Pippo Spano a jiné novely/Cesta před bránu

Pippo Spano a jiné novely Heinrich Mann
Zklamání	Cesta před bránu

Údaje o textu
Titulek:	Cesta před bránu
Autor:	Autor:Heinrich Mann
Krátký popis:	novela
Původní titulek:	Ein Gang vors Tor
Zdroj:	MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 197–213 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Cesta před bránu.

Lukáš stál již na prahu a zavíral za sebou puklé dveře; leč zastavil se ještě jednou; dutý starcův hlas, jenž zdál se být dávno pohlcen věky, nabyl ještě jednou nad ním moci.

„Jdi a vybojuj svět! Až bude za tebou ležet na kolenou a ty opět se k nám vrátíš jako každý se k nám vrací, cos vykonal více než cestu před bránu?“

Tři stařeny duly kňučivě studený svůj dech do studeného vzduchu vlhkého sálu. Ve zdech rozšiřovaly se denně trhliny, dubové desky trouchnivěly na stěnách, a veškeré okenní tabulky se zakalovaly, bezmocně a bez hlesu.

Prvá ze stařen měla zduřelý břich jako kopec, druhá měla obrovský krk, třetí hrb. Čím živily tyto své strašlivé výrůstky? Lukáš se domníval, že jeho mládím, které v jich starých spárech rozdrceno kroutilo a chvělo se jako hlava holubičí; jeho čerstvou krví, již z jeho prsou ssály jich přežilé a zklamané nauky.

Stařec byl slep. Čím plnil svůj zatemnělý mozek? Lukášovými novými zářícími obrazy, obrazy květnatých luk, na nichž mladé ženy s černými vlasy věnčily plavovlasé rytíře růžemi; bílých měst, jež při fialových mořích snila o svých podmanitelích. Stařec vzal mu je všecky a pravil, že nemají ceny. Žaloval z hluboka:

„Jdi a osvoboď boha ze zajetí jeho nepřátel! Donuť satana, by úpěl o milost! Jdi a podmaň si říše! Jdi a učiň ženu svou vládkyní! U cíle zvíš, prost opojení a pýchy, že vše bylo větší a krásnější, než jsi o tom snil. To nejlepší stalo se, prve než otevřel’s oči; tvůj sen odňal ti to předem. Spěje před tebou a vede meč, jejž nemůžeš nésti. Plížíš se za ním, s prázdnýma rukama.“

Netopýr mihl se sálem a kolem Lukášových tváří. Jinoch mněl jej za slovo starcovo, jež ho oválo. Otřásl se a přeběhl dvůr a vyrazil branou. Dostihl již poloviny kopce, ze smutného hradu zřel již pouze šikmé, rozedrané střechy.

V údolu širé pole halilo se v šeď podvečera. Vznášelo se nad ním cos jako stíny věcí, jichž nebylo zříti. Ve výši pluly těžké mraky. Stádo titěrných ovcí choulilo se, v straších a opuštěno, v těsný, jediný bod obrovské pláně. Pastevec, zahalen hluboko do záhybu pláště, seděl na kameni a nehýbal se. Neozval se štěkot psa, a přece Lukáš rozeznal dobře, jak jakýs muž, na jehož klobouku zvedalo se péro, uchopil jedno z jehňat a ubíhal s ním pryč.

Lukáš dal se ihned do běhu. Přitiskl meč k boku a pádil dlouhými skoky. „Nechť onen uzme třeba celé stádo, jen toto jehně nikoli!“ Dostihne ho, prve než muž zmizí v lese? Klopýtal na nepovědomé půdě a křičel stále: „Jen toto nikoli! Slyšíš, jen toto nikoli!“ Ale onen druhý dostihl již stromů, a Lukáš byl třicet kroků za ním. Chtěl vytrhnouti meč z pochvy: tu vyrazil z křoví černý obrněnec a mávl čepelem po ruce zlodějově, takže tento jehně upustil. Skuhraje, zloděj unikl, kůň s obrněncem zmizel v houštině, a Lukáš stál tu sám nad jehnětem, prudce oddychuje.

