Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově/V. Přípravy na zimu

Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově Gustav Adolf Gräbner
IV. Důležitý obrat v domácím hospodářství	V. Přípravy na zimu	VI. Nový život

Údaje o textu
Titulek:	V. Přípravy na zimu
Autor:	Gustav Adolf Gräbner podle Daniela Defoea
Zdroj:	GRÄBNER, Gustav Adolf. Podivuhodné příhody Robinsona na pustém ostrově. Překlad Václav Leopold Moser. Praha : Mikuláš a Knapp, 1874. s. 60–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Překlad:	Václav Leopold Moser
Licence překlad:	PD old 100
Související:	Robinson Crusoe

Když byl Robinson dopídil se ohně, pokročilo již léto k druhé polovici měsíce srpna. Slunce stálo mu kolmo nad hlavou, vedro panovalo nesnesitelné, vzduch byl horký a dusný, tak že Robinson parnem mnoho utrpěl. Půda pod nohami pálila, jmenovitě písek byl téměř žhavý, stromoví i křoví práhlo o zvadlých listech. Všecko vůkol pustlo, ano i veselí pěvci na stromech truchlili, prozpěvujíce své písně pouze za prvního jitra.

Za takových okolností byl nemálo potěšen, když jednou zrána za prudkého vichru stahovala se rozsáhlá černá mračna na obloze. Ovšem byl pak nemálo překvapen, když brzy na to strhl se takový liják, jakéhož posud se nedožil. Krůpěje jako holubí vejce veliké kanuly takovou rychlostí za sebou, že zdály se býti jediným mohutným proudem, a lijavec ten netrval snad pouze hodinu neb dvě, jako u nás bývá, nýbrž bez přestání den co den.

Bylo pravým štěstím pro Robinsona, že déšť alespoň k večeru a v noci ustával, jinak by mu nemožno bylo, opatřiti sobě dostatečných pokrmů, jelikož přírodnin již jen po skrovnu bylo k nalezení.

Při jednom takovém výletu byl Robinson překvapen strašným lijákem. Jsa právě vzdálen všelikého útulku pod košatým stromem, chtěl svého stinníku použiti také proti dešti. Avšak za několik okamžiků byl stinník těžkým deštěm tak porouchán, že banánové listy v cárech s něho visely. „Aj,“ napadlo Robinsonovi, „kdybych si na místě banánových listů zhotovil deštník ze zvířecích koží, chránil by mne i proti vedru i proti dešti.“ Navrátiv se tudíž do svého příbytku jal se ihned kamenným svým nožem přikrajovati několik agutích koží, načež provrtav do nich díry připínal je k holím. Ovšem by rád byl deštník tak zařídil, aby se nechal i napnouti i opět složiti a stal se takto pohodlnějším. Avšak jakkoli mnoho o tom přemýšlel a rozličné pokusy činil, nechtěla se mu věc dle přání podařiti.

Jelikož stálý déšť někdy po několik dní zdržoval jej od každého výletu, zbývalo mu dosti času k zdokonalení nábytku a celé skromné domácnosti. Tak mezi jiným často přemýšlel, jak by si mohl zhotoviti nádobu koši podobnou, avšak nešlo to. V mládí svém nikdy sobě Robinson nevšímal, jak se koše pletou, věděl pouze, že se zhotovují z proutí vrbového. Přec ale nemaje nic jiného na práci, pustil se do toho.

Na jeho procházkách po ostrově namítla se mu jakási vrbina, s níž nyní přinesl do své jeskyně svazek proutí. Tu ale nastaly proň všelijaké obtíže; sotva že upletl kus košatiny, nebyla k potřebě, protože Robinson nevěděl jak s ní dále naložiti. „Kdybych jen jednou se byl pozorněji podíval na košaře,“ pomyslil si u sebe, „hnedle bych to dovedl.“

Nevrle odložil konečně práci a vyšel si na dříví, neboť udržení ohně nejvíce má leželo na mysli. Ohniště jeho, jsouc umístěno mezi dvěma kameny, bylo ovšem vyčnívající skalinou před deštěm chráněno; nicméně mohlo se lehce státi, že by oheň opožděním přiložení nového paliva vyhasl. Konečně pouhá náhoda vyvedla jej z nesnází.

