Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/I. Touha po cizině

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
Úvod	I. Touha po cizině	II. V otroctví

Údaje o textu
Titulek:	I. Touha po cizině
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 3–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Robinson byl narozen v Hamburku dne 15. listopadu 1660. Rodiče milovali jej velmi, tím více an byl jediným jich dítětem; avšak byli by snad ještě vroucnější láskou přilnuli k dobrosrdečnému hochu, kdyby byl na sobě nejevil přílišnou lehkomyslnost. Na místě aby hleděl naučiti se ve škole něčemu řádnému, proháněl se raději po ulicích; nejraději pohrával si Robinson u řeky Labe, kteráž podlé Hamburku teče; neboť tam povždy do přístavu vbíhaly četné lodě, s nichž skládaly se přečasto přepodivné věci. Vše to vzbudilo v něm touhu, aby také jednou odplouti mohl na takové lodi, nechť by to bylo kamkoli.

Tak prchal rok za rokem, aniž by se stal Robinson pilnějším, aniž by se něčemu naučil. Marná byla všecka dobrá naučení a napomínání otcova, marné byly všecky lichotivé prosby matčiny.

Když pak již ale dospěl věku 17 let, tuť vzal otec věc do opravdy a promluvil k němu takto: „Všickni tvoji soudruhové ze školy již dávno přičiňují se, aby se něčemu naučili, čímž by sobě jednou opatřili výživu. Jedni hodlají se státi učenci a jsou již na vyšších školách; jiní jsou na učení u obchodníků a opět jiní učí se rozličným řemeslům. Pouze ty setrváš ve své nečinnosti. Tak nemůže a nesmí to déle zůstati. Chci míti z tebe kupce, pročež od zítřka budeš pracovati v mém obchodě. Prokážeš-li se býti pozorným, pilným a svědomitým, budeš s to, převzíti závod po mé smrti. Setrváš-li však ve své nedbalosti a lenivosti, jen stíží opatříš si budoucně sousto chleba.“

Robinson, jsa pohnut touto řečí, předevzal sobě, že bude pilným. I započal skutečně pracovati v písárně otcově; avšak brzy zalétaly myšlenky jeho k přístavu. Opět viděl se v duchu, jak na velikém korábu pluje po šírém moři, jak přijda do cizích zemí nabývá velikého bohatství. Vše to když takto zmítalo jeho duší, tuť nelze mu bylo vydržeti v domě otcovském. Jakmile otec opustil dům, již odloživ práci spěchal k přístavu.

Avšak počínání takové otec záhy zpozoroval, pročež zavolav jej jednou zrána do svého pokoje, jal se jej znova napomínati. „Pověz mně jen, Robinsone,“ promluvil k němu, „co z tebe bude, zůstaneš-li povždy poběhlíkem a nechopíš-li se práce se vší opravdovostí? Což vskutku chceš býti ničemou, jenž posléze přinucen jest chopiti se hole žebrácké?“

Robinson sklopiv ostýchavě oči odpovídal: „Necítím v sobě nižádné chuti k stavu kupeckému; tím více ale přál bych sobě, cestovati na některé lodi po šírém světě.“ Avšak otec ihned odvětil: „Kdo se ničemu nenaučil, toho i na lodi nelze potřebovati. Či snad domníváš se, že v cizých zemích lidé žijí bez práce? Bez práce nikomu na světě štěstí nezkvěte, nechť se obrátíš kamkolivěk. Mimo to zahálčivostí svou staneš se všude špatným člověkem, neboť zahálka jest zřídlem všelikeré nepravosti. — Rozvaž tudíž, Robinsone, slova má, neodcházej od nás a oddej se pilnosti. Nechci tě snad donucením vázati, abys se stal kupcem, nemáš-li náklonnost k tomuto povolání; vyvol sobě stav jaký se ti líbí, pouze na loď nyní ještě nesmíš! — Provedeš-li však nicméně nesmyslné záměry své a opustíš rodičů svých, pak zajisté přehořce budeš toho pykati; neboť kdo nectí rodičů svých a není jich poslušen, tomu nevede se dobře nikdy.“

Starému otci kanuly slzy po tvářích při těchto slovech. Sám Robinson zaplakal v hlubokém pohnutí. Nahlíželť, že slova otcova srovnávají se s pravdou, i přislíbil tedy uposlechnouti jich a vskutku bedlivěji přihlížel k práci.