Zvedl je a odnášel je zvolna a obezřele do lesa, ke kapličce, jež ve svitu hvězd bělala se na pasece. Položil je na oltář před obraz bohorodičky; a jehně ihned se proměnilo v hošíčka, jenž s úsměvem chopil se levicí ruky Panny. Pravici pozvedl žehnaje Lukášovi, jenž poklekl na kolena. „Co to značí?“ pomyslil skláněje hlavu, „co jsem učinil? Kdo to učinil, já či obrněnec?“

Nebyl s to patřiti déle na hošíka a shrben plížil se z kaple. Ale venku vzpřímila jej vonná noc, a šel dvě hodiny, až stromy řidly. Tu zaslechl křik pronikavý a shlédl černého obrněnce, jak s dlouhým mečem honí se za šedým mnichem kolem smrkového stromu. Mnich obepial rukama kmen a uhýbaje se ranám točil se bleskurychle do kola.

„Milost! Milost!“ úpěl. „Zachraňte mne, pane, před vrahem! Což nevidíte, že je to sám dábel?“

Lukáš vrhl se divě na obrněnce, jenž ohrožoval zbožného muže.

„Tys oním, jenž zahnal mi zloděje!“ volal.

„Tys zabránil tomu, bych svýma rukama zachránil jehně!“

A vrazil svou zbraň ozbrojenci do obličeje.

Hřmotně skácel se týž na hnědé jehličí; mnich zasmál se jako koza. Lukáš pohlédl v ono místo: byl pryč, jen ostrý zápach zbyl po něm.

Zahanben mumlal Lukáš:

„Vstaň, prosím tě!“

Obrněnec opřel se o koleno; zahnutý nos pozvedl k měsíci; z levého jeho očního důlku, jenž zel prázdný, vylévala se krev široce po bílé jeho tváři.

„Jsi zemdlen,“ pravil Lukáš obrněnci a odváděl jej k jeho oři. Tento odvětil: „Stalo se tak pro tebe. Tys zvítězil, náležím tobě.“ A donutil Lukáše, by vstoupil na jeho železnou ruku a tak snáze dostihl vysokého hřbetu oře.

Urazili dlouhý kus cesty, a Lukáš neslyšel ničeho jiného než drnčení železného muže, kráčejícího před svým zvířetem, neviděl ničeho než temnočervený pruh, kdykoli obrněnec obrátil hlavu.

Silnice zjevila se pojednou vroubena kvetoucími keři, jimiž pohrával si noční větřík. Naděje, ospalí ještě ptáci, počali vylétati ze tmy. Za zahradními dvířky, zpola otevřenými, žadonilo bílé, kamenné poprsí: „Zůstaň!“ Leč tamo na opačné straně, kde v pochybném světle měsíce stezka mizela za horama, hnalo se cos zimničně v před: shluk dobrodružství, jež měla býti podniknuta, krásy, jež měla být vykoupena, velikosti, jež měla být dobyta.

Za ranního zábřesku, když den vrhal prvé své růže na šedé cesty, zarazili na návrší nad oranžovým hájem, z jehož středu trčely nebesům štíhlé vížky zámku. Město se snícími domky na skalnatých terasách sklánělo se k moři. Rozkládalo se za cypřišovým plotem v prázdné modři mlhové. Daleko na předhoří mlha válela se jako hejno šedých tažných ptáků; samojediná plachetní lod, jež prchala od pobřeží, byla obklopena ostatními, a všecky do hromady tísnily se kolem nárožního úbočí skály.

Lukáš nechápal, čím stalo se, že jeho nohy staly se pojednou lehčí a dech jeho volnější. Zařinčelo to vedle něho; jediné oko obrněncovo bylo naň upřeno:

„Dianora, dcera hraběte z Melfi, uloupena byla dnešní noci berberským sultánem, a nikdo dosud o tom neví. Pověst o její kráse nedala mu tak dlouho pokoje, až dostal ji na svou loď. Nyní jest již daleko.“

„Přivedu ji zpět!“ zvolal Lukáš a stoupal po stezce k Melfi. Leč jeho druh byl již dávno před ním.

Dole byly veškery skalní svahy plny pestrého lidu, jenž bezmocné paže natahoval k pustému moři a hlasitě bědoval: „Ona je pryč, jak máme dále žíti?“ Veškery tváře byly bledy bolestí, a do všech dveří vkročilo neštěstí.

„Přivezu ji zpět!“ zvolal Lukáš a ihned sledovaly jej jásající davy, jež očekávaly jeho činu. Brána zámecká se otevřela, z ní vystoupil obrněnec a vedle něho hrabě z Melfi, jenž Lukášovi políbil ruku:

„Vy přivedete ji zpět, pane! Přiveďte ji tedy sám sobě, je vaše!“

Malá loď spuštěna pro ně do vody. Obrněnec postavil se k stěžni, Lukáš usedl ke kormidlu. Nedolehlo k nim s pobřeží již ni hlásku, hnaliť se za Berberskými rychleji než myšlenky. Tito vynořili se před nimi již z modravého oparu, byli zvící křídel racka. Lukáš přemýšlel: „Loupežník není ještě doma, drží svou kořist na slabé půdě, může mu ujíti.“

Krunýř obrněncův zařinčel. Byli již zcela blízko a přihlíželi tomu, jak veškery lodi pohanů se rozpadávaly. Prkna padala s pleskotem do vody, stěžně se skácely.

