Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/II. V otroctví
| Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner | ||
| I. Touha po cizině | II. V otroctví | III. Robinsonův nový domov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | II. V otroctví |
| Autor: | Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea |
| Zdroj: | GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 16–30. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 100 |
| Překlad: | Václav Leopold Moser |
| Licence překlad: | PD old 100 |
| Související: | Robinson Crusoe |
Robinson o vše oloupen, na místě boháče stal se otrokem.
V Saleji odvedeni byli námořníci na trh, kdež obchod se vede s otroky, a vesměs prodáni jsou do vnitřních krajin Marokánských. Na štěstí ušel Robinson takovému osudu; zůstal totiž v Saleji, poněvadž sám náčelník mořských loupežníků podržel jej za otroka k vykonávání domácích prací. Ani nebyl tak nemilosrdně týrán, jakož se byl obával. Nicméně postavení jeho bylo dosti trudné, nebo byl zcela odvislým na libovůli surového lupiče. Jak snadno mohlo tomuto napadnouti, prodati jej! Mimo to ozýval se v něm opět hlas svědomí, činíc mu ustavičné předházky. „Jsa poslušen rodičův nebyl bys otrokem.“
Za takových poměrů bylo zcela přirozeno, že bez ustání přemýšlel, jakým způsobem mohl by veliteli svému uprchnouti. Avšak jakkoli osnoval v mysli rozličné plány útěku, žádný z nich nebyl provedení schopen, poněvadž ke každému měl zapotřebí cizího přispění a přece nikomu nesměl svěřiti záměry své.
Takto po nějakou dobu plynuly dnové ubohému Robinsonovi v trudu a zármutku. Přec jednou nudná taková jednotvárnost života byla přerušena půvabnější událostí. Robinsonův velitel podnikl totiž ve společnosti několika přátel delší výlet do vnitra afrického; záměr výletu bylo vybíráni pštrosových vajec, kteráž slouží za oblíbenou a velmi vydatnou potravu. Několik otroků, mezi nimi i Robinson, provázeli pány své na na tomto výletu. Páni jeli na malých konících, otroci klusali pěšky, nesouce potraviny, stany, provazy a jiné náčiní.
Když takto byli ušli několik mil cesty, tu náhle jeden z pánů vypátral v písku stopu pštrosa, kteráž směřovala k nedalekému prameni. Ihned slídili po hnízdu pštrosovu, tu však objevil se veliký černý pták o velmi dlouhých nohách červených. Ubíhal tak hbitě, že sotva koni lze bylo stihnouti jej. Pták ten byl as na osm stop vysoký, vyznamenávaje se velmi dlouhým, nahým krkem. Avšak křídla jeho byla příliš krátká, pročež i nedostatečná k letu. Jeden z otroků pověděl Robinsonovi, že to jest pštrosice, neboť samci vyznačují prý se krásným bílým peřím v ocase i na perutích; skvostná tato péra prodávají se za drahé peníze a slouží pak panské nádheře.
Brzy nalezeno i hnízdo, v němž bez pochyby samice seděla. Bylať to pouhá jáma v zemi, obroubená nízkým náspem, patrně to zbytkem vyhrabané zemi. Mimo hnízdo i v jeho prohlubině leželo as třicet velikých vajec, jichž každé as na tři libry vážilo. Mnohé vejce bylo ovšem pštrosem rozšlapáno, ačkoli opatřeno bylo tvrdou a pevnou skořábkou, kteráž pohodlné sloužiti mohla za statečnou nádobu k pití. Dvé vajec bylo ihned přistrojeno a ve společnosti rozdáno. Také Robinson obdržel sousto od pána svého; shledal však, že pštrosí vejce nechutná tak dobře, jako vejce našich slípek.
Po té zamýšleli pánové uloviti nějakého pštrosa, za kterýmž účelem nesli jim otroci provazy a tenata. Jelikož ale po dlouhém pátrání žádný pštros se neobjevil a mimo to i nepříjemné počasí nastalo, museli se spokojiti s dosaženou kořistí a rychle navrátiti se do Saleje. Toť ovšem nebylo po chuti Robinsonovi; neboť přese všecky obtíže honba se mu přece víc líbila, nežli namáhavá práce domácí.
Avšak často bylo mu nyní provázeti pána svého na lovení ryb, protože jednou u té věci projevil znamenitou zručnost. Při takových příležitostech proháněli se často celý den po moři, a bylo jim tudíž naložiti na lodici rozličnou potravu.
