Pippo Spano a jiné novely/Gemma

Pippo Spano a jiné novely Heinrich Mann
Pes	Gemma	Hrdinka

Údaje o textu
Titulek:	Gemma
Autor:	Autor:Heinrich Mann
Krátký popis:	novela
Původní titulek:	Die Gemme
Zdroj:	MANN, Heinrich: Pippo Spano a jiné novely. Praha: J. Otto, 1915. S. 101–133 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Alois WIESNER, knihtiskárna, Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Holeček
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

„Nacházíte mne, přátelé!“ volal nám v ústrety dvorní rada, když vcházeli jsme bíle natřenými křídlovými dveřmi do sálu bibliotéky, „nacházíte mne v nemalém rozechvění!“

V prvém okamžiku byli jsme na vahách, ve kterém z četných koutů prostranné komnaty hledati zrakem starého pána. Ze vzdušné galerie, kterou jsme prošli, padalo sem sice jasné světlo, než co různých předmětů nastaveno mu zde v cestu! Křížem krážem zvedaly se tu stojany na knihy, dosahující téměř až ke stropu, nastaveny k sobě zadními stěnami nebo v pravých úhlech. Začasté již stoupali jsme k výšinám těchto pokladnic, by obezřele sňali jsme některý cenný rukopis nebo neporovnatelný tisk Abrahama Wolfganga, Antonína Schoutena nebo Daniela Elzeviera, který sběratel přál si ukázati nám, adeptům. Spodní část některých ze stojanů byla vyplněna velikými zásuvkami, v nichž, bedlivě střeženy, uloženy byly kresby vážených mistrův a čistotné měditisky. V nejzadnější prostoře této síně, s obou stran širokého stolu, na němž mezi přímočarými míšeňskými vázami a bachratými vázami římskými vypínal se nad kalamářem veliký sévreský pes — cave canem,^[1] říkával jeho pán s úsměvnou narážkou na některé spisy neznámého obsahu, o nichž nesdělil veřejnosti nikdy ničeho —, s obou stran tohoto stolu, spočívajíce na chůdovitých podstavcích, družilo se sobě několik prostých skříní, bíle natřených s pozlacenými lištami, a otvor v zámku tvořila ozdobná zlatá růžice. Nestály ani blízko sobě, aniž tuze od sebe vzdáleny, jako osoby vědomé si své hodnoty, neboť obsahovaly pod jemně broušenými skleněnými tabulemi životní pýchu starcovu: jeho sbírku gemm.^[2]

„V nemalém rozechvění nalézáte mne,“ opětoval dvorní rada Wiedmers svým poněkud skuhravým hlasem, „a přece opět v hlubokém rozjímání.“

Odvrátil se od stojanu přistaveného jedné ze stěn knihovny tak prudkým pohybem, že zvířil kolem sebe oblak prachu. A přistoupiv blíže podával nám s vášnivým pozdravem ruku, vyčnívající z šedého rukávu jeho soukenného kabátce. Při tom jako by náhodou svezla se mu zpět krajková manžeta, jíž nikdy neodkládal, a obnažila se ruka — jemná ruka krásných tvarů, kteráž pro svůj aristokratický vzhled byla by kdys mladému diplomatu, na vídeňském kongresu, vynesla bezmála plnou rovnoprávnost.

„Od osmi dnů,“ pokračoval stařec, „žiji už co nejpřísněji uzavřen od světa. Leč ježto mne, přátelé, vyrušujete nyní z mé osamocenosti, zdravím váš příchod jako vyšší pokyn, že právě vy jste hodni toho, byste brali přátelskou účast na mém vzrušení.“

„Stihlo vás snad něco bolestného, vážený pane dvorní rado?“ zvolali jsme jako jedněmi ústy Edvard G. a já.

„Nikoli.“

A ztlumiv hlas až významnému šepotu:

„Nikoli. Spíše to, co mne potkalo, je nejradostnější událostí v mém životě.“

Natáhl v před druhou ruku, již byl až posud skrýval na zádech, a zvolna rozevíral opatrně uzavřenou pěsť.

„Nová gemma!“ zvolali jsme ihned a Edvard dodával:

„Mistrovské dílo! Jak šťastné rozmnožení vašeho majetku, vážený příteli!“

„Obzvláště čistý řez!“ poznamenal jsem já. S mírným nátlakem vzal jsem gemmu z ruky dvorního rady, jenž nerad jen loučil se s novým svým majetkem, a pozoroval umělecké dílo se všech stran. Vejčitý bílý kámen na růžovém spodku představoval ženský profil obzvláštního půvabu a spočíval na tenké zlaté destičce. Vroubení tvořily zlaté listnaté úponky prostírající se ozdobně kolem vej čitého kamenu a nesené vznášejícími se ptáčaty.

„Jak vzdušně provedena jest umělá stavba vlasů,“ prohodil Edvard, jemuž přisvědčoval jsem v živém údivu.

„A jak přirozeně plasticky spadá onen vrkoč na čelo takřka průhledné!“

„Oko jen hovořit!“

„Zdálo se mi, jako bych byl shlédl pohrávati záhadný úsměv kolem pohyblivého chřípí nosu a hebkých úst, jehož tu však přece neviděti?“

Postřehl jsem, jak dvorní rada, pozorně nás sledující, učinil mimovolný posunek.

„A řez profilu,“ pravil Edvard, „je tak čistý, bez jakékoliv tvrdosti. Nezřím zde ničeho z oné jisté maskovitosti, jež lpí začasté na novějších pracích.“ Tu zdálo se mi, že zaslechl jsem potlačený smích dvorního rady. „Komu as lze vděčiti za toto mistrovské dílo?“

„Nechť umělcem tím jest kdokoliv,“ uznal jsem za nutné podotknouti, „nejsem s to, pane dvorní rado, nahlédnouti, proč by šťastný nákup této gemmy měl býti zván nejradostnější událostí vašeho života. Neboť při všech značných přednostech tohoto kusu zdá se vaše sbírka obsahovati mnohé, co dalo by se mu postaviti po bok.“

„Čtěte!“ zvolal pojednou stařec a vzav gemmu z mé ruky, táhl nás ke stolku, jejž byl prve opustil. Zde ležela rozevřená kniha.

