údy? A přece strachoval se velmi dravých šelem, tak že neodvážil se ulehnouti pod šírým nebem a na holé zemi. Nezbývalo tudíž jiné pomoci, leč vyšplhati na některý strom a na něm útulku nočního vyhledati. Na štěstí byl příhodný strom v poblíží.

Avšak bylo to lože velmi nepohodlné, jež si byl Robinson vyvolil. Ani seděti nemohl bezpečně, bolest cítil ve všech údech, a když přese všecky nesnáze konečně usnul, vzbudily jej brzy zase děsivé sny a několikrát byl by málem spadl se stromu. Takto ztrávil na ostrově první noc, kterouž z polovice prodřímal, z polovice probděl.

Konečně zabřesklo se první jitro na východě a Robinson mohl opustiti lože. Ale s novým dnem obnovily se také předešlé strasti, hlad i žízeň trápily jej u vyšší míře a trapná beznadějnost stavila se opět před zuboženou duši jeho.

Prohledával svůj šat, zdali snad přece někde nevězí dost malé sousto chleba. Avšak hledal nadarmo.

V této bídě odvážil se konečně, proniknouti huštinami. Jako vychrtlý vlk rozhlížel se vůkol. Několik hlohyň, lišných oříšků nebo žaludů, ano i několik jedlých kořínků bylo by ho velmi potěšilo; ale mimo květy na stromech i keřích ničeho nebylo. Robinson nevěděl si rady.

Konečně uváznuv nohou v provazovitých stvolech jakéhosi druhu svlačce upadl mezi trní a bodláčí. Nehoda ta byla mu k dobrému. Vstávaje pozoroval, že pádem svým sehnul jakousi rostlinu as na 10 stop vysokou, na níž vyčnívaly tři veliké klasy čili hlavice. Žádostiv dopíditi se nějakého pokrmu prohlížel ihned jeden klas, i nalezl na něm žlutá zrna, stojící v osmi řadách. Ale nemohla zrna ta býti jedovatá? Neměl na výběr a tudíž odvážil se zrna rozkousati.

A hle, osvědčilo se opět staré přísloví: „Bída-li největší, pomoc Páně nejbližší;“ Robinson nalezl bylinu velmi záživnou, požívalť — kukuřici.

Nasytiv se takto poněkud pomýšlel nyní, na jaké asi místo vyvrhlo jej moře. Domníval se, že se nalezá na pobřeží jižní Ameriky, protož i kojil se nadějí, že přijde konečně k obydlím lidským, kdež by nalezl pohostinství. I vydal se na cestu. Brzy přišel k mořské zátoce, kteráž hluboko vnikala do pevné země a do které vléval se dosti široký potok. Ubíraje se podél tohoto chobotu uzřel nepříliš vzdálený kolmý a značně vysoký vrch, s něhož, jakož se domníval, lze bylo daleko se rozhlednouti. K vrcholi kopce toho chtěl stůj co stůj vystoupiti. Napiv se tudíž čisté vody z potoka, ulomil si hůl a v půl hodině stál na temeně vrchu, ovšem velmi utrmácen.

Ale jaké smutné překvapení čekalo naň! Nikde ani památky po lidském obydlí, nikde nevystupoval kouř nad hustým lesem. Na všech stranách nic než stromy, keře a skaliny, kol kolem nic než spousta vod a opět vod! „Tedy nalezám se na ostrově, opuštěn a samoten — bez potravy — bez přístřeší — bez zbraně! Což mám počíti?!“ Tak bědoval v děsném zoufalství. Byloť mu již lhostejno, zdali zachová život čili nic, a napadení divokým zvířetem bylo by jej nyní ani příliš nepolekalo. Pohřížen v nejtrudnější myšlenky sestupoval s hory. Ale nevšímaje sobě cesty ubíral se náhodou jiným směrem, než kudy byl přišel. Tak dospěl k vysoké skále, před níž rozkládal se volný prostor. Tam usednuv na kámen přemítal, co by měl počíti. — Nebylo ještě ani poledne, a přece již nyní pouhá myšlenka na příští noc působila mu strašlivá muka. „Musím si opatřiti pohodlnější nocleh,“ toť bylo první, o čemž nyní jasně jal se přemýšleti. Dlouho prohlížel skálu, zdali by snad nenalezl nějaké doupě, v němž by se na noc ukryl. Avšak nenašel ničeho, což by mohlo posloužiti k nočnímu útulku pro člověka.

