Pippo Spano a jiné novely/Zklamání

Údaje o textu
Titulek: Zklamání
Autor: Autor:Heinrich Mann
Krátký popis: novela
Původní titulek: Enttäuschung
Zdroj: MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 181–196
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence: PD old 70
Překlad: František Holeček
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Zklamání.

„Nedovedeš se tedy ničeho domysliti?“ zeptala se Enrichetta, pohlížejíc koketně a poněkud úsměšně na svého Narcisa.

„Je tomu vskutku tak?“ otázal se a ovinul něžně ruku kolem jejích boků, jež pojednou — bez jejího přiznání nebyl by však jistě zpozoroval ničeho — zdály se mu poněkud širší než jindy.

Enrichetta rozesmála se náhle tak silně, že její černý vlas, uvolněný účesu na čele a na skráních, všecek se rozhoupal. V jejím zlatově bledém obličeji, zcela těsně pod očima, ovroubenýma hustými brvami, zjevilo se dvé červených skvrn.

„A Bucci!“ zvolala stále se ještě smějíc.

„Nu, a Bucci?“ opakoval Narciso. „Nyní dá ti snad pokoj, když zví o tom.“

Opsala prstem záporný posuněk.

„Ví již o tom. Má bystřejší zrak než ty, ubohý hochu. A řekl: Právě nyní.“

Jata obnovenou veselostí políbila jej na ústa, aniž by tím byla však zapudila jeho chmurnou náladu.

„Ach,“ prohodil Narciso, „poznávám, že nemůžeme již docházeti Falconimu.“

Rozdurdila se.

„A proč ne? Což nejsi i na dále studentem, byť i nyní státi ses měl otcem rodiny? Je zcela přirozené, že budeš se scházeti i v budoucnosti se svými přáteli v kavárně a přítelkyni svoji vezmeš s sebou, jakož činí i jiní — pokud totiž nějakou mají.“

„Ale Bucci!“

„Co záleží ti na Buccim? Víš, že je jedině závistivý.“

Tento názor upokojil Narcisa, a řekl:

„Ten klacek neví, jak by vyhazoval peníze.“

„Ač-li v brzku nebude míti žádných. Nyní nemůže pochopiti, že mohu být šťastna s tebou — jedině s tebou.“

„Pravda. Myslí stále ještě na dřívější doby, kdy měl snad také ještě s jinými vyhlídky — —“

Narciso počal se smáti. Zprvu poněkud rozpačitě, ale potom Enrichetta přátelsky pleskla ho přes jeho širokou tvář a zakončovala jeho větu:

„A nyní nechce nahlédnout, že to přestalo, poněvadž neví, jak pevně můžeš se na svou Enrichettu spolehnouti.“

Narciso zastrčil ruce do kapes spodků a vypadal velmi spokojeně. Spočívaloť ovšem v jeho povaze, cítiti se jistým, a Bucci nebyl posud oním mužem, který by ho byl dovedl znepokojiti.

Oba mladí lidé stáli opřeni o sebe na těsném, železném balkonu a pohlíželi na bárku naloženou květinami a zeleninou, jež přistala pod Aventinem. Pahorek nořil svůj temný profil, třemi klášterními kostely a palácem malteských rytířů fantasticky vykrojený, v růžová oblaka. Březnový večer byl neobyčejně vlahý. Enrichetta vdechovala vůni oranžových květů, vystupující z okna pod nimi. Ale kašlala občas, a Narciso vtáhl ji zpět do pokoje.

Obývali spolu od osmi neděl tři malé místnosti pátého poschodí v Trasteveru. Bylo to sice daleko od university, ale od té doby, co žil s Enrichettou, Narcisoví to tuze nevadilo. Musil se velice sebrati, by vystačil s malou rentou otcovou, venkovského to měšťana, usedlého poblíže Cortony, na společnou domácnost. Leč nepostrádal při tom ničeho, ježto pociťoval náklonnost rodinnému životu. Když při koncertě v malé kavárně, kdež scházívalo se mnoho studentů, po prvé uzřel vystoupiti Enrichettu, zamiloval se do ní rázem a jsa málo nakloněn prchavým dobrodružstvím, pocítil rovněž náhle touhu, připoutati ji jedině sobě. Spořádaný domácí život byl mu potřebou, shledával rodinnou kuchyň lepší stravy v hostinci, kamž docházeli nyní jen zřídka, s přáteli. Jeho poněkud těžké krvi, jíž měl nadbytek, prospíval styk s lehkokrevnou Enrichettou. Užíval výhod manželského života u vědomí, že nevzdal se tím ještě své svobody. Neptal se po minulosti dívčině. Stačilo mu, že nemusil se nadále ničeho obávati, neboť byl si jist její láskou.

