Pippo Spano a jiné novely/Kontesa

Pippo Spano a jiné novely Heinrich Mann
Pippo Spano	Kontesa	Pes

Údaje o textu
Titulek:	Kontesa
Autor:	Autor:Heinrich Mann
Krátký popis:	novela
Původní titulek:	Contessina
Zdroj:	MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 67–88 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Kontesa.

Po boku své bonny konteska kráčí zvolna, drobnými namáhavými kročeji, pobřežní písčinou, zkypřenou jarním sluncem. Na modré hladině moře, bílou pěnou vln korunované, uprostřed téměř tvrdého lesku, rýsuje se štíhlá silhoueta malé dívky s jejími plachými, krátkými pohyby.

Její vlas, zlatý plášť, příliš těžký pro úzká ramena, sluní se v mocnějším zlatě světla, avšak její oči nejsou s to snésti tohoto lesku. Kontesčiny zraky šinou se přes vrchy, tamo za smrčinou, v daleké pozadí po její pravici, kde jas slunce, na poledne již stoupajícího, pozbývá na své moci. A bloudíc hledy dále, patří v skrytá údolí, v úzké úvozy, jichž naslouchavá zelená tišina protkána jest mdle stříbrným pásem malého průplavu. Leč v kontesčiných velkých, temných očích neobrazí se ničeho z nálady krajiny, na níž spočívají, stejně málo z jejího vroucího mlčení jako jejího hlučného lesku. Aniž by byly právě smutny, oči malé dívky jsou poněkud bez účasti vzhledem věku, v němž i předmět nejnepatrnější budí zcela svěží zájem.

Dívka naslouchá hovoru veselé Francouzky, aniž by jevila se touto zábavou znavena či povzbuzena, aniž by kladla jediné otázky či prosila o jediné vysvětlení. Kráčejí pojednou kolem tlupy rybářů, zaměstnaných stahováním sítí, po většině to starých lidí, s vyhublými obličeji, rozcuchanými šedivými vousy, v rozedraných, pestrých šatech. Ženy sedí v polokruhu dále výše na pobřeží, se sraženými koleny, kol nichž ovinuty mají sepiaté ruce. Z daleka již slyšeli jich hřmotné, tvrdé hlasy. Když byla prošla oběma skupinami a přijala s leva němý pozdrav jakéhosi starého muže a s prava výkřik jedné z žen: „Bůh žehnej naší kontesce!“, maličká klade své průvodkyni prvou otázku, a její hlas, znějící ku podivu zvučně ze slaboučkého těla, chvěje se lehce, skoro úzkostlivě:

„Jsou tito také lidmi?“

Bonna propuká v smích.

„Ale, kontesko!“

Ježto cítiti je mistral, k polednímu se vzbouzející, obě překračují malý můstek, brouzdají se napříč vybledlou, navátou písečnou výspou, a po té ocitají se ve smrčině. Na pevné lesní cestě krok kontesčin stává se jistějším, ve stínu přímých, vysokých kmenů hlas její pevnější a počíná žvatlati. Čím bude zaměstnávat se odpoledne a zdali máti se dobře vyspala? — Ó, ví, jak mnoho i pro ni samu záleží na matčině dobrém spánku.

Stezka pro pěší se rozšiřuje, nyní počíná se podél ní vinouti panská silnice a již vystupuje mezi stromy zámek. Nízká, šedá budova s dlouhými křídly leží tamo, ustupujíc vznešeně v pozadí, v středu obrovského parku jakoby pohroužena v spánek. Od kdy? Konteska to ví. Je tak tichou a zelené žaluzie v průčelí nerozevřely se téměř nikdy od těch dob, kdy zemřel její otec. A toto stalo se velice záhy potom, kdy ona spatřila svět. Zemřel, a ačkoli všichni viděli jej mizeti, nedovedl přece nikdo, ani máti, říci, kterou cestou opustil život. Tak odešel. Od té doby matka nechtěla nikoho spatřiti a uzavřela se s jeho obrazy. V každém pokoji nalézá se jeden takový, koberec splývá s podstavce a před tím podnožka, skoro jako by to bylo klekátko.