Již chtěl nevrle odejíti s místa toho, když padla mu do oka křovina vyčnívající ze stěny skály. Rychle pokročil blíže, aby se přesvědčil zdali snad tam nebylo by příhodného místa k noclehu. A aj, křovina skutečně zakrývala vchod do malé dutiny skalní. Po odstranění keřů byla dosti prostranná, aby člověk v ní i ulehnouti i přímo se postaviti mohl. Prostor před jeskyňkou byl příjemně zastíněn širokolistými stromy a volná vyhlídka byla odtud na moře, což Robinsonovi, pátrajícímu po nějaké příchozí lodi, bylo zvláště důležité.

Tato dutina měla mu tedy sloužiti za obydlí na dobu nejblíže příští. Ovšem požadavky jeho musily býti velmi skromné, aby jim jen poněkud vyhověla; ale Robinson doufal, že snad ještě dnes, že snad zítra nějaká loď vyprostí jej ze zajetí.

Setmívalo se již a měsíc jasnou září vystupoval na východě, když Robinson nesa od pobřeží náruč suché mořské trávy přišel k své jeskyni, kdež upravil si nyní měkké lože. Přivaliv veliký kámen před otvor dutiny a položiv naň, jsa již uvnitř, několik kamenů menších, zaradoval se, že zase jednou utrmáceným údům pohoviti může na rovné půdě. Záhy usnul; unavení a vědomí bezpečnosti sevřelo rychle oči jeho v klidný spánek, nad nímž bděly jasný měsíc a hvězdy třpytné.

Slunce již dávno bylo vystoupilo nad obzorem, když se Robinson probudil. Cítil se býti posilněným a zotaveným, neboť byl po dlouhém čase zase jednou pospal pevně a klidně. Robinson umyslil sobě věnovati tento den vyhledávání nové potravy; též pomýšlel i na nutnou toho potřebu, aby se postaral o nějakou pokrývku hlavy na ochranu proti palčivým paprskům slunečným. Avšak čím medle mohl krýti hlavu, nemaje k tomu nižádné látky? Takto tázal se několikráte sama sebe, až konečně zraky jeho utkvěly na velikých listech stromu banánového.

„Z takových listů přece možno bude zhotoviti si klobouk,“ pomyslil sobě, spěchaje ihned k banánovému stromu, jenž tu dosti hojně rostl. Strom nebyl pouze opatřen listy, jichž délka rovnala se výši těla Robinsonova, nýbrž skrýval také mezi květem, chomáčovitě sestaveným jakési ovoce barvy přižloutlé. Ovoce to bylo as na stopu dlouhé a dle tvaru velmi se podobalo našim okurkám.

Robinson ovšem dlouho se nerozmýšlel, aby mimo listy nabral si také něco ovoce, které bylo velmi chutné a lahodné. Byl tím velmi potěšen, neboť špíže jeho poskytovala mu již jakýsi výběr v potravě.

Nasytiv se podle chuti chtěl se pustiti do kloboučnictví, za kterýmž účelem ulomil si několik prutů. Chtěje pak tyto ohnouti a spojiti v obruč, neměl, čím by je svázal. Na štěstí padly mu na mysl houžovité šlahouny, jež popínaly se v rozmanitém proplítání od stromu ke stromu. Ale nebylo snadno přetrhati je, i musel Robinson vydatně zubů použíti, aby získal několik takových provazů. Utvořiv pak obruč podle míry hlavy přičinil k ní Robinson několik listů banánových, spojiv řapíky jejich na vrcholi klobouku. Bylť to ovšem podivný klobouk, podobající se obrácenému kornoutu; avšak vyhověl potřebě a byl tudíž Robinsonovi k nemalé radosti.

Dobře-li počítal, strávil takto Robinson již devět dní na ostrově. Až posud nevzdal se naděje, že shledá se opět s někým z těch, kdož byli zároveň s ním utonuli; také po celé hodiny vyzíral po moři, aby vypátral nějaký blížící se koráb. Avšak všecko jeho doufání bylo zklamáno.