Enrichetta milovala jej především proto, že byl silný. Co měla si počíti s takovým drobným človíčkem, jakým byl Bucci, kterýž nervosními prsty stále jezdil po žlutém obličeji a cuchal jimi sporou černou bradu? Slabý jako sama ona nemohl jí pomoci. Narcisovi vděčila však za to, že vyrval ji z poměrů, pro něž se nehodila. Náhoda učinila z ní zpěvačku; leč zpívati v dlouhých šatech ji nudilo, a zjevovati se v sukénkách krátkých uvádělo ji do rozpaků. Omrzel ji život, v němž obletována byla stále novými nápadníky, ačkoli nestavěla se proti němu u jiných a své bývalé přítelkyně vídala velice ráda i nyní. Sama však dala přednost tomu, zavěsiti se na prvého hodného hocha, jenž hodlal se dáti jí obšťastniti. Žíznila po zcela obyčejném, trvalém štěstí.

Mnohdy docházelo napomenutí od starého z Cortony: pan Francesco zabývá se úmyslem složiti advokaturu, a Narciso musí si tudíž popíliti s ukončením studií. A začasté Enrichetta děsila se z déle trvajícího píchání v hubených svých prsou a uzavírala se v ložnici, by skryla před Narcisem kašel a zdusila jej v pokrývkách. Po takovýchto dnech věšela se v náruživých objetích na milence i na život. Stejnoměrná důvěrnost mladého muže udržovala v Enrichettě pocit vděčné úcty, jež nerozlišovala valně mezi miláčkovou šlechetností a lhostejností.

V následovních týdnech docházívali dokonce častěji než druhdy k Falconimu. Lichotiloť Narcisovi velice ukazovati druhům svou přítelkyni v novém stavu a přijímati jich všeobecný podiv. Zjevovali se pozdě v malé kavárně, by vypili tu jen mimochodem po sklence punče, jako lidé žijící ve spořádaných poměrech a nemající času poposedávati od sedmi do dvanácti na plyšových sedátkách. Kdysi tlustá Ines, kteráž pokaždé tvrdívala, že postřehuje pokroky ve stavu Enrichetty, zvolala přes stůl již při jich příchodu: „Je velice sporné, Bucci, zdali bys toho byl dokázal!“

„Jak hloupě Bucci se tváří!“ rozesmála se Enrichetta, a Narciso zářil blahem.

V květnu chodívali často do přírody, za bránu sv. Pankráce, nedaleko od jich domova.

Enrichetta pobývala nejraději ve vile Pamphili, kdež na širých lučinách trhávají se žluté primutky a na stupních studně vijí se z nich věnečky. Narciso, jemuž slunce zdálo se již tuze palčivé, zůstával stát na stezce a zpod stínu stromů patřil za karosami, v nichž míjely jej vysoké dámy. Po té vyhledávali sousedícího Scarpona, by společně vypili půllitřík, a cítili se tak veseli a šťastni, že Narciso noříval ruku ještě hlouběji do kapsy a zjednával povoz na zpáteční cestu.

Ztrávili ve městě i parné měsíce. Narciso psal domů, že nelze mu v těchto letních prázdninách opustiti Řím, ježto příprav ke zkouškám nemůže déle odkládati. Horkem Enrichetta zpohodlněla, a v dlouhých hodinách, jež trávila bez jakéhokoli zaměstnání, přepadaly ji začasté tísnivé obavy. Opřela se o okno a bedlivě zírala do každého mimojedoucího vozu, nesedí-li v něm Narciso a nepřivážejí-li jí ho nemocného. Povstal-li šramot na schodišti, spěla sem rychle, nestihlo-li jej neštěstí. A přece kašel jí touto dobou skoro pranic nesoužil.