Lukáš nahnul se přes okraj lodi. Dianora plovala pod jeho rukama, leč tyto se chvěly. Obrněnec to byl, jenž ženu vyzvedl do lodi. Zahanben a aby též něco vykonal, Lukáš uťal sultánovi a dvěma černochům, již pluli mu nejblíže, hlavy. Jednu narazil na kormidlo, druhou na příď a třetí na stěžen. Pod ním na poduškách ležela Dianora; Lukáš hleděl na ni a pocítil náhle trýzeň i pokušení propuknouti v pláč; tak byla krásná.

Její obličej blýskal se mdlým úbělem, a byl klidný, jako klenot zahalený stínem. Pokaždé, když jej obrátila, zrcadlil se v něm růžový nebo bleděmodrý lesk. Z očí vynořovalo se fialové světlo. Byly to dva ametysty v opálu, a kolem chladného kamenného kruhu ukládal se, těžký smutkem a myšlenkami, ebenový věnec jejího vlasu.

Nezavál větérek na cestu k domovu. Vystoupili na strmém ostrově, kde staří, okřídlení lvové, střežili šedý, zamřížovaný zámek. Dianora opřela se o stupeň rozpraskaného schodiště, zcela dole, a její bílý šat třepotal se nad modravou propastí. Leč obrněnec stál vedle ní, železnou ruku podle jejího slabého rámě.

Lukáš promluvil k ní z úzkostné vzdálenosti.

„Vyprostil jsem tě z objetí moře a z rukou pohanů: nechceš býti mou?“

„Vzalo si mne moře, a vzal si mne sultán: děkuji ti.“

Lukáš vzhlédl uděšen ke zkrvavené hlavě ve výši, na níž kolísal zlatý turban. Také Dianora tam pohlédla.

„Milovalas jej?“ zabručel.

„Nikoli. Nebyl dostatečně silný, neboť jeho lodi se rozpadly.“

„A já, který jsem ho zmohl? Jsem s dostatek silen?“

„Ty se tážeš? Pak nejsi dost silný.“

Obrněnec musil ji odnésti opět do lodi. Lukáš uvažoval mlčky: „Chci býti mocnějším,“ a zatím minuli několik moří. Vystoupili na pobřeží, kde bílé silnice vedly mezi kamenitými rolemi do země plné nejistot.

Mnoho pacholků neslo Dianorinina nosítka; napřed kráčel obrněnec, v zadu Lukáš. Dva pocestní připojili se nim, jeden opálený v černém plášti a jeden bledý holobrádek v černé šňůrkované haleně. „Měl jsem již mlýnský kámen na hrdle,“ pravil. A onen řekl: „Trčel jsem v kládě, s ohněm na nohou.“

Šli dále, a stále přibývalo těch, kdož se k nim připojovali: muži s krvácejícími ještě ranami a jiní s morovými vředy vysoko na obnažených, bezmasých holeních. Přinášeli s sebou ze žhavých zemí nedostatky, choutky a opovrhování smrtí. Jich oči jiskřily, jich smysly byly sežehnuty chtíči.

Cestou pustošili osady, ohlašovali vládu nového panovníka a odváděli dobytek a ženy. Jednou všichni se zastavili. Daleko ve výši, trůnilo na bílých skalinách město: zářící hlavní město říše, hlavní město císařství Trapezuntského. Zlaté praporce vlály s hradeb a mezi nimi vinuly se růžové kotouče.

Dobrodruzi sténali a proklínali.

Vstoupili v roklinu černých skal, tak těsnou a vysokou, že o polednách shlédli nad ní hvězdy. Na hřebenech kopců stáli obhájci, rvali balvany ze skalisek a vrhali je dolů. Avšak skála je přitahovala: zůstávaly lpěti na místě, žádný z nich se nesřítil, a bojovníci, jati zoufalstvím a hrůzou, vrhali se do hlubiny.

Když opustili úzký údol, spatřili opět město, ale praporců a věnců tam již nebylo. Na hradbách vládl divý zmatek, a tisíce úzkostných povzdechů odnášelo se k nebesům. Dobrodruzi vzájemně si kynuli a chechtali se.