Doba takovéto malomyslnosti a beznadějného zmalatnění nastala proň dosti často, protože zapomínal na dobrotivost a věčně moudrou prozřetelnost božskou. Mysl jeho zmužila se jen tenkráte, když přemýšlel o svém téměř zázračném zachránění. Takováto myšlenka povznesla i dnes ochablou jeho duši. Poznávaje pak blahodějný účinek této myšlenky, uzavřel u sebe, že každou neděli věnovati chce podobnému rozjímání.

Avšak neměl kalendáře, v němž by shledal, na který den neděle připadá. Ale přece vymyslil cosi, což poněkud odpomohlo tomuto nedostatku. Vyvolil k tomu účelu dva podle sebe stojící stromy. Do kory jednoho stromu vryl dosti pracně slova: „Ztroskotání lodě v neděli dne 30. máje 1679“ a pod tato slova tolik příčných čárek, kolik dnů již prožil na ostrově. Byloť mu nyní udělati jen každého večera novou čáru a prodloužením naznačiti tu, která připadala na neděli. Strom druhý byl k tomu určen, aby uplynutím měsíce do kory jeho vyryta byla jedna čára.

Robinsonovi uplynulo nyní několik dnů, aniž by se bylo co pamětihodného událo. Živil se kukuřicí a bananicemi a žízeň zaháněl vodou, kterouž z pramena blízkého nabíral dlaní. Kalendář svůj držel každého dne v pořádku.

Již po několikráte ozývalo se v něm přání, dále ohlédnouti se po ostrově, k tomu ale zapotřebí bylo mnohých příprav.

Přede vším neměl posud nádoby, v niž by uložil potřebnou zásobu potravin. K tomu ovšem nejlépe byl by se koš hodil; nevěděl ale jak si jej upraviti.

Dlouho přemýšlel, až mu konečně na mysl připadly suché listy bananové, ježto u velikém množství ležely v lese na zemi. Seznalť houževnatost a pevnost žeber listů těchto, když pracoval na svém klobouku. Což, pomyslil si, kdybych několik takových vláknitých žeber skroutil? — I rychle přinesl náruč suchého listí bananového a vyňav z něho žebra jal se stáčeti tato po třech, čímž brzy získal několik pevných provazců. Nyní napnul jich několik vodorovně na dva podle sebe stojící stromy, tak že vždy mezi dvěma provazci zůstala mezera. Po té přivázal tolikéž provázků kolmých k vodorovným a s večerem měl již řádný kus upletené sítě. Chutě jal se pracovati i příštího dne; třetího dne spojil své pletivo v podobu pytle, tak že měl notnou torbu loveckou.

Příštího jitra Robinson záhy opustil lože, chtěje uraziti dobrý kus cesty, pokud ještě nenastalo palčivé vedro. Nabrav několik paliček kukuřicových do svého vaku, obrátil se přede vším směrem k západu, drže se z opatrnosti stále podle přímoří.

Na této pouti bylo mu ovšem mnohou skálu přelézati, mnohou houštinou se prodírati; ale téměř při každém kroku setkal se s nejrozmanitějším bujným rostlinstvem, tak že v něm obava možného nedostatku potravy vždy více mizela.

Ačkoli špíže Robinsonova byla obohacena lahodným i živným plodem, přece bažil čím dále tím toužebněji po nějakém pokrmu masitém, pročež ohlížel se přede vším po zvěři, ohlížel se po stopě jelenů, srnců, zajíců; avšak všecko jeho slídění bylo marné. Z veškerého živočišstva vůbec setkal se posud jen s několika pestrými ptáky, jenž v letu jej minuli.

Zarmoucen tímto nedostatkem ubíral se Robinson dále; tu pak náhle jen několik kroků před sebou spatřil ohromného hada, kroužícího se kolem kmene stromu. Robinson nevěděl, že tento šedorudý, šupinami pokrytý had pouze menší zvířectvo uchvacuje a proň tudíž nebezpečný není, pročež také z počátku jako zkamenělý utkvěl k zemi, nemoha leknutím s místa; pak ale v smrtelných úzkostech utíkal, seč byl.

Sotva dechu popadaje, octnul se konečně po delším běhu na břehu mořském, kdež utrmácen klesl k zemi. Po té zotaviv se poněkud jal se přemýšleti, jak by k obraně své ozbrojil se alespoň nějakým kopím. K tomu účeli zlomil mahagonový stromek, ulámal větve a připevnil na jeho konci břitký zahrocený oblázek.