Jednoho dne vrhl totiž na doutnající uhlí téměř již vyhaslého ohně mimo jiné roští také několik i s kořeny vyrvaných keřů; na kořenech lpěly celé cbomáče hlíny. Chtěje později přičiniti na oheň nové palivo, podivil se velmi, spatřiv že dříve přiložené keře, ač již několik hodin minulo, posud ani nehořely. A přec vystupující z ohniště kouř nasvědčoval tomu, že uhlí nevyhaslo. Sotva ale že ohrabal zem, kterouž žhavé uhlí bylo přikryto, zplanuly vysušené již keře v živý plamen. „Hoj,“ pomyslil si Robinson, „zahrabané pod zemí uhlí doutná po dlouhou dobu; toť medle chci si pamatovati.“

A od toho času pravidelně každého večera rozdělal větší oheň, žhavé uhlí pokryl pak zemí, na kterouž před spaním naložil čerstvého roští a lupení; ráno vždy nanovo rozdmýchal oheň. Takto ovšem potřeboval mnoho dříví a bylo mu přihlížeti, by si na zimu hojnou zásobu opatřil. V poblíží své sluje vypátral Robinson pod nakloněnou skalinou místo, kteréž přese všechen déšť zůstalo suché. Sem tedy snášel své zásoby dříví na zimu.

Déšť posud neustával, tak že v Robinsonovi počínala vznikati obava, aby se neopozdil s opatřením potřebných zásob na zimu.

S palivem byl spokojen, neboť toho byl již snesl velikou hromadu; mimo to leželo ho všude ještě hojnost, tak že i dvojnásobné množství beze vší obtíže mohl nahromaditi. Kdež ale měl se dopíditi masitého pokrmu, kdyby sníh a mráz bránily mu vydati se na lov? Dosavadní jeho zásoba nedala se dlouho uchovati a přece nechtěl po celou zimu zůstati bez masa.

Nejvýhodnějším zdálo se mu býti, polapiti v tenatech několik živých koz a zabíjeti pak dle potřeby jednu po druhé. Upletl si tudíž pevné oko, a skutečně druhého dne štěstí mu přálo, tak že počet jeho kozího stáda brzy vzrostl již na tři kusy.

Takovým rozšířením domácího hospodářství přirostlo ovšem Robinsonovi také nových starostí. Prozatím arci mohl uživiti kozy pastvou, k čemu nebylo jiného zapotřebí, leč každou zvlášť přivázati k nějakému stromu. Avšak na zimu bylo mu nanésti dostatečné píce, jinak by nebyl s to, opatřiti své kozy po delší čas náležitou krmí.

Tu opět znova se ozývala potřeba koše, a sice tak důtklivě, že Robinson zase pustil se do pletení. Tenkráte ale osvědčil při práci větší trpělivost a vytrvalost, až se mu konečně podařilo, zhotoviti cosi podobného koši. Byl to ovšem koš malý a velmi nemotorný; avšak přece působil Robinsonovi nemalou radost, pročež také ihned jal se plésti koš mnohem většího objemu.

Za takového počínání ztrávil ale Robinson všecky své masité pokrmy, aniž by posud se chtěl odhodlati k zabití některé kozy. Nezbývalo mu tudíž, leč vydati se opět na lov.