Opouštěli dům nyní jen zřídka. Zejména na levém břehu Tibery Enrichetta nechtěla se zjevovati, neboť chůze její stávala se již příliš těžkou. Kdysi, obstarávajíce nákup, octli se odpoledne na korsu, o hodině, kdy i v nejpustších dnech červencových panuje tam čilý život. Před výkladem klenotníka Suscipiho octli se nenadále tváří v tvář Buccimu. Enrichetta, poněkud v rozpacích, zahleděla se pojednou do skříně na safír zasazený v krásně ciselovaném náramku z mdlého zlata.

„Pohled, jak rozkošná to věc,“ řekla.

Bucci se usmál.

„Proč právě ten? Ostatně nechť Narciso ti ho věnuje.“

Usmívajíc se, Enrichetta ohlédla se po Narcisovi, jenž stál poněkud stranou. „Ubohý Narciso,“ pomyslila si, „kde vzal by těch stošedesátpět lir?“ Napadla ji směšná myšlenka. Přelétla zrakem svou postavu až k zemi, načež se ho otázala:

„Nyní bys už, Bucci, jistě nechtěl, viď?“

Bucci zajel si navyklým pohybem do řídké brady a nervosně se ušklíbl.

„Kdož ví?“ řekl s nuceným úsměvem, nad nímž Enrichetta se zamyslila.

Po návratu v domov Enrichetta divila se tomu, že stále musila mysliti na safír. Od té doby, kdy odložila nepravé brilanty, jež patřily dřívějšímu jejímu povolání, nosila pouze pozlacený prstýnek s jedinou malou perlou, který věnoval jí Narciso na počátku jich známosti. Její spokojená mysl netoužila po lesklých špercích. Proč safír vznítil nyní její touhy? Při večeři nehovořila, odebrala se záhy na lůžko a naslouchala dlouho Narcisovú klidnému oddychování, vidouc stále před očima modrý lesk, kterýž působil jí nevolnost a přece naplňoval ji nepopsatelnou touhou.

Nazítří cítila se zmalátnělou a neklidnou jako by mělo se cosi přihoditi. Nebyla s to jako jindy po odchodu Narcisově za zpěvu a při okně dokořán otevřeném pokliditi příbytek. Nebe svítilo modře jako safír. Zůstala seděti v koutku, hlavu plnu temných myšlení. Stošedesátpět lir bylo opravdu pakatýlkem, ale Narciso nebyl tím vinen, že jich neměl. A přece musila míti safír. Viděla ho stále před sebou, zdálo se jí, že blýská se na ni z protější lenošky, a chtěla již po něm vztáhnouti ruku, dychtivě a bez rozmyslu, jako děcko sahá po malované tretce. Její blaho záviselo od dosažení safíru, a než Narciso se vrátí, musí jej míti.

Vyskočila se židle, vykoukla vztyčenou žaluzií na ulici, dívala se obezřele dolů po schodišti a potom opustila dům. Vstoupila do mimojedoucího povozu a udala kočímu obydlí Bucciho.

Po půldruhé hodině vrátila se domů bez dechu a hodila náramek se safírem do zásuvky, ukryvši ho prádlem. Narciso zastihl ji nezvykle veselou, při jídle neustále žvatlala a pronášela žerty, jimž všem neporozuměl, ale jež zvyšovaly jeho spokojenost. Později odeslala jej pod jakous záminkou pryč a vyňala náramek ze zásuvky. Pohrávala si s ním tak, že kámen blyštěl se ve světle, a náramek posunovala po ruce nahoru, dolů, stokrát. Potom postavila se před zrcadlo, a zatím co dvé červených skvrn zjevilo se na jejích tvářích, rozveselila se znova a zcela bezmyšlenkovitě oddávala se tiché své radosti, až zaslechla Narcisa na schodech. Na to spěšně uschovala šperk.