Jednoho dne pomýšleno bylo na větší lov. Mohlo to býti ku konci měsíce dubna, neboť špačkové, vlašťovky a jiné tažné ptactvo ubíralo se již zase k severu. Pirát sezval k lovu několik přátel, nařídiv otrokům, aby opatřili pokrmů všeho druhu. Také ručnice i náboj musily na lodici dopraveny býti, pro případ, že by se událo stříleti na mořské ptactvo. Za tím účelem zvolena byla velká lodice, jenž druhdy náležela k oloupené lodi a nyní opatřena byla širokou plachtou a úhlednou kajutou.
Všecko bylo již přichystáno k odražení od břehu, tu však dal pán oznámiti otrokům, že dnes nechce loviti ryb, protože některým z pozvaných hostů nelze přijíti; pročež aby jen sami odplouli na lov.
Tu jako blesk projela Robinsonovi myšlenka mozkem: „Což kdyby se mi podařilo nabýti svobody na této lodici?!“ Ovšem nevěděl ještě, jak by měl provésti zámysl svůj, neboť mimo něj měli se lovu účastniti ještě dva sluhové, starší totiž jeden, jehož jmeno bylo Muley, a hoch jmenem Xury. Mělo-li se mu uprchnutí zdařiti, tuť ovšem tito oba nesměli o ničem míti ani nejmenšího tušení; a přec bylo k utěku zapotřebí rozličných příprav. Především nutno bylo, ještě větší množství potravin na loďku naložiti, neboť Robinson nemohl předvídati, dlouho-li bude mu blouditi po šírém moři, než by přijat byl od nějaké lodě, s níž by se sešel. Naplnilť tudíž veliký koš jakýmsi marokánským pečivem, sucharu podobným, jemuž rusk říkají; také několik konví čerstvé vody dopravil na lodici. Nezapomněl ani na provazy, pilu, kladivo a sekerku, uloživ všecky tyto věci potají do kajutky.
Takto vypluly konečně uvedené tři osoby na lovení ryb. Když byli po nějakou dobu s lovem se zabývali, aniž by čeho polapili, prohodil Robinson lstivě: „Na tomto místě nenachytáme tolik ryb, abychom pána uspokojili; nezbývá nám tedy, leč dále se pustiti.“ Avšak sotva že byli as na míli octli se dále v moři od prvního loviště, tuť Robinson neváhal déle, pokusiti se o útěk. —
Čině zdánlivě přípravy k lovu odevzdal veslo Xurymu a sám odebral se do předu loďky; tak sehnuv se, jako by chtěl nějakou věc z podlahy zvednouti, uchopil náhle Muleye okolo pásu a vrhl jej přes okraj loďky do vody mořské.
Jsa výborným plavcem objevil se ovšem Muley záhy opět na povrchu moře, i přičinil se, aby se dostal do lodice. Avšak Robinson uchopiv ručnici namířil naň volaje při tom: „Vystoupíš-li na loďku, zastřelím tě; obrátíš-li se ale plováním ku břehu, není ti ode mne ničeho obávati.“
Robinson neměl arci skutečný zámysl, spáchati vraždu na Muleyovi, chtělť hrozbou svou pouze toho docíliti, aby Muley navrátil se do Saleje. A záměr tento podařil se mu výborně; Muley obrátiv se od lodice spěchal dosáhnouti břehu. Na kocábu nalézal se tedy pouze Robinson a hošík Xury. Avšak tento vrhl se ihned před Robinsonem na kolena, zaklínaje se, že chce mu povždy věrným býti. Robinson podržel tudíž při sobě hocha a vší mocí poháněl lodici do šírého moře.
Příznivý větřík poháněl loďku hbitě ku předu, tak že Robinson druhého dne se domníval vzdálenu býti od Saleje as na padesáte hodin cesty. Nicméně neutuchla v něm obava, že by nemohl býti dostižen od předešlého svého velitele. Neodvážil se tudíž přistáti ku břehu anebo zakotviti lodici, nýbrž po šest dní plul bez ustání směrem k jihu.
Avšak stav věcí stával se vždy povážlivějším, jelikož zásoba vody k pití počínala docházeti. Že by pak lze bylo pramen nalézti na břehu, na to nesměl Robinson ani pomysliti; neboť na celém pustém břehu nebylo k spatření ani stromu, ani keře, ba ani trávy, za to ale tím více písku; všude nic než písek. Ovšem kdyby byl Robinson hlouběji vnikl do krajiny pomořské, mohl se nadíti, že nalezne pramenitou vodu; avšak každé noci slyšel na straně břehu tak strašlivý vřesk, štěkot a řvavý hluk dravé zvěře, že se neodvážil vystoupiti na zem.