Nyní došli k lesu, před nímž zaujalo postavení vojsko říše. Leč sotva že tito pohlédli do jediného oka obrněncova, skláněli zbraně, by bez hlesu sdíleli další vítězovu pouť osudu.

Po třetí rozkládalo se před nimi město. Bylo osamělé, černá sukna vlála se všech domů. Hrůza rozpínala hubená svá ramena po podmaniteli, hotova vrhnouti se na jeho meč. Dobrodruzi chechtali se radostí.

Stekli zdi města, a Lukáš, otevřev nosítka, zvolal:

„Totoť jest vaše vládkyně!“

Několik hlasů odvětilo:

„Máme císaře. Jest to dítě a nemá rodičů. Milujeme je.“

Lukáš pokynul a dobrodruzi vrhli se v seč. Když ustali, nová vládkyně vštípila mnohému muži úctu a lásku. Avšak z domů klikatých uliček ženy vylévaly na vrahy vařící olej, svolávajíce zhoubu na jejich hlavy. Odebrány jim děti, a také mladý císař odňat svým ochráncům, a všichni zemřeli, jak Lukáš nakázal.

Tu Dianora, kteréž již tolik bylo obětováno, stala se lidu světicí. Drásali svá těla na jejích cestách a líbali prach s jejích nosítek.

Lukáš postavil jí na sloupovém náměstí před palácem úzký trůn z voskově žlutého mramoru. Dianora se v něm usadila, oděna zlatým ornátem, s purpurovými střevíci, a krvavé světlo obrovského rubínu stékalo po jejím nepohnutém čele. Kolem ní rozléval se kovový lesk vyšívaných rouch a stříbrných brnění, jiskření a třpyt kovových šperků, svit korun stkvících se množstvím vypouklých drahokamů, lesk emailovaných skořepin, zlatých trůnů a purpurových koberců, posetých drahokamy.

Se zašustěním křídel nesmírného ptáka dav vrhl se na kolena. Desetitisíce žvatlaly a řvaly projev vzývání. Posedlí, již nepřetržitě tančili, házeli hlavy s bílýma očima v zad a hlásali své uzdravení. Pozouny a měděné kotle řinčely a vřeštěly.

Cesta ke trůnu poseta byla vavříny; Lukáš kráčel po ní samojediný. Vystoupil na stupně a zastavil se, poněvadž pocítil dech Dianory na svých skráních.

„Nyní jsi císařovnou,“ pravil a vyčkával.

Pohlédla naň: v bleděžlutých jeho lících zračily se veškery spáchané zločiny, rty jeho krvácely.

Dianora pravila:

„Nejsi dosti silen.“

Tu Lukáš se obrátil a uzavřel se ve svém paláci.

Ploužil se bez oddechu, den za dnem zlatými sály plnými pletených pokrývek, mezi modrými sloupy protkanými zlatými žilkami: stříbrné ratolesti táhly se od jednoho sloupu ke druhému. Stříbrné studnice vydechovaly vůni jako rány svatých žen. Lukáš polekal se však smrti, když venku na zahradních stezkách zaskřípěly zlaté oblázky pod kročeji otroků, nesoucích Dianorina nosítka. Hrála na loutnu a pěla; její hlas třepotal se, mírně a zádumčivě, nad záchvěvy strun, jako motýl nad vlnícím se květnatým luhem. A nahoře, v ostrém porfyrovém rámu svého okna, skláněl se Lukáš, pěst na čele.

Plížil se za ní, když ubírala se v koupel, ve večerním chladu, při teplem dýšících mandalských alocích, pod cedry a pozlacenými palmami. Ve středu šarlatové nádrže labuť mávala stříbrnými křídly. Dianora stála na pokraji, obnažena, s pažemi malátně svislými, a širokým pásem z tepaného zlata kolem boků. Z jejích prsů kapaly krůpěje vody, její tělo zachvívalo se v lísajícím se večerním vánku. Růžový sluneční prach vířil kolem ní; začasté přelétlo ji ztěžka velké, zlatou a stříbrnou modří se měnící zvíře, vyrážející pronikavé podivné skřeky.

Lukášovy křečí zkřivené prsty drásaly kryjící jej křoví. „Jsem dosti silen,“ sténal, „chci se jí zmocniti.“

Navečer odebral se do její komory. Záclona byla poodhrnuta, uzřel ji: její bílé údy zavěšeny byly na železných prsou obrněncových.