Ačkoli vzduch stával se pokrokem hodin vždy parnějším a dusnějším, přec lovec náš pokračoval vždy dále. Avšak již stahovala se nad ním opět bouře, kteráž záhy vychrlila naň spousty deště. Nezbývalo mu leč přečkati liják pod záštitou širokolistého keře. Schouliv se takto na zemi byl vyděšen novým leknutím. Přímo vedle něho totiž zašustilo cosi, načež šumot utichnul, ale po malé přestávce zase nastal. Robinson se obával, že snad v jeho poblíží uschovává se litá šelma, pročež ihned se vzchopiv chtěl se dáti na útěk. Sotva ale postavil se na nohy, spatřil po zemi ubíhati ohromnou ještěrku zdélí as dvou stop. Robinson, domnívaje se před sebou viděti mladého krokodila, téměř zkameněl. Zvíře barvy zelenobrunatné mělo po hřbetě jakýsi hřeben, pod hrdlem pak vak se zubovitou řásou. Robinson ovšem nevěděl, že zvíře to jest zcela neškodné a jmeno jeho že jest leguan. Vzezření naň jest ovšem děsné, neboť spatříc nějaké nebezpečí, vyvalí strašně veliké své oči a nadme vole na způsob měchu. Jest ale tak pitomé, že jsouc pronásledováno ani neupláchne.

Na štěstí byl již déšť přestal a Robinson byl velmi tomu povděčen, že mohl opustiti místo, na němž měl dle svého domění souseda tak nebezpečného. Ohyzdná ještěrka odňala mu pro dnešek všecku chuť k honu, tak že mu pouze zbývala vyhlídka, že snad na mořském břehu uloví nějakou želvu. Nezklamal se, setkal se ne s jednou, nýbrž s dvěma želvami. Hbitě sehnul se k první, udeřiv několikráte silným kyjem želvu na hrudní štít usmrtil ji. Sotva ale že donesl mrtvé zvíře kus cesty, již opět zaslechl podivný krákot. Na blízkém stromu sedělo vedle sebe množství ptáků as na loket dlouhých; ptactvo to bylo barvy přičernalé a mělo chocholy na hlavách. Ptáci nedbajíce přítomnosti lovce pokřikovali bez ustání; vřesk jejich zněl jako slabiky: „hok, hok, pjů mitů!“ Robinson odloživ želvu chopil se luku a sestřelil jednu takovou slípku. Ku podivu bylo, že ani tím nezdáli se ostatní ptáci býti polekáni; vidouce totiž druha svého skáceti se se stromu, přec neuletěli, sotva že přesedli na jinou větev.

Robinson měl takto pro dnešek na své lovecké kořisti dost co nésti, tak že nemálo byl potěšen dopídiv se domova. Tím lépe ale chutnalo mu na rychlo upravené jídlo, kteréž poprvé mu poskytovala želví pečeně.

Nemělo-li ostatní maso vzíti zkázu, musil si Robinson po několik dnů pospíšiti s jídlem; pak ale snad opět naň čekala doba postu, poněvadž pro nepříznivé počasí jen zřídka se mohl vydati na hon. Přemítaje v té příčině předsevzal si, že se pokusí o nasolení a naložení masa. Nemělť nedostatek soli a za nádobu dobře mu mohly posloužiti spojené desky želví.

Učinil tak. Vyčistiv především želví desky, jal se dle možnosti rozkrajovati i uloveného ptáka i želví maso, kteréž mu ještě zbývalo. Po té posypav desky solí složil v ně taktéž posolené maso. Nedostávalo se mu ještě poklopu, jimž by želví štíty se svrchu těsně uzavřel. K tomu nehodil se ani kamen ani listí, nýbrž pouze desky s jiné želvy. Nebylo mu tutíž pomoci, leč ohlédnouti se po ještě jedné želvě. Poštěstilo se mu po delším slídění uloviti ji. Usmrtiv tudíž i tuto kořist předešlým způsobem nasolil i z ní část masa, kteréž byl vyřezal. Vycídiv pak skořápku přikryl ní naložené maso. Aby příklop lépe přiléhal, přiložil naň několik těžkých kamenů.

Se snášením zimní píce pro kozy mělo jíti příštího dne již do opravdy. Teprve na zejtřek ochaboval déšť, pročež i Robinson nemeškal vydati se na sbírání píce. Zavěsiv tudíž svůj koš na hřbet a opatřiv se stínníkem i kopím ubíral se na pouť. Sotva ale že nasbíral něco polozvadlých bylin a větvic, vypukla bouře v novém zuření. Nesměl se Robinson tedy příliš vzdáliti od domova a musil se spokojiti, když pro sebe a pro své kozy alespoň na několik dnů nanesl potravy.