Avšak již po několika měsících zapomněl na tento slib a opět probudila se v něm neodolatelná touha po dalekých zemích. Za neobyčejně krásného dne v měsíci únoru roku 1679 procházel se totiž, jakž v obyčeji měl, podlé přístavu, zíraje toužebně za loďmi s napnutými plachtami do moře vybíhajícími. I setkalť se tu s bývalým svým soudruhem ve škole, synem jakéhosi námořního kapitána. Jinoch ten právě zamýšlel odplouti s otcem do Londýna. Uslyšev pak, že by Robinson velmi rád také jednou octnul se na lodi, promluvil k němu: „Pluj s námi, dostane se ti takto příležitosti, že spatříš hlavní město anglické.“

Toť ovšem přicházelo vhod našemu Robinsonovi; litoval pouze, že nemá peněz na cestu.

„V tom nevězí žádná závada,“ odvětil spolužák, „vyčastuji tě na své útraty.“

Tu neváhal Robinson ani okamžiku déle a radostně přijal učiněné mu nabídnutí řka: „Budiž, bratře, pocestujme spolu!“

A nepomýšleje více na své rodiče a jejich zármutek, bez pozdravu a rozloučení ihned s přítelem na loď vstoupil lehkovážný, synovských svých povinností nepamětlivý mladík.

Byl to koráb kupecký, na kterém takořka maně octnul se Robinson. Loď měla tři stežně, z nichž prostřední byl nejvyšší. Každý stežeň byl několika lany připevněn, kteráž opět vespolek ve spojení stála, tak že celek podobal se provazovému žebříku.

Přípravy k odplutí byly již tak dalece ukončeny, že se jen čekalo na rozkaz kapitánův, aby kotvy byly zdviženy. Rozkaz byl dán a hbitě námořníci lezli po lanech, aby ve výši odvázali plachty. Jsouce napnuty dmuly se tyto větrem, loď opouštěla přístav loučíc se několika ranami z děl.

Jak zachvělo se při tom srdce Robinsonovo! Radostí byl téměř opojen, tak že jako blouznivec těkal sem tam po palubě. Netrvalo to dlouho a již neviděl jen věže hamburské; brzy zmizely i ty a vůkol prostíralo se již jen širé vodstvo, nad nímž pnula se klenba modrého nebe.

Povětrnost byla velmi přívětivá, vesele nadýmaly se roztažené plachty za silného vání příhodného větru a rychle uháněla loď k západu.

Čtvrtého dne po vyplutí z přístavu pozvedl se však prudký vítr, že jedna plachta po druhé musela býti stažena, aby loď snáze návalu jeho odolala. Rychle ale přešel vítr v krutou bouři, tak že i utuženým plavcům počalo úzko býti. Ustrašením téměř bez sebe seděl Robinson v kajutě, nejsa schopen nižádné myšlenky. Když ale byl zaslechl polohlasem pronešená slova kapitánova: „Po všem jest veta,“ tuť vyskočil jako zběsilec. Bezděky vyběhl na palubu, kdež patřil na nejděsnější divadlo.

Rozkácené moře zuřilo nejlítější divostí a vlny jako hory vysoké každým okamžikem hrozily pohlcením lodě. V samém poblíží zmítaly rozjítřené vody dvěma koráby, jichž stežně byly již zkáceny a ostatní části strašlivě porouchány. V krátké době měla se v octnouti témž postavení loď, na které Robinson se nalézal.

„Loď má průtrž!“ volal plavec z podlodí, a jiný námořník dokládal, že voda vniklá do do lodě dosáhla již výše čtyř stop.