Na večer byla vysílena, umdlena, děsila se ve spánku, a z rána domnívala se, že procitla z ošklivého sna, kterýž potrval po celý včerejší den. Bylo to možné, učinila tak opravdu? Ano, podvedla skutečně svého Narcisa pro modrou, lesklou věc, jež ležela tamo v zásuvce, kolem níž nechtěla ani přejíti! Celé své štěstí obětovala za takový capart! Nemůže dojíti opět té spokojenosti a klidu, za něž vděčila Narcisovi, nechť již týž o skvostu zví či nikoli. A skrývati ho před ním bylo by dalším, neodpustitelným podvodem. Nemůže tak učiniti, a pomyšlení toto připravovalo ji o dech. Tak náhle, aniž věděla, jak, zhroutilo se vše. Musí se svěřiti Narcisovi. Neodvážila se doufati, že jí odpustí, neboť vina její byla tak veliká. Ale svěřiti se mu s tím musí.

Leč když Narciso se vrátil, neřekla mu ničeho. Nemohla mluviti, ježto hrdlo jí vyschlo, a kolem očí zjevily se jí kruhy. Narciso shledal ji tak slabou, že se až znepokojil, leč ona ho utěšovala.

V bezesné noci rozhodla se, že všecko mu napíše. A po ránu napsala své doznání, zcela stručné, neboť vysvětlovati nedovedla ničeho a prositi se neodvažovala. Jen vyznat se musila. A potom odnesla psaní do schránky.

Odpoledne nalézala se v horečném rozechvění i obávala se, že toto ji prozradí. Naslouchala každému zvuku zvenčí a sebe menší šramot ji polekal. Tu pojednou domovnice zvolala na schodech:

„Psaní pro advokáta Narcisa!“

Narcis vyšel udiven ven, neboť od koho mělo psaní dojíti? Z Cortony psávali mu dvakráte měsíčně, v určité dny. Vstoupil opět do pokoje a pozoroval rukopis na adrese, načež řekl:

„Vypadá to jako tvé písmo?“

A když shlédl Enrichettu, jak namáhavě a úzkostlivě se usmívá, zeptal se znova:

„Ale o čem bys mi psala?“

„Musila jsem asi mít důvod, proč jsem tak učinila,“ vyhrkla přemáhajíc se.

Slzy vedraly se jí do očí. Viděla Narcisa, jak rozpačitě a nejistě obrací dopis v rukou, a ponechala ho samotného. Uzavřela se v ložnici a vyčkávala. Po čtvrthodince Narciso zaklepal na dveře, a Enrichetta leknutím se zachvěla. Veškera odvaha ji opustila, a přála si jedině oddáliti svůj osud. Zvolala slabým hlasem:

„Lehla jsem si na okamžik, abych si odpočinula. Přeješ si něčeho?“

„Nic zvláštního. Na shledanou.“

Narciso pronesl tato slova obvyklým tónem, a Enrichetta přemýšlela dlouho o tom, co asi zamýšlí. Leč navečer neshledala ho jiného než jindy, byl vlídný jako vždy. Odpustil jí vskutku? A zatím, co vyprávěl cosi veselého, patřila naň důvěrně rozšířenýma očima, v něž vstoupilo nikdy netušené štěstí. Po večeři, když žmolil si cigaretu, chopila se pojednou jeho ruky a políbila ji. Tichý jásot rozlehl se její hrudí. Byla by s chutí vyzpívala všecku svoji radost, ale cítila se ještě poněkud slabou, byla jako pozdravující se, jež v mystické důvěře vzhlíží svému ochránci, jemuž jedině děkuje za svůj život. Ach, on jí odpustil, neboť věděl, že miluje jedině jeho. Ach, máť on silné a dobré srdce.

Nyní nadešla Enrichettě doba, kdy putovati měla do kostela sv. Augustina, ke krásné, skvoucí se Madonně, trůnící uprostřed sterých srdcí matkami věnovaných a splňující prosby žen za šťastný porod. Již při vkročení pod široké, nízké klenutí ovanul ji dech zbožnosti. Schýlena nad klekátkem ztrávila tu drahnou dobu a myšlenky na její dítě splývaly s oněmi na Narcisa. Milovala plod lásky své již nyní veškerou budoucí láskou mateřskou. A když posléze se zvedla, by na obraze políbila nataženou nohu Madonny, tu zapotácela se vroucností. Nebyla by uvěřila nikdy, že je tak nábožnou. A také nikdy netušila, že by byla schopna takové lásky.