„Čtěte!“ opakoval. „Jest to nový seznam mého římského přítele Vincenza Buonvicina, výtečného muže, který, kdyby neprováděl obchodů s předměty své znalosti, jistě by zasloužil býti zvánu sběratelem.“

Četli jsme na označeném místě:

Camei A. 703. Ignoto autore. Detto ritratto della Principessa Foscolini-Winterstein. 1809 (?).^[3]

Protože zírali jsme tázavě na dvorního radu, počal týž vysvětlovati:

„Sotvaže zdařilo se mi objeviti toto číslo v seznamu mého přítele Vincenza,“ pravil, pokyvuje slavnostně hlavou, „zaslal jsem ihned naléhavý vzkaz do Říma. Po šest týdnů pak nacházel jsem se v nejkrajnějším napětí, očekávaje potvrzení zvláštní domněnky, již jsem pojal. Netažte se, pánové, jak předržel jsem horečku dlouhého očekávání. Šel jsem do společnosti, aniž bych věděl, s kým jsem se sešel, činil jsem a mluvil, nepovědomo mi co, tápal jsem, nevím kudy. Sotva že zbyl ve mně kus života. Až konečně nadešlo ono požehnané jitro, kdy posel doručil mi onu cennou krabičku. Pomlčím o bezměrné opatrnosti, jíž přes vášnivou netrpělivost použil jsem při otevírání toho křehkého statku. Posléze pak přece jen zjevil se přede mnou poklad, po němž pídil jsem po dobu dvou třetin svého života.“

„Ale nechápu posud — —“ dovolil jsem si namítnouti.

„Nechápete, ovšem,“ přerušil mne stařec, „jak důležitý význam pojil se řezanému portrétu jisté kněžny Foscolini-Wintersteinové, provedenému v tomto století neznámou rukou. Poslyšte však, mladí přátelé, tento domnělý obraz neznámé — mně však dobře známé dámy — nese ve skutečnosti — —“

Stařec přiklonil se svým hubeným, následkem rozčilení prodlouženým obličejem až k mé tváři. Jeho jasné, šedomodré a téměř bezbrvé oči byly do široka rozevřeny a jeho tenké rty byly tak sevřeny, že na sta drobných vrásek stahovalo se paprskovitě prohlubeninám rtových koutků.

„— — nese ve skutečnosti rysy Donny Vanozzy Orsiniovy, jejíž ostatní podobenky byly do jedné zničeny, a nepochází od nikoho nepatrnějšího než od slavného mistra Benvinuto Celliniho.“

„Nemožné!“ zvolali jsme s Edvardem G. jedněmi ústy a překonávali jsme se v kladení otázek.

„Jak to víte?“

„Máte listinné doklady?“

„Či z jakých známek tak usuzujete?“

„Má práce tato snad nějaké skryté označení?“

Hodlal jsem již vztáhnouti ruku po gemmě, leč dvorní rada mi v tom zabránil.

„Nic z toho všeho,“ odvětil s tichým úsměvem. „Nebyli byste původu tohoto řezu odkryli nikdy — kdyby byl zůstal utajen mému příteli a znalci Vincenzovi — a mně samému byl by zůstal nepovědomým tento slavný původ, nebýti oné zvláštní okolnosti, jež dala mi ho poznati nejvěrohodnějším způsobem. To, čeho se tu dotýkám, jsou staré události, o nichž nikdy jsem nemluvil a o nichž v nynější době mimo mne nikomu nemůže být ničeho známo. Leč, když v této významné hodině osud vás, přátelé, vyslal ke mně, nerozpakuji se učiniti vás účastny, uznáte-li to za vhodné, své radostné a na vzpomínky bohaté nálady.“

Stařec nabídl nám s přívětivou tváří dvé křesel, kdežto sám usadil se u stolu, zpola nám obrácen, na široké, gobelínem potažené židli.

„Jak bude vám asi dobře povědomo, vyslán jsem byl jako hodně mladý ještě muž do Vídně, bych přinesl zesnulému našemu panu kurfiřtovi zprávy o poměrech onoho kongresu, který po prozatímném pádu Bonapartově počal upravovati evropské záležitostí. Jako polooficielní zástupce malého německého státečku tomu ještě občanského původu byl jsem ještě velice vlídně trpěn ve vybrané společnosti, která sešla se zde k slavnostem, o nichž později nikdy už nebylo slechu, a která, jak zdá se mi dnes, provedla poslední tanec tehdejší Evropy. Vlastnil jsem tehda mnohem ještě důležitější dar sebeopanování a rozuměl jsem tomu, bych neodvážil se nikdy tuze daleko na oné kluzké půdě, nebo abych v pravý čas vztáhl nohu zpět. Mých styků bylo namále, ale vyznačovaly se nejlepší jakostí. Jistý berlínský diplomat, vzdálenější příbuzný mého rodu a současně tajného rady pana z Gentzů, uvedl mne tomuto, a pan z Gentzů přes to, že nerad býval upomínán na berlínskou svou minulost, přijal mne nikoli bez blahovůle. Zjednal mi přístupu do dvorní a státní kanceláře a já dovedl se doporučiti kancléři, který opětovně prokázal mi tu laskavost, že svěřoval mi různá poslání. K úředním poučením připojil pak také ono dotýkající se mého osobního chování, což stalo se sice pouze jedenkráte, ale zůstalo mi pro vždy cenným.

„Jste,“ pravil Metternich, „mladý, slušný muž, a možno, že kyne vám budoucnost. Měl-li bych takovému uděliti rady, zněla by takto: nehledejte na své životní dráze nikdy již opor u žen. Jeť toto, ačkoliv některé novější případy zdají se nasvědčovati o opaku, dnes již soustava zastaralá.“

Po úctyhodném vyslechnutí tohoto výroku uklonil jsem se dosti jím dotčen a s divnými myšlenkami jsem odcházel. Nikoli proto, že bych snad byl až posud choval naději dosíci pomocí ženských pletek cílů své ctižádosti a na křídlech Amorových dáti se vznésti výšinám úředních výsledků. Právě naopak, měl jsem o důležitosti poslání, která mi mezi tolika slavnostními hosty zjednala občanských práv, snad až přehnané představy, takže jsem se nestrachoval ničeho více, než abych se neztratil ve společenském šumu. Přebohatý ženský půvab, jímž denně byl jsem tam obklopen, nezdál se mi být nepodezřelým, a byl jsem pevně odhodlán vyčkati se zbraní u nohy.