Přiblíživ se k břehu pozoroval, že voda mořská skoro vůčihledě vystupuje, kdežto byla dříve mnohem více od břehu vzdálena nepochyboval že v těchto končinách takéž panuje pravidelný odliv a příliv. Kdož však by změřil radost Robinsonovu, když byl mezi množstvím skořepin a lastur spatřil také několik živých ústřic? Sotva asi kdy nejvybroušenější labužník pochutnal si takovou oblibou na tomto pamlsku, jako nyní náš Robinson. Vždyť pak již tak po drahný čas neokusil ničeho masitého.

Nasytiv se dostatečně uschoval ještě několik ústřic do své lovčí torby a ubíral se dále, a brzy došel k jakémusi houští, z něhož velmi líbezná vůně vycházela, podobající se lahodnému zápachu jahod. Robinson dychtil po vysvětlení tohoto zjevu, protože již dlouho pátral po živém pramenu čisté vody aneb po nějakém ovoci. Ovšem nemálo žasnul, spatře místo naších drobounkých jahod veliké ananasy as 6 liber těžké, ježto se houpaly na keřích o listech as na tři stopy dlouhých. Okusiv pak lahodnost šťávy plodů těchto, neváhal uschovati jich několik ve své torbě.

Ohlížeje se po příhodném místě, kdež by zasedl k obědu, přišel na břeh pískem vysoce pokrytý. Ponořil se několikrát až po kolena, tak že nucen byl svého kopí použiti jako hole, jen aby z písku vybřednul. Než co to? Vytáhnuv kopí seznal, že na dolním konci potřísněno jest jakýmsi žlutým mokem! Jelikož byl již přivyknul, bedlivěji obraceti pozornost svou ku každému novému zjevu, jal se ihned odhrabovati písek. A hle, tu v značné hloubi nalezl množství želvích vajec; bylo jich as třicet. Robinson zaplesal nad tímto nálezem, neboť věděl již, že vajec těch lze požíti. Nyní ale byla torba jeho již tak naplněna, že nemohl již ničeho do ní vecpati, protož poodešev do stínu blízké palmy vypráznil vak a vrátil se pro vejce. Po té zasedl k nádherné své tabuli, aby poobědval. Bananový list byl mu ubrusem, ostrý křemen nožem. Ústřice a želví vejce byly mu vzácnými jídly a ananasy skvostnými příkusky.

Bylo ještě záhy po poledni a slunce vysýlalo tak palčivé vedro, že by byl Robinson rád se as na hodinku uložil někde pod stinným stromem. Avšak měl před sebou dalekou a obtížnou cestu k domovu. Odepřel si tudíž odpočinku a sebrav opět své zásoby v torbu ubíral se nejrovnější cestou za svým cílem.

Jakkoliv ale rázně vykračoval, přece cesta jeho trvala ještě as hodinu. Hvězdy jasně se již třpytily na obloze, když došel k jeskyni. Utrmácen klesl Robinson na své lůžko.

Tato cesta za slunečního vedra neblaze naň působila, cítilť značnou bolest v hlavě. Avšak nebylo na tom dosti. Nemaje obuvi kožené a chtěje ušetřiti punčoch vydal se na cestu o bosých nohou. Avšak chůze po kamenitém břehu a ještě více při návratu po trnité půde huštin byla tak obtížná, že nohy jeho byly rozedrané a pichlavé bolesti v nich týraly jej. Z rána jen s tíží mohl došlápnouti, čímž byl donucen, po celý den setrvati na loži.

Druhého dne bolest hlavy přestala sice, avšak bolesti v nohou ohromně se zvýšily. Jen nesmírným namáháním dolezl k studánce, aby studenou vodou umírnil palčivost, jakou pociťoval v zanícených údech. Obvázal si rozbolené nohy širokým listím a umínil si, že po několik dnů odpočine si ve své jeskyni. Těšil se tím, že na ten čas opatřen jest dostatečnou potravou. A skutečně delší dobu ztrávil buď na loži buď před jeskyní.

Nicméně špíže jeho za ten čas přec valně se ztenčila; aby si opatřil nových pokrmů, odvážil se k opětné návštěvě na pobřeží, kdež nalezl opět ústřic dostatek, tak že nejen nasytiti se mohl, ale i torbu svou hojně zásobiti.

