Pippo Spano a jiné novely/Odstoupil…

Pippo Spano a jiné novely Heinrich Mann
Hrdinka	Odstoupil…	Zklamání

Údaje o textu
Titulek:	Odstoupil…
Autor:	Autor:Heinrich Mann
Krátký popis:	novela
Původní titulek:	Abdankung
Zdroj:	MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 163–180 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Odstoupil…

Všichni chtěli hrát kopanou; jedině Felix trval na tom, aby se běželo.

„Kdo je zde pánem?“ křičel, uzarděn a otřásaje se, s pohledem tak hrozivým, že onen, jehož stihl, zalezl v klubko přátel.

„Kdo je zde pánem!“ — byla prvá slova, jež k nim pronesl, sotva že vstoupil do školy. Hleděli na sebe zaraženi. Jeden z nich, habán, měřil štíhlého hošíka a chtěl se smáti. Leč pojednou Felix se zaťatou pěstí visel mu na šíji a tlačil jej k zemi.

„Jiného nedovedeš nic?“ sténal poražený, maje obličej přitisknutý zemi.

„Poběhni se mnou. To nechť rozhodne.“

„Ano, běž!“ volali někteří.

„Kdo je ještě proti běhu?“ tázal se Felix, vzpřímen a s vykročenou nohou.

„Mně je to lhostejno,“ pravil líně tlustý Hanuš Butt.

„Mně také! Mně také!“ přisvědčovali jiní.

Nastalo postrkování, a někteří vstoupili na stranu Felixovu. Těm, kteří se seřadili za jeho odpůrce, bylo úzko. Tak pomstychtivé je měřil.

„Pamatuji si každého!“ křičel pronikavě.

Dva z nich přešli němu, pak ještě dva. Butt, kterýž nepřipojil se k žádné straně a přešlapoval nerozhodnut, byl pomocí poličku, jejž mu Felix vlepil, získán pro jeho stranu.

Felix zvítězil lehce. Vítr, jenž vál mu vstříc při běhu metě, zdál se zvučeti oduševňující melodií; a když Felix se vrátil s opojením rychlosti v bušící krvi, byl si jist každým příštím vítězstvím. Poraženému, jenž sliboval mu odvetu při kopané, smál se do očí, krče při tom rameny.

Když však podruhé jednoho, který vzpíral se jeho rozkazu, srazil zemi, bylo v tom jedině štěstí. A Felix to věděl. Bylť již ztracen, když pojednou se uvolnil, a kopl protivníka do břicha tak, že tento se skácel. Nyní tu ležel, jako by rozumělo se to samo sebou — a přece Felix, který naň shlížel, cítil závrať kolísavé minuty, kdy jeho pověst a moc byly v sázce. Potom z hluboka vydechl a v nitru jeho ozvalo se zajásání. Leč již také kdosi zabručel: kopání do břicha neplatí. Ano! znělo ozvěnou, je to zbabělé! A Felix musil poznovu postaviti se na odpor davu, by obhájil svůj úspěch.

U většiny z nich stačilo pevné slovo. Dva či tři, s nimiž bylo mu ještě se měřiti, Felix znal; ostatní již poslouchali. Začasté však zmocňoval se ho — nikdy však ve škole, neboť zde byl vždy zaujat úkolem panování — ale doma: zmocňoval se ho údiv, že poslouchali. Byliť přece silnější! Každý z nich byl silnější! Kdyby tak tlustému Hanuši Buttovi bylo přišlo na mysl, že má svaly! Ale to byla také taková hrouda, z níž dalo se udělati vše. Felix byl sám; jeho duch zkoušel v nepokojných poskocích všecky ty vzdálené; a jeho vzrušené ruce hnětly jich obličeje a odstrkovaly je.

Při tom vyhledával pro toho i onoho přezdívky. Skoro všem již je vnutil, a když nový třídní učitel se jich tázal po jich jménech, musil každý udati svou: Pečeně, Lump, Pithekos. Ano: zde stál po anglickém vzoru oděný Weeke jako Pithekos, a Graupel, jehož otec byl purkmistrem, přezdíval si Lump, poněvadž Felix tak nakázal. Felix nosil však obrácený oděv; a od té doby, kdy při poslední jich dobrodružné jízdě jeho otec — Felix dovedl jen tušiti, jak — přišel o život a matka s ním nastěhovala se do příbytku o třech nuzných pokojích v zdejším městě, dálo se zde to, co on chtěl.