Postřehli jste, mladí přátelé, že mnoho mladické lehkomyslnosti způsobí méně škod než je s to tak učiniti špatný výpočet. Ježto vzdaloval jsem se všeobecně společenských vyzývavostí ženského světa, jež uváděly mne jedině v povrchní a neškodnou roztržitost, byl jsem tím jistěji určen tomu, padnouti v oběť oné, v jejíž okruh hnal mne osud. Byla jí kněžna Teréza Foscolini-Wintersteinová, již ještě dnes nerozpakoval bych se prohlásiti za nejkrásnější ženu století. Nenamítejte, prosím, ničeho! Směl jsem v Londýně políbiti ručku lady Hamiltonové, viděl jsem tančiti Fanny Elslerovu, měl jsem u madame — leč čemu dále přirovnávati něco, co se nedá vůbec přirovnati. Znáte její rysy, jež, jak vysvitne vám z později uvedených okolností, podobaly se zplna oněm vyřezaným v tomto kameni. Připomínám jen, že jejím vlasem, zvláštní mdlé kaštanové barvy, prokmitala chvílemi nevysvětlitelná červená světélka, že její zastíněné oči, ponejvíce zpola uzavřené, leskly se jako černý aksamit, mnohdy však, do široka rozevřeny, rozzářily se jako ztuha napiaté šedé hedvábí, že barva jejího obličeje byla bledá, jakou dle Honoré z Balzacu, současného spisovatele, bývala barva většiny žen s velice dlouhými vlasy, avšak oné jižní bledosti, zpod níž domníváme se spatřovati prorážející nejčervenější, nejvášnivější krev. Připomínám jen toto, a máte obraz, který — ach — více oživiti nedovedu. Mně zdálo se však tehda, že v této dokonalé bytosti uzavřen jest život ve svém nerozděleném bohatství. Její štíhlá, jinak však bujností zdokonalená postava — kněžna mohla čltati tehda dvacet a šest roků — pohybovala se s jakousi, v jejím okolí neobvyklou cudnou zdrželivostí, leč přes to hovořila z ní ona zralá a abych tak řekl unylá náruživost, již postřehujeme téměř výhradně u některých Italek nejlepší odrůdy. Zabývaly-li se mé myšlenky jí, což stávalo se nyní až tuze často, vyloudily mi ji mé sny povždy stejně jako oddanou milenku i jako spolehlivého a zkušeného přítele. Tak jako jí nedovedl jsem se svěřiti nikomu, nevěřil jsem, že dostalo by se mi lepší rady než jejím měkkým, zvučným hlasem, a zjednati si účasti této života zkušené a pomilováníhodné ženy bylo pro muže mého věku až tuze svůdnou věcí.

Zvláštní byla okolnost, že šťastná jistota, jež vyznačovala její vystupování a která patrně připisována jejímu postavení, nesouhlasila přes to nijak s pověstmi, jež vztahovaly se ní. Kdo byl kníže Foscolini-Winterstein? Ve veřejnosti připouštěna platnost mínění, že manželem kněžny je onen ve společnosti nikdy nevídaný pán neurčitého stáří, který obýval s ní společně prostorný palác. Sám měl jsem jedenkráte příležitost shlédnouti jej, když usedal na záď kolesy. Oděn byl nenákladně, měl žlutavý, ustaraný obličej a prokvetlý vlas sčesán na vpadlé skráně. Mluvilo-li se důvěrně o kněžně, tu neděla se zmínka o jejím průvodci jinak než jako o vzdáleném příbuzném jejího rodu, který zastával u ní úřad jakéhosi domácího hofmistra nebo tajemníka. Oproti tomu pravý kníže, o němž tvrdilo se, že je podivínem, žil v ústraní na svých statcích v Toscaně. Byli-li manželé rozvedeni nadobro, o tom on dit^[4] nedovedla po vědět nic určitého, leč tvrdilo se, že kněžna nežije v obzvláště skvělých majetkových poměrech. Ve Vídni nalézala se prý pod zvláštní ochranou jisté velice vysoko postavené ruské osobnosti. Stávalo dostatečných důvodů přičísti ji druhu oněch paní vznešeného původu a neurčitého způsobu života, jimž stará společnost stejně jako mužským aristokratickým milovníkům dobrodružství připouštěla žíti v postavení, jakého vyžadovali pro sebe svým zjevem i vystupováním?

Já sám netoužil jsem zvěděti tyto podrobnosti. Nepostačovalo mi snad obdivovati z povzdálí tu, jež pro mne nalézala se ve středu veškerého lesku? Shlédl jsem, jak nejvznešenější světáci Evropy namáhali se proniknouti blížeji k ní, jak francouzský vypovězenec markýz Desjeantes, sotvaže nabyl části svých statků, uvedl město v údiv marnotratnickými slavnostmi, pořádanými ku poctě kněžnině. Té doby pouze jednou naskytla se mi příležitost přiblížiti se k ní na delší okamžik, než připouštělo spěšné představení se nebo obyčejná poklona. Nabyl jsem však při tom přesvědčení, že je si plně vědoma pocitů, jež zjevem svým zažehla v mém nitru. Z jednoho z koutů sálu, v kterémž se zdržovala, pozoroval jsem drahnou chvíli, jak přijímala skládané jí holdy, spatřil jsem, jak roztržitě naslouchala slovům jistého kavalíra, jemuž zdařilo se vzdáliti ji na několik okamžiků z okruhu jejích obdivovatelů, a postřehl jsem i to, jak s markýzem Desjeantes vyměnila ně kolik slov, dle mého zdání chladných. Jakoby znavena naklonila se poněkud stranou, a tu zahlédl jsem, jak její poprsí, mdle blysknavé, pnulo se z krátké šněrovačky. Ihned pod ňadry, jak bývalo tehda zálibou, splývalo dolů žlutavé hedvábí jejího roucha v lehoučkých, ozdobných záhybech. Její postavu, plnou a vonnou, bylo lze přirovnati čajové růži — či „ruské čajové růži“, jak zněl kolující úsudek knížete z Loegne, neskrblícího vtipy. Můj pohled setkal se s jejím a z něho jakoby na mne byla vyšlehla jakás temná a těžká tucha o určení mého osudu. Kolem jejích úst chvěl se úsměv, jenž mne pronikal a jehož jsem nechápal. Nevím, proč zmocnil se mne pocit, že je nešťastna a hodna politování.