Zbývalo mu tudíž dosti volného času k přemýšlení a sice o zbudování komínu a činiti k tomu potřebné přípravy. Především vykopal na témž místě, kde dříve nalezalo se ohniště, čtverhrannou jámu as na půl lokte hlubokou; v prohlubině té chtěl položiti základ k svému komínu. K vyzdění ale nedostávalo se mu příhodného kamene a bylo mu dlouho hledati, nežli nashromáždil dostatečnou zásobu.

Jiná starost proň nastala, když se mu jednalo o maltu, kterouž by kameny pevně spojil. Tu mu napadla hlína, kterou byl kdesi na ostrově nalezl. Nedbaje ni vichru ni deště spěchal k hliništi a přinesl několik hroud hlíny. Po té vykopav jámu do země naplnil ji hroudami, kteréž pak seč byl prohnětl.

Když pak základ byl již položen, jednalo se Robinsonovi o to, aby opatřil si dostatek co možná pravidelných čtyřhranných kamenů k zbudování ohniště a komínu. To však nebylo bez obtíží, poněvadž Robinson nemaje kladiva nebyl s to tu a tam vyčnívající hrboly na kameně otesati; byl by i celou stavbu sotva přivedl k žádoucímu cíli, kdyby má na mysl nepřišlo, že z hlíny taktéž lze jest zhotoviti čtverhranné cihly. Potěšen tímto nápadem pustil se ihned do práce.

Ovšem činil mu déšť mnohou překážku, protože upravování cihel musel vykonati na hliništi, tudíž pod šírým nebem. Za to ale promokla hlinitá půda tak hluboko, že Robinson za málo dní nakopal dostatečně množství hlíny na utvoření as kopy cihel, kteréž pak širokou skořepinou lazurovou přiměřeně uhladil.

Nyní mohl přikročiti k stavbě. Při tom počínal si Robinson tak, že nevlaživ dříve vodou povrch cihel potřel je maltou, čímž dost pevně se spojily.

Především tudíž vystavěl Robinson ohniště, jemuž dal výšky as loket, délky tři lokte a šířky dva lokte. Na ohniště stavěl komín, nechaje dosti prostranný otvor, jímž by vniknouti mohl do komínu, když by chtěl zavěsiti maso k uzení. Taktéž neopomenul zasaditi několik příček do komínu k zavěšení masa.

Stavba kuchyně těšila jej velmi, a když poprvé rozdělav na novém ohništi oheň chystal si k večeři pečínku, byl celý šťasten.

Přece však nebohý Robinson ustavičně byl trápen úzkostí a bázní před zimou. Jelikož nepanovalo již takové parno jako na počátku dešťů, domníval se že zajisté nastal nyní podzimek, a že v brzku po deštivém počasí, jako v otčině bývalo, nastane zima. Každého večera ubíral se tudíž na lože s neblahou myšlénkou, že ráno vše bude bílo, tak že přečasto starostí ani usnouti s to nebyl.

Tu však jednoho dne náhle déšť úplně přestal; i druhého dne nepadlo ani kapky s oblak, tak že Robinson ani nepochopoval, co to má znamenati. Jaké bylo jeho udivení, když mezi suchými a zvadlými bylinami uzřel nové, mladé, zelené, právě pučící rostlinky! Jak žasl vida i na stromech svěží pupeny! Nevěřilť svým očím, vše bralo na se takovou tvář jako bývalo ve vlasti, když zima ustupovala jaru! A přece dle svědectví jeho kalendáře nežil ještě v měsíci březnu, nýbrž bylo teprvé 25. října! Robinsonovi šla hlava kolem. Ležel snad po několik měsíců v mdlobách, nebo prospal snad celé zimní čtvrtletí? Kamkoli se obrátil, načkoli patřil, všude potkali se zrakové jeho se známkami nastávajícího jara.