Neboť jakmile druhům uštědřil přezdívky, učinil nemožnými ony učitelů. Nikdo nemohl jich již vysloviti beze studu. Na učiteli psaní, na němž po tak dlouho i nejzbabělejší zkoušeli svou srdnatost, vynutil si uctivé zacházení. Zastrašováním a posměchem uvedl v modu nepřipravovati se k hodině mathematiky. Když však profesor, jemuž někdo musil žalovati, varoval třídu, by nedala se sváděti lenosti od toho, kdo postrádá nadání, Felix vybojoval si v osmi dnech nejlepší známku a prohlásil, že bylo mu to hračkou. Ve skutečnosti učinil však hlavě násilí a nevěděl kudy kam podrážděností. Oproti profesoru, jenž hleděl ho získati vyznamenáními, uzavíral se však pilností a nepřístupností. Do příští hodiny prosadil, že železné pravítko mělo býti rozžhaveno. Stalo se tak za tělocvičnou. A když chtěl přesvědčiti pochybovače, že profesor v chvatu demonstrace sáhne náhle po pravítku, vždy celou rukou, učinil nevědomky tento hmat sám a uskočil zpět. Smáli se mu. „Kdo jinému jámu kopá,“ pravilo se, a: „Nevydrží toho sám!“

Oči Felixovy, svezší se kolkolem, potemněly. A když pravítko neseno mezi dvěma dřevy do třídy, ubíral se v zadu něm. Všichni seděli na svých místech, bylo slyšeti krok profesorův; tu Felix vzal pravítko s pultu a zastrčil je za rozpiatou košili. Šum nesl se třídou. Profesor zeptal se, co mají, proč nikdo nedává pozor. Felix se hlásil a s ubledlými rty dal odpověď. A potom seděl tu opět, a za jeho křečovitými, ojedinělými úsměvy skrývalo se jediné, začasté bolestmi přehlušené vědomí, že všichni, na něž neviděl, pošilhávají němu skrze prsty plni úžasu, poddanosti a vření lásky, a že vznáší se vysoko nad nimi a jimi bezmezné pohrdá.

„Oheň není pro vás,“ pravil, když po třech dnech opět přišel, „ale voda!“

Otevřel studnu.

„Butte! Pod pumpu!“

Butt sklonil líně hlavu.

„Weeke! Graupele!“

Přistoupili. Jeden po druhém skrčili se pod proud vody: s potěšitelným úsměvem a poddansky; protože tak učinil i předešlý; protože mohl to být vtip; protože odporovati Felixovi bylo by nemoudré a příčilo by se mravům.

Když pak se všech hlav krůpeje vody dopadaly na podlahu, a roztrpčený ordinarius se marně tázal po původci této neplechy, Felix se zvedl.

„Já jsem je všecky pokřtil!“ řekl odhodlaně a přijal za to šest hodin karceru.

Vstal také, poněvadž kdosi zvolal „Kikirikí“ a nikdo se nehlásil. On jím nebyl. Podruhé přivodil si špatnou známku za to, že podržel svému zadáku svůj mluvnický úkol, aby z něho mohl předčítati. Týral-li je, cítil se i zodpovědným za jich hříchy a blaho. Vystál jich jedině jako svých otrokův; ale tam, kde sám neporoučel, dbal žárlivě o jich důstojnost.

Panský synek, nedávno mezi ně zavítavší, vynášel se: Felix hodil se k tomu, když stál v středu zvědavého kruhu a nataženou svoji ruku označoval jako paprsek, načež pojednou počal jí jezditi po obličeji účastníků.

„Jakou to psinou dáváte se zde poličkovati?“ vzkřikl Felix rozpálen.

„Měj se na pozoru, milý příteli!“ prohodil mladý hrabě, prohlížeje si hocha od hlavy patě.

„Mluv tak se svým skotákem, nikoli se mnou, nikoli se — —“

Hlas mu selhal.

„Chceš bití?“ zeptalo se hrabátko.

Kruh se rozevřel a ustoupil.

„A ty?“ skočil Felix ku předu. Pojednou se však přemohl a zastrčil ruce do kapsy.

„Bití ode mne bylo by pro tebe tuze dobré! Ale já dám tě zbíti!“

A obrátiv se ostatním:

„Řežte ho!… Nuže? Urazil vás. Neškodí vám to? Urazil i mne. Znáte mne. Nuže?“

Jeho slovy, jeho pohledy ponenáhlu se rozkývávali. Patřili jeden na druhého a lokty zkoumali své cítění: a náhle všichni najednou vrhli se na útočníka, jenž dotkl se jich velitele. Skácel se; jich úspěch je rozplameňoval. Felix opřel se o zeď a přihlížel.

„Dost! Krvácí!“

A později:

„Nyní opět se snášejte!“

Ohromený nováček přijat do stádce a učil se poslouchati se stádcem.