Strašlivou žízeň nelze bylo déle snášeti, voda musila býti za každou cenu opatřena, buďsi tím buďsi jiným způsobem. Robinson vyhodiv tudíž za tímto účelem kotvici, chystal se právě k vystoupení na břeh, když Xury náhle uchopiv ruku jeho zadržel jej.
„Pryč, pryč, pán!“ zvolal pln strachu, okázav k mohutnému lvu, jenž, jak se zdálo, dřímal pod malým výběžkem blízké skaliny.
„Vystup na břeh,“ odvětil Robinson žertem, „a usmrť lva.“
Avšak Xury všecek polekán odpověděl: „Já smrt lev? O ne, on polknout Xury jeden zub.“ Mínil tím jedním rázem, jediným pozhřením. —
Robinson měl ovšem svobodnou vůli, odplouti dále a na jiném místě ohlédnouti se po vodě. Ale myslil si, že snad na jiném místě setká se s nebezpečím ještě hrozivějším; mimo to domníval se, že na blízkém pobřeží, jež nyní před sebou měl, zajisté nalezne pramen. Dav tudíž Xurymu znamení, aby se tiše choval jal se nabíjeti obě své velké ručnice, opatřiv každou dvěmi kulemi; také ještě třetí menší pušku opatřil nábojem. Nyní namířiv největší ručnici přímo na hlavu spícího lva vystřelil. Že ale lev na plocho ležel na zemi, maje přední tlapy přes chřípě přeloženy, zasáhla střela pouze jednu tlapu. Lev ihned vymrštiv se do výše strašlivě zařval a již se chystal vrhnouti se na loďku. Tu však Robinson uchopiv pušku druhou střelil lvovi plnou ránu do čela, tak že se tento k zemi svalil. Za několik okamžiků nehýbal sebou více a Robinson vystoupiv s Xurym na břeh nalezl dravce již mrtvého.
Slídiliť nyní oba bedlivě po vodě a k nemalé své radostí nalezli brzy malou studánku. I uhasili žízeň po chuti a naplnili vodou vyprázdněné nádoby. Avšak i potrava jim docházela, pročež jali se stahovati kůži se lva, aby použili jeho masa. Při této práci objevil Xury nevšední zručnost svou, tak že kůže v kratičké době byla odstraněna. Po té část masa ihned si upravili k požití, ostatek i s koží dopravili do lodice. Ovšem lví maso nechutnalo jim tak dobře jako maso jiné; ale hlad bývá nejlepším kuchařem, pročež neváhali pojísti notný kus třebas i poněkud nechutného pokrmu.
Po té plouli opět po několik dnů podél pobřeží, neboť doufali, že v těchto končinách již brzy setkají se s nějakou lodí anglickou nebo s jiným korábem kupeckým, po kterémž by se navrátili do Evropy. Avšak den se již klonil k večeru, aniž by se na obzoru objevila nějaká loď; také příštího jitra bylo moře vůkol pusté.
K polednímu ale u velikém uděšení zvolal náhle Xury: „Pán, loď, tu loď!“ Obával se totiž, že předešlý jeho velitel nalézá se na objevivší se lodi.
Robinson poznav ihned, že to loď evropská, upokojil chvějícího se hocha. — Vši silou jali se oba veslovati hlouběji do moře; koráb ale, ubíraje se jiným směrem, nepozoroval jich posud. Robinson křičel z plna hrdla, avšak marně, nebyl uslyšen. Vztýčil nakvap vlajku na svá lodici — ani ta nebyla pozorována. Konečně vystřelil ze všech svých pušek. Výbuchy ty nezůstaly bez účinku, neboť Robinson poznával, že v krátké době loď umírňovala svůj běh očekávajíc přiblížení jeho. Za několika hodin octnul se Robinson na palubě, uniknuv konečně šťastně z rukou mořského loupežníka.
Loď, jenž byla přijala Robinsona i s druhem jeho, byla obchodní loď anglická, cestující do Brasilie v jižní Americe.
Robinson byl radostí všecek opojen, vida zdar svého uprchnutí. Bez ustání objímal námořníky, zulíbal ruce kapitánovi, ano i slzy proléval radostí, že opět nabyl volnosti. Za svého otroctví povždy pomýšlel jen na rodiče, na svůj domov, a často u sebe vzdychal: „Ach, kéž jsem v otčině, jak milerád bych pak pracoval, nejsa otrokem!“ Nyní ale maně rodiče i domov vytratil se z jeho paměti; ano i docela lhostejno mu bylo, do kterých končin světa odnáší jej cizí koráb.