Ubohá máti často churaví, tak že konteska jí nespatří, dnes však je dobrým znamením, že zdraví již z loggie táhnoucí se po jedné ze stran zahrady. Maličká je k ní přivedena a dostává se jí bouřného, záchvěvů plného objetí. „Moje Eleno! Moje Eleno!“ Pokaždé s tak vášnivým tónem, jako by se byla domnívala, že dítě bylo jí již urváno.

Po té máti uloží se na otomanu, rozprostře svůj temný šat po mdlých barvách koberce a ovíjí ruce kolem dítěte, sedícího vedle ní na podušce. Tak setrvávají, bez hnutí sobě stuleny, naproti velkému obrazu bledého, vysokého muže, který, ačkoliv ony jsou posud zde, byl posledním. Matka, z téhož rodu, a konteska, ony jsou jen jako dozvuk posledního akordu staré písně, jež nyní dozněla.

Matka počíná vyprávět! hlasem tu živě a spěšně šepotavým, tu zdlouha táhlým a jednozvučným. Vypráví o svém životě s otcem; jak tehda každého léta dům byl plný světla a lidí, a jak samojediná vyjížděla s ním daleko na moře. V zimě přebývali však ve velkém městě, jež zove se Florencie, kde stojí podle sebe mnoho paláců, v nichž každého večera je hojně světel a lidí a před nimiž neustává hrčení ekypáží.

V polopřítmí širokého pokoje, hluboko vnořena v paže matčiny, konteska dává se ukolébati vyprávěním, jež zní jako bajka. Leč ve příjemný rozbřesk malých jejích dětských myšlení plíží se, neznatelně a neporozuměno, tušení, že ona sama toho všeho, o čem slyší, nikdy nezažije, že nebude toho nikdy vlastniti. A přec je to tušení, jež při naslouchání bajkám dítek nikdy se nezmocňuje.

Matka činí dojista dobře, že střeží zdraví maličké, neboť konteska je asi ještě citlivější, než by se zdálo. Kdysi, snad po prvé, ukázalo se to, když sama vyšla z domu. Byl prvý jarní den, tak svěží, že požadoval ode všech mládí a veselosti, tak života slibný, že malá dívka pociťovala v sobě kolotání nového, skotačivého života. Drobnými, běhu nezvyklými kročeji poskakovala dolů k pasece, hnala se se smíchem a jásotem za modrým motýlem. Tu pojednou hlas odumřel jí v hrdle — bylo to u kulaté, kamenné studně, zaujímající střed paseky, kde maličká skácela se v bezvědomí. Když přinesli ji uděšené matce, a měla pověděti, co se s ní sběhlo, pravila:

„Nevyprávěla’s mi o strážném andělu, jenž s výšin nebes přidržuje každé děcko, by mohlo kráčeti zpříma a bez nebezpečí? Domnívám se skoro, že můj anděl v témž okamžiku vztáhl ode mne svou ruku.“

---

Je opět jitro jarního dne, a konteska vkročuje na terasu; tentokráte bez průvodu, neboť jest již patnáctiletou.

Na šedé domovní zdi postava její vytváří světlou skvrnu s rozplývavými obrysy. Je doba, kdy tvořiti se mají její linie. Neustáliloť se na ní posud ničeho, vyjma snad štíhlé, příliš křehké formy jejích nohou a rukou. Leč paže mladé dívky vyčnívají poněkud dlouze a štíhle ze širokých rukávů, jež nejsou též s to zakrýti hubenost jejích ramen. V příliš ztepilých liniích bokův a mladých ňader tkví téměř chorobná lepost, jež dojista neznačí však nic trvalého. Jedině obrysy obličeje kreslí se již určitějším výrazem pod vlasem, který nespadá již jako u děcka přes čelo a šíji, nýbrž volně je nabrán se všech stran. Čelo jest lehce vyklenuto, leč nikoli vysoké, nos, poněkud vyvstalý, tvoří smělou protivu špičaté bradě chorobného vzhledu a tak něžné šíji, zvláště ale podivné mu výrazu nadměrně velikého, černého oka. Lze shledati, že kontesčino oko ničeho nevyslovuje, ale rovněž dá se tušiti, že nemůže být bezobsažno. Chybí v něm chvění a lesk nadějí, a to ve věku, kdy vše naplňuje nás nadějemi. Jen občas zjevuje se v hluboké tišině jejího pohledu nepovědomé as hnutí, podobné tomu, jako by cosi hledala nebo po čemsi se tázala; leč po chvíli toto opět se ztrácí.