Felix cvičil své druhy. Ten, na něhož zvolal: „Ať žije!“ měl v šíleném spěchu zmizeti; a na otázku: „Jak se ti vede?“ bylo zákonem odvětiti: „Přiměřeně!“ načež Felix se zkřiveným rtem dodával: „Podobá se tomu!“ Některý z hochů musil po setmění se z města; musil mlčky vykonati zpětnou cestu a u označeného domu vykonati svou potřebu. Nebylo jisto, zda Felix nenabude mystickými cestami vědomosti o prohřešcích proti svým příkazům; a čím hruběji tyto příčily se rozumu, tím fanatičtěji byly vykonávány. Mladý hrabě dospěl tak daleko, že rázem čtvrté hodiny počal samojediný ve svém pokoji mávati holí a třikráte zvolal „Hurá!“ A po každém „Hurá!“ zvolal jiný, který stál u domu: „Ty ovce!“ Denní povinností tlustého Hanuše Butta bylo vplížiti se za nejdelší přestávky do prázdné třídy, položití se na zem a takto setrvati po tak dlouho, až Felix dal mu „rozhřešení“. Felix přišel po schodech nahoru mezi čtyřmi trabanty, již zůstali stát u dveří a nesměli zříti toho, co nadešlo. Obešel třikráte do kola nataženého Butta; v širé síni nebylo slyšeti ni vydechnutí; a rozkročmo spustil se na břicho pacientovo. Buttovi dostalo se tím rozhřešení a směl povstati.

Cítil-li Felix Buttův tuk pod sebou chvěti se a měknouti, ocital se v pokušení, by si na něm odpočinul. Ovládal jej pocit že Buttovy hříchy vskutku přecházejí v jeho vlastní maso; zvířecí netečnost druhova jej pokoušela; vznikla pospolitost, jež jemu samému se protivila.

Butt pocházel ze zahradnictví a byl prosycen mírnou vůní zeleniny, po níž Felix stále toužil jako po jedu slibujícím opovrhované slasti. Buttovo funění jej vábilo. Felix potřeboval při kvapném běhu za určitým cílem nebo činem octnouti se jen v blízkosti Buttově — Butt visel třeba na zdi sluncem ozářené — a Felix musil se zastaviti: výpar Buttova těla jej přitáhl. Felix posunoval — a nikdy se toho nenabažil — tuto hlavu bez vůle sem a tam, a ona zůstala viset tak, jak ji nařídil; zvedl líně údy Buttovy a nechal je opět klesnouti; nořil se s ochabující hrůzou v Butta jako ve vlahou propast. A zuřivé kopnutí označovalo okamžik, kdy ocital se opět na povrchu.

Felixův spánek byl neklidný; procital začasté se slzami trpké žádostivosti a rozpomínal se zdrcen hanbou, že ve snách ohmatával Buttovo tělo. A s opovržením a závistí vmýšlel se v takovou bytost, jejíž tíhou nic nepohnulo, ni ctižádost, ni smysl zodpovědnosti, ni nedostatek vytknutých si povinností, ni oněch zvláštností, k nimž nebylo lze se přiznati. Kdyby tak poddaní byli mohli nahlédnouti v to, co jich vládce skrýval! Že jich odpověď na rituelní zvoláni „Jak se ti vede?“ očekává s novou vždy mukou. Že nevyřknutí onoho děsného „Přiměřeně!“ nebyl by snesl ani při hodině vyučování a za účelem dosažení svého tributu podlehl nutkání vpadnouti hlasitě v řeč i profesoru. Že musil počítati kroky toho, jehož sobě byl povolal, a odvozovati pověrčivé závěry z jich úhrnu. Že — a jinak to nešlo — toho, jehož zvoláním „Nechť žije!“ určil náhlému zmizení, v strachu a spěchu prohlížel si s obou stran, z předu a pak ještě jednou z leva, jako by nezmarně vštípit si jej chtěl v paměť, a že neučinil-li tak, nadešly mu hodiny muk.

Jak snadné to měli ti, již se mu poddali, podrobovati se jeho vůli a nyní klidně spali. Zda bylo lze si přáti tak obyčejného, tupomyslného života? Ach, mnohdy bývalo by dobrodiním miti někoho, kdo by byl dával jemu rozkazy a s něho všecko sňal.

Felix vstal v noci, postavil se se svíčkou před zrcadlo a dal svému protějšku na sebe zvolati:

„Vyplázni jazyk! Polož dva prsty na čelo!“

„Ne, jaký to nesmysl! Jsem to opět já sám!“

S mrzutým pohledem obrátil se k svému obrazu zády.