Avšak přece chtěl kapitánovi osvědčiti svou vděčnost, i nabízel mu tudíž vše, cokoli měl, loďku, ručnice, lví kůži atd. Kapitán ale odmítl tyto dary řka: „Vyplnil jsem pouze svou povinnost. Ostatně bude vám v Brasilii peněz zapotřebí pročež odkoupím od vás všecky tyto věci.“ S tím Robinson zpočátku docela nebyl zrozumněn; ale později přece dal si říci, prodav kapitánovi přede vším lodici, kteráž v Brasilii ovšem byla by mu se stala zbytečnou. Kapitán koupil pak i jednu ručnici a kůži ze lva. Za lodici obdržel Robinson 60 dukátů, za pušku 3, za kůži lví 40 dukátů.
„Za tyto peníze,“ pravil kapitán, „můžete si v Brasilii koupiti kus půdy, pěstovati tabák a takto státi se v několika letech bohatým mužem. Bude-li vám za věci mně prodané větší cena nabízena, nežli jsem já vám podal, nemá nynější kupní smlouva naše žádné platnosti.“ Ale i jinocha Xuryho byl by kapitán rád koupil; avšak Robinson rozhodně zamítnul učiněný mu návrh, jsa pamětliv věrností, kterou Xury byl mu posud oddán. Konečně navrhoval kapitán, že chce na své lodi tak dlouho podržeti hocha, pokud se tomuto líbiti bude. S návrhem tím byl Xury srozuměn, pročež i Robinson konečně přivolil a Xury vstoupil tedy do služby kapitánovy.
Robinson vládna nyní značným jměním, byl opět pln radosti. Rozkoš jeho byla tím větší, čím rychleji uháněla loď k břehům americkým. Panovalť stálý vítr severovýchodní, tak že loď hbitě blížila se svému cíli.
Robinson viděl se již v duchu býti bohatým osadníkem a přemýšlel, jak dobře se mu povede, až nebude více nucen pracovati. Čím více ale kochal se v podobných myšlenkách, tím více zmáhala se v něm touha, aby jižjiž byl na místě svého domnělého štěstí. Protož velmi váhavě ubíhal mu čas na lodi. Bylať to doba pro Robinsona vskutku unavující, tak že po celé hodiny povaloval se v kajutě, ničím se nezabývaje. Z takové zahálky byl jednoho dne vytržen výkřikem, jenž s paluby k němu zazníval.
„Žralok! žralok!“ volal totiž jeden z plavců, a všickni hnali se k obradlí, aby uzřeli pověstnou šelmu mořskou. Také Robinson pohlížel do moře, avšak žralok zrakům jeho nikde se neobjevil.
„Což nevidíte tamto po vodě cosi malého temné barvy?“ tázal se jeden z námořníků, jenž cítil se býti hrdým, že mohl poučiti nezkušence. A vskutku pozoroval již také Robinson žralokovu velikou ploutev hřbetní, kteráž obyčejně vyčnívá nad hladinu mořskou. Mezi tím přichystal již lodní kuchař notný kus slaniny, kterouž za vnadidlo připravil na veliký hák železný, uvázaný na silném provaze. Druhým koncem byl pak provaz k lodi přivázán, „neboť žralok bude lanem tak prudce trhati,“ vysvětloval plavec Robinsonovi, „že bychom neudrželi jej, nýbrž vesměs strženi byli do vody.“ V tom zavolal kormidelník: „Vrhnete udici, žralok jest nám dosti blízek, jak uslyší pád masa do vody, přiblíží se ještě více.“ A tak se i stalo; sotva že maso bylo vyhozeno, již blížila se hřbetní ploutev žraloka k lodi. Dychtivě spěchali nyní všickni na zadek lodě, někteří vystupovali po lanech do výše, aby jim neušlo zajímavé divadlo. Žralok projížděl se po nějakou dobu v oklikách za lodí, při čemž i několikrát na stranu se převrhl, tak že bílé břicho jeho spatřiti lze bylo. Náhle však jako střela vrhl se na vyhozené vnadidlo a s rychlostí i s uchvácenou kořistí zmizel pod vodou. Kdož byl by s to vypsati radost plavců! Chutě chopili se všickni provazu, aby kroutícího se a ocasem strašlivě šlehajícího žraloka vytáhli opět na povrch moře. Nechavše jej pak po nějakou dobu zuřiti a se svíjeti, vytáhli ho konečně z vody, provolávajíce radostně: „Oho — ohio — ho!“ V několika okamžicích vznášel se žralok v povětří. Tu pak metal sebou a trhal strašlivě, a ocasem byl by zajisté usmrtil každého, kdož by se mu byl neopatrně přiblížil. Avšak zuřením svým ničeho nedocílil. Sebravše všecky síly vtrhli jediným rázem dravce na loď a ohon jeho ihned přibili k palubě. Po té vrhli se naň palicemi a sekerami, tak že brzy mrtev ležel na podlaze. Několik plavců jalo se useknouti mu hlavu, aby oloupavše s ní veškeré části měkké získali k uschování ohromnou lebku. Jiní stahovali kůži, aby z ní bot si nadělali. Opět jiní vyřezávali játra, pak jistou hrudní kost; bažiliť po hojném tuku jaterním, hrudní kost pak vyňali, protože připisována ji bývá zvláštní moc léčivá.