Lukáš naplnil po té své sály ženami a veškerý svůj smysl i veškero myšlení vlněním velkých prsů, hadovitými pohyby masitých boků, klubkem mocných údů a stravujícími úsměvy širokých, bledých obličejů.

Vymýšlel muka a poděloval jimi otroky kolem sebe; jeho vyvstalý spodní ret se chvěl, jeho ruce svíraly křečovitě hlavice opěradla trůnu. Potom vkrádal se do žalářů a žadonil ubožáky, by mu odpustili a stali se jeho přáteli.

Na bílých terasách, na něž doléhalo modře a slavnostně neúprosné nebe, propukl v úpěnlivé volání: „Milost! Ustaň!“ Nikdo ho nezaslechl, jedině jeho němí, černí eunuchové. Nic se nepohnulo, jedině jich koulející se emailové oči, a Lukáš vrhl se s pažemi do široka rozpiatýma na zemi, takže zlatá zdoba jeho hlavy svezla se na mramorové dlaždice a roztříštila se.

Jedné noci Lukáš bloudil temnými chodbami. Vražedné myšlenky, jež choval, rozžhavovaly se před jeho zraky a ukazovaly mu cestu. Škrábal na dveřích Dianory, tyto žalostivě se otevřely, a Lukáš shlédl, že bylo již vykonáno: její hlava s těžkým vlasem visela přes okraj lůžka, na jejím hrdle bylo zříti temně podlitý otisk železné pěsti.

Lukáš uprchl a žil jako potulné zvíře. Houkal její jméno proti bouřnému vichru, proklínal je vzhůru nebesům, řval je netvorům v skalních slujích. Zuřil tak dlouho, až tělo jeho stalo se jakoby z oceli a duše jeho byla vyčerpána. Znenáhla spatřoval ji jen jako slabou vidinu putující po hladině jeho spánku. A posléze cítil, myslil-li na ni, jedině dvé očí v šířící se dáli za sebou, očí jakoby tiše obětované, jež se stěny v stínu zamlklé kapličky stále za námi pohlížejí na naše putování hlučnými cestami světa.

Jeho vzezření nejevilo ni naděje ni lítosti; leč nespal jinak než za zavřenými dveřmi, ježto se strachoval, že spánek jeho mohl by něco vyzraditi. Byl dobrodruhem, jemuž nezdálo se nic nového, byl vítězem bez hrdosti a požívačem s chladnými rty.

Kteréhos šedého večera kráčel po širém poli. Vznášelo se nad ním cos jako stíny věcí, jichž nebylo zříti. Ve výši pluly těžké mraky. Stoupal do kopce: zjevily se mu šikmé, rozedrané střechy. Byl již ve stínu smutného hradu, stál již před branou.

Tři stařeny ve vlhkém sále duly kňučivě studený svůj dech do studeného vzduchu. Řekly: „Lukáš se již vrátil,“ a ihned ozval se dutý starcův hlas, jenž zdál se být dávno pohlcen věky.

„Nuže, vybojoval jsi svět, ležel za tebou na kolenou, a vrátil ses nám jako vrací se každý. Cos vykonal více než cestu před bránu?“

Lukáš mlčel, stařec pokračoval:

„Osvobodils boha ze zajetí nepřátel, donutils satana, by úpěl o milost. Podmanil sis říše a učinils ženu svou vládkyní. U cíle zvěděls, prost opojení a pýchy, že vše bylo větší a krásnější, než jsi o tom snil. To nejlepší stalo se, prve než otevřels oči; tvůj sen odňal ti to předem. Spěl před tebou a vedl meč, jejž nemohls nésti. Plížil ses za ním, s prázdnýma rukama.“

Lukáš sklonil čelo a pozvedl je opět.

„Vše to je pravdou,“ řekl. „Takový byl můj život. A byť bych byl nevykonal více než cestu před bránu, přece nechci zůstat seděti u vás starých, kteříž jste tak moudři. Raději vykonám ještě druhou cestu před bránu a počnu opět vše, co jsem zkusil, ještě jednou a nebudu toho litovat, stihne-li mne smrt na silnici. Potom chci se změřit také s ním; možno, že pocítí mé rány, možno, že já jeho. Pokryji jej svým rudým praporcem nebo on mne svým černým.“

Po té se otočil a kráčel s kopce, přes pole a svahy. Mladé dívky, skloněné nad podzimními záhony v zahradách u cesty, zasypávaly mimojdoucího astrami. Velká rudá květina uvízla v jeho šedém vlasu a třepotala se dlouho ve větru.