Kde kdo byl spěchal k pumpám, aby voda rychle byla z lodě odstraněna, a jakkoli lodníci se namáhali, aby vniklou vodu vyčerpali, přece koráb vždy více a více se ponořoval. Za tou příčinou znenáhla téměř celý náklad metán byl do moře, aby takto lodi se ulehčilo; pumpováno s novým úsilím, pokoušeno o zacpání průtrže — vše marno! Za takových poměrů nezbývalo kapitánovi, leč výbuchy z děl požádati jiné lodě za pomoc.

Robinson zachvěl se leknutím po celém těle, když slyšel temné výstřely; neboť nedomníval se jinače, než že loď se roztrhla a již úplně se rozstupuje.

Rovnou měrou s rostoucím nebezpečím rostla i zmalatnělost a bázeň plavců a vyjma kapitána nebylo snad nikoho, kdož by zachoval chladnou krev a klidnou mysl.

S tváří zsinalou seděl Robinson na palubě, třesa se úzkostí a strachem; zoufalivě lomil rukama. Chtěl se modliti, avšak slova nechtěla mu vycházeti ze rtů. Bylť si vědom, jak těžce prohřešil se proti rodičům a považoval svá utrpení za spravedlivý trest prozřetelnosti božské.

Tu náhle zaslechl radostný výkřik námořníků. V dáli objevila se totiž lodice, vyslaná, jak se podobalo, k jejich spáse. Ale moře bylo posud ještě příliš pobouřeno, tak že skrovné lodici nelze bylo, rychle přiblížiti se k tonoucímu korábu. Konečně ale podařilo se jim, přiblížiti se tak daleko, že možno bylo dohoditi k nim lano a tímto kocáb přitáhnouti k lodi. Mezi tím spustili námořníci také vlastní kocáb přes obradlí a nyní skákal kde kdo do obou lodic, aby vyváznul s životem.

Robinson a jeho druhové neplouli ještě daleko, a již viděli, jak jejich loď vždy více a více se noří. V brzku celá krásná loď pohřížena jest v hlubině mořské.

V též době odpluly oba kocáby šťastně až k lodi, kteráž byla pomoc vyslala. Bylť to kupecký koráb z Brém, jenž taktéž plul do Londýna. Plavci i pocestní z rozkotané lodě byli kapitánem i jeho lidem velmi vlídně přijati a ošetřováni. Za několika dní doplula loď k ústí řeky Temže a v krátké době zakotvila se blíže města Londýna.

Robinson došel tedy cíle své cesty, přibyl totiž v Londýně. Tož ale bylo zcela jiné město při porovnání s Hamburkem; na všech stranách panoval čilý život a lidé všelikerých národností horlivě se prodírali mezi nádhernými a nákladními povozy. Na štěstí znal Robinson poněkud anglický jazyk a byl tudíž s to, na ledacos se vyptávati a odpovědi rozuměti.

Co ale nyní měl počíti, to naprosto nevěděl. Potřebovalť peněz k živobytí, aniž by jich měl. Spolužák jeho rozkotáním lodě stal se chuďasem a nebyl s to, déle podporovati přítele. Byloť ovšem možno, prací vydělati si peněz; avšak Robinsona, jenž se v otčině ničemu řádnému byl nenaučil, nikdo nemohl k práci potřebovati.

Hladem donucen sháněl se po kapitánu hamburském; snad tento mohl jej, při svém návratu do Hamburku opět sebou vzíti aneb alespoň radou mu přispati, čeho by se měl uchopiti.

Po dlouhém hledání nalezl jej. „Nuže, jak se daří?“ zvolal kapitán, uzřev Robinsona.

„Špatně,“ zněla odpověď, načež následovaly stesky na ukrutnou bídu. Avšak jak ustrnul kapitán, slyše, že Robinson proti vůli rodičův odcestoval. Když ale se dověděl, že rodiče ani nevědí, kam se byl z domova vzdálil, tuť rozhněval se velmi.

„Jak,“ pravil, „bez přivolení rodičů vydal jste se na cesty? To kdybych byl věděl, za žádnou cenu bych vás byl na loď nepřijal. Jest to láska a vděčnost, jest to povinovaná k rodičům poslušnost? Styďte se!“

Robinson sklopil zraky k zemi.