A potom mstil se na těch, jimž vedlo se tak mnohem snadněji, a zkoušel, jak daleko dal by se ovládati.

„Runge, plivni Buttovi do obličeje!… Teď plivne Butt Weekemu! A Weeke Grauplovi! A tak dále!“

Učinili tak! Bylo v tom cos báječného!

„Kdo druhého trefí do nosu, bude mým trabantem!“

Felix si myslil: „Což nepozorují vůbec, co činí? Jásají! Proč nutí mne, bych tak strašlivě jimi opovrhoval? Zde stojím zcela sám. Na mne neplivne nikdo, na to nepřijdou. Měl bych vskutku chuť! Ó, nesmím! Ale měl bych přece chuť…“

Se vzrušenou lící vytáhl Butta z klubka a šeptal mu cosi do ucha.

Butt patřil naň všecek vyděšen.

„Bude to brzy?“ šeptal Felix; a ježto Butt váhal, pozvedl ruku. „Buď — anebo!“

Tu Butt učinil krok zpět a před očima všech plivl mu doprostřed čela.

Hrůzné ticho zavládlo kolkolem. Felix lehkomyslně se usmíval.

„Ted přijde něco nového. Učiním vše, co Butt řekne.“

Dav hleděl na Butta a osvobozen zajásal.

„Nuže, Butte! Řekni něco! Co mám učiniti? Nevíš ničeho? Mám udělati v pravo bok?“

Butt stál zde bez rady, a dav se kroutil.

„Mám skákat o jedné noze? Což nemáš žádné obrazotvornosti? Nakaž mi to, co nakazoval jsem ti já!“

Butt váhal nedůvěřivě.

„Zvedni paži! Spusť ji opět!“

Felix tak učinil; a Butt nevěděl, jak dále.

Avšak v každé přestávce mezi vyučováním Felix vracel se nové hře. Radil Buttovi, co mu má uložiti.

„Můžeš požadovati ode mne vše, co kdy požadoval jsem od tebe já; slyšíš: vše… Co musil jsi jindy konati vždy touto dobou?“

„Musil jsem přijímati od tebe rozhřešení,“ pravil Butt a chtěl se již rozběhnouti.

„Nikoli ty — já!“

A Felix odebral se nahoru a položil se na podlahu. Načež zavřev oči, nakazoval:

„Dále, Butte!“

Butt vpotácel se do síně a obešel Felixe: jednou, podruhé a potřetí.

„Co přijde nyní, Butte?“

Všichni spolužáci zatajili dech. Butt stál zde s prstem na rtu a poulil oči na Felixe.

„Ne, to nejde,“ šeptl a obrátil se.

„Butte, učiníš to!“

„Nikoli, nesmí toho učiniti!“ volal dav rozhořčeně; — a kdykoli Felix s tímto opět začal, vždy bránil tomu týž temný odpor. I vynašel jiný prostředek, jak by Butta učinil svým pánem.

„Butte, kudy vede cesta? Rovně nebo kolem stromu?“

Butt odpověděl pochybným tonem, Felix vykonal, co mu bylo nakázáno, a všichni se smáli na znamení souhlasu.

Nadešla doba školních výletů.

„Butte, kudy vede cesta? Přes most nebo potokem?“

A Butt, dodav si odvahy, odvětil: „Potokem!“

Felix skočil do vody, aniž by byl zul boty.

Když školník zazvonil, Felix zeptal se ještě rychle: „Butte, kudy vede cesta?“

„Vzhůru po schodech!“ A Butt zachroptěl.

„Kdyby byl řekl: domů,“ myslil si Felix, „byl bych musil tak učiniti — bezpodmínečně učiniti.“

Jeden pokus lákal jej úzkostlivě.

„Cesta mohla by věsti také pod škamnami,“ prohlásil. A v příští hodině se tázal: „Butte, kudy vede cesta?“

„Pod škamnami,“ odvětil Butt a hrůzou zavřel oči. Když je opět otevřel, Felix byl pryč.

„Co pak to tam ten hledá?“ zvolal profesor.

Zarděn do krvava, se zmatenými pohledy Felix objevil se za poslední lavicí. Ó, toho hrůzného sebeznásilnění, té odevzdanosti smrtí pohrdající, s níž vrhal se pod lavice! Vzmáhal se ho nádhernější pocit, než když na jeho povel všichni spolu se servali! A naplněn hrůzně sladkou pýchou setkal se v očích, jež ho vyšetřovaly, s počínající škodolibostí.