Zatím odvedl ji kdos ke kadrille, jež řadila se ve vedlejším sále. Zporozoval jsem, že její protějšek, jistý důstojník, byl náhle odvolán. Není-li po ruce okamžité náhrady, mám dosti odvahy tomu, bych se nabídl. Leč sotvaže jsme nastoupili tanci, skoro jsem již toho litoval. Cítil jsem se vinným tím, že jsem kněžnu, která zdála se být dnes obtěžována každou pozorností, pronásledoval svými pohledy. Sotvaže jsem se odvážil na ni pohlédnouti. Postřehl jsem jedině, že gemma, kterou spatřil jsem již častěji zavěšenu na jemné aksamitové stužce na jejím hrdle, představuje vlastní její obraz. V tom zazněl povel: en avant les deux,^[5] a zatím, co chopil jsem se konečků prstů její půvabně mi nabídnuté ruky, zaslechl jsem, jak pravila tiše a přívětivě:

„Můžete na mne patřiti bez jakýchkoliv obav. Nepožadujete snad ničeho ode mne?“

Nevěděl jsem, co bych odvětil, a zatím kráčeli jsme ve volných tanečních pohybech kolem sebe.

„Všimněte si,“ ozvala se opět kněžna, ukazujíc lehkým pokynem hlavy na sousední kadrillu, „všimněte si jen toho galantního pána, který dvoří se lady G. Doufá, že vypochlebuje od Anglie to, čeho nedosáhl mým prostřednictvím od Ruska. Vyhledejte zrakem též onoho pyšného žlutého Španěla, stojícího tam naproti pod záclonou, prsa plna zvláštních vyznamenání — snad vlastní pouze tato.“

Tanec nás od sebe odloučil; když však nás opět s kněžnou svedl, sdělil jsem jí, že pozoroval jsem osobnost jí mně označenou. Odvětila na to:

„On by rád byl za účelem jistých důvěrných služeb, jež dnes svěřují se lidem šlechtického původu, doporučen vyslanci. „Rusky“ zní přece nyní heslo, a já platím za poloviční Rusku, není-liž pravda?“

Náhle stihl mne zlostný pohled jejího oka, jež neuzřel jsem nikdy tak jižně žárné. Jak jinak, mírně, skoro srdečně, hleděla na mne za řeči při třetím setkání.

„Nejste dojista žádným, seladonem, smím-li věřiti vaší vážnosti, ačkoliv — nu, pastýřské hry jsou nyní dohrány. Ale tím méně jste ubohým ctižádostivcem dnešního druhu, a nepovažuji vás za schopna pošetilostí a zlob, jimiž nás pronásledují láska a ctižádostivost. Domnívám se, že znám vaše srdce, cítím, že jste přítelem.“

„Děkuji vám, kněžno,“ koktám, zatím co prokazujeme si velkou úctu.

Když pak jsme si při poslední promenádě podali ruce, odvážil jsem se stisknouti lehce její pravici, opakuje při tom tichými, spěšnými slovy svůj dík, a jak byl jsem šťasten, když pocítil jsem, že ona tento stisk opětovala.

„Vím, vím,“ šeptala, a když míjela mne tak těsně, že její chladný vlas otřel se o mé skráně, pravila ještě zpola přes rámě:

„Žijte blaze, milujte mne!“

Nemohl jsem tehda tušiti, za jakých okolností rozpomene se na mou náklonnost jakým cílům využije ještě mých pocitů. Zkušenosti v této příčině zbývalo mi učiniti později, ježto následkem plného zaměstnání záležitostmi mně svěřenými na dlouho neměl jsem příležitosti k nim. Onoho šťastného večera vzdálil jsem se rychle, bych osamotněl se svými city. Při odcházení zdálo se mi, že stihl mne zlobný pohled markýze Desjeantesa. Kněžny jsem tenkrát už nespatřil. Nenalézal jsem se o dva dny později na onom plesu, který hrůzně přerušen byl zvěstí o návratu usurpátora z Elby a o jeho triumfálním průvodu. Všecko se tehdy rozprchlo, Rusové opustili Vídeň, kněžna Foscolini-Wintersteinová učinila tak hned po nich.

Následkem těchto událostí diplomacie poslána do svých domovů. Měsíce minuly, světu v živém vzrušení, mně v hlubokém klidu. Život naší kurfiřtské residence kladl na mne nepatrné požadavky, a tak zdařilo se mi peněžní své poměry, pobytem na vídeňském kongresu silně rozvrácené, uvésti opět do pořádku. Waterloo měli jsme již za sebou, a veřejný život počal se jeviti opět i jinou tvářností než vojenskou.

Vznešení pasažéři, nastoupivší cestu do Paříže za příčinou nadcházejících vyjednávání, míjeli naše město M. Toto, jak vám bude známo, neleželo sice bezprostředně při staré cestě, leč přes to zajížďka do něho nebyla značná a hodilo se dobře k použití jako místo odpočinku a přípravě na poslední, značný kus cesty. Nebylo mi tudíž s podivem, když kteréhosi dne zvěděl jsem o příjezdu knížete a kněžny Foscolini-Wintersteinových. Spíše zdála se mi nápadnou okolnost, že nesestoupili v hostinci. Zvolili, jak jsem se doslechl, předem vyslanými posly za příbytek jeden z prostorných měšťanských domů, jež následkem válečné mizerie byly k pronajmutí.

Ihned nazítří dostavil jsem se ke kněžně, bych jí nabídl svých služeb, jež za těchto okolností mohly jí přijíti vhod. Právě v okamžiku, když vstoupil jsem do pokoje, vešla sem i ona protějšími dveřmi. Pokročila mi živě v ústrety a dobromyslně podala mi ruku na pozdrav. Byla to ruka plná, nikoli malá, s dokonale utvářenými, štíhle se zmlazujícími prsty, jichž konečky byly lehounce ohnuty na zad. Jevila cosi silného a upřímného, po způsobu ruček mnohých Italek, a zatím, co držel jsem ji ve své, rozpomněl jsem se zřejmě, jak při prvém stisku této ruky zmocnil se mne pocit směti této ženě vroucně důvěřovati.