Po svém návratu domů zavěsila se na hrdlo Narcisovo a dlouho, dlouho šeptala mu v uši slova díků a o svém štěstí. Narciso hladil hubené její tváře a soucitně a s neklidem pozoroval její ubohé, znetvořené tělo. Leč Bucci, kterýž jako medik musil rozuměti těmto věcem, ujistil jej, že podobné záchvaty přepiatých citů a nepochopitelných náruživostí jsou něčím obvyklým v tomto stavu a že přejdou samy sebou. Tím Narciso se upokojil.

„Však to již přejde,“ bylo jeho filosofií. A přešlo to s létem. V prvých dnech období řádění sirocca Enrichetta napadána byla opět kašlem. Dusný, vlhký vzduch tížil její hruď, a dýchajíc z těžka, zůstávala sedět ve svém koutku, nejsouc s to hovořiti. O kterémsi takovém říjnovém dni ulehla opět záhy potom, když byla povstala s lože. Musilo již brzo nadejíti vykoupení. Bolesti stávaly se nesnesitelnými, a družilo se k nim ještě píchání na prsou. Pohlížela v úzkostech na Narcisa, kterýž v starostech a bezradně stál u ní.

Řekla tiše:

„Myslím, že bys měl nyní poslati pro lékaře.“

A v okamžiku, kdy Narciso vyšel, úzkosti přepadly ji silou zdesateronásobněnou. „Zemru,“ pomyslila si, snažíc se obrátiti se na lůžku. „Zemru, aniž bych jeho děcko vložila mu v náruč. Nejsem s to ničím se mu odvděčiti za to, co pro mne učinil. Stala jsem se ho nehodnou.“

Narciso vstoupil opět do pokoje a ona se jej otázala:

„Odpustil jsi mi opravdu vše?“

„Co pak, moje drahá? Nemám ti čeho odpouštěti.“

Opětovala s bledým úsměvem:

„Řekni mi ještě jednou, že jsi mi tehda odpustil.“

„Kdy, Enrichetto?“

„Onu příhodu se safírem a s — Buccim.“

„S Buccim?“ optal se.

Hleděla rozšířenými zraky na jeho čelo, jež pojednou stahovalo se vráskami. Nová, strašlivá úzkost se jí zmocnila.

„To psaní … víš … máš je ještě?“ otázala se přidušeným hlasem.

Chtěl popříti, že by je měl, ale Enrichetta sebravši veškeré síly, nakázala mu:

„Jdi a přines je!“

Otáčel se semo tamo a opustil ložnici. Otevřenými dveřmi viděla jej, jak hledá cosi ve skříni. Zpod knih a přednášek vyňal dopis a přinesl jej Enrichettě. Byl neotevřen.

Zůstala bez hnutí, skoro bez dechu. Napětí v jejím nitru nebylo tím rozřešeno. Byla důvěra jeho tak velikou, že psaní nechtěl ani čisti — či byl jen zbabělým? Nevěděla toho posud a poznovu mu nakazovala:

„Rozevři je a čti!“

Učinil tak, a tu Enrichetta, jež s obličeje jeho nespustila očí, uzřela, jak vrásky znova objevují se na jeho čele a jak rty jeho se zachvívají. Vzhled jeho obličeje byl zlobný, pohněvaný.

Nuže, nyní věděla vše, a bylo jí, jako by zavíraly se za ni brány vysněného světa a octla se opět před širou, šedou všedností. V této minutě cítila zmírati své dítě, hroutiti se život vlastní. Ach, jak byla by mu děkovala, jak by jej zbožňovala, a nyní stalo se vše bezúčelným.

Odvrátila hlavu.

Venku ozvaly se kročeje lékařovy, a Narciso vyšel mu vstříc. Neviděl ošklivost a hrůzu zklamání, jež znetvořily líce zmírající Enrichetty.