Konteska kráčí zvolna a lehce ku předu nachýlena dolů na pobřeží. Ježto slaměný klobouk nese v ruce, paprsky sluneční dopadají na její vlas, který přes to, že slunce září již mocně, nabývá jen spoře na lesku. Hrají v něm jedině barvy jako zbytek zlatých cetek, jež děti o zjevení Páně sypou si ve vlasy. Teplé tóny kontesčina dětského vlasu již úplně pobledly. Jde lhostejně vpřed, s měkkými, poněkud ospalými pohyby, pohled nikdy neupřen na jediný předmět, na určitou vyhlídku. Slunná modř moře a zeleněfialový opar údolí prozrazují jí právě tak málo sladkých tajemství jako druhdy. Jistě by se již neoptala, jsou-li rybáři, po nichž svezl se její zrak, také lidmi; ale vyciťuje, že tito lidé přináležejí jinému plemeni než ona, a že mluví řečí, jež přes to, že zní stejně jako její, je jí cizí.

A kdo mluvil by vlastně její řečí, jež byla by jí plně srozumitelnou? Dojista nikoli dobrý starý vesnický duchovní, jenž skýtá jí duchovní cvičení a ji zpovídá, dojista také nikoli německá vychovatelka, jež vystřídala francouzskou bonnu a která vlastní méně veselosti, ale více vědomostí než tato. Ba ani matka nikoli, jak často se strachuje. Ó, miluje nevýslovně matku a pociťuje dosud tentýž bolestně sladký děs, béře-li ji máti v náruč a vypráví jí o jejím otci. Leč uprostřed takové hodiny rozbřeská v její snící duši vzdálená tucha, že život nemusí být zasvěcen takovým bolestem a takovým jítřícím se a vybledlým vzpomínkám. Snad jsou to právě ony okamžiky, v nichž oko její zdá se cosi hledati a po čemsi se tázati. Cítila již často, že potom odehrálo se v ní cosi cizého, trapného, leč její duchovní učitel, jemuž se s tím svěřila, upokojoval ji, že není to hříchem. Avšak přes to zmocňuje se jí pocit, jako by hřešila, a modlí se, by vzalo to konec.

Ach, je toho ještě více, z čeho by se ubohá konteska měla káti. Stává se, že stane před zrcadlem, před oním rozkošným bílým rokokovým zrcadlem, jež věnovala jí máti, a že vyhledává a špičatým prstem obkresluje rysy, jež zdají vytvářeti se podobně matčiným. A že také vlas musí být tak mdlý a bez lesku jako její! Zdá se jí skorém, jako by musila též vésti matčin mdlý a bezradostný život. Potom přechází ji mocná hrůza z vlastních myšlenek a spěchá vrhnouti se na kolena před velkým stříbrným křížem, shlížejícím na ni s bělohedvábné stěny jejího dívčího pokojíku. Malou hlavu v rukou na atlasové pokrývce klekátka smývá vlastními slzami na několik hodin žaly, jichž jména nezná.

Když konteska skončila svou dnešní denní procházku podél pobřeží a smrčinou zpět, je volána ihned snídaní. Máti jeví se jí poněkud veselejší než jindy, je niterně čímsi zaměstnána. Po jídle klade paži kolem šíje dceřiny a odvádí ji nikoli do svého stinného budoiru, nýbrž ven do loggie.

„Má Eleno,“ praví tam, „zítra dostaneme návštěvu.“

„Návštěvu, my?“

„Lekáš se toho, dítě?“

„Jedině proto, matičko, poněvadž nevídala jsem nikdy návštěv.“

„Je to návštěva jistého sochaře z Florencie, jemuž chci uděliti rozkaz.“

A když konteska mlčí, pokračuje:

„Má Eleno, bude ti v brzku patnáct let a záhy dospěješ. Nyní musíš zvěděti ještě lépe, než jak tomu bylo doposud, že otec tvůj byl mužem, že šlechetnějšího a úcty hodnějšího nelze ti najíti v životě. Je to nemožné. A pak byl nám ještě více než tímto mužem a více než tvým otcem: byl posledním našeho rodu, a slavná rodina, již cítíme za sebou ve stínu, je pravou naší společností, naším stykem, jejž pěstovati musíme jako styk se světcem. Je to dojista tvým míněním stejně jako mým, vím to, neboť jak jinak mohla bys být, Eleno, mou dcerou? Jest však dobře míti před očima to, nač srdce myslí, a proto umělec, jenž zítra nám zavítá, má zhotoviti sochu tvého drahého otce v životní velikosti, již postavíme do tvého pokoje.“

Konteska, aniž by vzhlédla, opírá hlavu, již držela schýlenu, o rámě matčino, jež přijímá tento dík a něžnými prsty hladí hebké pejří na bílé šíji dívčině.