„A tážete se ještě,“ pokračoval kapitán, „co jest vám činiti? Jakmile odpluje z Londýna některá led do Hamburku, navraťte se k rodičům a proste jich skroušeně za odpuštění. Toť jediná má rada.“

Robinson nalezal se v nemalé nesnází; konečně pravil: „Nedostává se mně ale peněz k zpáteční cestě.“

„Inu,“ odvětil kapitán, „jsem ochoten, vypomoci vám. Sám sice nyní neoplývám penězi, avšak přece vám poskytnu šest dukátů; vyhlídněte si záhy příhodnou loď a odplujte po ní co nejdříve do Hamburku.“ Po té stiskl mu přívětivě ruku a Robinson odcházel s pevným předsevzetím, že uposlechne rady bodrého kapitána.

Sotva ale octnul se opět o samotě, již zase brzy to brzy ono vrtalo mu mozkem. Pokládal sobě za hanbu, když by se tak brzy navrátil, neboť se obával, že by se mu soudruhové vysmáli. „Nikoli,“ mluvil sám k sobě, „raději chci snášeti jakékoli strasti, nežli trpět nesnesitelné úšklebky.“

Pohřížen v takové myšlénky seznal jistého kapitána, jenž za několik dní hodlal vydati se na cestu k pobřeží Guinejskému. Podle zevního vzezření zalíbil se Robinson kapitánovi, tak že jej pozval na čaj na svou loď. Ovšem kdyby byl seznal, jak Robinson se zachoval, byl by jím zajisté opovrhl. Avšak Robinson vypravoval toliko, jak milerád podíval by se do šírého světa a tím zalichotil se velmi kapitánovi, tak že tento vybízel jej posléze, aby vydal se s ním na cestu do Guiney. Vyslovil se v ten rozum, že cesta nebude Robinsona ničeho státi, ano že může nabýti velikého bohatství, započne-li s černochy africkými obchod na výměnu. Za tímto účelem zapůjčil mu dvacet dukátů, připojiv radu, aby nakoupil rozličných drobností, jako sklenné korále, stužky, nože, sekery a nůžky.

„Takové věci,“ doložil kapitán, „působí černochům takovou radost, že nahradí vám cenu jejích stonásob zlatem, slonovinou nebo jinými věcmi.“

Toť byla voda na Robinsonův mlýn; neboť chtěl se státi boháčem, aby pak nemusel pracovati. Uposlechnuv tedy rady kapitánovy nakoupil rozmanitého drobného zboží a chystal se k plavbě do Guiney.

Brzy bylo vše na cestu přichystáno, kotvy byly zdviženy a velebně vznášela se loď nad hravými vlnami.

Pátého dne po vyplavení z Londýna houpala se loď na širé hladině oceánu Atlantského. Povětrnost byla velmi příjemná a Robinson z plna srdce mohl se oddati rozhledu po nesmírném moři. Tu ihned nápadnou mu byla změna barvy, jakouž pozoroval na vodě mořské. Voda Severního moře měla jakýsi zelenavý odlesk, v těchto končinách byla ale barvy temnomodré a při tom takové průhlednosti, že Robinson domníval se proniknouti zrakem až na dno.

Jinou vlastnost mořské vody seznal způsobem dosti nemilým. Trápila jej totiž jednoho dne žízeň, i projevil kormidelníkovi své přání, napíti se mořské vody. „Toť se může státi,“ odvětil kormidelník s tváří docela vážnou; i nařídil ihned jednomu námořníku, aby vytáhl na palubu vědro mořské vody. Sotva že však Robinson okusil první doušek, otřásl se zvolaje: „I toť chutná odporně; jaká to hořkost a slanost!“ — Plavci se mu notně vysmáli, dříve ale než se docela upokojili, postižen byl Robinson novou nehodou, jenž škodolibým divákům způsobila nevšední zábavu. Větší vlnou byla totiž loď náhle k jedné straně nakloněna, tak že Robinson i s vědrem upadl a všecek pomáčen byl. Tuť ke svému zármutku seznal, že mořská voda poněkud lepkavá jest a velmi váhavě usýchá.