Avšak k čemu měla mu sloužiti bohatě opatřená špížnice, anto větší část jejího obsahu nákazu vzala horkem vzduchovým? Takto u sebe přemýšleje, vzpomněl si na jakýsi otvor, jež se v poblíží jeho jeskyně u paty kolmé skály nalézal a jak se podobalo k hlubší rozpuklině vedl. Kdyby mu lze bylo, rozšířiti tento vchod do nové sluje, tuť měl by příhodný sklep! Uchopiv tudíž svou lastuří skořepinu, jal se kopati. Avšak půdu nalezl tak pevnou, že brzy ustal od práce. Ustavičné shýbání při práci bylo ale velmi obtížné a vzbudilo v něm myšlénku, zdali by nemohl sobě upraviti nějakou motyku. Než ale jak? Nouze brousí vynalézavost; již před několika dny nalezl Robinson velmi špičatý oblásek, kterým nyní do své skořepiny provrtal čtvero děr, do čtyrhranu vždy as na dva palce od sebe postavených. Po té přivázal k skořepině násadu, upotřebiv provrtaných děr k protažení potřebných provazců.

Pomocí takového rýče šla mu práce rychleji od ruky, tak že v několika dnech vykopal jámu as 3 lokte hlubokou, 2 lokte dlouhou a na loket širokou. Přikryv zevní otvor chvostím měl sklep pohodlný a dosti chladný. Nezbývaloť mu tedy leč opatřiti sobě potravin, jež by ve sklípku uložil.

Mezi tím zahojily se mu zhmožděné nohy. Aby pak na nových cestách nerozjítřily se opět, umínil si, zhotoviti jakési opánky čili střevíce na způsob sandálů. K tomu účelu vyhledal sobě pevnou koru se stromu, kterouž připodobniv podešvu co možná pevně přivázal k nohoum.

Mimo to ustavičně tanulo mu na mysli bolení hlavy, jež byl předešlou svou cestou ulovil. Rád by si byl tudíž pořídil jakýsi slunečník čili stinník, avšak z čeho a jak?

Konečně i u té věci uměl si pomoci. Upevnil totiž k dlouhé holi vícero listů banánových, řapíky vzhůru obrácenými. Po té utvořil ze silného prutu obruč o průměru as tří loket a k této připevnil splývající listy týmž způsobem, jakož byl učinil při zhotovení klobouku. Stinník byl takto ovšem upraven; aby ale nabyl větší pevnosti a trvanlivosti, přičinil k němu ještě několik holí, jež přivázal jednak k obruči jednak k hornímu konci držadla.

Dopídiv se takto dostatečného záštitu proti palčivým paprskům slunečním, pomýšlel již opět na luk a šípy, jimiž by se opatřil k lovu. Neváhaje dlouho ohnul as 3 lokte dlouhý pružný mláz a napnul jej pevným na obou koncích uvázaným provazem.

Větší obtíže působily mu šípy, kteréž, aby byly k potřebě, musily na konci opatřeny býti pevným a tvrdým hrotem. Po mnohých nezdařilých pokusech vyvolil konečně Robinson několik hůlek rozličné délky, učinil do každé kamenným svým nožem přiměřený záštěp a vtěsnal v tento zašpičatěný oblásek. Aby ale šípy lehčeji a pravidelněji letěly, připevnil na dolní konec každého několik ptačích per. Nyní ihned jal se zkoušeti své střely, a k potěšeni svému seznal, že zkouška nade vše očekávání dobře se zdařila.

Za takovýchto příprav uplynul téměř celý týden, načež předevzal si Robinson neotáleti déle, nýbrž bez odkladu vydati se na hon.

Opatřen stinníkem, loveckým vakem, lukem i šípy vyšel si tedy Robinson na lov. Tiše a obezřele kráčel ku předu, bedlivě se ohlížeje na všechny strany. Avšak dlouho žádná vhodná zvěř nepřicházela našemu lovci na ránu. Tu náhle ubíhala u jeho nohou veliká slípka, jenž v amerických končinách žaku sluje. Robinson namířil a spustil — ale šíp daleko minul se cíle.