Byl jsem šťasten, že jednala se mnou jako se starým přítelem. Vyprávěla, že kníže náhle se roznemohl, a že neví, na jak dlouho bude se musit následkem toho cesta odložiti. Mimo to očekává cestovní povoz objednaný z Paříže, před jehož dojitím nikterak nehodlá vyraziti. Oděna hladkým domácím úborem, z něhož prosvitala přiměřená část jejího bělostného hrdla, seděla naproti mně na židli a pozorovala směr mého pohledu.

„Pozorujete opět můj oblíbený skvost, jakož činil jste již druhdy, jak se rozpomínám. Nejste dojista žádostiv zvěděti, proč nosím svůj vlastní obraz, byť i v drahocenném provedení, na hrdle? Netažte se!“

A po chvilce rozmýšlení kněžna pokračovala:

„Víte asi, že většina žen má nějaký takovýto amulet, byť začasté se i tomu nepřiznávaly. Přikládá se takováto věc právě na vrcholek našeho života a nezbavujeme se jí, v bláhové naději, že sestup děje se pak volněji.“

„Jak vyjímají se, kněžno!“ zvolal jsem dotčen, „taková slova ve vašich ústech. U vás, která pohybujete se ve výšinách, jiným jen pořídku přístupných!“

Pohlédla na mne, opatrně mne zkoušejíc, prve než řekla:

„Kdyby bylo tomu tak, můj milý, neseděl byste tamo naproti mně. Opravdoví přátelé přicházejí teprve tehdy, když už je příliš pozdě, nebo řekněme pouze: když je pozdě!“

Při odchodu prohodil jsem žertovně:

„Měla byste, kněžno, naší skromné společnosti skytnouti příležitosti nabytí pojmu, co značí býti královnou vysokého světa.“

S úsměvem pohrozila mi prstem.

„Učiňte mne jen honem předmětem rozhovoru města!“

Vskutku zdařilo se mi získati kněžně přízeň jedné z našich společenských autorit, staré paní z D. Od té chvíle, kdy ona dáma na počest cizinky uspořádala domácí slavnost, residence vyčerpávala se v projevech svého zájmu, a na mne, který společně s kněžnou směl vstoupiti do toho či onoho salonu, padal odlesk jejích úspěchů, sklízených s úsměvnou dobromyslností. Leč přes to nebyl jsem s to, bláhovec, oddati se beze přání radostem, jež působily mi její přítomnost a téměř každodenní styk s ní. Sotvaže nabyl jsem jistoty o jejích plánech, vynaložil jsem veškeren až posud nabytý pletichářský svůj um na to, bych, pokud možno nenápadně, vymohl si od zesnulého již kurfiřta úkol cestovati do Paříže a zde získal z blízka jistoty o výsledcích očekávaných vyjednávání. Nejupřímnější pocity, jež každý další den měnil ve vášeň, tísnily mne — leč mám-li být zcela upřímný, tkvěl ve mne také svéhlavý mladický spěch, ona obava, bych ničeho neomeškal, abych nepozbyl příležitosti úspěchu, k němuž se blížíme, aniž bychom patřili na milovaný předmět. Kněžna postřehla asi změnu mého chování při jedné z ranních návštěv, kteréž byly mi popřány nyní denně. Jsem prý nevrlý, podotkla pojednou přátelským způsobem, ale nikoli její vinou, jak doufá? Odvětil jsem, že prokazuje mi více přízně, než zasluhuji, avšak jsem tak nešťasten, že přeji si více, než — —

„Snad ne více, než mohu skytnouti?“ přerušila mne.

„Nebo více než chcete?“

Její ruce, složené v klín, pohrávaly nevrle prsty, a kolem jejích úst zjevil se trpký, skoro až opovržlivý rys. Řekla suše:

„Bylo by zle, kdybych tak chtěla — zle pro vás.“

A po chvilce dodala:

„Vážím si vás příliš.“

Chtěl jsem se vyhnouti nebezpečnému ujištění o přátelství a současně své štěstí vystaviti nejtěžší zkoušce tím, že jsem řekl:

„Víte, že zavítal sem markýz Desjeantes?“

„Nuže, a —?“ opáčila, rychle zvednuvši zraky, a dodala v zápětí:

„Ostatně žertujete.“

„Očekávejte ho v nejbližší době. Nedovede si odepříti, by vás vyhledal.“

„Toho se neodváží,“ pravila skoro prudce a tónem jakoby v samomluvě.

Ó, jak nerozřešitelné zdá se vše v duši ženy tomu, kdo zírá v ni s vášní. Ve mne utvrdila se, nevím ani jak, představa o soupeřství mezi mnou a Desjeantesem. Domníval jsem se, že spekuluji dobře, připomněv — již ve dveřích — kněžně její nedávnou předpověď o nastávajícím odjezdu. Budu-li směti doufati, že uzřím ji v brzku opět, kdybych byl nucen asi v šesti dnech vyraziti. Odvětila, že odcestuje snad již dříve. Zdravotní stav knížete zdá se tomu dovoliti, a povoz z Paříže ohlášen je již na nejbližší dny. Opouštěje ji, čerpal jsem naději.

Doma zvěděl jsem, že Desjeantes byl u mne. O dva dny později, prve ještě než opustil jsem dům, přišel opět. Zdrží prý se okolnostmi v M. déle, než předvídal, a přál by si mým prostřednictvím obnoviti některé povrchní známosti. Myslil jsem si, že naše známost je asi povrchnější než jakákoli jiná. Vyměnili jsme několik chladných slov. Mezitím byl mi ohlášen příchod kněžnin, i vyšel jsem jí vstříc nikoli bez překvapení. Vstoupila jednou či dvakráte ve společnosti přátel do malého domku, kterýž obýval jsem tehdy u západní brány. Pln neurčitých, blouznivých nadějí zdobil jsem od několika neděl svůj příbytek jako k jejímu uvítání, proměnil jsem pokoje v květinovou zahrádku, jako bych tím chtěl připravili vjezd štěstí. Když stála mezi mnou a Desjeantesem, napadlo mne pomyšlení, že vše je opět na témže místě, jako tehdy ve Vídni, jedině vůně neposkvrněné náklonnosti že vyprchala a zklamaná vášeň stala se němým svědkem.