Až potud Felix neměl nižádného přítele, mimo školu s nikým se nestýkal. Nyní neodlučoval se od Butta, přinášel mu vypracované úkoly, zůstával u něho seděti a hleděl naň bez ustání.

„Butte, kudy vede cesta?“

„Tamo do kouta… Po schodech sedmkráte nahoru a dolů, do psí boudy.“

Tím Butt byl vyčerpán. Leč mimo nadání připadl na cosi praktického.

„K pekaři, přines jablkové koláče!“

Toto opakovalo se po tak dlouho, dokud Felixova matka dávala peníze.

„Butte, kam vede cesta?“

„Do lesa, poslechnout kukačku!“

A Felix běžel za bránu, prodíral se s tlukoucím srdcem houštinami, naslouchal, zardívaje se i bledna, v skrytu zeleni, a když kukačka zakukala, vydechl vášnivě, jako by mu byl darován život.

Ve škole Butt vychloubal se svou mocí nad tím, jehož všichni poslouchali. Dostávalo se mu však od druhů za to buchet do zad. Felix pokoušel se o úsměv, leč v zápětí zastyděl se za svou přetvářku a prohlásil:

„Butt jest mým přítelem: záleží vám něco na tom?“

Hleděli naň s nelibostí a plaše; v koutech šuškalo se o něm; drzé pohledy upíraly se naň; a jeden naivní maličký přistoupil k němu:

„Je Butt vlastně více než ty?“ optal se jasným hlasem.

Felix, zarděv se, sklonil čelo. Nikdo nepromluvil. Veškero štěstí, o němž Felix snil, měly mu přinésti letní prázdniny, kdy octne se s Buttem sám. Docílil i toho, že jeho matka zaplatila synu zahradníkovu pobyt na Uklejském jezeře. Selské stavení stálo zpola ve vodě. Z jeho oken rybařili. Hladinu vodní, zaklíněnou černě lesnatými břehy, brázdil jich nemotorný člun. Felix střílel hůlkami do vody: byla to torpéda; a zvěstoval Buttovi, svému kapitánu, vítězství. Butt dal se strhnouti pyšným povelům. Když však Felix vzal mu jednu z hůlek, jež z vody vytáhl, a tvrdil, že je to žralok, že zachránil svému kapitánu život a že žralokovi prohnal tyč tlamou i celým tělem, tu Butta věc omrzela, prohlásil vše za nesmysl a natáhl se v člunu.

„Butte, kam vede cesta?“

„Do vody, strkati člun.“

Felix ploval a strkal. Unavil se.

„Butte, kam vede cesta?“

Butt ležel s rukama pod hlavou, mžoural očima, funěl, užíval. V polosnění vzpomínal dob, kdy Felixe obskakoval, před ním se třásl a přijímal od něho rozhřešení.

„Dále,“ zabručel.

O chvíli později Felix se přiznal:

„Nemohu dále. Kam vede cesta?“

„K ry — —“

Přerušil se však, chrochtě dobromyslně:

„Zpět do člunu.“

„Co jsi chtěl říci, Butte?“

Felixovi nebylo možno spokojiti se s tím.

Butt obveseloval se jeho vzrušením. V noci byl vzbuzen. Felix stál v košili u jeho postele.

„Butte, kam vede cesta?“

„Hrome, teď přestává už všecko. K rybám — na dno — vede.“

A v zápětí vzkřikl:

„Nikoli! Nikoli k rybám! Do postele!“

Felix sestoupil s lavice u okna.

„Vždyť jsi to řekl.“

„Nebylo to pravda. Dej mi pokoj.“

„Ale přece jen jsi to řekl.“

A z rána, po horečnatých snech, Felix tázal se den co den:

„Nevede vskutku cesta k rybám, na dno?“

„Nu tak tedy: ano,“ odvětil často Butt; ale potom volal Felixe zpět.

Škola opět počala. Felix vkročil do ní s bledými, vpadlými tvářemi a ztrnulým pohledem. Neměl smyslu pro to, co dálo se s ostatními, pro to, co Butt jim vyprávěl, pro jich smích, když se objevil. Občas přišel jeden či druhý k němu a bez hlesu šťouchl do něho ramenem; a po tomto zřeknutí se svého bývalého pána od cházel s kyselou, přísnou tváří.

Se sklopenými očními víčky Felix plížil se stále jen za Buttem a šeptal cosi. Butt šťouchl jej ramenem jako ostatní a řekl:

„Kdo ví?“

A Felix koktal bolestně:

„Ale přece jsi to řekl.“

Kteréhos rána Felixe tu nebylo. A teprve druhého dne Butt našel pod svými sešity lístek, na nějž Felix napsal:

„Cesta vedla přece dolů k rybám.“