Pippo Spano a jiné novely/Pes

Pippo Spano a jiné novely Heinrich Mann
Kontesa	Pes	Gemma

Údaje o textu
Titulek:	Pes
Autor:	Autor:Heinrich Mann
Krátký popis:	novela
Původní titulek:	Der Hund
Zdroj:	MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 89–97 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Pes.

V saloně přítelově přeli jsme se o stěhování duší. Když byli odpůrci i zastanci této theorie uvedli své důvody proti i pro, nebyli tito s to shodnouti se o zvláštní otázce. Šlo o to, jak kdos se vyjádřil, že duše lidí morálně nízko stojících přecházejí na zvířata. Hovor utápěl se stále víc a více ve všeobecnostech, a kterýs skeptik domníval se jej zakončiti tím, že pronesl poznámku: „Nepodáte nikdy postačitelných důkazův o nějaké theorii v zemi, kde tato theorie nežije mnohotvárně v duši lidu. Neboť teprve víra tvoří skutečnosti.“

Tu přerušil jej drsný, trhavý hlas starého plukovníka Fastina. „Možno, že máte pravdu. Aspoň věřím, že zde v Evropě jsou nemyslitelny mnohé příhody, nad nimiž jsem se v Indii zvlášť nepozastavoval.“

Stařík vyňal z úst krátkou dřevěnku, což bylo zřejmým důkazem toho, že zhostiti se chce nějaké historie. Pod jeho bílým vlasem svítil obličej tak červený, jak byl jej zbarvil třicetiletý pobyt v Indii. Seděl vzpřímen, pouze ruce lehce opřeny o opěradlo lenošky. Jeho světlemodré, ostré oči prohlížely mezi mnou a mým sousedem jakoby v dáli. Čekali jsme; načež začal:

„Jako mladý důstojník pověřen jsem byl za jedné z místních vzpour, jež tehdy častěji propukaly než dnes, úkolem postoupiti s oddílem dále do vnitrozemí. Byla to pošinutá stráž do větší vsi, jež před tím nikdy neměla posádky. Obyvatelstvo nechovalo se nepřátelsky, ale bylo mi jasno, že udržuje za noci spojení s povstalci a je snad zásobuje, aniž mohl jsem zjistiti, jak a kde se tak děje. Styk s podezřelými domorodci byl mým lidem zakázán, leč stávají přitažlivosti, jež i na nejřádnějšího vojína působí mocněji než rozkaz představených. Ze jména znepokojila mne jistá příhoda tak, že dal jsem si předvolati provinilce.

„Bobe Raylore,“ pravil jsem onomu muži, „udržuješ milostný poměr s indickou děvou jménem Giweto a s její matkou v předposlední chýši od severu.“

„Ano, praporečníku.“

„Víš, že jsi u děvčete vypíchl jiného?“

„Ano, praporečníku.“

„Kdo je jím?“

„Myslím, že Ramsun, jehož zovou jedovatým hadem.“

„Je to týž, po němž marně paseme, který každé noci klame naše stráže a který nepovědomo kudy vniká do naší vsi jako by prolézal zemí?“

„Týž, praporečníku.“

„Znáš krvavé kousky, jež se o něm vyprávějí?“

„Ano, praporečníku.“

„A víš o jeho žárlivosti i o tom, že přísahal pomstu?“

„Ano, praporečníku.“

„Nuže, a jak se chceš chránit?“

„Mám pomocníka, praporečníku.“

„Bobe,“ pravil jsem přísnějším hlasem, „styk s domorodci jest zakázán. Přerušíš svůj poměr.“

„Musí-li tak být, praporečníku.“

Řekl to s tak žalostným vzezřením, že nebyl jsem s to setrvati důrazněji na svém požadavku.

Leč za daných poměrů byl mi každý muž drahý, nehledě ani obtížím a třenicím, jež vzniknouti mohly z toho, kdyby některý z mých lidí přišel ve vsi o život. Dal jsem tudíž chýši Giwehinu zvlášť střežiti, což vyžadovala i lidskost, není-liž pravda?

Zatím opatření toto pomohlo jen na tolik, že dostalo se nám rychle vědomosti o spáchaném skutku. V jedné z nocí, kdy měsíc byl v novu, zaslechla stráž, stojící poblíž chýše, drsný, krátký výkřik. Přiběhnuv na místo, vojín nenašel ničeho. Ztropil tudíž poplach, načež moji lidé přichvátali se světlem. Našli jsme chýši otevřenu, jedinou místnost prázdnou; jedině v koutku světnice schoulenu otupělou máť dívky. Krvavé stopy vedly nás ze vsi na místo, kde stráž, jako vždy, nepostřehla ničeho o tom, že by se byl kdos vloudil do osady. Tentokráte zdařila se tedy chlapíkovi nemožnost, odvléci s sebou druhého člověka, snad mrtvého. Nepochybně pomstychtivost jeho zavedla jej tak daleko, že chtěl zabrániti i pohřbení své oběti.