Kněžna pravila, že přišla proto, by mne požádala o vyvrácení kolujících zpráv o jejím brzkém odjezdu. Doslechla se prý, že na její počest má být pořádána večerní slavnost u ministra ze St. a nechce nikomu působiti marné námahy. Neopustí prý nikterak nazítří města, ba následkem poznovu se vyskytnuvších překážek zdejší jich pobyt může se protáhnouti ještě na několik neděl a s cesty do Paříže možná že vůbec sejde.

Hladila neklidnou rukou kytici stojící ve sklenici na stole, i nabídl jsem jí ji při odchodu. Slyšeli jsme zapadnouti mřížová vrátka dvoru i drkotání kol vzdalující se její kolesy. Ihned potom opustil mne Desjeantes a několik okamžiků po té vyšel jsem z domu i já. Viděl jsem markýze několik set kroků před sebou kráčejícího směrem městu, zřel jsem posléze, jak zmizel v záhybu silnice a současně zaslechl jsem s opačné strany tiché zavolání svého jména. Otočím se a spatřím kněžnu, jež zdánlivě v nejvyšším vzrušení dává mi znamení, bych vrátil se domů. Následovala mne v patách, uzavřela dveře za námi, pozbyla rozvahy.

„Zachraň mne!“ zvolala z blízka, zcela z blízka mi do tváře, „zachraň mne, miláčku, před úklady bídníka!“

Spočívala jako bezmocná na mé hrudi, a já šepotal jsem žárná slova do jejího vlasu. Ano, miluje mne, opakuje na mé naléhání, ale mluví jakoby ze sna.

„Má gemma!“ vzkřikla pojednou úzkostlivě. Bouřné mé objetí urvalo skvost ode stužky. Pozorovala jej okamžik, načež jej uschovala.

„Buďme rozumní,“ zahovořila pak zmírněným tónem. „Musím prchnouti. Chcete přispěti pomocí, příteli?“

Ujistil jsem ji o své oddanosti, leč neubránil se tomu, bych nevyslovil námitku:

„A což kníže?“

Uchopila mne za ruku a patřila ztrnule na mne.

„Musím vám připomínat náš rozchod ve Vídni? Vzpomeňte na kadrylu, kdy jste mi děkoval za to, že shledala jsem vaše srdce hodno důvěry. Důvěřujte nyní mému, netažte se po ničem. Stačí vám snad věděti, že kníže — —“

Zarazila se na okamžik.

„— — že můj průvodce není mým chotěm.“

„Nuže, kdy?“ otázal jsem se.

„Zítra večer, až nadejde soumrak. Je váš cestovní povoz připraven?“

„Zajisté. Můj kočí — —“

„Nebude ho potřebí. Mám spolehlivého postillona. Ostatní převezměte vy. Obstarejte pasy, ve vašem postavení nebude vám to zatěžko, pro paní z — jakékoliv jméno. A převlékněte se za mého sloužícího.“

Projevila spěch, ale když jsem ji chtěl vyprovoditi, zadržela mne zpět. Zmizela, prve než nabyl jsem rozmyslu.

Téhož dne i nazítří pro samu činnost sotvaže zmohl jsem myšlenku. Obstaral jsem vše, jak mi nakázala, a přichystal se k odjezdu. Na večer odeslal jsem své služebnictvo pod různými záminkami z domu. V stanovenou hodinu shlédl jsem kněžnu, jak zastavila se u vrátek. Zatím, co postilion strojil koně a komorná pomáhala mu při nakládání kufrů, stoupli jsme si za zděný pilíř. Při záři svítilny pozoruji, jak je bledá a strhána v obličeji.

„Nelitujete ničeho, kněžno?“ táži se s úskostnou účastí.

„Ničeho. Pasy?“

„Zde jsou.“

Rozhrnula plášť, aby schovala papíry.

„A vaše gemma?“ ptám se, ježto tuto jsem neshlédl.

Hrůza a zmatek zmocnily se kněžny.

„Ach, bože!“ zvolala. „Nemohu odcestovati. Bez této věci nemohu, víte, jak pověrečně na ní lpím.“

A když jsem se nabídl, že gemmu najdu, nechť je již kdekoli, stiskla mi ruku.

„Učiníte pro mne ještě toto. Jděte do mého domu, domnívají se, že jsem ve společnosti ministrově, a vydají vám tuto věc bez okolků. Musím pryč, všecko mne tomu nutká. Použijte pošty a dohoníte mne v Neuwerku, kde budu vás očekávati. Jen pospěšte, ještě této noci musíme dále.“

Zahalil jsem se v široký plášť, který zakrýval můj služebnický úbor, a spěchám, jak mi bylo kněžnou nakázáno. Obrátil jsem se však ještě nazpět a tu střetl jsem se s jejím pohledem, sledujícím mne. Pokusila se o úsměv, než ten byl truchlý. Nedbal jsem toho, a šťasten pádím dále, hruď plnu smělých nadějí. Či neměl jsem jistoty, že po vykonání tohoto rozkazu očekává mne trvalý sen blaha — nejkrásnější, nej rozkošnější žena? Více a silnějších pocitů, než byli bychom jich schopni v pozdějších letech, zmocňuje se nás v takovéto krátké hodince mladosti. A byly-li zklamány — měli jsme jich snad proto méně?