Robinson se zhrozil uzřev strašný chrup mořského dravce, neboť chrup ten složen byl as z desatera řad velikých tříhranných zubů. Ostatně mělo celé zvíře 20 stop délky a vážilo 1500 liber.
Po této události dařila se další plavba jako posud výborně. Ploulať loď, jakož námořníci říkali „před větrem“, vítr vál totiž v témž směru, v jakýž namířila loď běh svůj. Bylo tudíž nadíti se, že brzy se objeví břeh jižné Ameriky. Avšak prozřetelnost božská jináče ustanovila.
Jednou odpůldne přišed Robinson na palubu pozoroval, že kapitán udílí rozličné rozkazy. Před několika hodinami nakupila se totiž na obzoru tmavošedá mračna ve spůsobě vystupující do výše stěny. Při tom panovalo děsné, téměř hrobové ticho; ani větérku se nehýbalo a svislé plachty nečinně splývaly po stežních. Nyní byly dokona spuštěny, tak že Robinson ihned se domníval, že kapitán činí přípravy proti hrozící bouři. Skutečně také bouře neváhala dlouho, neboť silným a náhlým rázem vichru nahnula se loď tak prudce na jednu stranu, že Robinson na palubě se zkácel, jakoby mu nohy byly podraženy. Již i moře počalo se zvedati a metati rychle rostoucí vlny proti stěnám lodním. Nastala noc, avšak bouře se neutišila, naopak nebezpečí přibývalo. Konečně rozlítila se bouře v takové rozkácenosti, že Robinson posud podobné zuřivosti byl neseznal a neproniknutelná tma vše vůkol zahalovala, strachem naplňujíc i nejotužilejší námořníky. Jenom když ohnivý blesk svezl se do rozbouřených vln, rozbřeskla se děsná zář na okamžik. Zároveň burácela vichřice tak krutě, že koráb neřídil se více veslem, nýbrž jako míč metán byl na vše strany. Neodolatelnou, zběsilou mocí strhly ohromné vlny sebou vše, cožkoli se jim stavilo v cestu; ve vzteku svém pohltily nejen jednu menších lodic, nýbrž spláchly také schráň kompasovou ze zadní části lodě, tak že v brzku nejisto bylo, v kterých končinách potácí se uchvácený koráb. I mladý jeden plavec byl do moře stržen, aniž by kdo s to byl, přispěti mu ku pomoci.
Bouře burácela netoliko po celou noc, nýbrž po celých šest dní. Sedmého dne při svítání trhla sebou zmítaná loď stenajíc ve všech částích, jako by na tisíc kusů měla býti rozkotána. Narazilať na koraliště, aniž by více mohla hnouti se z místa. Jelikož zadek lodní téměř docela se ponořil, vrhaly se vlny bez ustání na palubu. Mimo to nastalo v lodi několik průtrží, tak že v brzku musela se buď ponořiti, boď v trosky obrácena býti. —
Jednaloť se nyní pouze o zachránění životů. Avšak k spasení těchto byla jen jediná lodice po ruce, vše ostatní bylo bouři smeteno. Loďka ta nepojala dvacet osob; také nelze bylo oddati se naději, že na krutě rozbouřeném moři možno bude přistáti k zemi, ježto posud as na půl míle byla vzdálena. Nezbývalo však jiné rady, neboť na lodi hrozila záhuba jistá.
Jenom s velikým namaháním podařilo se spustiti lodici, do níž ihned všickni jali se skákati, aby ušli strašné smrti. Napnutím všech sil opřeli se námořníci po nějakou dobu šťastně návalu hrnoucích se na ně vln mořských. Ještě však nebyli se příliš vzdálili od tonoucí lodě, když ohromná vlna vrhnuvši se na lodici pohltila ji i s lidmi v hrůzný jícen svůj.