Mezitím přiblížilo se poledne a nastalo nesnesitelné parno. Robinson se zaradoval, když se byl octnul pod ohromným stromem, jež mohl stínu poskytovati více než sto osobám. Umístil se tedy dle svého pohodlí, aby poobědval. Ještě ale nebyl nasycen, když zaslechl v poblíží zvláštní šumot. Jsa povždy připraven na objevení se jakési zvěře vyskočil rychle a tu spatřil konečně — aguti. Ohrýzajíc jakýsi kořínek sedělo bezstarostně na zadních nohou, právě jako naše zajíci neb králíci, dělajíce mužíky. Robinson, pozvednuv pozorně luk, zpustli a hle, zvíře se svalilo, jsouc šípem na krku prokláto. Robinson velmi se zaradoval, neboť byla to první jeho šťastná střela, první kořist, jakouž si opatřil svým lukem.

Spěchal rychle, aby mrtvé zvíře naložil na bedra svá. Dříve ale nežli se vydal na cestu k domovu, ohlížel se ještě po nějaké příkrmi k budoucí své pečeni. Brzy byla torba ananasy a ořechy kokosovými naplněna, tak že neváhal déle nastoupiti cestu zpáteční.

Dospěv k své jeskyni stáhl ihned kůži se zvířete a uříznuv notný kus masa připravoval svou pečeni. Neměl ovšem ohně, pomyslil si ale: „Oheň snadno nahradím, budu-li sobě počínati, jako činí divochové.“ Slyšel totiž kdysi, že divoši dvě suchá dřeva tak dlouho trou až jedno z obou v plamen se roznítí. Domníval se, že totéž dokáže co divochové. Avšak velice se zmýlil! Třel dřeva, až se mu potoky potu po tvářích řinuly; ale dřeva sotva se poněkud zahřála, když zcela unaven musil ustati od práce. Zotaviv se jal se opět tříti; avšak jakkoli se namáhal, nebyl s to roznítiti oheň. Konečně přišlo mu na paměť, že slýchával, jak Tataři, chtíce připraviti maso k požití, podloží je pod sedlo, kdež tak dlouho je chovají, až bylo jízdou zkřehlo. Ihned položil kus masa na veliký kámen, a tepal je rázně dřevem; a skutečně maso valně změklo. I usednuv ve své jeskyni pochutnával si na masitém pokrmu, při čemž ananasy sloužili mu za příkrm, banánice za lahodný příkusek.

Nemělť ovšem ni nože ni vidliček; těch ale nepohřešoval tak bolestně, jako nedostatku soli a chleba. Ach, sůl a chleb! Jak velice by si jich byl nyní vážil! A jak často nedotekl se i nejlepších pokrmů v domu otcovském!

Podobným způsobem trávil Robinson život po několik neděl, aniž by se byl o hladu musil položiti. Avšak Robinsonovi ani nenapadlo děkovati Bohu za takovéto dobrodiní. Žiltě, jak se říká, na zdařbůh a ukojoval své potřeby, jak se mu právě nahodilo. Aby alespoň v neděli povznesl se k sbožným myšlenkám, to mu ani na mysl nepřišlo, ačkoli každého dne udělal vroubek na svém kalendáři.

Naproti tomu zpomínka na blížící se zimní počasí nemalou v něm zbuzovala starost; nabývalť již přesvědčení, že bude mu ztráviti zimní dobu na ostrově, jelikož všecka naděje na vysvobození připlulou lodí byla zklamána. Co ale měl sobě pak počíti? Oděv jeho byl již příliš vetchý, ano místy i rozedraný. Jakž jináče, po dlouhý čas nesvlekl jej ani s těla a kolikráte prolízal v něm trnitým roštím. Šat jeho neposkytoval téměř žádnou ochranu proti zimě. Mimo to byla jeskyně k jedné straně otevřena, aniž by měl ohně, při němž by ohřál zkřehlé údy. Měl sice několik koží z ulovené zvěře, z kterých snad by se byl nechal zhotoviti jakýsi kožich; ale kůže ty nevyhnutelně potřeboval na upravení obuvi. Avšak nejen nedostatek teplého oděvu vzbuzoval v něm trapnou starost, nýbrž i myšlénka, že v zimě nedostane se mu ani potřebné potravy. Nepochybovalť, že v zimě i stromy i keře budou holé, že nebude ani kukuřice ani jiných plodů, a zima a sníh že mu brániti budou v lovu.