Dům kněžnin stihl jsem otevřený, lidé se světly v rukou pobíhali kolem mne. Stoupám po schodišti a v jedněch z dveří setkám se s tím, jenž zván byl jinak knížetem. Držel v ruce předmět, jejž domníval jsem se poznati jako hledanou gemmu. Spočívala v popsaném papíru, jejž muž, jakmile mne shlédl, chvatně schoval. Zíral na mne ztrnule, a zdálo se, že uvažuje o okolnostech našeho setkání. Pojednou pak řekl:

„Kněžna odcestovala. Markýz Desjeantes byl právě zde, by mi sdělil tuto zvěst.“

Zaražen upřel jsem naň zraky. Zdál se mi všecek proměněn od té doby, kdy spatřil jsem jej ve Vídni. Postava jeho byla silně nachýlena, vlas úplně sešedivělý splýval mu v nepořádku na vpadlé skráně, jeho obličej, plný hlubokých vrásek, podobal se v nejistém světle malé lampy, hořící za ním v pokoji, voskové masce. Leč oheň jeho očí, jeho zjev, jeho řeč tajily v sobě, nevím věru, proč, cosi imponujícího, takže jsem se octl v pokušení osloviti jej jako knížete, za nějž byl jmín. Pravil jsem, že přicházím s kněžniným rozkazem, abych přinesl jí gemmu.

Než stařec vpadl mi rozhodně do řeči. „Nejsem chotěm kněžniným, byl jsem jejím sluhou. Kněžna nepotřebuje již mých služeb, odcestovala. Ale vydati tuto gemmu není v mé moci.“

Rozkolébal hlavu do prava i do leva a řekl chladným tónem:

„Kněžna je na mizině, jak nebude vám asi nepovědomo. Tato domácnost je prodlužena. Po odjezdu kněžnině zbývá mi k urovnání nejnutnějších závazků jedině výnos prodeje gemmy.“

„Avšak tato podobenka kněžnina,“ namítám více s podivem než v zlosti, „má osobní cenu jedině pro ni samu.“

„Cena gemmy,“ odvětil, „jest přece snad jen vyšší, než se domníváte. Vykazuje zdánlivý obraz kněžnin jedině z té příčiny, ježto rod Foscolini, s jehož posledním ženským potomkem oženil se zesnulý kníže Winterstein, odvozuje svůj původ od římského rodu Orsiniů. Kněžna podobá se, jak vyskytuje se to asi ve starých rodech, co nejklamněji své pramáteři donně Vannozze Orsiniové, jejíž rysy mistr Benvenuto Cellini vyřezal v kameni.“

Jeho slova i způsob, jimiž je pronáší, přesvědčují mne tak, že nevím, čeho bych namítl. Leč rozzloben tím, že nečinně se zde zdržuji, jakož i pohněván proto, že pro dluhy tohoto starce nemohu spiniti přání očekávající mne kněžny, požaduji opět s veškerou rozhodností vydání gemmy, jinak činím pohrůžku použitím zákona.

„Očekávám vaši vrchnost,“ odvětil stejně chladně jako prve a zavřel dveře za sebou.

Nerozhodně opustil jsem dům a ubírám se cestou dolů, hlavu plnu myšlenek, z nichž žádná však neobjasňuje mi mé postavení. Před hostincem „U bílého koně“ mne kdosi oslovil a poznávám v onom muži sloužícího markýza Desjeantesa, který posílá mi pozvání, bych na několik okamžiků vstoupil dovnitř. „Ještě ten!“ pomyslil jsem si a chci jíti dále, leč onen muž naléhá na mne, že jeho pán má pro mne důležitá sdělení. Současně zaslechl jsem hlas markýzův, jenž na prahu vstupuje mi v ústrety a táhne mne do nízkého, prázdného sálu. Jeden z koutů osvětlen jest dvěma svícemi, a vedle svícnu stojí na stole láhev s vínem, zpola vyprázdněná. Desjeantes, v společenském úboru a všecek bled, zaujal opět dřívější své místo a pravil:

„Jakou pěknou komedii, můj milý, dal jste si tu zahráti!“

Chci cosi vysloviti, ale markýz činí odmítavý posunek rukou a pokračuje:

„Nezpůsobte si nijakých nesnází! Máte-li posud takové mínění o kněžně, že vyplatilo by se počíti pro ni obchody, tož rozběhněte se za ní. V tomto okamžiku je dávno již za Neuwerkem, a vy, příteli, mohl byste zkusiti, dohoniti s poštovskými koni své vlastní dobré běhouny.“

Zpozorovav mé ohromení, usmál se, více však trpce nežli výsměšně, a nalil plnou sklenku vína. A když byl spěšně převrhl obsah své číše v hrdlo, pravil:

„Pijte, můj milý, pijte — tak jako piji já. Že svěřuji se vám se vším tím, děje se — řekněme — z družného soucitu. Zaplatil jste rovněž dosti za zkušenost, kterou já vykoupil jsem si jiným způsobem.“

„Jakým?“

„Poznáním, že kněžna je prostě dobrodružnou osobou. Není vám asi povědomo, že ve Vídni podváděla se mnou velkoknížete. A svěřil-li jsem se vám s tímto, nebudete zajisté považovati za vtíravou otázku, měl-li jste již také zajištěnu přípověd kněžninu, býti šťastným na účet toho, jenž v Paříži ji očekával.“

„Kdo?“ zeptal jsem se spěšně.

Pokrčil rameny. Po přestávce, v níž načal novou láhev, pravil:

„Dobrodružství kněžnina se zamotávají. Člověk ocitá se v nebezpečí býti v ně vtažen i jen řečmi o nich. Vsadil bych však sto proti jedné, že nyní půjde to rychle s ní ke konci.“

Jelikož markýz pohroužil se ve víno, aniž by již dbal mé přítomnosti, a poněvadž zdálo se mi, že mnohé z jeho slov dalo by se přičísti na vrub jeho pití, obracím se odchodu.

„Chci vyzraditi vám vlastní tajemství této ženy!“ volal za mnou, a když dospěl jsem ke dveřím, zaslechl jsem ještě jeho hlas:

„Chce býti šlapána nohama!“

Jak ztrávil jsem tuto noc, zůstalo mi pro vždy záhadou. Později jsem si namluvil, že v temné noci rozběhl jsem se až do Neuwerku, aniž bych byl našel kněžninu stopu. Podivil jsem se ovšem tomu nemálo, když příštího jitra probudil jsem se na lůžku v livreji sloužícího. Můj duševní stav následujících dnů vymizel mi ovšem také z paměti. As po čtrnácti dnech zastavil můj cestovní povoz i s koňmi před mým obydlím. Byl nepoškozen, a kočímu dostalo se asi dobré odměny, poněvadž ode mne nepřijal zhola ničeho. Doručil mi však dopis, obsahující pouze tato slova: „Odpusťte ubohé duši a zůstaňte mi přítelem. Teréza.“

O kněžně nedoslechl jsem pak už nikdy ani slova, a poněvadž vzpomínám na ni jako na nešťastnici, za jakou vyžadovala si býti mnou považována, přál bych si proto, by dle předpovědi markýze Desjeantesa a dle určení, že krásné dokonává se prostým, bylo došlo rychlému jejímu konci. Dura lex, sed lex,“^[6] tak skončil dvorní rada své vyprávění. „A co stalo se s gemmou?“ otázali jsme se po chvíli mlčení.