---

„Přicházíte z Florencie?“ otázala se konteska profesora na jedné z příštích svých ranních procházek.

Shlédl ji, jak vyšla, ze svého atelieru, ležícího zcela na konci levého křídla, kde nyní dvé zelených žaluzií stále je rozevřeno, a sešed dolů, připojil se ní bez okolků. Umělec je mužem věku asi čtyřiceti pěti let, svalnaté postavy, se širokými, silnými prsty, živé barvy obličeje, štětinatého vlasu tu a tam prošedivělého stejně jako tomu u energických valousů. Pichlavé oči prozrazují moudrost a veselí. Mnohdy projevuje příliš hlasité veselí tolika moudrosti.

„Z Florencie, kontesko,“ odvětil.

„Je prý to velice hezké město?“

„Jak? Musíte je přece znáti?“

„Nebyla jsem tam nikdy.“

„Nemožno! Vždyť cesta je tak krátká.“

„Ale matinka nemiluje ni krátkých cest, a pak — co bych tam dělala?“

„Dáti se vidět! Totiž, prosím za odpuštění. Ale domníváte se, kontesko, že zjevy jako váš jsou tak časty?“

Měří ji neostýchavým zrakem znalce, zatím co živě pokračuje v řeči.

„Že nebyla jste tam o posledním masopustu! Byla byste představovala jednu z postav Botticelliho, jejž nyní všichni milují. Představte si pestrý rej v záři světel, a všechny jsou zde proto, by slavily triumf, jenž pokračuje na ulici, když vstupují do vozu. Lid provolává jim slávu!“

Hovoří, provázeje svá slova širokými, oduševnělými pohyby rukou. Konteska klopí zrak, a v její líce vstupuje slabá červeň. Na okamžik, téměř jedině mezi dvěma myšlenkami, viděla zjevenu možnost, že jeho řeči mohly by se stát skutkem. Leč minulo ji to rychle, a již opět mu naslouchá tak jako kdysi naslouchávala vyprávěním matčiným o jejích vlastní triumfech — jako by to byly bajky — avšak téměř bez jakékoliv truchlivosti, neboť jest těžko smutniti ve společnosti profesorově.

Ano, i matka bývá při jídle tu i tam jím tak obveselena, že konteska sotva ji poznává. Doba oběda, jež jinak ve dvou tak mlčelivě míjela, a na každé jídlo deset minut vypočítáno, trvala přesně čtyřicet minut, prodlužuje se nyní začasté na dvě hodiny. Ozývá se smích, vyprávějí se anekdoty, hovoří se o cestách a o světě. Když konteska poprvé zaslechla zvučný hlas profesorův v těchto prostorách, v nichž všichni mluví pološeptmo, skoro se až polekala. Leč časem zdá se, že jeho hlas naplnil celý dům. Udržuje všude hluk a pohyb. Ze svého atelieru provolává rozkazy prázdnými galeriemi i širokým schodištěm, a staří sluhové musí poskakovati a nečiní tak s nechutí.

Nikdo není s jeho chováním nespokojen, také matka nikoli, neboť zůstává stále uctivým a přívětivým. Změny, jež s sebou přinesl, jsou oněmi téhož života, jenž vtáhl v tyto tišiny, a kdo byl by s to se mu vzpírati?