Za té doby plavilo se podle břehů portugalských a brzy ztratila se veškerá Evropa zrakům Robinsonovým.

Již byli minuli Kanárský ostrov Madeiru, odkudž pochází proslavené víno madeirské; již ploula loď mezi ostatními ostrovy Kanarskými a pobřežím africkým, tak že kapitán oddával se naději, že brzy přistaví k pomoří guinejskému. Avšak člověk míní, Bůh mění!

Za časného jitra byl jednou Robinson ze sna probuzen a na palubu volán. Jelikož se teprv rozednívati počínalo, podivil se nemálo, že veřkeré námořnictvo jest již v plné činnosti. Lodní stráž zahlídla totiž dalekohledem na východním obzoru loď, vždy více se přibližující. Takové objevení ale způsobilo kapitánovi nevšední starost, poněvadž v těchto končinách pirátové čili mořští loupežníci tropili své rejdy, hledíce zmocniti se korábů kupeckých. Pohlížel tudíž bez ustání k přicházející lodi, aby nabyl přesvědčení, zdali hrozí mu nějaké nebezpečí čili nic. Přece pro jistotu všecko tak nařídil, aby loď jeho pohybovala se co možná nejrychleji. Avšak běh cizí lodě byl ještě bystřejší, a v brzku přiblížila se tak, že nezbývalo pochybnosti o jejích záměrech. Obava, že jest to loď loupežnická, byla až příliš odůvodněna.

Kapitán dál rozkaz, aby co nejrychleji všecko na lodi přichystáno bylo k odražení útoku. Plavci ihned se ozbrojili puškami a šavlemi a lodní děla se nabíjela, vše chystalo se k zápasu na život i na smrt.

Robinson, vida takové přípravy, cítil v sobě zvláštní sklíčenost. Avšak brzy sobě rozvážil, že v případě vítězství na strace loupežníkově i jemu hrozí záhuba nebo aspoň zajetí. Uchopiv tedy taktéž ručnici a opatřiv se prachem a kulemi postavil se mužně v řady námořníků k odboji připravených.

Ke čtvrté hodině ranní byl již pirát tak blízko, co by mohl z děla dostřeliti; patrně činil přípravy k útoku. Tu nařídil kapitán, aby dán byl první výpal, a jižjiž hřměla děla naproti lodi loupežnické. Dříve ale ještě, než mohl se státi druhý výpal, stříleno již také se strany loupežnické, a sice ze šesti děl a z více než osmdesáti pušek.

Na štěstí nikdo nebyl střelami poraněn a zdálo se, že pirát počíná couvati. Avšak netrvalo dlouho a útok byl obnoven. Žel Bohu! Podařilo se mu přiblížiti se k lodi a zatesákovati ji. V okamžiku stálo as šedesáte mužů nepřátelských na palubě. Statečně opřeli se jim námořníci, konajíce pravé divy udatnosti; ano po dvakráte donutili loupežníky k ucouvnutí, takže mnohý z těchto podlost svou životem zaplatil. Avšak nepřítel opět vyrval vítězství chrabrým plavcům. Jsa v počtu trojnásobném obnovil po třetí útok. Nastal krutý zápas; každá píď na lodi musela dobyta býti potokem krve, neboť námořníci a s nimi Robinson bojovali jako praví lvové. Ale všecka udatnost byla marna, muž za mužem klesal, tak že brzy bojovati bylo jednomu proti čtyřem. Když pak konečně sám kapitán mrtev padl, tuť lidu jeho kleslo srdce a nezbývalo, leč vzdáti se. Veškerá posádka lodní i s Robinsonem byla ihned od zbojníků spoutána a každému s těžkým srdcem bylo vstříc hleděti krutému osudu; loď byla pak se vším bohatým nákladem db Saleje, města to na pobřeží Marokánském dopravena a úplně vydrancována.