„Ano, s gemmou,“ odvětil stařec.

„Tato zdála se být jediným hmatatelným pozůstatkem zážitku, jehož přese vše bych nechtěl postrádati. Na ní, již zůstavila, než strhla za sebou mosty, kněžna zdála se lpět lepší částí své bytosti, jak zakořenila se ve mne představa, kdybych, byl nabyl gemmy, dosáhl jsem tím nejcennějšího z toho, čeho jsem si přál. Dovedl jsem se tenkrát zhostiti úkolu cesty do Paříže a pronásledoval jsem náhle zmizevšího průvodce kněžnina, ale bez úspěchu. Později vídán byl, chudobně oděn, v italských museích, kde k mému pokynu vyzvídáno na něm, kam zašantročil gemmu. Tvrdil, že ji prodal. V seznamech starožitníků, jež staly se předmětem mého hlavního studia, nezdařilo se mi nikdy ji objeviti. Lze však diviti se tomu, že časem, kdy pronikal jsem hlouběji v umění znalecké a kdy moje jakoby náhodně založená sbírka se rozmnožovala, podpichovaly moji žádostivou fantasii nejen vzpomínky z mládí, nýbrž též vysoká cena mistrovského díla Celliniho? Nemohu sice pro tuto cenu skytnouti jiného důkazu než osobní své poznání, a tohoto nabyl jsem zážitky poněkud zatemnělými, jimiž jsem vás, přátelé, zdržoval asi přes míru.“

„Nechť zážitky tyto,“ prohodil Edvard G., „zdají se býti zatemnělými nebo bezplánovitými — vzešel z nich přece spořádaný a šťastný způsob života.“

Stařec usmíval se tiše. Než vypravování jeho dotklo se ho asi hlouběji, než chtěl dáti na sobě znát, neboť když nyní chopil se gemmy, ležící před ním na stole, třásly se mu ruce tak mocně, že několik lístků ozdobné révy, připevňující kámen zlaté destičce, se ohnulo. Dvorní rada vyrazil pojednou výkřik hrůzy; obruba gemmy padla k zemi a v ruce zbyl mu jen prostý kámen. Když jeden z nás snažil se mu podati ztracené, spatřili jsme, jak staříkův pohled s bystrou pozorností utkvěl na zadní straně kamenu. Nemohli jsme si odepříti nahlédnouti dvornímu radovi přes rámě a čtli to, co droboučkým, sotva rozeznatelným písmem bylo vryto v kámen:

A Teresa Dagnuolo. Ricordo d'un amore indistruttibile. Paolo Princ Foscolini-Winterstein faciebat.^[7]

„Ach, jaké překvapení a jaké zvláštní zklamání!“ zvolali jsme mimoděk. A Edvard G. po chvilce uvažování pronesl otázku:

„Teréza Dagnuolo, nebylo to jméno oné jedné bonapartistické spiklenky, jejíž odhalení a zmizení v prvých letech obnovy starých řádů francouzských vzbudilo tolik pozornosti?“

„Tento objev,“ připojil jsem tomu, „pro půjčil by netušený význam stykům udržovaným kněžnou ve Vídni s velkoknížetem a s vypovězeným markýzem.“

Dvorní rada zvedl zrak.

„Snad,“ řekl tiše. „Totožnost oné jedné do- brodružky s onou, jež v mých myšleních bude se i nadále zváti Terézou Foscolini-Wintersteinovou, dala by se dnes zjistiti jen stěží.“

„A kníže,“ ozval jsem se poznovu překvapen. „Byl jím on přece?“

„Byl jím přece,“ opakoval stařec, pokyvuje tiše hlavou, načež poněkud živěji pokračoval:

„Ten, kdo umělecké toto dílo zhotovil, měl asi právo napsati, že učinil tak z nezmarné lásky. Neboť čeho nedopustila se ta, u níž setrval, aby ho ztratila! Zničila jej hmotně, stoupla mu nohou v týl.“

„Poněvadž nerozuměl tomu, učiniti jí totéž,“ poznamenal jsem při vzpomínce na slova markýze Desjeantesa.

„On obětoval jí vše,“ pokračoval dvorní rada, „i své jméno. Aby udržel její život na umělé výši, vydával se za jejího sluhu. Vzal veškeru hanbu na sebe a sledoval ji až na práh zkázy, jejž by byl i překročil, kdyby to bývalo v jeho moci. Jeho láska k ní — ó, jak poznávám ji a jak velice různí se od mé — jeho láska k ní byla při všem svém ponižujícím osudu tak mocna, že byla talismanem ženě, jež jí pohrdala: historie gemmy zdá se mi to potvrzovati.“

Po chvilce pak dvorní rada skončil:

„Domnívali jste se, že objev nyní učiněný je pro mne zklamáním? Není jím, přátelé. Neboť zatím co tato zdánlivá náhoda zvrací mi mladické mé zkušenosti ve význačné světlo, učí mne též poznati velkého mistra a současně člověka, vůči němuž nevím posud, jak se zachovat: buď musím jím co nejvíce pohrdati nebo se jemu co nejvíce obdivovati.“

1. Střež se psa!
2. Gemma, lat. drahokam, zvi. kámen s řezanými figurami buď do hloubky nebo vypouklými, Pozn. překl.
3. Camei (kámen) A. 703. Neznámý zhotovitel. Podobenka princezny Foscolini-Wintersteinové.
4. Pověst.
5. Páry vpřed!
6. Přísný zákon, ale zákon.
7. Teréze Dagnuolové. Upomínka na nezmarnou lásku. Zhotovil Pavel princ Foscolini-Winterstein.