Nelzeť bylo déle pochybovati; na místě strastiplné zimy zavítalo na Robinsonův ostrov libovonné jaro. Sám Robinson byl tím jako proměněn; bylo mu, jako by těžký kámen spadl mu se srdce. Jásaje běhal s místa na místo, aby se kochal v pohledu všech těch věštců blízkého jara, aby tonul v rozkoších divotvorné přírody.

Pln radosti a zcela šťasten ulehl z večera Robinson na své lože. Avšak když ráno povstana krmil kozy, zdálo se mu, že jest velmi sychravo. Jindy mnoho utrpěl parnem, dnes ale jej mrazilo. Přese vše chystal se k jakési obmýšlené práci doufaje, že pohybováním brzy se zahřeje. Spěchal tudíž k své studánce, aby se umyl a pro kozy přinesl vody. Avšak mrazení v těle nepřestávalo, ano spíše se zdravotní stav Robinsonův horšil. Při tom cítil takovou slabost, že sotva kozy podojiti s to byl, taktéž hlava jeho byla neobyčejně těžká.

Za takových poměrů považoval za nejmoudřejší, když se opět uloží a teple přikryje. „Snad usnu,“ pomyslil si, „a pak bude opět všecko v pořádku.“ Nicméně nemohl usnouti.

Tělesné horko stávalo se vždy palčivějším. Záhy počala ho trápiti nesmírná žízeň, tak že s velikým namaháním musil si přinésti kozího mléka, aby žízeň alespoň poněkud umírnil. Sotva ale že se byl napil, již opět jazyk jeho práhnul tak, jako před pitím. Spánek později přece učinil konec jeho trápení.

Noc byla procházející. Avšak již za prvního jitra nastalo opět takové mrazení, jakéž Robinson posud nezažil. Nemoha tudíž s lože vstáti ukrýval se bedlivě kožešinami. Brzy také nastala palčivá žízeň, aniž by měl nápoje, jímž by ji uhasil. Avšak i kdyby bylo bývalo vody nebo mléka v jeskyni, byl by jich nemohl dosáhnouti, nejsa s to opustiti lože.

Robinson byl blízek zoufalství. — Pomýšlel na své rodiče. S jakou něžností opatrovala jej máteř, když byl jednou onemocněl! S jakou šetrností bděla při jeho loži, jak spěchala vyplniti každé jeho přání! S jakou srdečností přicházel mu otec vstříc, jak se dobrák těšíval, když slyšel, že nemoc ochabuje! — A nyní? Ach nyní nebylo nikoho, jenž by jej v chorobě ošetřoval! „Jakž,“ pomyslil si, „kdybych zde zemřel? Kdož zatlačí mé oči, kdož pohřbí mne? Nikdo neskropí hrob můj slzou, nikdo nebude mne želeti!“

V těchto úzkostech chtěl se Robinson obrátiti k Bohu, chtěl se modliti. Ale jakož se mu již dříve často vedlo, nenalezl nyní slov, neboť byl již dávno zapomněl, stesky své přednášeti tvůrci světa a pánu nejvyššímu. Konečně přece lkaje zvolal: „Ach, Bože můj, zpomoziž mně, nebo umírám!“ Při tom však přicházel mu na mysl jeho dosavadní život, tak že tázal se sebe sama: „Může mně ještě Bůh pomoci? Neprohřešil jsem se často a přetěžce proti jeho svatým přikázáním? — Jestiť vůle boží, abychom byli poslušni rodičů, abychom je ctili a milovali. Já ale nebyl jsem rodičů poslušen, ano i hanebně opustil jsem jich, připraviv jim takto bolest a zármutek!“

Takto stenal a hořekoval, zarývaje obličej v mořskou trávu, na níž byl ležel, právě jakoby se obával přímým okem hleděti v tvář boží.

Nyní, zdálo se mu, blížil se již konec jeho utrpení. Úzkostí přibývalo mu každým okamžením, dech se krátil vždy víc a více. Ještě jednou pozvedl hlavu rozhlížeje se s tváří uděšenou, s očmi v sloup obrácenými. Po té klesl opět na lože, zraky jeho potáhly se mrakem — upadl v mdloby.