Patery knihy plodů básnických/Vězeň

Patery knihy plodů básnických
Vlast	Vězeň	Loučení vězňovo s vlastí

Údaje o textu
Titulek:	Vězeň
Autor:	Karel Hynek Mácha
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 83-84.
Licence:	PD old 70

Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda, siný svit;
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvil.
»Kdy dopadne konce svého?«
Nikdy — nikde — žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.

Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá luny tvář;
vsak hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasná měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletší se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů jak lkání,
vlasem si vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlének se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.

»Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! —
Že truchlí? — pro mne? — pouhý sen!
Ta dávno neví o mně
Sotva že zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven.
A ona — jak v můj první den —
vesele jasně vzplane.«

Umlknul, po sklepení jen,
jež nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
Až — jak by hrůzou přimrazen —
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.

Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To zpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; -
marná to touha v zašlý svět.