Profesor provází kontesku každého jitra. Nezastihne-li ho ještě dole v pasece na lavičce, zatleská rukama, on zjeví se u okna v široké své zástěře, zavolá: „Jen okamžik, kontesko, než umyju si ruce!“ a potom vydávají se na společnou procházku. Nechodí však pravidelně touže cestou. Stává se, že projdou vsí, již konteska sotva zná, mezi zdravícími ženami, by potom pokračovali ve své procházce na opačné straně pobřeží, tam, kde rybáři mají své hlavní stanoviště. Tam zůstávají začasté stát tak dlouho, až vynoří se z vody dlouhá siť, jež navíjí se na břehu na nekonečný naviják. Po té přikročují blíže a v kruhu lidí, jichž dotyku konteska nikdy nepocítila, pozorují úlovek. Nejprve zarývají se hubené prsty do mohutných, průsvitně třpytivých slimejšů, již vracejí se moři, a to, co potom zbývá v jádru sítě, bývá mnohdy jen několik tuctů ubohých stříbrejšů. Na další cestě profesor vypočítává jí výtěžek, jehož tito lidé docílí prodejem. Konteska nevěděla posud, mnoho-li se potřebuje životu, ale že by to bylo tak málo, byla by rovněž nevěřila.

Učí se pozorovati život a bráti na něm účast; leč zvídá ještě více. Když kdysi ještě před večerem vydávají se na procházku a potom při západu slunce se vracejí, zří, jak po kmenech pinií šplhají se vzhůru stříbrné plaménky, jež i v korunách zaněcují lesklý oheň.

„Hleďte,“ praví professor, „jak, pohlížíme-li mezi kmeny a mezerami mezi kšticemi jehličí, chmurně fialová barva kopců oživuje ještě jednou hlubokým blankytem.“

„Skutečně,“ přisvědčuje mladá dívka a všecka zaujata velkou scenerií západu slunce činí vlastní pozorování.

„Jaká to pestrá směsice barev na našich šlépějích v hlubokém písku.“

„Slunce maluje barvové misky.“

Ocitují se ve smrčině, kde konteska je upozorněna na žluté, v dáli svou vůni vysílající květy bodláčí.

„Jak se zachvívají! Zdá se, jako by je slunce chtělo oblíti leskem — jako — jako — —“

„Jako ražené zlato,“ doplňuje profesor.

Konteska pociťuje ve svém nitru, že ve styku s profesorem zjevuje se jí všecko nové, jinaké, poznává jakési sprostředkování mezi přírodou a uměním, kteréžto poznání tají v sobě cosi ji obšťastňujícího. Je to tiše veselá, neobyčejně spokojená nálada, již zanechává taková hodina.

Její nálady nemohou ovšem zůstati vždy stejny. Kteréhos jitra profesor brzy potom, když se byl ní přidružil, se táže:

„Proč jste dnes smutná, kontesko?“

Patří naň klidně, skoro udiveně.

„Nejsem smutná.“

Jeho pohled zavadil o její oči, jen letmo, leč přes to uniká mu téměř zděšený výkřik:

„Ubohá kontesko!“

Je to tón, jenž znepokojuje tep jejího srdce. Postřehl svou neprozřetelnost a omlouvá se:

„Odpusťte mi, ale zdá se mi, že jste smutná, aniž jste si toho vědoma.“

Načež pokračuje:

„A přece měli bychom se veseliti při pohledu na toto moře! Jet to modř, v níž utonouti bylo by blažeností. Domníváte se, že půjdeme vzhůru do lesa, rozduje-li se vítr silněji? Zůstaňme raději zde a pozorujme, jak vichr vše oživuje:

„Jako život harfou je i moře,
na niž zahrát dovede jen bouře…“

tak počíná pěti plným svým hlasem v sesilující se hukot vln. Konteska usadila se v písku. Se snivým držením těla, hlavinku opřenu o ruku, naslouchá. Profesor zpívá píseň, jejíž nadšení, ač samo bouří, platí též bouři. A stále souhlasně zvučí v refrénu obě moci věnované bouři, jí nesené, život a moře:

„Nasloucháš-li sborům jeho znění,
vždy uslyšíš hlasů žití chvění.“

„Ale já ho neslyším,“ praví mladá dívka, když pěvec skončil, krče se a hlasem, v němž zračí se úzkostlivé naslouchání.

Profesor je pohnut.

„Neslyšíte ho vskutku? A přece musí je slyšeti každý.“

Pozoruje ji opět zkoumavým svým zrakem.