Při dalším běhu zaslechli jsme temný štěkot psí a záhy pochopili jsme vše. „Pomocník“, o němž ubohý Bob se zmínil, zasáhl, žel, pozdě. Byla jím dívčina obrovská dogga, kteráž vraha dostihla a jej rozsápala. Nedaleko odtud leželo tělo našeho Boba, a Giweh nad ním schýlena, schvácena divou bolestí. Na její šíji, jež s polibky vtiskovanými na mrtvou tvář Bobovu se zvedala a klesala, a na jejím černém, rozpuštěném vlasu, padajícím na mrtvolu, naše pochodně zažehly nejtemnější světla. Dívka tato připomněla mně čímsi labutí šíji Editinu, jež po bitvě u Hastingsu svého královského miláčka vyhledala na bojišti. Tato zde nechybila svého ni v nejhlubší noci. Posléze musili jsme se postarati i o fenu a ji násilím odtrhnouti od těla vrahova. Zdivočilé zvíře zahryzlo se v ně hluboko a bylo všecko potřísněno krví. Domnívám se, že sežralo jeho vnitřnosti.

Dopravili jsme dívku domů. Byla velice krásná. Lidé, kteří ji nesli, dotýkali se zvláštní, tapavou neobratností jejích bezvládně svislých, štíhlých, hnědých údů. A — vezmi mne ďas — nebýti tolik tragiky v této příležitosti, nebylo by se mi na konec zdálo nevhodným učiniti důstojníka nástupcem ubohého Bobyho.

Giweh zůstala po týdny uzavřena ve své chýši, aniž by byla spatřila člověka. Dogga projevovala jí od té doby vroucí přátelství. Nešťastnou náhodou zvíře však zdechlo, když bylo prve vrhlo několik mláďat, z nichž dívka ponechala si jedině ono první.

Tento pes zdědil as příchylnost dívčinu, jež ani nyní nestrpěla jiné společnosti. Leč moji lidé, jichž zájem o krásnou dívku v pusté této garnisoně se nevyčerpával, vyslídili, že poměr mezi oběma je zcela zvláštního druhu. Stávaloť mezi nimi stálé škádlení a zuření, jež čím více pes vyrůstal, tím zřejměji měnilo se v nepřátelství. Záhy potom rámusení v chýši nebralo konce. Giweh bila psa, jenž způsoboval jí zranění. Posléze vyháněla psa vždycky ze stavení, by brzy potom opět sama jej volala. Po té na stalo mezi nimi zvláštní příměří, jež měl jsem příležitost jednou sám pozorovati. Dívka seděla na své rohoži, a její krásné tělo bylo zanedbané a vyhublé; proti ní pes, skrčen v koutě jizby, rozcuchaný a zdivočelý, s pohledem zákeřné, do jisté míry lidské vášně, takovým, jakého nikdy již neshlédl jsem u zvířete a jehož Giweh zřejmě se strachovala. Oba měli bílou pěnu kolem úst.

Kteréhos večera zjevila se před mým stanem matka dívčina, a dle jejích posunků a nesrozumitelných zvuků zdálo se, že shání se po pomoci. Stalo se asi cos velice vážného, čímž stařena vyburcována byla ze své tuposti. Podivný zájem na věci velel mi, bych šel s ní.

Při našem vkročení do chýše pes uskočil stranou. Giweh ležela na rohoži, a ňadra její, posud krásných tvarů, se nepohnula. Ze zející rány na hrdle vytékala krev. Snažili jsme se ve spěchu ji zastaviti. Bolestmi probuzena z bezvědomí, dívka zpola se nadzvedla. Její pohled cosi hledal a našel to. Jeden z mých mužů zasadil psovi mocnou ránu pažbou a odkopl jej ke stěně. A odtud jeho pohled, příšerněji výrazný než kdy před tím, setkal se s pohledem dívčiným.

Z oka dívčina vyšlehl oheň smrtelné nenávisti, jakého bych se byl nenadál od nikoho v tak zoufalém stavu. S krajním napětím sil snažila se úplně se vzpřímiti; jednu z hubených paží natáhla jakoby prokletí, a s bílých jejích rtů splynula trhaně zpola nesrozumitelná slova, jež zněla jako chrčení.

„Tys věděl as, co činíš, ty — či nejsi jím? Nežije duše jeho v tobě? — Vždyť zřela jsem, jak tvoje máteř napájela se jeho krví! — Jeho krví!“

Tak vzkřikla, načež svalila se zpět, na stranu. Leč přes to pohled její neztratil onoho psova, který, buď pod účinky jejího oslovení, anebo pod vlivem blížící se smrti, byl rovněž vytřeštěn. A tak hleděli na sebe neustále oba dokonávající — dívka a vrah jejího miláčka — její vlastní vrah.“

„Pes!“ zvolal za nastalého odmlčení se plukovníkova onen skeptik, který svou poznámkou způsobil, že zvěděli jsme tuto příhodu, a v jeho hlasu byl zřejmý úděs. „Řekněte: pes!“

Leč stařík neřekl již ničeho. Vstrčil dýmku mezi zuby a zíral, stále nepohnut, jasnýma, ostrýma očima mezi mnou a mým sousedem jakoby v dáli.