„Ale snad — tak tomu bude,“ praví po krátkém váhání, „noříte se sluchem příliš hluboko a daleko v tiš minulosti, tak že jen stěží postřehujete hlasité, ostré tóny života.“

Mluvil polohlasitě, leč přes to, že nerozlišovala jeho slov, jež zvedající se mistral rval od jeho úst, napadena je hrůzou plnou předtuch. Profesor pozoruje i to a spěšně ji utěšuje, zvučným, veselým hlasem:

„Avšak ono to již přijde, kontesko. Slyšíť je každý na konec. A váš život leží zcela ještě ve světle budoucnosti.“

„Věříte v to?“

„Jak mohlo by být jinak! A proč staráme se o budoucnost a minulost, kdyžtě okamžik je tak krásný? Pojďte!“

A profesor počíná blouzniti o bělostných skvrnách plachet na obzoru, jež označuje za obrovské stěhovavé labutě, jichž perutě rozpínají se letu celým světem.

„Pomyslete jen, celým světem!“

Překypuje starou svou veselostí a strhuje jí i mladou dívku.

„Tento slaný, divoký dech moře přivádí člověka úplně z rozvahy. Poběžte, kontesko!“

Zatleskal do rukou. Smějíc se, konteska prchá. Volá za ní:

„Jsme ihned doma. Jste hříbátko, jež hopkuje ke stáji. Smím býti tak neuctivým a říci to?“

A tak jde to dále po přespách, že písek létá na všecky strany. Při vstupu na lesní paseku, naproti zámku, je jí těsně v patách. Ona nechce se vzdáti. Dospěvše středu mýtiny, pobíhají v malém kruhu kolem studny. Konteska žene se podél nízkého hražení, by mu unikla. „Spadnete tam!“ zvolá pojednou profesor. Ulekla se poněkud, a konečně je s to ji lapiti.

Obličej mladé dívky nabyl barvy, slyšeti její upřímný, šťastný smích, a její dech, vycházející z plných plic, je svěží a vonný.

„Ale uhnala jste mne tak, že nemohu popadnouti dechu,“ vyráží profesor z hrdla.

Konteska se usmívá:

„Podejte mi svou ruku.“

Bezstarostně opírá svou lehkou postavu o jeho rámě. Zvolna, v spokojené únavě kráčejí zámku.

„Nemluvíte nikdy o svém díle,“ konteska počíná opět hovor. „Ukážete mi je?“

„Nikoli, kontesko, dostalo se mi přísného zákazu. Máte býti překvapena, až bude úplně hotovo.“

„A snad dokonce až po vašem odchodu?“

„Na ten nebudete dlouho čekat. Ve dvou dnech musím se s vámi rozloučiti.“

„Jak?“

„Ano, neboť do té doby práce moje bude hotova, a musím se vám doznati, že zdržel jsem se s ní déle, než by bylo potřebí.“

„Ale proč nezůstanete, aniž byste pracoval?“

Usmívá se:

„Mám závazek dostaviti se jinam. Ale můžete mi věřiti, že odejdu nerad.“

Poslední slova jen zabručel. Konteska sklonila hlavu, a tak za mlčení dostihují domu.

Nazítří profesor je velice pilen a zjevuje se damám jen na krátko. Také následovního jitra konteska musí vydati se sama na procházku.

Je to tak nezvyklé, a cítí se poněkud zmalátnělá. Leč přes to učiní cestou některé postřehy, jak naučila se od něho, a najde několik neznámých kamenův a mušlí, jež mu ukáže, neboť on zná vše.

„Jak bude potom,“ táže se pojednou sama, „až ho tu nebude?“

Leč její hlava jest poněkud znavena, a otázka tato ztrácí se jí opět s mysli.

Odpoledne, když seděla s mátí při vyšívání objevil se profesor v saloně.

„Hodlám se rozloučiti s damami a poděkovati za pohostinství.“

„Vždyť odřekl jste povoz.“

„Poslal jsem své věci předem na dráhu, milostivá paní, a sám chci ještě jednou projíti pěšky tuto čarokrásnou končinu.“

„Zcela sám?“

„Proč ne, kontesko?“

„Ale neodmítnete mého průvodu? Jen na kousek!“

„Chtěla byste?“

„Zajisté. Vykonáme právě svou poslední procházku. Není-liž pravda, matinko?“

A tak putují ještě jednou spolu podél lesa. Jich stíny, jeden štíhlý, druhý širokoramenný, poskakují po stínech kmenů pinií, leč oni sami kráčejí zamyšleně. Mluví málo, ale mile přátelsky, starým svým způsobem. Zdá se, jako by zdravý dech polí činil jich myšlenky opatrnými a jistými. Avšak slaný vánek, přicházející od moře, musí přes to najíti v nich něco, co může je vzrušiti. V dáli vynořuje se již stanice, když profesor mění tón.

„Je tomu skoro již šest neděl, kontesko, jež ztrávil jsem v této tišině. A nyní vracím se opět do hlučného světa. Věřte mi, že nebude nikdy dostatečně hlučný, by přehlušil mé upomínky na tyto týdny ticha a samoty.“

„Ano, je zde osamělo,“ opakuje mladá dívka.

„Avšak samota oživována je vilou, jaké ve světě nelze nalézti. Tamo by se jí nedařilo, ano, napadá mne pomyšlení, kontesko, že tamní život nebyl by pro ni dosti něžný.“

Patří mu do očí; tkví v nich tolik útěchy a dobroty. Na to sklonil svůj červený obličej nad její bílou rukou.

Bezděky a přece zajíkavým hlasem konteska praví:

„Děkuji vám.“

„Na shledanou!“

„Na shledanou!“

Pozdrav, ohlédnutí, ještě pozdrav. Konteska obrací se sama na cestu, jíž byli přišli oba.

Její krok stal se ještě volnějším, jako by si přála, by cesta konce neměla. Jen ne přijíti domů. Zde kráčela přece ještě v uplynulém okamžiku s ním, na těchže věcech spočinuly jich společné zraky. Tak našeptává jí tajemný cit, kdežto její přežhavené, znavené myšlenky stále jen opakují: Jen ne domů, jen ne ve věčnou, těsnou samotu.

Ano, víla — napadá ji pojednou — o víle hovořil.

Avšak kdyby jen víla vlastnila lidské cítění a nebyla studenokrevnou jako ostatní víly. Potom by snad přece jen patřila k světu.

Ale nedařilo by se jí v něm, pravil.

Ach, nemohu-li tam býti — ach, kdyby byl zůstal zde!

Je to však hříchem! zvolá pojednou a zůstavši stát, spráskne ruce před obhčejem. Hřích! Všecky tyto myšlenky jsou hříchem!

Co stalo se jen se mnou, můj bože!

Můj bože!

Našla podporu, již hledala, a vykročuje rychleji. Jen on může jí poraditi.

Ó, bože, což kdyby přece nebylo to hříchem?

Zří před očima onen bolestný a přece jen útěchy plný úsměv, jenž v tolika hodinách při tahoval v jejím pokoji její pohled. Poklekne jako jindy před velkým stříbrným křížem, a bůh, s nímž tak často promlouvala o smrti, o smrti jeho, svého otce a snad i své vlastní, uslyší ji dnes po prvé prositi o život.

Soumrak ukládá se stále hlouběji, a konteska spěchá, by stihla domova. Aniž by koho uvědomila o svém návratu, vystoupí po schodišti, rozevře dveře — a v zápětí zadrhá se jí hrdlo, z něhož vydral se hvízdavý tón. Ztrnulá, úbělem svítící socha stojí naproti ní ve stínu. Mladá dívka otočí se sem a tam, uchopí se veřejí, chce se skáceti, leč hrůza násilně ji vzpružuje, a konteska, zachvívajíc se v němém úděsu, pádí po schodišti dolů, pryč z domu.

Běží k pasece, a bílý šat třepotá se kolem lehké její postavy. Je motýlem, jejž unáší větrná smršť, neví však kam. Napadá ji, že jednou již takto zde letěla, ale bylo to přece zcela jiné. Propukla by v smích. A pak pojednou zaslechne ve vzduchu hlas, jímž tehdy on zvolal: „Ubohá kontesko!“

Její obličej se stahuje, ostrými zuby zkrvavila své rty. Nyní dospěla kulaté studně a krouží kolem ní — jednou, dvakrát, třikrát — —

„Ubohá konteska!“

A pojednou zmizela.

„Kontesko! Kontesko!“ volá z dáli, s terasy žalostný hlas vychovatelčin.

V hlubině, v níž zmizela, nic se nepohne. Není to ani jezero, jež by nad ní rozvlnilo své vodní kruhy. A tím méně měla zemříti u veliké volnosti moře, jehož hlasům, hlasům života, byla by tak ráda porozuměla — ubohá konteska.